TVŮRCE FASCINUJÍCÍ POEZIE

Pavel Koukal

 

Ve všem psaní o básníkovi Emilu Julišovi stojím již dlouhá léta před zvláštním dilematem. Kdysi jsem o něm napsal jako o básníku převážně severočeském, a teprve potom začal uvažovat o tom, zda je vůbec možno vyznačovat regionální hranici poezie. Zejména když dobře vím, že se jedná o jednoho z předních českých básníků. Sám Emil Juliš tenkrát nad slovem „převážně“ dlouho nepřemýšlel a usoudil, že tomuto kraji patří vlastně bez výhrad. Třebaže je rodilý Pražák, od jedenácti let žije na území ohraničeném Krušnými horami a Českým středohořím. V Lounech, kde strávil nejvíce času, oslaví dne 21. října své pětaosmdesátiny.
K jeho pražskému dětství patří Stromovka, kde našel celoživotní vztah k přírodě. Všechno ostatní mu již daly Louny, kam se s rodiči přistěhoval a kde se vyučil cukrářem; poznal tam však i inspirující osobnost knihovníka, archiváře a překladatele Jaroslava Janíka. Asi ve třinácti letech mu poprvé přišel pomáhat při výdeji knih, za což byl vždy obdařen bohatou četbou. Jednoho dne našel mezi dětskými knížkami román Williama Faulknera Svatyně, což způsobilo chlapci v pubertě značný otřes. Knihovník však věděl, co dělá, a Emil Juliš později pochopil, že tady někde začala cestička k vlastní tvorbě. K zájmu o literaturu (pan knihovník překládal Oskara V. Milosze) se připojilo poznání výtvarného umění, stejně jako lounské koncertní zážitky.
Na počátku 50. let začal psát verše, ale prý se nijak nelišily od běžných pokusů dospívajících mladých mužů. Tak to alespoň tvrdí sám autor, jehož básně byly tehdy plné smutku i nejrůznějších přírodních nálad. Přes výtvarníky Zdeňka Sýkoru, Kamila Linharta a Vladislava Mirvalda se pak seznámil s Jiřím Kolářem. Vliv to byl tak mocný, že Emila Juliše donutil postavit na vlastní nohy. Ve stěžejních obdobích se pak Jiří Kolář objevoval v jeho životě jako maják, jehož světlo nebylo možné přehlédnout.
Třeba už v šestapadesátém. O tehdejším debutu básníka Emila Juliše se nikdy moc nehovořilo, ale je jasné, že byl velmi výraznou tečkou za deformovanou poetikou 50. let. Jiří Kolář s Josefem Hiršalem ho zařadili do almanachu vedle začínajícího Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého (pod podivným pseudonymem Josef Pepýt), Václava Havla, Jiřího Paukerta (Kuběny), Jana Zábrany i Milana Hendrycha. Sborník Život je všude (v němž Julišovi vyhradili prostor zvící 40 stran) však zůstal jen ve strojopise a stal se možná prvním československým literárním samizdatem. Jako faksimile strojopisu vyšel roku 1990 v USA v počtu 19 výtisků a u nás teprve letos v nakladatelství Paseka s podtitulem Almanach z roku 1956. Emil Juliš v něm má dosud nepublikovanou povídku Půlka člověka a 17 více či méně známých básní. O rok později jeho verše zazněly ještě na literárním večeru mladých v Umělecké besedě, jehož iniciátorem byl i obdivuhodný mladý muž jménem Václav Havel.
Na oficiální, tedy tištěný debut si však musel počkat dalších šest let. Jeho život mezitím doznal podstatných změn. Záhy poté, co dálkově dostudoval teplickou střední ekonomickou školu, dolehla na něho budovatelská akce, při níž se 70 000 úředníků odebralo do výroby. I jeho dali k dispozici pracovnímu úřadu, ale mostecká ocelárna, kde nastoupil u stroje s poetickým názvem „rovnačka drátů“, mu prý zprvu docela vyhovovala. Ve zvláštním, až naturalisticky drsném prostředí pak objevoval svou „černou poezii“. Kvůli ní přišel v jedenašedesátém do Mostu definitivně, i když pak vystřídal několik dalších zaměstnání. Nakonec zakotvil v domě kultury a vzdělávání, kde založil Klub přátel umění.
V této době přišlo i jisté uvolnění. Roku 1963 vystavoval Jiří Kolář v Liberci a v jeho katalogu se objevil i Emil Juliš s básní Progresivní nepohoda. O rok později se zásluhou Klubu přátel umění v Lounech dočkal samostatného vydání první delší básně Ranská hora s ilustracemi Vladislava Mirvalda. V čase přímo rekordním pak vyšla roku 1965 v Mladé frontě první skutečná sbírka básní. Název jí dala právě Progresivní nepohoda a iniciátorem jejího vydání nebyl nikdo jiný než Jiří Kolář za vydatného přispění nakladatelských redaktorů Karla Šiktance a Ivana Diviše. O rok později se Emil Juliš stal redaktorem ústeckého časopisu Dialog, z něhož se brzy stala kulturně politická revue vysokých kvalit.
Básník byl tedy definitivně na světě a jeho tvorba vešla rychle ve známost, takže se nadále dočkal každoročně nové sbírky veršů. Přispěl k tomu též fenomén zvaný experimentální poezie, s nímž spojujeme celé další období Julišovy tvorby. Nechyběla mezi tím ani typografická poezie na způsob Ideogramů Guillauma Apollinaira, na kterou Juliš navazoval vlastní abstraktní formou. Vzešla z ní liberecká sbírka Pohledná poezie (1966), pak vyšla opět experimentální Krajina her (1967) a další knížka Severočeského nakladatelství v Liberci Vědomí možností (1969).
Dlužno ovšem podotknout, že jako čítanka české experimentální poezie docela dobře poslouží i časopis Dialog, jehož byl tehdy již šéfredaktorem. Celé období příznačně uzavírá básnická sbírka Nová země (1970), která byla sice připravena k vydání v Mladé frontě, ale skončila ve stoupě.
De facto již po srpnové invazi nebyla na experimentální poezii, jež byla přeci jen svým způsobem hrou, ani nálada. Na program přišly vážnější věci, což velmi jasně vyznělo už z osudné básně o sovětské okupaci v Kulturním kalendáři Mostecka a koneckonců i ze sbírky Pod kroky dýmů (1969), vydané v mosteckém nakladatelství Dialog. Do června 1970 byl jeho redaktorem i Emil Juliš a v poslední fázi jeho existence redakčně připravil sbírku Jiřího Koláře Návod k upotřebení. Pak se spolu s Daliborem Kozlem ocitli na dlažbě stejně jako stovky dalších obětí normalizační hysterie, za niž zaplatil dvěma nervovými šoky. Nakonec jako v jakési anglické story „prodával průmyslovou vodu“ coby plánovač na Povodí Ohře. Na nohy ho v té době nepostavila poezie, ale výtvarná práce, kterou zvolil, aby nemusel kácet les nebo opravovat auta, jak radil lékař. Od Jiřího Koláře si odvezl kupy materiálu a začal vytvářet koláže a malovat obrazy, jejichž zásluhou se dostal z nejhoršího.
K poezii se vrátil o něco později způsobem charakteristickým pro českou literaturu posrpnových let. V proslulé samizdatové edici Petlice vyšla sbírka Caput Mortuum (1975), která se zásluhou Petra Kabeše dočkala druhého i třetího vydání, Jablko nevrátím květu, v jednom svazku s tituly Mramor na pálení vápna a Tiché krátery (1981, 1984). Významným samizdatovým vydavatelem byl také Ludvík Kundera, který několik let redigoval své sborníky měsíčně nebo čtvrtletně i přes množství patálií s všudypřítomnou StB. Jedním z jeho autorů byl i Emil Juliš. A konečně, o tři autorské knížky se zasloužil teplický malíř Zdeněk Veselý, jehož zásluhou se mezi přátele dostaly sbírky Nelehké spočinutí (1975), Hra o smysl (1980) a Tady a teď (1984). Jaroslav Putta vydal bibliofilii Bude, jak by nebylo (1983).
Zvláštní historie se váže k sbírce veršů Blížíme se ohni. Iniciovala ji vlastně zkáza starého Mostu a plastiky a objekty akademického sochaře Jiřího Sozanského, který je vytvářel v ruinách lidských obydlí jako výkřiky před blížící se katastrofou. V názorech na vidění světa se s básníkem úplně neshodli, neboť Juliš hledal svou cestu ke světlu – skulinu k úniku před apokalypsou. První verze sbírky byla spíš prozaická, druhá již více básní v próze. Spolu se Zónou se dostala za hranice a s Kolářovými kolážemi vyšla roku 1987 v edici Poezie mimo domov. Přibližně v tutéž dobu dospěl básník ke třetí verzi, která v následujícím roce vyšla v definitivní podobě v Severočeském nakladatelství. Pak už básníka velkoryse omilostnili a hned po roce se v tomto nakladatelství dočkal sbírky Gordická hlava. Třetí v pořadí byla Hra o smysl (1990), obsahující kromě titulní skladby i sbírky Setkání, Střílení do terče a Krátery.
Jako sedmdesátník se Emil Juliš, který od dubna 1990 žije opět v Lounech, konečně dočkal řady uznání za svou celoživotní básnickou tvorbu. V roce 1990 převzal od Nadace Charty 77 prestižní Seifertovu cenu, ke které roku 1996 přibyla Státní cena za literaturu; důležitá je i Cena města Mostu, udělená o rok později a odůvodněná předchozí básnickou tvorbou „vztahující se k tragickým osudovým momentům města Mostu, kdy bylo staré město likvidováno“. První polovina 90. let byla neobyčejně plodná i na Julišovy nové tituly, z nichž často cítíme příznivou lounskou inspiraci i osobitý přínos Pavla R. Vejrážky, který se stal Julišovým „dvorním nakladatelem“. Po básnické sbírce Nová země (ČS 2002) následoval ve stejném roce Vejrážkův bibliofilský Multitext A, básnicky prozaická Cesta do města Lawn (1993), výbor Mladé fronty Svět proměn (1994), Vejrážkova afrikáááá (1995), fajnové Nevyhnutelnosti (Torst 1996), Vejrážkovo druhé vydání poémy Ranská hora (1997) i Nelehké spočinutí (2000) s jedenácti grafikami Zdeňka Veselého. Na podobnou notu zahrála ve stejném roce i bibliofilie mosteckého nakladatelství Hněvín Vzpomínka na noční Most v roce 1953 s grafikou Bohdana Kopeckého
Emil Juliš se o publicitu nijak zvlášť nesnaží, ale jeho práce se přirozeně objevují v četných výborech, z nichž ještě vzpomeňme alespoň mohutný severočeský almanach Od břehů k horám (2000), Pegasovo poučení (2002) i zatím poslední antologii současných Severočechů Pátá korona (2004).

Rybář pod železničním mostem

Připlul z kresby mistra Ma Jüana,
zakotvil buvolí lebkou,
navnadil uzeným jezevcem,
nad tichými splávky snil...
Jemně tkaná konstrukce mostu
snesla se na řeku
a rozdrtila jeho loďku.
Sny s rybíma očima,
lebka plná úhořích těl.

Emil Juliš

Vyšlo v bulltinu Obce spisovatelů Dokořán, č. 35, roč. IX., září 2005 (str. 53-56)