Experiment – to slovo dokáže být v souvislosti s poezií zavádějící. Jak tím,
co evokuje, tak i tím, co zastírá a nepřiznává. Pojem experiment v myslích mnoha
lidí navodí představu laboratoře, exaktnosti a kliničnosti snad náruživě provozované,
v principu ale vždy nějak vyspekulované, z vnějšího zadání odvozené a tedy „chladné“.
Jako by byl experiment zaháněn do pozice protipólu spontánní citovosti, méličnosti
či obrazivosti, tedy vlastností, které jsou zejména s českou poezií tradičně
spojovány. Co na druhou stranu pojem experiment zastírá? Už jen prostý fakt,
že hra či pokusnictví s formou či obsahem k poezii odedávna patří, nejsou vynálezem
žádné avantgardy či produktem racionální moderní doby. A nejen to. Jakýsi „experiment“
konec konců vždy nějak stojí u kořene vlastního tvoření, zacházení s vjemem,
představou, jazykem. Tak už jen pouhý rým: vždy jde o zkoušku, jaký nový obsah
do textu vnese čistě zvukový vztah dvou slov. Rým, jakkoli přirozený či hravý,
vždy zároveň skrytě testuje, do jaké míry se dá obsah dále posouvat či rozšiřovat
„nahodilými“ lexikálními souvztažnostmi, totiž pouze zvukovou, v jádru „bezobsažnou“
slovní spodobou. S nadsázkou lze říci, že „experimentem“ je už sám vjem, verš,
každé slovo. Už v jediném slovu se dobíráme živé, vždy znovu zkoušené hranice
mezi realitou a pojmenováním, mezi nevýslovným a vyjádřeným. Podobně každá metafora
je vnitřně složitým, jemně odstiňovaným pokusem o vzájemné překrytí dvou
silových polí: oblasti, kde věci a jevy existují ve svém původním, přímočarém
stavu, a území, kde se tytéž věci a jevy posouvají do významově bohatšího obrazného
kontextu. Toto se neděje nahodile, ale na základě „exaktního“ zvážení všech
možných vztahů – a zároveň jejich „experimentálního“ vychýlení nečekaným, ale
přiléhavým směrem.
V užším smyslu ovšem pojem experiment slouží jako literárně-historické označení.
A mluvíme-li u nás o experimentální poezii, vytane nám na mysli podivuhodný
směr tvorby, spadající do konce let padesátých a naplno se pak rozvíjející v
éře svobodomyslných, výbojům nakloněných, hravým i rebelantským espritem dýchajících
let šedesátých. Z dnešního pohledu, zoceleného pluralismem postmoderny a rozvolněností
(když ne rovnou cynismem) pozdní doby, nás může až dojmout elegantní vážnost
šedesátoletní experimentální tvorby, prozrazující zájem o věc, emancipovanost,
noblesní ochotu vydat se obtížnou a nesamozřejmou cestou a zároveň vyzařující
cosi jako setrvalou víru v slovo, byť paradoxně pasírovanou skrz analytické,
skeptické, odosobněné síto. Vážnost – nikoli však na úkor lehkosti, humoru,
hravosti vůči vesmíru. Už jména experimentujících autorů jako Jiří Kolář, Josef
Hiršal a Bohumila Grögerová, Vladimír Burda, Ladislav Novák, Josef Honys či
třeba Karel Milota napoví, že šlo o tvorbu vysoce intelektuální, ale též podloženou
osobním nasazením a tvůrčí opravdovostí.
Mezi těmito autory se Emil Juliš (1920 – 2006), jehož autorský výbor z celoživotní
tvorby máme v rukou, vynořil jako skrytá temná hvězda. Zatímco pokusnictví takového
Koláře se pohybovalo spíš v rovině konceptuální, později programové a proklamativní
a nakonec, jako třeba v Básních ticha, již docela grafické, Juliš rozvíjel
důsledný experiment jazykový a významový, vycházející z aplikace různých permutačních
či alteračních metod. V jednom rozhovoru označil sám básník svůj přístup k tvorbě
za jazykovou hru. O pár řádků dále v témže interview však zdůrazňuje, že hru
nechápe jako něco zábavného či vylehčeného, ale jako zápas, zápolení, úsilí
o odhalení a manifestaci skrytých zákonitostí. Jedním dechem mu hra splývá s
řádem kosmu, s čímsi božským jež proniká svět a vtiskuje do něj svůj prapůvodní
logos. Tady jsme snad u kořene toho, co Emila Juliše nakonec dělá tak výraznou
básnickou osobností. Juliš totiž disciplínu experimentální poezie nejen naplňuje
brilantním zvládnutím experimentálního „zadání“, ale košatě ji přesahuje svým
naléhavým niterným angažmá.
Zvnějšku aplikované experimentální principy neznamenají pro Juliše omezení
osobní naléhavosti. Naopak, básníkovo osobní nasazení je těmito zdánlivě zcizujícími
metodami zázračně umocňováno a zintenzivňováno. Proto mají Julišovy texty často
až extatický charakter. Přísné, zprvu možná ztrnule či obtížně působící postupy
ze sebe dokáží uvolnit v pravém slova smyslu magický, rituální účin. Klinické
principy se v nejlepších číslech Julišova díla spontánně mění v čiré zaříkání.
Ačkoliv Julišova poezie dosáhla na experimentálním poli nejspíš vrcholu, zároveň
se nikdy nezbavila úzké vazby na básníkovu zkušenost, na jeho zjitřené vnímání
prostředí a doby, v nichž mu bylo žít. Julišova poezie tak neztrácí na síle
ani potom, co básník počátkem sedmdesátých let experimentální metody – podle
svého vlastního tvrzení – vyčerpal a vrátil se k tvorbě tradičnější. I pak si
jeho poezie drží jakousi těžko definovatelnou, ale dobře rozpoznatelnou „experimentální“
auru. Básník se sice vzdal rigorózního systematického pokusnictví, jeho texty
jsou však stále nabité atmosférou a étosem vnitřní důslednosti, přirozeně odvozované
od nevyhnutelného vnímání skrytých vzorců kosmického řádu.
Iniciační roli v Julišově vstupu do literatury sehrál, jako ostatně u mnoha později významných autorů, Jiří Kolář. Nebýt zásahu cenzury, málem se na sklonku padesátých let ve Spolku českých bibliofilů na Kolářův návrh podařilo vydat Julišovu prvotinu. Její texty posléze Kolář s Josefem Hiršalem zařadili do památného strojopisného sborníku Život je všude. I vůbec první Julišova otištěná báseň je svázána s demiurgem Kolářem, vychází totiž v katalogu výstavy jeho koláží na přelomu roku 1963-64. Vazby na malíře a malířskou tvorbu ostatně Juliše provázejí celý život, vydává bibliofilie s Vladislavem Mirvaldem (Ranská hora, 1964), spolupracuje na autorských knihách se Zdeňkem Veselým, stýká se s litvínovským malířem uhelných vrstev Bohdanem Kopeckým. Později, už za normalizace, se účastní akcí skupiny kolem sochaře Jiřího Sozanského v zanikajícím Mostě. Až ve svých zralých pětačtyřiceti letech se Julišovi v roce 1965 podaří vydat samostatnou sbírku s podivuhodně příznačným, lakonicky skeptickým a vlastně prorockým názvem Progresivní nepohoda. Rychle za sebou následují tři další sbírky, tentokrát již vyhraněně experimentální: Pohledná poezie (1966), Krajina her (1967), Vědomí možnosti (1969). Další kniha, Pod kroky dýmů (1969), je retrospektivou přinášející básně z raného autorova období. A pak už to jde podle známého normalizačního mustru sílící obecné nepohody. Náklad sbírky Nová země (1970) je zničen a kniha vyjde až v roce 1992. Znamená to začátek dlouhého Julišova odmlčení, přerušovaného jen publikacemi bibliofilskými, samizdatovými (Caput mortuum, 1975; trojsbírka Jablko nevrátím květu, 1984) případně – bez básníkova vědomí – exilovými (Blížíme se ohni, 1987). Teprve na samém sklonku osmdesátých let se Julišovi daří publikovat mimo centrum, totiž v Severočeském nakladatelství, kde kromě opraveného a autorizovaného vydání exilové sbírky Blížíme se ohni vychází ještě Gordická hlava (1989) a později, už po listopadovém převratu, Hra o smysl (1990). V Lounech, kde se básník mezitím natrvalo usadil, vychází soubor básnických próz Cesta do města Lawn (1993) a Julišův návrat po mnohaleté odmlce završí reprezentativní výbor Svět proměn (1994). Svazek Nevyhnutelnosti (1996) pak shrnuje texty z příležitostných, bibliofilských, obrazových a samizdatových publikací, básnické prózy a několik esejů a rozhovorů. Celoživotní výbor Pod kůží šestaosmdesátiletý básník sice ještě stačil uspořádat, jeho vydání se však již nedožil.
Ačkoliv původem z Prahy, Emil Juliš je životem i tvorbou osudově svázán s drsným
průmyslovým krajem severních Čech. Na Mostecku, mezi šachtami a jámami povrchových
dolů, v „infernální krajině fabrik“, kam Juliš (na radu Kolářovu!) odjíždí
v rámci akce „70 000 z administrativy do výroby“, nachází básník svou „černou
poezii“ a později pak, když je svědkem likvidace starého Mostu, i přízračnou,
odosobněnou i fascinující „Zónu“, vyvráceně a přerývaně věcnou – až po
mez fantaskní abstrakce. Drsná a rozbitá severočeská krajina je Julišovým zásadním
prožitkem. Znamená pro něj cosi, co se opravdu zadře „pod kůži“, je pro něho
pronikavým sblížením se s tvrdostí živlů, s magmatickou podstatou proměnlivých
dějů lidského i anorganického světa. Zároveň se ale krajina v díle okamžitě
mění i v klíčovou, do mnoha stran rozvíjenou metaforu. Magmatická „uhelná“ krajina
je u Juliše častým východiskem básně, půdorysem zakládajícím následně rozehrané
drama textu. Atributy černé, domrtva vyrabované i zevnitř stále kypící krajiny,
území, kde živly v sobě drží jak pozemskou tíhu, tak metafyzickou osvobodivost,
se vinou celým Julišovým dílem, vytrvale, od první básně Progresivní nepohoda,
v níž je básníkův celoživotní „terén“ vytyčen až symbolicky. „Dunění očí
otřásá povětřím / … / Balvan větru / zápasí na schodišti s balvanem dehtu…“
Hutné, nelidské, avšak vnitřním napětím nabité hmoty a materiály okamžitě vyzařují
svou eruptivní dynamiku. Přitom nepůsobí jen svou tupě ničivou silou, ale naopak
i tato energie je vnímána ve vyšší, kosmičtější perspektivě jako živel tvárný,
hybný, rodivý. Krajina skrytých šachet a zejících jam v sobě neskrývá jen hrozbu,
ale i samozřejmou dynamiku proměny a přerodu. Ocitáme se v krajině střetu, přičemž
niterně se převalující uhelné zemi básník, skrze svou citlivost vůči prazákladní
kosmické „hře“, přisuzuje i jakýsi přirozený étos, jenž sice není nakloněn člověku,
přesto mu nabízí svou nehumánní, „lhostejnou“, tím ale i pevnější paradoxní
naději. „Živou vodou rozmetané údy zmrtvýchvstávají…“ V závěru Julišova
iniciačního textu pak nad krajinou s barvitostí a silou až prorockou zazní „bučení
černého slunce“. Můžeme vstoupit, brána mýtu je otevřena.
Julišovi ovšem metafora jako taková nestačí, je mu málo, potřebuje ji chvatně
přeskočit a jít dál. Juliše přitahuje abstraktní pojmenování, třebas příkře,
ostře do hutné věcnosti vsazené; tím lépe. „Má bezhlesnost uhlí…“ Sytá,
kypivá a kupivá malba – to ještě ano, avšak více než spájivá obraznost, vysvětlující
„jiné jiným“, je Julišovi vlastní přímá, klinická filosofující sentence. „Nechceme
uvěřit uvěřitelnému: / skutečnost je víc a víc / skutečnější: Zóna se rychle
/ – co je to jeden život, / co pár životů, co celý věk – / propadá do vln uhelného
moře.“ A je to zase krajina, která tu abstraktní myšlence posléze propůjčuje
své smyslově konkrétní podloží, své materiály natolik fyzicky působivé, že se
z nich stávají významuplná, znovu a znovu se vynořující znamení. Tak třeba právě
uhlí nalezneme v průběhu let u Juliše v mnoha podobách, na nebi, na zemi
či v duši. Jednou je tu „uhlí řek“, jinde se zas nebem řítí „zuhelnatělé
balvany mraků“, ještě dále narazíme na „tvář krajiny zuhelnatělých vegetací“.
Uhlí, dávná vrstva, která sama je výsledkem nekonečně pomalého, němě kdesi v
hloubi pracujícího, avšak neúprosného a nezadržitelného fyzického procesu, se
stává symbolickým příznakem, jehož prostřednictvím se sbližujeme, postupně identifikujeme
s cizostí světa. Juliš je básník důsledný, důsledně sobě naslouchající, věrný
svým určujícím, zásadním vjemům. A tak nás nepřekvapí, když původně velmi fyzickou
i jaksi malebnou materii uhlí v určité chvíli dotáhne do roviny abstrahujícího
pojmenování, sumarizujícího, niterného vyznání: „Snad nic, snad tvůj drsně
uhelnatý mélos, / snad něco jako soucit, / můj hrozný pane s černou lyrou.“
Je to stále ta černá krajina, krajinný prvek, zlom v tektonice „Zóny“, jejíž nezávislá cizota je přízračná, přestože její nelidskost je nakonec způsobena samotným člověkem. Zase je to místo v krajině, kde se „pár ulic tísní na pokraji uhelného lomu“, které básníka přirozeně dovede k podstatným formulacím, k zásadnímu poznání. „Svět se chystá zaskočit nás uprostřed věty navždy nedořečené.“ Juliš je extatický agnostik, při vší schopnosti formulovat přesnou abstraktní sentenci je zároveň jeho živlem naléhavý, složitě a dramaticky se rozvíjející mnohohlasý lament, jenž spontánně vyvěrá z fyzického prožitku světa, eruptivně provází ustavičný přerod krajiny vnější v krajinu vnitřní.
Je podivuhodné, jak plynulý, smysluplně návazný je přechod mezi Julišovou ranou,
více méně tradiční poezií, a texty psanými důsledně experimentálními metodami.
Můžeme se o tom přesvědčit při četbě I. a II. oddílu knihy. Přestože se poetika
výrazně, vlastně nebetyčně proměňuje, zároveň máme pocit, že texty se rodí neustále
ze stejného východiska. Jestliže Juliš nejprve dobýval archetypální a prazákladní
z nadrsno hromaděné věcnosti tradičními způsoby, teď se k téže „pratmě“,
rozprostírající se za věcným chaosem světa, vztahuje prostřednictvím složitých,
jakoby odosobněných, ve svém účinku však velmi expresivních a strhujících postupů.
U kořene Julišova experimentování tedy stojí táž magmatičnost, která prostupovala
jeho tradiční poezii, tentýž pod povrchem naměstnaný přetlak měnlivé, eruptivní,
„myslící“ hmoty. V Julišově experimentální poezii jako by se naplno dostával
ke slovu prazákladní dynamismus světa, uvádějící do pohybu jeho hmoty
a materie. Dynamismus všeho dění vůbec, včetně veškerých dějů lidských, které
jsou samozřejmou součástí toho samého kosmického mnohopohybu. Zatímco tradiční
poetický přístup ještě musel tento dynamismus „opisovat“ všelijakými básnickými
mody, experimentální texty jej přímo simulují, zpřítomňují svou systematicky
rozpohybovanou strukturou. „Chtěl točit stromem chtěl točit kamením / chtěl
točit světem chtěl točit klikou / chtěl třást světem chtěl třást stromem / chtěl
házet stromem chtěl házet klikou / chtěl házet světem chtěl házet kamením…“
Při čtení předchozích veršů si všimneme, že akce, která by se v tradičním pojetí
nabízela plastičtějšímu dramatickému rozehrání, je tu naopak archaicky redukována
na elementární slovesa, osekaná o jakékoli přídavné fasety, ať už psychologické,
obrazné, vztahové či asociativní. Zbývají strohé, avšak razantní, svou statičností
zcizené, a přece naléhavé a čímsi absolutní infinitivy: „točit“, „třást“,
„házet“, „hýbat“. Slovesa sice v neutrálním tvaru, avšak nabitá
výbušným obsahem. Jako by se v textu zpřítomnila dynamická esence světa, uhrančivá,
ale zároveň až groteskní ve své přísné, kostrbatě elementární asketičnosti.
Jako by se před námi zjevil řetěz všech zaměnitelných, proteovsky splývavých
proměn, jakýsi odvěký klopotný rumpál všeho dění, směšný a podmanivý tím, jak
beze smyslu a bez konce rotuje odnikud nikam. Přitom Julišova báseň vlastně
nic nepojmenovává, ale sama na sebe bere dynamismus, o němž vypráví. Zlomek
nekonečného vesmírného koloběhu (spolu s elementárním existenciálním impulsem,
skrytým v opakovaném slovesu „chtěl“) je tu vtělen přímo do básně. Vzniká nový
způsob sdělení – magickou nápodobou.
Účinek stejného druhu, avšak ještě intenzivnější najdeme v textech psaných
permutační technikou. Text těžkne tím, jak se převaluje sám v sobě, jak sám
na sebe nabaluje své skryté vnitřní možnosti. V důsledně prováděných verbálních
posunech a výměnách se skrývá cosi nesnesitelného, neuchopitelného, ba monstrózního.
Toto není svět, jak ho známe zprostředkovaný a zdůvěrnělý řečí, ale je to svět,
jak se přímo odehrává v nás a skrz nás, zároveň cizí a tolik blízký. Toto je
„buněčné dělení“ světa, jímž jsme sice sami konstituováni, ale zároveň nad ním
nevládneme, do jehož úhrnu sice spadáme, avšak sotva ten úhrn dokážeme nahlédnout.
Experiment je Julišovi svrchovanou poznávací metodou, přitom se ale toto poznání
v experimentálních verších děje nikoli pojmenováním a formulováním, ale magickým
souzněním, šamanským spoluopakováním původních pohybů světa.
„Stojíš na pokraji černé jámy a tvoje rty pomalu chladnou / chlad černé
jámy od člověka k člověku přestává být blízký / svět kolem tvých rtů stojí na
pokraji dálky od stromu ke stromu / a pomalu strašně důvěrní / důvěrnost chladu
tvých blízkých rtů od člověka k člověku / pomalu přestává být světlem na pokraji
černé dálky…“ Prostupnost, směnitelnost elementů, počínaje člověkem, přes
strom, dálku i blízkost až k chladu příslušejícímu nejdřív rtům, pak jámě a
nakonec samotnému světu, oxymoronická příbuznost protiv (strašně důvěrnit, důvěrnost
chladu), jakož i průlinčitost rozličných perspektiv, křehkých detailů vratce
balancujících na mohutném pozadí (rty na pokraji jámy) – to vše se rozpouští
v jakési bezsměrné prapočáteční hybnosti, nabízející se věcem a dějům. Verbálně-věcná
permutace je výrazem vzájemné prostupnosti a návaznosti světa, jeho přirozené,
niterné litaničnosti. Ani jsme to nevěděli, ale v určité chvíli jsme
při četbě textu pochopili, že jde o litanii. A kdeže vlastně litanie začala?
Litanie začíná kdekoli, to je jedno z nádherných poznání Julišova experimentu.
Výčet všech podob světa trvá bez ohledu na začátek či konec. Vše je vším
– protože vše je jedním. Vše se donekonečna odvíjí – a tedy opakuje. Permutační
metoda vyvolává dojem neustále se košatící plnosti, ačkoliv souběžně, dík ustavičné
stejnosti permutovaných elementů, jde vlastně i o velkolepé vyprázdnění.
„Odkud přicházím i bez otázky / odkud přicházím du mein lieber Augustin?
/ odkud přicházím ach a k světlu nelze jíti? / … / přece odpovím kam jdu kdo
jsem / přece odpovím du mein lieber Augustin / přece odpovím ach a k světlu
nelze jíti…“ Permutační technika na sebe bere cosi z vyzvánění. Rytmizuje
se tu těžká „zvonovina“ hmotného světa spolu s nehmatnými impulsy vstříc něčemu
„vyššímu“, neznámému. Konkrétnost se uvolňuje do prchavého stavu, svět pozemský
i nadpozemský pospolu emanují do jediné, podmanivě důrazné éteričnosti. Cosi
se v permutačních básních děje i s dramatickou stavbou textu, s „časem“ básně,
jenž náhle jako by stál na místě, a přesto neustále monotónně, dunivě odbíjí
– tak jako vyzvánění. Nastupuje utkvělá, ale bezedná vertikála, symbolická zástupka
nekonečna.
Kromě výrazné a asi nejvděčnější, „nejmalebnější“ permutační techniky používá
Juliš další postupy. Třeba metodu podobnou proláži, dobře známé z výtvarných
prací Jiřího Koláře. Stejně jako Kolář rozstříhal na pruhy dva obrazy a proložil
jeden druhým, tak Juliš ve svých básnických prolážích rozseká dva texty na jednotlivé
verše a ty pak střídavě skládá v jednu výslednou báseň. A zase, podobně jako
u rozvětvených permutačních textů, dýchá básnická proláž dialektickým napětím,
smysl se tu rodí z dramatické „negace“ střídajících se nesourodých částí, dialogičnost
se uskutečňuje střetem nesouvislého, význam povstává z narušení výchozí srozumitelnosti.
Je to kruté jako svět sám, zároveň ale spravedlivé ve své nevybíravosti. Je
to zázračné tím, jak se tu zázrak rodí skrz kosmickou „lhostejnost“ rozličných
textů-přírodnin vůči sobě.
A ještě jednu metodu Juliš občas užije, metodu výrazově snad nejzazší a ve
své prostotě nejdrtivější, totiž metodu prosté negace řečeného. Tady se mimoběžnost,
již v proláži reprezentovaly dva rozstříhané texty, absolutisticky zredukuje
do textu jediného a vyhrotí se v čirou protichůdnost. Stačí se podívat na podivuhodnou
dvoustrofou báseň Den. Skutečnost, již postulovala první strofa, je ve
strofě následující systematicky, verš za veršem, vidinu za vidinou popřena,
klinicky znegována a postulována tentokrát jako nejsoucí. Technika je prostá
a přímočará – na způsob dětské říkanky. „Jaro pootočí panty jitřně růžovými
/ stín topolu dorůstá výšky hráze / … / blíží se noc a lampa snů a můr / stojím
tiše se snem prázdné tmy / … // jaro nepootočí panty jitřně růžovými / stín
topolu nedorůstá výšky hráze / … / neblíží se noc a lampa snů a lišajů / nestojím
tiše se snem prázdné tmy…“
Popření věcí dříve řečených tu nabývá nepochopitelného smyslu, z básně se stává
skutečné zaříkávání světa, kouzelné sblížení se s jeho niternou, přitom tak
„prostě“ nabízenou rozporuplností, ukrytou v mystické jednotě všeho. Skutečně,
hra jako zápas a zápolení. Básník sice staví své magické ene bene z plavně
lyrických segmentů, vlastní hra je však rozehrána tvrdě, s jakousi až rafinovanou
toporností, nezvratností údernou a přirozenou jako život a smrt. Postup je natolik
flagrantní a „nezáludný“, že nás dokonale uvede ve zmatek. Subverze je úplná
– ze všeho nejdřív totiž podvrací samu sebe. Neboť jsme vlastně nesdělili nic
jiného než dvojí: tvrzení – a jeho opak. Proč se tu ale řečené vůbec stane řečeným,
když je vzápětí zas popřeno? A kdo tu věci popírá – ten, kdo je nejprve postuloval?
Odkud se bere gesto negace? Přichází jeho protivlna odněkud zcela odjinud, z
jakéhosi „opačného pólu“ – anebo, jak tušíme z enigmaticky sveřepé krásy básně,
vyvěrá tato vše negující vlna naopak z téhož významového lůna? Hlas, který vše
říká a vzápětí vše popírá, je jeden a ten samý. Popřené se rodí ve vyřčeném.
Věci, děje, hmoty, které spatří světlo světa, se kryjí s těmi, co nikdy nevzniknou.
Bytí je pouze jistým modem nebytí. Daná možnost je věrným svědkem možnosti opačné.
V gestu negace se děje zároveň smír i svár, celé toto školácky prosté, dětsky
tajuplné gesto se stává součástí šamanského, na místě přešlapujícího tance.
Rituálního vydupávání týchž umanutých kroků: je-není, vše-nic, ano-ne. Vím nevím.
Řeknu neřeknu. Vadí nevadí. Bylo nebylo. Jsem tu – a už tu nejsem. Je
mi dán, stejně jako všem ostatním, jeden jediný archetypální „krok“, shodný
s podobně absolutním, prostým a nevývratným kročejem všeho okolního.
Během sedmdesátých let Juliš od experimentování upouští. Dále však, možná ve
zvýšené míře, nalézáme v jeho verších zvichřenou, hutnou věcnost, dychtivě chaotické
prosévání jednotlivin, sbližování se s elementárními látkami a živly, s jejich
dynamismem a niterným žárem. Je v tom chuť na svět, či spíše chuť ke střetu
se světem, potřeba robustně se probrat všemi jeho slujemi. Ale někde vespod
Julišova zašpiněná věcná fuga prozradí i potřebu prokutat se magmatickým závalem
kamsi dál, za tíhu a hlučnost věcí, za jejich cizí nepokoj. Hlasů se tu ozývá
víc, místy zaslechneme jakousi skoro až traktátovitost, vzrušenou a exaltovanou,
podobně jako za časů experimentu. Nyní si ale vzrušení hledá přímý výraz, není
rituálně krouženo složitou verbální „hrou“. Zaslechneme hlas hledačský až prorocký,
vzpínající se ve svých lamentacích ke kosmu hrajícímu všemi barvami, včetně
kosmu niterného, lidského. Tady zazní naléhavé a zároveň průzračně formulované
sentence, z nichž se postupně skládá Julišovo pohyblivé básnické krédo. Svět
stojí před námi jako věčné, věčně se opakující a nabízející tajemství. Naše
poznání je ustavičným ohledáváním tohoto nepoznatelna. Zároveň však vpadáme
do světa i protipohybem intuitivního vhledu, niterného, „vysokožárného“ souznění.
„Svět se posunul jako stín, / musíme vše pojmenovat znova … Jenomže svět
se chystá / zaskočit nás uprostřed věty navždy nedořečené. / Kde je plamen básně?
Kde polykač ohňů?“ Básníkova hledačská naléhavost je přitom stále podbíjena
jakousi odhodlanou nesmlouvavostí. Setrvalá, jakoby prapůvodní skepse je náruživě
tavena do další a další naděje. Naděje nadějné už jen svou umanutostí, svým
elementárním naléháním, prostým vzmachem vzhůru. Naděje přítomná už jen ve vznesení
extaticky absolutního nároku na úhrn všeho, na absolutno rozprostřené všemi
věcmi. „Nechci ztratit ani jedno slovo / toužím po mracích slov / po oblacích
slov letících oblohou…“
Z proudu Julišových veršů se nakonec vynořují dva prvky, skoro až emblematické.
Jako podstatný živel tu vyvstane „absolutistický“, životu i smrti zasvěcený
oheň a vedle něj hluboce lidský, ale i teskně, záhadně nad lidskost do
roviny symbolu vyzvednutý motiv ruky. Motiv obyčejné lidské ruky jako
by Juliše skrytě vracel k jeho počátkům, k textům dávného sborníku Život
je všude, k básním o obyčejných, drsně všedních lidech a životních okamžicích.
K textům sbližujícím raného Juliše s Hrabalem a Kolářem. Teď však je plebejsky
lidský motiv už součástí básníkovy polyfonní, niterně rozehrané „kosmogonie“.
V ní oheň značí prvotní, beztvarý, bezsměrný a bezejmenný, ne-lidský, byť i
v člověku samém sídlící vnitřní žár. Zatímco ruka je naopak znamením kognitivním,
formujícím, je ukazatelem směru, uhrančivým znakem tříbení, zpytování, hledání
identity. Zároveň ale je magický znak ruky i jakýmsi médiem intuitivního vhledu,
splynutí s prožitým, jež zároveň zůstává nepoznatelné. „Zvednout přeobrovskou
ruku a vyzářit právě to, / co nehledám?“
Nehledané je ve skutečnosti dávno uvnitř „nalezené“. A ono dávno „nalezené“ v nás ovšem naplno vyvstane jako – nehledané. Emil Juliš byl nejen básníkem brilantního zacházení se slovy a s verbálně-sémantickými principy, ale i autorem schopným přesně básnicky zachytit a zformulovat náročnou niternou filosofii světa, jejž nelze připravit o jeho tajemství. Zároveň však byl i básníkem strhujícího lidského obsahu. Ačkoli Juliš sám byl člověkem do poslední chvíle pochybujícím a poctivě, neodevzdaně skeptickým, přesto ve svém díle zároveň dosáhl ke všeobjímajícímu, nesnadnému a nesamozřejmému snad, avšak osvobozujícímu přitakání světu.
Jan Štolba (autor je básník, literární kritik a hudebník) – 2007
Doslov k autorskému výboru Pod kůží, které vydá nakladatelství Dybbuk.
Přetištěno s laskavým svolením autora a nakladatelství Dybbuku.