V závěrečné poznámce ke sbírce Mramor na pálení vápna, z roku
1980, Emil Juliš podává i stručnou informaci o své básnické tvorbě z let sedmdesátých.
Po knize Nová země vznikly v roce 1973 kniha Caput mortuum, v roce 1975 básně
ke grafikám Z. Veselého Nelehké spočinutí, v roce 1973 překlady Herthy Kräftnerové,
v roce 1979 soubor krátkých próz s názvem Akvárium noci, a na počátku sedmdesátých
let byly napsány také texty ke knize fotografií J. Funkeho. A násník dodává:
„Říkám-li o knize, že nevyšla, nemyslím tím, že nebyla čtena aspoň těmi, o něž
jako o čtenáře stojím. S některou (Caput mortuum) se seznámila dokonce celá
řada čtenářů. Nelehké spočinutí vyšlo ve třech bibliofilských rukopisných vydáních,
Akvárium noci vyšlo rovněž rukopisně pro více čtenářů atd. Nakonec jsem byl
ke klauzuře těžko dobývané básně přiveden okolnostmi - ti velcí, jako Mallarmé,
tuto cestu volili sami. Odnaučil jsem se pýše nebo posluze. Ostatně posluhování
jsem se odnaučovat nemusel. Učím se službě. Potřebuji aspoň bratra Thea, tu
chápavou drahou hlavu.“
Toto sympatické básnické vyznání dosvědčuje, že Juliš je z rodu těch, jimž vnější
okolnosti, omezení a zábrany jsou s to zrofmovat jen osud, který zůstává nicméně
osudem jejich tvůrčí svobody a smysluplným děním jejich niterného zrání. V knize
Mramor na pálení vápna vystupuje před námi osobnost umělecky tak vyzrálá, že
ono ústraní, v němž vzniklo toto básnické dílo, může jen zvýraznit místo, které
autor zaujal ve vývoji současné české poezie.
Juliš patří k básníkům, kteří bezprostředně tíhnou k zamyšlení nad základními
záhadami lidského bytí, ale jeho imaginace zůstává přitom těsně přimknutá k
jednotlivostem prožívané skutečnosti. „Řekni, co vyrostlo ti přímo před očima,“
říká v básni List javoru, když se v něm při pohledu na krvavý rub javorového
listu konfrontuje, jak tak často v jeho verších, představa nekonečného života
a onoho „konce konců“, který s touto představou nelze smířit žádným jen dialektickým
smírem. Ale právě tento protiklad působí, že i z nejprostšího prožitku básníkova
vytryskne metaforická jiskra, která ho spíná s nekonečností: „žiješ tento den,
který končí v řadě veškerých / miluješ ho, padlo v něm slovo nekonečně“ (báseň
Žiješ). Na jiném místě výslovně zdůrazňuje tuto podvojnost svého vidění: „Každé
z tvých očí bylo zrozeno jindy a jinde / jsou heterogenní, a přece vidí souběžně
/ jejich pohledy se setkávají v nekonečnu věcí // Tam teprve může být oslavena
chvíle setkání // Je podivuhodné, že o tom víš / právě na tomto místě, právě
teď, stále na zemi“.
Protiklad onoho „nekonečna věcí“ a „lineárního času“, času, který se nenavrací,
a jehož moc si člověk uvědomuje tak málo „jako řev vodopádu u něhož bydlí“,
dodává Julišovým veršům jakési zvláštní tiché rozvichřenosti, která trochu připomene
básnickou atmosféru Horových Strun ve větru. A jako u Hory je i tady cosi melodického,
melodicky smiřujícího v samotné struktuře obrazů. Vize „obludného času“, který
se valí vpřed ke svému vodopádu, vyúsťuje nicméně v zákmit naděje, který právě
nelze vyjádřit jinak než obrazem: „V duhové mlze nad tou padající vodou tančí
motýlek.“ Nejvlastnější scenérií tohoto prožitu tichého, a přece závratného
času je scenérie noci. Je to noc osamoceného bdění, zatímco tvář spící ženy
obráží neproniknutelnou mnohotvárnost niterného dění: „Její vzezření je neproniknutelné
/ jsi uvnitř sebe sama sebou / ale čím vším můžeš být!“ (Báseň Růžoví kohouti).
Nebo noc zvolna se blížící, jako v básni Slunce zapadá, neodcházej: „Noci narůstají
křídla / Slyšíš jejich naléhavý tepot?“ To jsou chvíle niterného soustředění,
které je rovněž závratí, jež zachvacuje i samu sféru oblohy - „Několik drobných
hvězd v jámě ticha / v průběhu noci stále opilejších“ - a dává pocítit, „jak
se vlasová štěrbina může změnit v propast. (Báseň Scéna noci.) Uprostřed noci,
při pohledu na zeď ozářenou měsícem, se já zírajícího úlevně propadá do proudění
vesmírného života, v němž zánik i trvání splývají v jakousi logicky neanalyzovatelnou
jednotu: „Rybí ústa se otvírají a zavírají / Skřelemi protéká písek světového
dění... Kroky ryb mizí za obzorem stínu / avšak rybí ústa zůstávají / i se svám
vstřícným pohybem“. Jestliže v básni List javoru je básníkova hlava „hlavou
s hnízdem pískajících myší“, toto hemžení nezodpověditelných otázek se vytrácí
v oné závrati, která je pociťována tváří v tvář noci: „Pak se zastavíš uprostřed,
protože jsi / bezhlavý / Tvá pískající hlava odlétá.“ (Báseň Odlétající hlava.)
Scenérie noci není však jedinou scenérií Julišovi básnické knihy. Hned v druhé
její básni je jí krajina, v níž „co není prašné, jak by nebylo“ a kde „všechno
to, co je, není, aby nebylo / Les, zvíře, voda, plod / Člověk a cesta. A je
tu i scenérie, jejíž hlavní součástí tvoří „kormutlivé zdi a ach / i kanclstoly,
prachregály a stohy lejster“. Tady i sama smrt zůstává součástí jakéhosi tupého
fungování odlištěného života: „A On zatím sem tam obrací mrtvolu zavinutou /
v dekách / Zahlédneš chomáč koudele a voskovou tvář / Je bez úsměvu / Usmívá
se na tebe On / a dále pohazuje larvou mrtvé...“. Jsou tu města, kterými se
pohybují „lidé-strojky“, automaty opojené svým vlastním fungováním: „Hle, jak
se strojky svalů pohybují ulicí / a někdy jeví oslnění nad sebou samými / Nemůžeš
neříct: Ano, ano, vždyť jim přece nemůže scházet / kovové nebo gumové srdce,
anebo z náhradní hmoty“. Je tu „staré známé město“, kde uprostřed náměstí je
zasazena obří hlava s prázdnými očními důlky, která nicméně „zpívá o tom, že
všecko, všecičko vidí“. Mohla by se „jevit jako dutá“, nebýt toho, že je „plná
žebříků, po nichž občas / vystupuje připálený kostelník“. A v její dutině „hlaholí
reproduktory“, z nichž „se nese libozvučný hlas / vedený k nim po drátech z
radnice / kde zpívá sbor nahých konšelů / s nakadeřenými vlasy / a přitom cvaká,
drkotá a jektá zuby“. Právě v těchto obrazech prázdnoty a zmaru projevuje se
výrazně svéráznost Julišovy metaforiky, její lehce groteskní nádech, nemyslitelný
bez uvolnění asociačního fungování, kterým moderní poezii obohatily někdejší
avantgardní výboje. Sklon k melodické harmonizaci, pro Juliše tak typický, se
uplatní přesto i tady, a dává zpravidla básním jejich vyznění. Uprostřed rtivé
scenérie, která se před námi rozvíjí v básni Kormutlivé zdi, zazáří náhle připomínka
jiných krajin a pravdivějších životních poloh. „A tu paprsek se ozve: Jen se
kmitnu / / náhle květy stojí vedle / Jejich oči spolu s mými - jas“. A ve chvíli,
kdy jsme fascinováni drtivou prázdnotou odlištěného života ve Starém známém
městě, jediný okamžik stačí k tomu, abychom vytušili osvobození: „Mraky se na
chvíli trhají / Vidíme nedozírné oko / z něhož chvílemi / skane na poklidné
město / slza“.
Tato melodická harmonizace pustošivé a zpustošené skutečnosti nevylučuje ovšem
úzkost, ba naopak, z ní právě se živí ona závrať, v níž je básník vnímavý pro
zákmit naděje: „Přestože bys mohl úzkostí naplnit plynojem / hodinky osudu u
ucha nasloucháš / Tikají, ještě tikají, tikají“ (báseň Stále na spadnutí). Tak
jako se temná propast rozvírá na konci individuálního osudu, propastný je i
pohled na osud lidského rodu: „Jak uvěřit v budoucnost rodu Homo sapiens?“ ptá
se básník v závěrečné básni Cesta k ráji. „Počátky všeho i jejich definice jsou
zahalené tmou / je skryta pod trojnožkou všechna budoucnost / Pýthie visí na
skobě oběšená / oči němě vypoulené, vytřeštěná strnulost“. Jako útočiště naděje
zbývá ne víra v osud lidstva, ale vesmír sám, vesmír jako otevřená a závratná
hádanka: „Kvasinky se dál rychle množí / cílí k svému ráji / na jeho prahu se
mění v čistý líh vesmíru“.
Této hádance stojí jedinec tváří v tvář sám, a přece ne sám. Svou přináležitostí
k celku cítí v dvojznačném prožitku nejživěji právě tehdy, když se nepokouší
s tímto celkem splynout a skrýt se v něm. Je to vztah poznamenaný neredukovatelným
paradoxem, jak se ho juxtapozicí protikladů pokouší zachytit báseň Tak a zase
naopak: „Skryl se do rostlinstva / a nepřestal být stéblem trávy / Uchýlil se
do jeskyně / ale ta je otevřena světu... Skryl se do stébla trávy / a nepřestal
být rostlinstvem / Uchýlil se do širého světa / a zůstal uzavřen v jeskyni...“
Pro Juliše je smysl poezie bezprostředně spjat s nitrem člověka - „jak dvojčata
srostenci“, říká v úvodní básni Střílení do terče - a oživuje tehdy, když báseň
dokáže rozvlnit nejniternější prožitek. Tehdy zasahuje její šíp „samotný střed
terče“, kde se hloubka snoubí s výškou a blízkost s dálkou: „... a někdy uchvátí
šíp i terč a zmizí s ním / s naším srdcem, duší, vším / do hvězdných prostorů,
do světla, kdoví kam“. Úvodní i závěrečná báseň vyúsťuje tak v tutéž závrať
tváří v tvář vesmíru, kruh, který objal celou básníkovu zkušenost, se uzavírá.
---
Duchovní polohou sbírky Mramor na pálení vápna je tedy závrať, při níž harmonizující
melodie básnického slova nepřestává být podmalována úzkostným podtónem. Hra
o smysl (báseň o jedenácti částech, provázená jedenácti rytinami Zdeňka Veselého,
Most-Teplice 1980) představuje naproti tomu v Julišově tvorbě prudké vzepětí,
kterým se básník chce dobrat transcedentního smyslu, a ten dostává v závěrečné
básni i jméno, jež dovoluje interpretovat Julišovo zacílení jako zacílení náboženské:
„Kdyby Bůh byl mrtev / zatím však zemřel ten, / kdo to prohlásil, / pominul
by s ním i / jakýkoli smysl světa a života. Ale už když / svědčíme o jeho nedostatku
a hledáme ho, už / o ten smysl hrajeme s pravdou, a přejeme si / její vítězství.
- Přestávám se hrozit cesty...“
Základní myšlenkové motivy obou knih jsou společné, ale zde jsou řazeny v přísnou
vnitřní souvislost určitého myšlenkového vývoje. Na jeho počátku je tatáž „nešťastná
krajina“, jako známe už z Mramoru na pálení vápna: „Vládnou / prach, kouř a
cizota; jakýsi šílený fénix / má tu své hnízdo, své zlopověstné / popeliště“.
Ale zároveň s tímto obrazem vynořuje se už niterná odpověď na něj: „... nemůžem
se zbavovat naděje, ani té zoufalé, ani naděje zběsilé, jinak / vše, ale všechno
ztrácíme, i úžas / ztrácíme, i pravdu...“. Tato naděje neznamená nalezení odpovědi,
představuje jen odhodlání vydržet napětí nezodpovězené otázky: „Ale on se neptá,
odkud přichází; / strastiplná láska matky se také nikdy neptala. ... Nakonec
pozná, že mu patří jen cesta, jejíž / počátek i konec v temnotách...“
Každá část poémy vyúsťuje v napětí očekávání, výzvy nebo myšlenky dožadující
se svého objanění - některé části končí v půli věty, která teprve v následující
části je dopovězena, jiné jsou provizorně uzavřeny středníkem, dvojtečkou nebo
čárkou, ale teprve u závěrečných tří čísel je věta zakončena otazníkem nebo
tečkou - jinak se tečky vyskytují pouze uvnitř těchto myšlenkových pasáží. Stejné
povahy jako předěly mezi jednotlivými částmi jsou ostatně i předěly meziveršové,
všechno tu zdůrazňuje kontinuitu myšlenky tvořící jediný proud. Jestliže v Mramoru
na pálení vápna bylo možno vysledovat strukturu knihy tím, že jsme sledovali
její jednotlivé motivy, zde by skutečný rozbor básně musel být především podrobnou
analýzou její kompozice.
Protiklad konce a nekonečnosti ustupuje tu jednoznačnému zdůraznění druhého
pólu antitéze: „A přece to není konec: úplný konec / neponecháme ani hvězdám,
měsícům, meteorům, / ačkoli vímě, že vše bylo stvořeno, tedy / počato; víme
i o nestvořeném, bez počátku / a konce, a současně to nevíme: žijeme; / bez
vědění, a přece vědoucí.“ Toto paradoxní vědění v nevědění nachází svůj výraz
v umění a ve vznětu lásky, neboť „každý z tělecných smyslů je bez hranic“, a
všude tam, kde stvořené, deroucí se dravě „pravěkými cestami“, opakuje „mystérium
početí“. Ale monologické drama spěje ještě k jednomu vystupňování vnitřního
napětí, které vrcholí obrazem matčiny smrti. Právě toto nejosobnější střetnutí
s konečností života je okamžikem, kdy se uprostřed pláče „dosud nepochopitelného“
rodí cosi nového: „Stál proti smrti čelem a na něm se mu / objevilo třetí oko,
avšak obrácené dovnitř.“ Teprve teď mohou přijít ta závěrečná slova, mezi nimiž
se objevuje i slovo dávající transcendentnímu smyslu skutečnosti jméno Bůh.
Jsou to nicméně slova vzešlá ne už z úst básníkových, nýbrž z jakýchsi cizích
„úst plných moudrosti“. Básnická zkušenost sama nevede dál než k onomu nezřetelnému
tušení, které zůstává spjato s otevřenou otázkou: „... sám se za moudrého nepokládal,
ačkoli léta na to měl; byl však prostého púvodu / a vzdělání a rozum v něm často
vyšly polo- / mrtvé z boje s citem: jeho cit byl / v souladu s věcmi, se smysly
a v tušení / čehosi, co nedovedl pojmenovat, nebo v touze / po něčem, čemu váhavě
říkal význam. Ale / jak ho najít v dlouhém trvání světa, jak / v krátkém životě
člověka ve všech jeho / projevech?“
Snad je dokonce téhle skromnosti a pokory, s níž je básník otevřen slovům „moudřejších“,
než je sám, trochu víc, než je zapotřebí. Ale konec konců, není odevždy touhou
právě těch nejryzejších z básníků, podřídit se řádu, který nebude jen výtvorem
jejich subjektivity, a nebylo vždy v jejich povaze, být stejně ochotně obdarovanými
jako obdarovávajícími?
Pozn.: na první straně strojopisu rukou Emila Juliše: „Asi 1984 nebo 1985“