(ze sborníku sestaveného k Julišovým šedesátinám v jediném exempláři, jehož originál je v PNP)
„Dávno, dávno již tomu,“ mohl bych docela dobře začít podle národní
básnířky. Opravdu: letos v prosinci to bude už patnáct let, co mi redaktor jednoho
tlustého literárního časopisu předal čtyři básnické sbírky, abych o nich napsal
souhrnou recenzi, nic moc dlouhého... atd. Přinesl jsem si je domů a začal v
nich listovat. Jedna byla bezvýznamná, druhé dvě špatné. (Jen tak na okraj:
autor jedné z těch posledně uvedených od té doby dávno přeladil vrkavý lyrický
tenorek na dunivý bas společensky objednaného barda, a jako takový dnes... ale
to sem nepatří.)
Čtvrtá knížka se jmenovala Progresívní nepohoda a její autor Emil Juliš.
V pohledu z patnáctiletého odstupu lze plně procítit absurditu té situace, koneckonců
docela odpovídající tehdejší kritické nivelizaci, se stejnou vážností traktující
díla úplných nul jako literární objevy, a literární objevy zase jako nuly...
ale nekřivděme nikomu, kdo z nás věděl, kdo je Emil Juliš? Jak to dnes vidím,
byl jsem tak asi v postavení recenzentíka před sto lety, kterému redaktor nonšalantně
strčil k posouzení nové sbírky pánů Pěnkavy-Heřmanického, Hnáta-Jičínského a
Jarabáčka-Králodvorského, a k tomu přidal básnickou novinku od jistého Nerudy.
Snad smím uvést na svou obhajobu, že po přečtení Progresívní nepohody mi byl
tento fakt jasný, a také jsem se jej pokusil v recenzi (jinak jednom z prvních
podstatnějších ohlasů na opožděný oficiální vstup Emila Juliše do české poezie)
podle možnosti zdůraznit div ne tesařskou tužkou. Honorář za článek byl královský
a neměnil bych jej za nic: seznámení a později přátelství s Emilem.
Bylo později více příležitostí zabývat se jeho poezií, i když nejrozsáhlejší
práci na toto téma potkal bohužel podobný osud jako Novou zemi. Ale stále se
cítím dlužen, a nejspíš by bylo vhodné oslavit básníkovy šedesátiny nějakou
solidní souhrnnou studií o jeho celé dosavadní tvorbě včetně té nepublikované...
ano to by bylo jistě ono, jenže... zkrátka a dobře, milý Emile, čím víc tobě
přibývá básní a mně let, tím méně se cítím kompetentní k něčemu takovému, tím
méně si na to troufám. Naštěstí už tu jsou a budou mladší a schopnější, a já
věřím, že se v patřičné době i v běžném povědomí dostaneš na místo, které via
facti tak jako tak zaujímáš už od Progresívní nepohody. Literární kritika a
historie, která by si dovolila luxus nebrat na vědomí jednoho z nějvětších moderních
českých básníků, to by byla pořádně pitomá literární kritika a historie, nehodná
toho jména. A zkušenost učí, že podobné aprílové šprýmy dějin nemívají dlouhého
trvání.
Přesto bych se však chtěl pokusit napsat pro Emila a o Emilovi aspoň pár slov
o jedné věci, která se mi zdá podstatná a dost příznačná, totiž o cestě tohoto
básníka do souvislostí takzvané experimentální poezie, a pak zase z těchto souvislostí
ven. Abychom postřehli odlišnost větší části Emilových básnických textů z jeho
„středního období“ (od Progresívní nepohody a Pohledné poezie až po Novou zemi,
od níž se jasná tvář božstev již odvrátila), nepotřebujeme žádnou přesnou definici
„básnického experimentu“, ta věc je myslím nabíledni. A není také zapotřebí
zvláštního bystrozraku, abychom poznali, že v další - zatím vesměs rukopisné
- Emilově tvorbě došlo k vývojovému zvratu, který znamenal odklon od oné odlišnosti
předchozích sbírek v porovnání s tím, jak se poezie běžně chápala a chápe. Jak
tento vývoj interpretovat, co přimělo básníka, že se od systémově konstruktivních
postupů, které si v takové pestrosti vyvinul a ovládl, zase téměř úplně odvrátil?
Chtěl bych už nyní předeslat, že nezávisle na autorových subjektivních motivech
spatřuji v tomto zdánlivém „ústupu od vydobytého“ další logický stupeň vývoje
jeho poezie. Netvrdím, že „další“ musí znamenat „vyšší“ a „logický“ musí znamenat
„jedině možný“. Smysl tohoto vývoje se však dá dost pravděpodobně vyložit.
Experimentální postupy v Emilově básnické tvorbě se projevily ve dvojím, nestejně
zastoupeném a nestejně významném směru. Ta první tendence, kterou reprezentuje
sbírka Pohledná poezie, se v dlouhodobém pohledu ukázala jako vedlejší a její
význam pro básníka menší, i když by to ani nebyl Emil Juliš, aby i plošným konstelacím
a graficky bizarně upraveným textům lineární povahy nevtiskl své vlastní, nezaměnitelné
básnické rysy. Hraje se tu hra se zrakem i vědomím čtoucího, grafika ovlivňuje
parametry vnímání textu (rychle - pomalu, snadno - obtížně, spojitě - členitě,
jednoznačně - nejednoznačně), plošná dispozice navozuje sekundární souvislosti
mezi prvky, ale při tom všem tu zůstává pro Emila příznačná expresivita a významová
zatěžkanost, žádné prázdné hříčky a žádné náhodné efekty. V Pohledné poezii
si básník s texty zahrál (na znamenité úrovni a s patřičnou serózností a úctou
ke slovu, jak ani jinak nedovede), vyzkoušel nosnost řady zajímavých variant
plošného řešení, v neposlední řadě pak manifestoval tvůrčím způsobem svůj dávný
a těsný vztah k výtvarnému umění. Přesto asi sotva může být spor o to, že nikoliv
tato, ale druhá ze zmíněných tendencí jeho experimentálního období vyvolala
v život jedinečné a ničím nenahraditelné realizace, které trvaly obohatily českou
i - nebojme se říci - světovou moderní poezii. Je to soubor básnických technik,
jejichž společným znakem je zachování grafické linearity textu a jeho podrobení
různým typům omezení a redukce, z nichž nejtypičtější je permutace prvků a jejich
obměňování pdole volnějšího nebo přísnějšího programu.
Místo „uvolnění“, o němž bychom mohli mluvit u plošně řešených textů, zde nastupují
nová, umělá omezení , překážky, složité problémy, svou obtížností srovnatelné
s umělou, komplikovanou stavbou strof a rýmových schémat, na nichž předváděli
své umění staří mistři uplynulých století. Emil Juliš si svá omezení a přímo
i vlastní nové formy ad hoc tvoří a určuje sám, činí z nich neodmyslitelný základ
básnického textu, nikoliv jeho artistní dekoraci; za to, mimochodem řečeno,
tak trochu platí, protože málokdo dovede ocenit suverénní mistrovství, s nímž
vlastním přísným požadavkům dovede vyhovět. To ale není všechno. Nejen u nás,
ale i v mezinárodním kontextu jsou Emilovy permutační a stříhané texty jedinečné
spojením náročných racionálních stavebních principů s trvalou, neochabující
působivostí básnického slova, s naléhavostí emocí a sdělností myšlenek, srovnatelnou
s nejlepšími projevy tradičně koncipované poezie. Kdo v tom spatřuje kompromis,
je politováníhodný hlupák; anebo je chytrý, ale zaslepený a neschopný se dopracovat
k představě syntézy „umělého“ a „přirozeného“ v básnickém díle. Emil Juliš takovou
syntézu dokázal uskutečnit.
Poezie tohoto básníka nikdy nevznikala jako suchý laboratorní experiment (čímž
nemluvím proti takovým experimentům), rodila se především z potřeby vyslovení,
z nadbytku a tlaku zážitků, zkušeností, emocí a reflexí; ale vnitřní bohatství
básníkovy osobnosti „svědecky“ neházela na váhu gestem prodavače syrového masa.
nýbrž je v tomto „systémovém“ období učinila východiskem složitého procesu,
na jehož konci byl účinek básnického textu, emocionálně i myšlenkově často velmi
vypjatého, umocněn působením poznatelného, dokonale fungujícího objektivizovaného
řádu. Už na začátku své tvorby, ale nyní ještě důrazněji povstává Juliš proti
tyranii náhodného, amorfního blábolení ve volném verši, které lze v naší době
podle libosti prohlásit za poezii; ale je to vzpoura, která na druhé straně
ani na okamžik nerezignuje na trvalé, byť stále se obměňující a obnovující zdroje
a hodnoty básnické tvorby, jež nedokáže sama o sobě nahradit žádná racionální
konstrukce. Řád a inspirace, tak by mohlo znít heslo této poezie. S důrazem
na jedno i na druhé.
Nebudeme se zde zabývat typovou klasifikací Emilových experimentálních textů
permutačního, modelového a stříhaného či simultánního typu; může to být ostatně
stále jen klasifikace pracovní a samorostlá, protože literární teorie dosud
podobný způsob básnické práce podrobněji neanalyzovala a nepopsala. Ale i když
žádné třídění nepostihne bohatství struktur a odstínů systémových básní ve sbírkách
od Progresívní nepohody po Novou zemi, i ono naznačuje, jak široký byl záběr
a variabilita Emilova básnického experimentu, a texty samy ukazují, jak mnohotvárných
účinků dovedl básník těmito technikami docílit. Dvě z nejtypičtějších a nejsilnějších
stránek jeho tvůrčí osobnosti, smysl pro lyrický dramatismus a mužná, trochu
trpce zabarvená meditativnost, tu nacházejí nové prostředky pro přímou komunikaci
se čtenářem, přímé navození slovem-objektem, nikoli jen prostředkem pro sdělení
o něčem. Dramatičnost je posilována prudkými, často nečekanými konfrontacemi
(permutace) i významovými prostupy (stříhané texty - viz například báseň „Výspa“
z Progresívní nepohody), anebo vzbuzována řízením textu jakoby v reálném čase
dramatického děje (procesuální text - viz „Nebezpečí“ z téže sbírky), meditativnost
navozována charakteristickým opakováním a variacemi, litanickým kroužením, sugestivním
pohybem řeči, nutícím vnímatele „cvičit“ spolu s básníkem a vpravovat se do
žádoucího rozpoložení mysli, ať už máme na mysli texty s „velkou permutací“,
namnoze monumentálně rapsodického zabarvení (tak četné básně v Krajině her,
cyklus Lásky pozemské ve Vědomí možností), nebo přísnou řeholi gramatických
modelů „malé permutace“ (nejvíce ve Vědomí možností).
To všechno, co jsme řekli o Emilově experimentální, programované poezii, jistě
platí, a ještě mnoho jiného. Ale... projdeme-li si v duchu celý vývoj jeho tvorby
až podnes, bude nám patrně nápadná jedna věc: jak málo se v průběhu let tento
básník měnil a změnil. Začal, pokud vím, soustavně psát poezii až ve věku osobní
zralosti, kdy mnozí naopak přestávají; a už ve svých mnoho let starých verších
ve sbírce Pod kroky dýmů projevuje téměř ihned i překvapující zralost básnickou.
Podivuhodné bohatství racionálně organizovaných forem a metod, jež rozvinul
ve svém experimentálním období, nám nesmí zastínit skutečnost, že jako málokterý
básník zůstává Emil vytrvale, nezvratně sám sebou, že jeho poetický svět, jeho
postoje, cítění, ba i dikce se neliší znatelnější měrou ani při porovnání starších
a novějších textů, ani básní „experimentálních“ s „tradičními“. Všechno to je
jediný impozantní monolit mohutné a stabilní osobnosti, a tento monolit může
sice mít některé plochy jinak strukturované, jeho kámen je však stále týž a
jediný. Je ostatně příznačné, že v jeho „experimentálních“ sbírkách jsou systémově
organizované básně zcela přirozeně prokládány texty tvořenými intuitivně, kdežto
v nejnovějším „tradičním“ Mramoru na pálení vápna se zase zcela bez problémů
najednou vyskytne báseň modelově-permutačního typu. Vezmeme-li v úvahu, jako
odvahu a jakou míru originality básník osvědčil ve své systémové tvorbě, je
až překvapující, jak nepatrná je jeho závislost na těchto postupech, jak podobně
nás oslovují „systémové“ i „nesystémové“ básně jednotlivých sbírek, přestože
jedny jsou přísně konstruovány podle předem zadaného programu, kdežto druhé
nikoliv, a celá mechanika jejich vnímání by měla být zásadně odlišná.
A tak Emilův vývoj po roce 1970, kdy svůj bohatě rozvinutý a suverénně zvládnutý
instrumentář konstruktivních, programových postupů opouští, postrádá dramatičnost
esteticko-technologické konverze, jakou už předvedl užaslému obecenstvu nejen
moderní poetický mág. Prostředky, které si během let vyvinul, jsou stále tady,
tvoří nedílnou součást jeho díla a jeho umění, nebyly odvrženy, nýbrž prostě
- aspoň prozatím - využity a nahrazeny jinými, méně nápadnými; ale v poměru
ke změně techniky se účinek změnil nesouměřitelně málo.
A řekl bych ještě víc. Myslím, že jakýmsi zvláštním, těžko postižitelným způsobem
jsou tyto prostředky zažity a sublimovány v Emilových novějších, „nesystémových“
básních, že bez této zkušenosti by například některé básně Mramoru na pálení
vápna nevypadaly tak, jak vypadají. Dokonce by bylo možno si je představovat
jako svého druhu kondenzáty pomyslných programových textů, třeba permutačních,
které nevznikly, protože toho už nebylo zapotřebí. Protože intenzity básnického
vyslovení je tu docilováno jinými, nesnadněji popsatelnými a měřitelnými prostředky,
a členitý mechanismus systémového textu by svou objektivizovaností a nezbytnou
mírou redundance spíše rušil. Jestliže jsem řekl, že básník Emil Juliš se za
léta své tvůrčí cesty změnil jen velmi málo ve své podstatě, přirozeně to neznamená,
že se za tu dobu nezměnil člověk Emil Juliš. Drsná, častými trpkými a tragickými
akcenty poznamenaná moudrost básní z posledního desetiletí není podle mého názoru
jen plodem tohoto vývoje a zážitků, jež jej spoluvytvářely. Nebyla by dobře
myslitelná také bez veliké a vzrušující zkušenosti systémové tvorby, kterou
Emil prošel jako cílevědomý, nekompromisní budovatel novátorských poetických
struktur. Neboť právě tato zkušenost rozhodující měrou rozšířila pole jeho „vědomí
možností“; a zcela ve shodě s jeho někdejší variační poetikou není ani zde tak
rozhodující, která z možností je právě aktuální, jako skutečnost, že možnosti
existují a že si jejich existence jsme vědomi. Je věcí názoru, zda litovat básníkova
téměř úplného odvratu od systémové výstavby textu, nebo zda jej považovat za
nutný. Já osobně se přiznávám, že ve skrytu duše věřím v nějakou formu opětného
zhodnocení tohoto potenciálu v Emilově budoucí tvorbě, třeba formou docela jinou
a nečekanou. Ale nemyslím, že by tato otázka měla dnes prvořadý význam.
Jeden článek, zabývající se Emilovou proměnou z „tradičního“ v „experimentálního“
básníka, se kdysi jmenoval „Proměna a stálost Emila Juliše“. Dnes vím, že by
to nebylo přesné, a tak mi dovol, milý Emile, abych se v nadpisu tohoto povídání
aspoň po letech opravil. Proměňují se cesty, kterými chodíš a nacházíš, ale
ty sám zůstáváš jasnou a nenahraditelnou stálicí, ať extenzivně dobýváš novou
zemi či intenzívně, tiše nasloucháš hlasu, který si netroufám triviálně a levně
pojmenovat. Zdravím tě, skláním před tebou své rezavé a otupené kritické brčko
a přeji tobě, sobě a nám všem ještě hodně a hodně tvého velkého a nesmírně lidského
umění, jemuž je dokonalé řemeslo zlatým dnem.