ZPĚT NA STRÁNKU EMILA JULIŠE

 

Vilemína Julišová - TEN HROZEN ŠIŠEK NA BLÍZKÉM SMRKU JEŠTE NEOPADAL...

Nejsmutnější obrázek ze života paní Vilemíny Julišové z Loun

Na naši redakci se obrátila paní Vilemína Julišová, manželka básníka Emila Juliše se zvláštní prosbou - abychom zveřejnili tento její dopis přítelkyni. Vážíme si důvěry, kterou ke Svobodnému hlasu a jeho čtenářům chová, když se rozhodla právě v těchto novinách zveřejnit dopis natolik osobní, niterný. Je dojemným svědectvím lásky, ale je nám také připomenutím neprávem opomíjeného umění epistulárního – umění psát dopisy. (Květa Tošnerová, vydavatelka)

"Milá Naďo, děkuji za dopis, ale odpovídám až teď. Vzpomínám na Vás, pozdravuji Tebe i Radovana a stále přemílám události Vaše i své a žádné nejsou bohužel radostné.
Ještě se vracím k pohřbu Emila. Měla jsem z toho velké obavy. Všechno sice zařídili chlapci, ale nakonec na obřad jsem musela osobně. Neměla jsem z oblečení nic černého a tak jsem si vzala Líbino koženkové černé paleto, svou dlouhou černou sukni a na hlavu černý baret. A ty dvě hole, mé věrné přítelkyně.

Obřadní síň je zde velice slušná, světlá a čistě strohá. Všude naleštěné dlaždice, že jsem měla obavy, aby se mi některá hůl nesmekla. Když otevřel "obřadník" dveře, abych vstoupila první, hudba začala hrát a já šla jako ve snu, nalevo jsem vnímala tmavo sešlých smutečních hostí, napravo spousta živých krásných květin – věnců, kytic se stuhami rodiny i různých přátel knihovny, divadla, města a jiných. Přes celou šíři, pod zvýšeným stupněm, byl katafalk s rakví ozdobenou kyticí bílých květů, symbolicky za pravnoučata, a to i za toho kloučka, který se právě před několika hodinami narodil!

Naďo, bylo to nesmírně děsivé – vkročila jsem do volného prostoru, který se přede mnou otevřel – já živá, on mrtvý tam nahoře v rakvi, kterou už nikdy neopustí, všechno dobré i méně dobré bylo zapomenuto, byli jsme najednou jen my dva na pár kroků od sebe, a přece navždycky odloučeni, sevřelo mne nesmírné hoře z té strašlivé životní konečnosti...

"Obřadník" mne uvedl k prostřednímu křeslu v řadě proti katafalku a vedle mne na stranách usedli synové se svými manželkami a ostatní příbuzní. Když dohrála hudba, pronesl krátký projev starosta města o zemřelém jako o čestném občanu města a vzácném básníkovi. Pak se ozvala recitace Emilovy básně, která končí – „...a plavec odplouvá, odplouvá, odplouvá...“ – a zase zazněla zvláštní hudba, kterou měl Emil rád, a k jejímuž konci jsem vstala, protože rakev se začala pohybovat a pomalu odjíždět. Všichni stáli také.

Naďo, nebrečela jsem, jen jsem jako omámená stála a skoro nevěřícně hleděla, jak mi v té rakvi nenávratně mizí dlouholetý druh mého života. Útěšlivá slova hostí a přátel, kteří kolem nás přecházeli, jsem vnímala jako ve snách a jen tiše jsem stačila říkat – děkuji, děkuji –.

Po obřadu jsme všechny květiny převezli do Lenešic na rodinný hrob, kde také budou uloženy Emilovy ostatky a k němu jednou i moje!

Naďo, nikdy na ty chvíle nezapomenu. Víš, říká se, že čas hojí, ale uplynula teprve krátká doba a já si ještě neměla kdy zvyknout. Stále ještě čekám na tu chvíli, kdy zastaví u domu autobus, kterým se Emil vracel z města. Pak zarachotí klíč v zámku, vejde a řekne – Ahoj, přinesl jsem ti něco dobrého. – A já uvařím kafe a Emil poví, co ve městě viděl, kde byl a co mluvili u Pavla Vejrážky v antikvariátě. Jaké to byly vzácné chvíle!

Pořád ještě chodím bytem a letí mi hlavou, co musím Emilovi říct, až se vrátí – třeba, že ten hrozen šišek na blízkém smrku ještě neopadal, že ve slunci svítil jako zlatý. Nebo čekám, až ráno vstane a první jeho bude otevřít dveře na balkón a podívat se na naši Ranskou horu – na jeho „přesličkovou horu“! A zavolá – Pojď rychle sem, nad Ranou je nádherný oblak, to musíš vidět! – A já řeknu – To víš, že jdu, ale ne rychle. – A on se zasměje – Já vím, však on ten mrak na tebe počká! –

Ne, to už nikdy neřekne, to já už mu nikdy nepovím, co mne zaujalo, už nikdy ho nepřiveze z města autobus, už nikdy. Jaké hrozné, nedobré, zlé je to slovo „nikdy“, to je nezvratná konečnost všech věcí a dění.

Naďo, buďte šťastní a já Vám to moc přeji, abyste ještě dlouho mohli na sebe zavolat: Naďo nebo Radovane, už rozkvetl ten zlatý déšť!

Pozdravuje Vás oba Vilma