V 6. čísle časopisu REGIZ, roč. 1996, pracovník lounského muzea Mgr. A.
Hluštík seznámil čtenáře se zajímavou lunensií z knihovny augustiniánského kláštera
v Dolním Ročově. Konvolut (svazek) dobových příležitostných tisků z konce 70.
let 17. století, vesměs věnovaných oslavě narození budoucího císaře Josefa I.,
náležel ročovskému převorovi Rafaelu Pelikánovi a obsahoval i příspěvek z Loun.
Zdejší císařský rychtář Ludvík Karel Wit (Vít?) navštívil koncem července 1678
oslavu narození následníka trůnu v Praze. Ta jej uchvátila natolik, že se pokusil
v menším měřítku o něco podobného v Lounech.
Svou oslavnou řeč, složenou k této příležitosti, nechal vytisknout a možná i
rozeslat po okolních významných osobnostech a místech. Tak se mohl leták dostat
i do ročovského kláštera. Ale je možné, že někdo z členů dolnoročovského konventu
se přímo lounských oslav zúčastnil.
Mezi klášterem a královským městem Louny panovaly většinou dobré vztahy. Lounský
děkan Matěj Ignác Bílek se například za morové epidemie v roce 1680 obrátil
na ročovský klášter s prosbou o pomoc při poskytování duchovní útěchy umírajícím;
do Loun byli vysláni dva mniši, z nichž jeden zde na morovou nákazu zemřel.
Roku 1686 děkan Bílek odkázal svou knihovnu opět ročovskému klášteru, z Loun
přicházela procesí prosící o déšť, ba někdy se setkáváme s lounskými obyvateli
v klášterní apatyce.
Sám majitel konvolutu Rafael Pelikán představuje významnou postavu v historii
ročovského kláštera i celé české provincie řádu sv. Augustina. Narodil se na
Malé Straně někdy před rokem 1660 a získal rozsáhlé vzdělání, mj. i doktorát
theologie na pražské universitě. Do řádu vstoupil se svým bratrem Václavem a
jejich životní dráha byla v obou případech spojena s ročovským konventem. Pelikán
zde v letech 1681-1683 zastával úřad převora (prior vicarius), znovu se sem
vrátil v roce 1704 a r. 1709 tu zemřel. Do klášterní knihovny se dostaly jako
pozůstalost jeho knihy, svědčící o šíři majitelových zájmů. Pelikánovi kromě
zmiňovaného konvolutu náleželo téměř 70 knih právnických, filosofických, přírodovědných,
jazykové učebnice, ba i spis alchymistický.
Vraťme se ale k oslavnému Witovu dílku. Ať již se dostalo do klášterní knihovny
jakkoliv, poskytuje zajímavý doklad barokní jazykové košatosti, ozdobnosti a
pro náš dnešní vkus někdy až příliš přetížené metaforičnosti a devótnosti. Originál
je latinský, s typickými motivy z bible (viz Hluštíkův rozbor ve vzpomínaném
REGIZu 6/1966, str. 18). Charakteristické jsou dlouhé větné periody, jejichž
převod do češtiny je někdy obtížný. Nás by dnes zajímalo, zda rychtář Wit byl
tak vzdělaný, že byl schopen latinský text sestavit sám, nebo zda jej sestavil
některý z lounských kantorů či městských úředníků. To se asi již nepodaří zjistit.
 |
 |
Ponořme se tedy do kaskády oslavných period barokního autora. Jsme v Lounech
21. srpna 1678, zřejmě v podvečerních hodinách. V kostele se slouží veliká mše
spojená se slavnostní výzdobou města a mimořádným osvětlením, o čemž sám pan
rychtář podává zprávu:
„Plesání věnované nejšťastnějšímu narození nejjasnějšího arcivévody Josefa Jakuba
Jana Ignáce Antonína Eustacha od Ludvíka Karla Wita, královského rychtáře města
Loun, veřejně předvedené tamtéž nočním osvětlením 21. srpna léta od vtělení
Páně 1678.
Nejvznešenějšímu a nejnepřemožitelnějšímu pánu, panu Leopoldovi I., z boží milosti
římskému císaři vždy nejvznešenějšímu a nejmocnějšímu, německému, uherskému,
českému, dalmatskému, slavonskému atd. králi, arcivévodovi rakouskému, vévodovi
burgundskému atd., pánu mému nejmilostivějšímu dědičnému.
Ono veřejné plesání tvých nejvěrnějších poddaných, nejvznešenější císaři, při
východu nejšťastnějšího znamení lva o 7. Kalendách srpnových (26. 7.) s nejvznešenějším
knížetem, onen martovský zvuk kovových píšťal střídavě znějících i zvučná a
oslavná bouře větších nástrojů, vznešenost tympánů, ono nejponíženější blahopřání
s nejradostnějším zněním trub, se zářícími a na rozcestích Nové Jasnosti sloužícími
pochodněmi, to vše, když jsem to tehdy spatřil ve tvém pražském trojměstí, mne
podnítilo poskytnout (tj. císaři) ne-li něco rovného takové důstojnosti, přece
alespoň jakýsi odstín od mé vlasti a nejponíženějšího z královských měst Luny,
vhodně tak nazvaného od ubývající Luny, aby ono zatmění mnohonásobným smutkem,
ruinami a mrákotami pozdvihly v naději budoucí nejvytouženější bohatosti při
východu nového a nejjasnějšího Slunce. Zůstávala pouze jediná starost: jaký
blahopřejný dar věnovat čerstvě narozenému králi? Posléze aby nejposlušnější
přízeň se alespoň zčásti projevila, uchýlil jsem se na podporu mé úzkostné prostoty
k činům tvého majestátu a k činům 12 nejvznešenějších hvězd. To jsem přidal
k obecné radosti 21. srpna zpěvy vykonanými co nejoddaněji mými spoluobčany
a vlastenci ve svatém chrámu, s plesáním střídajícím se uvnitř i na náměstí,
obrazy namalovanými na papíře s připojenými přáními a výroky, osvětlenými pomocí
ohňů před soukromými budovami. A zde zajisté nic z toho nemělo v úmyslu dojmout
tvůj majestát, kdybych nebyl napomenut od toho, jehož se slušelo poslechnout,
abych se snažil toto položiti k nohám tvého majestátu. Protože jsem si to předsevzal
způsobem spíše opovážlivým než přiměřeným, ať neráčí tvůj majestát opovrhovat
jednoduchým výtvorem tvého poníženého poddaného, slabou přípravou a nejsrdečnějším
záměrem, pramenícím z hlubin srdce. Souhrnem mých přání je totiž to, abys ty,
císaři nejvznešenější, pane nejmilostivější (při jehož blahu jsme všichni bezpečni),
zároveň se vším nejvznešenějším a nejslavnějším domem i mne vždy co nejšťastněji
řídil, a mám přání prosit Boha nejmilostivějšího neustále o věčnost tvé vlády,
jakž zůstávám nejponíženější z nejvěrnějších poddaných tvého nejvznešenějšího
majestátu Ludvík Karel Wit.“
Text a překlad latinského originálu PhDr. Karel Mareš