Když se po roce 1849 odehrávaly územně správní změny, spojené
se zaváděním obecního zřízení v rakouské monarchii, dostalo se také na Louny
– měly se brzy stát okresním městem.
Již 8. května 1850 byl obci zaslán přípis okresního hejtmana v Rakovníku, dle
něhož se zřizoval soudní okres Lounský a zároveň určoval obvod samostatných
obcích do pravomoci okresního soudu (k. k. Bezirksgericht Laun) náležejících.
Stálým okresním soudcem se sídlem v Lounech byl jmenován JUDr. Jan Brdlík a
jeho úřad spadal pod krajský prvoinstanční soudní dvůr v Mostě (k. k. Kreisgericht
Brüx), v jehož kompetenci bylo i řešení sporů obchodních a horních (k. k. Handels-
und Berggericht).
Záhy po těchto novotách vyvstala v Lounech potřeba zřízení advokátní a notářské
služby. Proto v září 1851 požádalo město s okolními obcemi o zřízení notariátu.
Zamýšlený stálý notář by podle představ lounských radních mohl současně vykonávat
také advokacii. Lounsko totiž mělo nejbližšího notáře v Libochovicích, což bylo
pro občany daleko a v podmínkách nové územně správní úpravy takový stav postrádal
na logice.
Vrchní zemský soud rozhodl, že na notářské místo v Lounech vypíše řádný konkurz,
ale zároveň upozornil, že v duchu nařízení ministerstva spravedlnosti z roku
1850 nebude možné svěřit výkon notářských i advokátních služeb jedné osobě.
Výběrové řízení na obsazení notariátu se patrně setkalo s jen částečným úspěchem.
V polovině února 1852 totiž oznámil lounskému starostovi Josefu Valterovi lovosický
notář Christian Schlesinger, že počínaje březnem t. r. bude jen každých čtrnáct
dní v měsíci úřadovat v hotelu Koruna na lounském náměstí. Do Schlesingerovy
občasné působnosti měly již spadat dva soudní okresy – Lounský a Libochovický!
Tím bylo na nějaký čas občanům pomoženo, ale ne na dlouho a účinně. Navíc v
okresním městě stále chyběl advokát, který by se ujímal zastupování jak ve sporech
občansko-právních, tak případů, jež vyvstávaly při zavádění nového typu obecní
samosprávy.
O několik let později se i tento problém vyřešil. Prvním stálým lounským advokátem
se totiž stal již zmíněný soudce Brdlík, který úřad okresního soudce vykonával
pouze do roku 1855. Ještě před jmenováním jeho nástupce u soudu udělilo Brdlíkovi
ministerstvo spravedlnosti svým dekretem čj. 17436 z 3. července 1854 právo
vykonávat advokacii. Stalo se tak zřejmě v souvislosti s jeho plánovaným odchodem
z činné soudcovské služby. (Novým okresním soudcem byl ustanoven JUDr. Ferdinand
Dittl.)
Poněkud těžkopádné zajištění notářských služeb hostujícími notáři a neustálé
naléhání městské rady vedly k tomu, že stejné vídeňské ministerstvo (dekretem
čj. 27404 z 22. ledna 1857) jmenovalo téhož Jana Brdlíka také c. k. notářem
v Lounech. Tak se stalo, patrně v důsledku nějakých změn původního předpisu
z roku 1850, že ještě v polovině 60. let minulého století byl prvním lounským
advokátem i notářem jeden a týž muž. Kancelář měl Brdlík ve svém domě čp. 69
v Radnické ulici (dnes Hilbertově). Zemřel roku 1878, ale to již byli v okresním
městě dva advokáti a jeden stálý notář.
Obec lounská totiž i nadále vytrvale bombardovala příslušné úřady. Zjevně proto,
že bývalý soudce nedokázal pro občany zajistit služby včas a v požadované kvalitě.
Navíc se traduje, že v době, kdy se již na radnici úřadovalo česky, doktor Brdlík
a jeho zaměstnanci neuměli v tomto jazyce vyhotovit srozumitelné dokumenty.
Poněkud nejistými jsou údaje o jakémsi advokátu JUDr. Emanuelu van Tongelovi,
který snad ve městě působil v době, kdy zde byl poprvé zakládán Sokol (1867).
Jeho činnost byla patrně také jen přechodná, neboť v listopadu 1867 se obecní
rada poprvé obrací na zemskou advokátní komoru s návrhem zřídit v Lounech místo
2. stálého advokáta.
Již 15. dubna 1868 přichází příslušné oficiální svolení, zatímco vítěz výběrového
řízení již se svou ženou a třemi malými dětmi žije v nájemním bytě čp. 307 na
Komenského náměstí. Je jím zemský advokát JUDr. Petr Pavel Hilbert (1834 – 1906),
plzeňský rodák, vlastenec –panslavista a zkušený právník, z přesvědčení úřadující
hlavně česky.
Kancelář si nejprve otevřel ve zmíněném, dnes již neexistujícím domě lounských
měšťanů Kuchinků, a to 27. září 1868, půl roku po příchodu do města. Jeho prakse
se rychle a úspěšně rozvíjela. Proto si roku 1870 mohl dovolit koupit od měšťana
Karla Richtera dům čp. 49 na náměstí, v němž si ihned zřídil stálou kancelář,
rodinné zázemí a útočiště pro dobu, kdy na nedaleké radnici vykonával dlouhá
léta úřad purkmistra. V tomto domě, dnes nesoucím pamětní desku se jménem syna
Jaroslava, také jako vdovec a chválený i zatracovaný nemocný muž zemřel.
Třetím lounským advokátem se stal JUDr. Jan Veltrubský z Veltrubských (1839
– 1911), potomek staré české šlechty. Pocházel z Rakovníka a svoji praksi otevřel
1. září 1874 v domě čp. 68 v dnešní Hilbertově ulici. Také jemu se zjevně dařilo,
neboť po třech letech koupil v exekuční dražbě za 9000 zlatých dům čp. 29 v
Pivovarské. Dům patříval zkrachovalému lounskému podnikateli a spekulantovi
Františku Hýrovi a dnes je v něm ředitelství Galerie B. Rejta. Advokacii v rodném
domě vykonával ještě za II. světové války advokátův syn JUDr. Antonín Veltrubský
(1875 – 1941).
Zatímco advokátů v Lounech přibylo, notářskou činnost provozoval stále ještě
pouze Jan Brdlík v Hilbertově ulici. S ohledem na pokročilý věk bývalého soudce
a jeho potíže při sestavování českých právních listin, byl roku 1877 konečně
do Loun jmenován řádný stálý c. k. notář. Stal se jím Moravan, rodák z Napajedel,
JUDr. Valentin Stopka (1842 – 1915). Přišel z Rakovníka, kde působil jako koncipient
u politicky činného právníka JUDr. Pravoslava Trojana.
Notářskou kancelář si Stopka otevřel 4. března 1877 v domě čp. 125 na náměstí.
Když o sedm let později dražili lounští řezníci staré masné krámy (čp. 83 a
84) v místech dnešní Bezejmenné, koupil si od nich boudy i s parcelou za 9700
zlatých, aby lukrativní místo záhy zastavěl novým dvojdomem – čp 464 (vchod
z Pražské) a čp. 465 (vchod z Hilbertovy). Notářskou službu konal však v domě
čp. 44, kde měl pronajaté kancelářské místnosti.
Čtvrtým v Lounech usazeným advokátem byl slánský rodák JUDr. Emanuel Scheberle,
jehož působištěm od 2. ledna 1884 byl dům čp. 61, rovněž v Hilbertově ulici.
Do jeho příchodu bývala v domě Okresní hospodářská záložna, ale zdejší místnosti
zřejmě nebyly příliš vhodnými. Proto si advokát Scheberle již 24. března téhož
roku koupil od Antonína Hesse za 13500 zlatých bývalý nedaleko stojící Brdlíkův
dům čp. 69. Za jeho adaptace prý zaplatil dalších 7000 zlatek, což by mohlo
být důkazem, že také jeho advokátní prakse byla od počátku slibnou.
Pátým advokátem byl JUDr. Jan Novák ze Soběslavi. Praksi zahájil v květnu 1886
a již 17. dubna 1887 koupil další exekučně dražený dům čp. 58 v ústí Hilbertovy
do náměstí. Koupě se, jak uvádí kronikář Hainc, vyplatila – Novák získal nemovitost
za 6476 zlatých, což bylo prý pod původní odhadní cenou při dražbě vyvolávanou.
Jak se zdá, na sklonku 19. století proslula tehdejší Radnická ulice (od roku
1899 Hilbertova) jako okrsek působnosti několika advokátů. Ostatně, bývala tu
kdysi šatlava a do budovy Okresního soudu je to i dnes jen pár kroků...
Z adresáře města Loun, vydaného roku 1900, vysvitá, že na přelomu století mělo
vzkvétající okresní město ve svých zdech již devět advokátů; působili zde JUDr.
Ferdinand Budil, JUDr. Emanuel Scheberle, JUDr. Petr. P. Hilbert, JUDr. Jindřich
Lamka, JUDr. Josef Stehlík, JUDr. Adolf Nettl (po nějakou dobu představený místní
židovské obce), JUDr. Bedřich (Béda) Houška, JUDr. Jan Veltrubský a JUDr. Emilian
Fischer. K nim dlužno ještě jmenovat stále čilého c. k. notáře JUDr. Valentina
Stopku. Kromě své odborné činnosti vyvíjeli většinou také aktivitu veřejnou
a společenskou, zejména v obecním zastupitelstvu. Jeho členy v letech 1850 –
1913 byli postupně jak advokát Brdlík (1850 – 1861), Hilbert (1871 – 1906, šestkrát
starostou), Lamka (1900 – 1913), Stehlík (1912 – 1913), Schebrle (1890 – 1893)
a Veltrubský (1877 – 1911, starostou 1903 – 1911), tak také notář Stopka (1877
– 1903, starostou 1900 – 1903).
Bylo tomu tak nikoli pouze proto, že byli majetnými nebo že měli v tehdejší
lounské společnosti významné postavení. Důvodem bylo jejich vzdělání, spojené
s rozhledem a schopnostmi přinést něco nového do života města. Období, o němž
je zde řeč (1850 – 1900), také díky jim bylo érou stoupající prosperity Loun.
Současníci to v případě některých ještě za jejich života ocenili. Jan Veltrubský
z Veltrub (erbu vzpínajícího se koně) byl majitelem Řádu Františka Josefa I.,
čestné měšťanství Loun pak získali Petr P. Hilbert (23. 8. 1893) a Valentin
Stopka (13. 5. 1905). Poslední dva jmenovaní dokonce tvořili jakýsi tandem mladočeských
vytrvalců, jejichž zásluhou například bylo dokončení železničního spojení, dodnes
užívaného, péče o stavební památky, o výstavbu, industrializaci a s tím spojený
nárůst pracovních příležitostí, včetně podpory kulturního a společenského života
celé obce. Vzhledem k rostoucímu vlivu zejména sociálně demokratické opozice
v zastupitelstvu často inkasovali ostrou kritiku: za přílišné zadlužení města,
za finanční aféry nebo prostě jen proto, že byli aktivními a nedali na populismus.
Jana Veltrubského to pravděpodobně stálo i život. Jako jediný z lounských starostů
zemřel ve funkci. Stalo se 26. srpna 1911...
Je jisté, že zmínky o skupině právníků jsou jen dílčím pohledem do života Loun
druhé poloviny 19. století. Státní okresní archív Louny, jehož zásluhou jsem
mohl alespoň lehce poodhalit roušku na další kapitole místní historie, skrývá
ještě mnohé zajímavé doklady. Jejich objevování, studium a hodnocení je vzrušující
i náročné zároveň. Může však přispět k hlubšímu sebeuvědomění dnešních generací
obyvatel bývalého svobodného královského města, které jakoby se opakovaně vymaňovalo
z provincionality. Nepohrdejme minulými ději. Mohou nám pomoci vysvětlit mnohé
z toho, co se kolem nás děje právě dnes...
Mgr. Ant. Hluštík, CSc