Emil Juliš (* 21. října 1920)

Uchopit to podstatné

Představit v několika ukázkách a větách básnickou tvorbu Emila Juliše je nemožné; reprezentativnosti brání samotné její rozpětí, zasahující od experimentální poezie k „tradičním“ básnickým textům a básním v próze, od téměř surrealistické rozmáchlosti k výrazové a tvarové střídmosti a kázni, od jazykové a významové hry k neodstíněnému existenciálnímu napětí. Julišův hlas přitom jako málokterý jiný vzdálenosti nezastírá ani nevyvolává, ale překlenuje; od městských fragmentů a bolestně dotýkaných reálií severních Čech ke kosmickým vizím a souvislostem „v nekonečnu věcí“, kde „teprve může být oslavena chvíle setkání“ (b. Setkání); od skřípavého protestu a divokého gesta ke ztišenému setrvávání a souznění; od povrchových detailů k vnitřnímu zápasu a dění. A snad nejpříznačněji - od stálého a drtivého ohrožení člověka a světa k azylu nitra, tvorby a neuchopitelného tajemství, jemuž se básník podrobuje a které je nakonec jediné ortelem s definitivní platností, ortelem osvobodivým.

Navzdory své šíři si Julišovo dílo zachovalo erbovní, poznávací znamení: slovo je výpovědí, hledající své místo a důvod ve vnitřním, nezávisle od přízně či nepřízně vnějšího; s vědomím toho, že „já jsem já a to, co mě obklopuje“ (b. Dvě pláně), přesto „jen podle neodbytné touhy / povedeme šíp do černého: do svého nitra // A jestliže nitro je spojeno se smyslem poezie / jak siamská dvojčata, stačí / když zasáhneme jedno, i druhé obživne“ (b. Střílení do terče). Vnější svět přece není ničím jiným než tak či onak pokřiveným zrcadlem, nastaveným jedinci, výzvou ke spatření sama sebe, k uchopení podstatného, hledání nezachytitelného. A poezie, kterou lze vyvážit vlastní existenci, je mnohem spíš polohlasným, neústupným svědectvím samoty než chorálem. I proto je dnes Emil Juliš ctěn a čten.
Petr Fabian



VĚTRNÁ TVÁŘ

Břízy stojí prosluněné
pohybují se v masách sem a tam
chlapci procházejí mezi nimi
kývají listnatými údy jak hlouček tančících
někteří tiše zpívají
mezi kterými hledá ji
nacházejí v trávě houby lhostejno jaké
ona se směje pod žlutým světlem lampy pokryté mušinci
vůbec si nevzpomínají že jsou také jedovaté
pozoruje ji přitisknut na sklo zaprášeného okna
všechny jsou krásné
cítí všepřemáhající mučivý cit
oni mají na ně nepřekonatelnou zvrácenou chuť
nechce aby s někým tančila hází do okna kámen
jeden z nich v chůzi onanuje
utíká do noci a pak leží ve vůni slámy a hvězd
druzí dělají že nic nevidí
a již v polospánku slyší hlasy a vidí světla hledajících
otáčejí hlavu ale stromy dál divoce šumí
odvrací zarputile svou dávnou tvář když přistupuje ona
obracejí svá mohutná těla tam i sem
noc je bez konce i s popředím okna s pelargoniemi
zaplavena tokem větrné řeky
a šíří pubertální pach
až k dalekým větrolamům vršících se let
(Krajina her, 1967)

 

JAKÝM HLASEM

Usedlas mi na rameno,
ptal jsem se tě, jakým hlasem zpíváš.
Zakrákalas krásným vraním hlasem píseň o radosti -
a já ti podlehl, vždy podlehnu melancholii.

Usedlas mi na druhé rameno,
ptal jsem se tě, jakým hlasem proklínáš.
Zazpívalas křivou flétnou píseň o pádu do propasti -
a já ti uvěřil, vždycky věřím kráse.

Usedlas mi na vztaženou ruku,
ptal jsem se tě, jakým hlasem chválíš.
Tys mně stříkla mlčenlivou slinu s červem do očí -
a já se ti vzepřel, vždy mě volá do života
pomyšlení na smrt.
(Gordická hlava, 1989)

 

DĚRAVÁ KŮŽE

Průvan noci a hvězd.
Usrkávat jejich čistý chlad.
Jak dlouho už.
Jak dlouho ještě.
Touha uchopit to podstatné.

Ale co ty hlasy? (Jak dorážejí.)
Co dnes. A co zítra.
Nesrozumitelný jazyk zdí.
Večer co večer bouchají
dveře pivnice.
Opilý zpěv. Opilá slova.

Avšak po čistých, čistých toužíš.
A jen málokdy se nechce probdít noc
bez krutě živých snů.
V té tolik blízké zimě parohatí losi
trápeni bolestí
z kůže vytřásají larvy hvězd.

 

PROMÉTHEUS

Jsou denně dorůstající
Prométheova játra
stále táž Prométheova játra?
A kdo jim dává dorůstat?

Je orel
denně přilétající pohnutým ovzduším
stále týž orel? To je vedlejší -
ale teď víme, kdo ho posílá!

Orel přilétá,
dopadá na Prométheův bok,
Prométheus se bortí,
jeho tělo nabývá hran a ploch,
jeho vytesaná brada se pozdvihuje vzhůru,
řetězy řinčí - a nebesa jsou spokojena?

A nebesa jsou spokojena!
(Nevyhnutelnosti, 1996)

Vyšlo v příloze PROGLAS č. 4/2005 časopisu REVUE POLITIKA, 8. října 2005, roč. 3 [16]. Uvěřejněno se svolením autora. Báseň „Větrná tvář“ nebyla pro nedostatek místa v Proglasu otištěna.