ZPĚT NA STRÁNKU EMILA JULIŠE

 

BÁSNĚ A OBRAZY / EMIL JULIŠ

Prolínání obrazů a básní, obraznosti s poetičností,
literárního s výtvarným, závažné prolnutí slova,
tvaru a barvy, to vše je pro umění 20. století čímsi,
co zásadně obohatilo jeho tradicí vymezené obory.
Takovéto boření zavedených hranic nevedlo
k předpokládanému chaosu, ale k neočekávaným
a zcela novým možnostem tvorby. Propojení obrazů
s textem nebo textu s obrazy, již na samotném
počátků 20. století výrazně obohatilo obrazy
kubistů a futurističtí tvůrci z něj učinili téma.

Marinettiho Osvobozená slova jsou sice pokládána za básnický experiment, ale stejně tak by mohla být experimentem malířským. Naštěstí Marinetti je pokládán za básníka, což situaci značně vyjasňuje (nebo komplikuje). Co jsou však kompozice F. Cangiulla či některé práce s barevně komponovanými slovy, které namaloval (nebo snad jen napsal) G. Balla, není v nejmenším jasné. Zdá se, že tyto práce předznamenaly zcela nový prostor, který umění 20. století trvale navštěvovalo.

Výtvarné umění a literatura se trvale ovlivňovaly. Blízkost malířů a básníků na samých počátcích moderního umění je zarážející a vzájemná ovlivňování jsou často zdůrazňována. Za všechny je to vztah G. Apollinaira k přátelům malířům, jimž se stal dokonce teoretikem a kritikem, a který rozkvetl v jedinečné knize Kaligramy. Byly to právě ony, které se staly pro celé století vzorem vizualizace poezie, vzorem doslova nevyčerpatelným. Souvislosti mezi obrazy a slovy naznačuje ještě jedna varianta propojení, s níž se opět v umění 20. století setkáváme poměrně často a všech obdobích. Jedná se o to, že někteří umělci jsou jaksi „dvoudomí“ a vytvářejí závažná díla jak v malbě tak v literatuře. Výčet by byl zahlcující a tak připomeňme jen některá jména. Sochař a malíř Hans Arp se celoživotně zabýval poezií, kterou u nás známe z vynikajících překladů L. Kundery. Z překladů naopak známe jen fragmenty poezie V. Kandinského, P. Kleea či K. Schwitterse. Román Země snivců od grafika a kreslíře A. Kubina je stejně tak závažným literárním dílem jako jeho práce výtvarné. A co J. Kolář či L. Novák? Hranicí mezi tvorbou literární je v jejich případě zcela nejasná. Zabydleli se trvale v „obou domech“ a ani z jednoho je nedokážeme vystěhovat, navzdory všem kritickým regulacím nájemného.

Také básník Juliš měl vždy velice blízko k výtvarnému umění a na jeho poezii je to znát. Některé sbírky, zejména Pohledná poezie z roku 1966, byly příkladem vizuálně vnímané poezie, kterou pak Juliš dokonce opakovaně prezentoval na řadě mezinárodních výstav. Vizualita jeho básní však nebyla prázdným ornamentem, jak přikazovala přísná pravidla avantgardy, ale vyváženou pomocnicí vyjádření slovního významu. Právě v Pohledné poezii je kontrast největší. Přísně geometrická kompozice „obrazu básně“ a někdy až klasicky romantizující poselství jsou tím, co Julišovu poezii zcela originálně odlišuje od internacionálních dobových proudů. Dalo by se říci, že Emil Juliš byl podivuhodným romantikem jinak velmi racionální a účelově experimentální linie nové poezie. Romantickým kacířem, stejně jako experimentujícím romantikem.

Na Julišově díle je patrné i jeho dlouholeté přátelství s malíři, jejichž díly se obklopil. Básníkův jinak skromný byt v Mostě, a posléze i v Lounech, byl vybranou galerií, ve své době daleko zajímavější než ty oficiální. Obrazy se staly doslova součástí jeho života, tak jako hudba, zejména ta současná. Z. Sýkora, V. Mirvald, J.Kolář, J. Kubíček, B. Kopecký, J. Kubový, V. Vokolek a několik dalších autorů k němu promlouvali ze stěn jeho vždy důsledně panelového bytu. Sběratelství nebylo Julišovým cílem a domnívám se, že mu jako takové bylo z duše protivné. Jeho sbírka byla vším výjimečná. Jeho obklopení obrazy, tak by se jeho sbírka dala nazvat, bylo založeno na darech přátel. Co na tom, že dnes jsou jejich obrazy vysoce ceněny na aukcích, jíž by se Emil Juliš nikdy nezúčastnil. Mít obraz v bytě E. Juliše znamenalo v jisté době poctu a zaručeně dobré sousedství.

Básník Juliš se také vypracoval na jedinečného znalce výtvarného umění. Nejen toho jemu blízkého, zejména z okruhu geometrické abstrakce, ale zarážela jeho znalost starého umění, za kterým pravidelně dojížděl zejména do drážďanské galerie. Zajímavé by bylo vysledovat vliv konkrétních autorů na jeho básnické dílo. Můžeme se domnívat, že to bylo zejména celoživotní přátelství se Zdeňkem Sýkorou, které v určitých etapách Julišovu práci ovlivnilo. Jeho sbírky a jednotlivé básně založené na textových permutacích (zejména sbírka Vědomí možností) mají velice blízkou podobu s nekonečnými variacemi barev a linií, které získával Zdeněk Sýkora pomocí počítačového programu. Kniha Vědomí možností z roku 1969, v níž dosáhl hraničních mezí permutační metody, je ilustrována rolážemi J. Koláře, jehož výtvarné experimenty související s přeuspořádáním daného materiálu měly na Julišovu básnickou tvorbu nemalý vliv. Někdy v té době začíná básník Juliš vytvářet i koláže ryze výtvarné, které se obloukem vyhýbají Kolářovým metodám a vrací se až kamsi do Ernstova přeludného světa, obohaceného o současnou realitu, chladnou a šokující v nenadálých souvislostech.

Emil Juliš se celoživotně obklopil obrazy, nejen básnickými, a není tedy divu, že se pokusil i o malířské sdělení. Jeho koláže jsou dostatečně známé, ale o jeho malbě se ví jen málo. Vlastně ani nevím, kolik obrazů v jedné chvíli namaloval. Byly to lepenky stejného formátu, na nichž si Juliš, v krátkém časovém úseku rekonvalescence, vyzkoušel řadu malířských technik a postupů. Od litých obrazů až po klasickou malbu. Ty obrazy byly překvapivě profesionální, působivé a samozřejmě plné poezie. Je zvláštní, a pro Juliše typické, že ani v obrazech nepodlehl vlivu svých obdivovaných přátel. Obrazy, které znám, připomínají dnes téměř zapomenutá díla lyrické abstrakce, která byla v českém uměleckém prostředí 60. let obdivována a nalezla zde svou odezvu. Bylo to umění založené na čistých malířských kvalitách (Manessier, da Silva, Santomaso, van Velde či Bissiere) a je zvláštní, že Juliš na řadě svých drobným maleb této kvality vědomě či podvědomě dosáhl. Nově objevené malované koláže svým výrazem připomenou expresivní linii postmoderny. Nejedná se tedy o pouhou kuriózní epizodu z tvorby velkého básníka, ale o fragment skutečného malířského díla.

Vlastně ani nevím, co se s ostatními pomalovanými lepenkami stalo. Dva obrazy se mnou doputovaly až k dnešku, jako jediné z mé bývalé sbírky, čtyři další jsem objevil právě při psaní tohoto článku. Emila Juliše se již nezeptám. Utajený malíř nás totiž opustil na Boží hod vánoční roku 2006. Doufám, že i „tam“ je obklopen stejně tak slovy, jako obrazy…

Václav Vokolek [Revue Art, II. / 2007] - uveřejněno se svolením autora