Podle dosud ověřených zpráv vznikla v Lounech židovská náboženská obec roku
1860. Poměrně rychle se rozrůstala, ale v prvním desetiletí své existence neměla
vlastní modlitebnu. Náboženské obřady se konaly v některém židovském domě, kde
bývala také židovská škola. Počátkem 70. let však byla potřeba zřízení synagogy
natolik naléhavá, že byla ve městě hledána vhodná parcela pro její stavbu. Našla
se v tehdejší Šatlavní neboli Radnické (dnes Hilbertově) ulici tam, kde 6. září
1849 takřka do základů vyhořely domy čp. 70/71, sloužící jako zájezdní hostinec
a přepřahací stanice dostavníkové pošty. Celých 22 let zůstávalo zbořeniště
na stavebních parcelách č. 65 a 66 a jeho majitelé odolávali všem výzvám, hrozbám
i sankcím ze strany úřadů. Někdy v průběhu roku 1870 nebo počátkem 1871 židovská
obec parcely koupila i s přilehlými pozemky v sousedství severní městské hradby,
označenými parcelními čísly 40, 41 a 42.
Ihned poté bylo pražskému architektovi Staňkovi zadáno vypracování projektu,
který ještě v roce 1871 (díky staviteli Paulovi z Jimlína) dostal hmotnou podobu
nepříliš rozměrné, ale architektonicky sevřené stavby v tzv. maurském slohu.
Náklady činily 19 tisíc zlatých a modlitebna byla vysvěcena po dokončení všech
vnitřních úprav roku 1874. Nezastavěné pozemky č. 40-42 byly vedeny jako zahrada
a spolu se synagogou tvořily jakousi enklávu židovského majetku mezi Hilbertovou
ulicí a řekou Ohří, vklíněnou mezi měšťanské domy čp. 69 a čp. 72 a obklopující
svažitý prostor kolem tzv. Roháčovské hradební bašty. Později vznikla mezi tokem
řeky a hradbou promenádní cesta, nazývaná dnes Pod šancemi. Ta poněkud změnila
situaci v dělení zahradních parcel pod úpatím hradby, udržující se v podstatě
dodnes.
Sedmdesát let po vystavění synagogy se kolem ní začaly dít podivné věci. Louny
byly součástí tzv. Protektorat Böhmen und Mähren a členové izraelitské náboženské
obce i etničtí Židé byli systematicky zbavováni majetku, přecházejícího pod
tzv. vnucenou správu. Ta se týkala jak pozemkové držby (polí, sadů, zahrad),
tak staveb (obytných domů, zemědělských usedlostí, dvorů). Nešlo o nic menšího
než o smutně proslulou arizaci židovského majetku. Ještě počátkem roku 1941
však synagoga byla stále v držení náboženské obce, v jejímž čele byl snad poslední
válečný představený Bedřich Fanta. Avšak 6.března 1941 se na své 9. řádné schůzi
obecní správní komise města Loun usnesla zahájit jednání o získání budovy synagogy
do majetku města. Jednáním se starostou náboženské obce byl pověřen právní rada
městského úřadu JUDr. František Fiedler.
Důvodem
k tomuto kroku byla skutečnost, že město bylo již roku 1940 přinuceno vyklidit
prostory severního křídla radnice, kde původně sídlilo městské muzeum a kam
se nastěhovaly úřadovny městské policie, četnictva a některé další kanceláře.
Sbírky muzea byly provizorně uloženy do prostor měšťanského pivovaru, v jehož
sklepeních se počítalo se zřízením protileteckých krytů městského úřadu. Tehdejší
správce muzejních sbírek a jednatel Muzejního spolku pro Louny a okolí odborný
učitel Václav Kučera, podporován správcem městského archivu PhC. Jiřím Tschornem-Brindlerem,
neustále upozorňoval na ohrožení sbírek a požadoval řešení neúnosné situace.
Východiskem mělo být uvažované získání synagogy.
Nezachovaly se záznamy o tom, jak jednání s židovskou obcí probíhalo, avšak
někdy v polovině května 1941 proběhla prohlídka synagogy. Zástupci vedení města
poté podali předsedovi správní komise Františku Liehnemu zprávu, která obsahovala
také návrh na odkoupení objektu za 40 tisíc protektorátních korun. Správní komise
25. května vzala výsledky místního šetření na vědomí, avšak pro uskutečnění
koupě bylo třeba souhlasu nadřízených úřadů. K nim patřil okresní úřad a úřad
obrlandráta v Kladně. A zde správní komise narazila na problém. Vrchní zemský
rada dr. O. Meusel totiž zaslal 23. srpna 1941 z Kladna do Loun výměr, kterým
ukládal městu určit přísežného znalce pro odhad kupní ceny synagogy. Na 34.
řádné schůzi obecní správní komise v pátek 29. srpna o tom podal obšírnou zprávu
stavební referent Eduard Milka. Výsledkem „přání pana obrlandráta“ bylo, že
komise ihned jmenovala příslušného znalce a městskému úřadu uložila pořízení
ověřeného výtahu z majetkových knih. Tak se stalo, že úřední odhad ceny synagogy
byl svěřen lounskému staviteli architektu Jindřichu Grünerovi z Poděbradovy
ulice.
Bohužel, zachované dokumenty úřadu města Loun z let II. světové války mají četné
mezery a není vždy snadné nalézt doklady o tom, jak se to či ono usnesení správní
komise za jejího ročního působení plnilo, případně, proč se neplnilo. To je
i náš případ a my se nyní musíme v duchu přenést do situace, jaká byla v Lounech
zhruba o půldruhého roku později. Po správní komisi (natož po městské radě a
zastupitelstvu!) nebylo již ani stopy. Správa města byla v rukou jediného muže
– vládního komisaře JUDr. Heinze Rochlitzera. Ten celý „obchod“ dokončil a mezi
městem a židovskou náboženskou obcí v Lounech byla 16. prosince 1942 uzavřena
kupní smlouva, podle níž „der jüdische Tempel, Bauparzelle Kat. Zl. 66 mit der
Garten Parzelle Kat. Zl. 40-42 im Kat. Geb. Laun wurde durch die Stadtgemeinde
Laun gekauft“.
Podle této smlouvy činila kupní cena 152 100 protektorátních korun, jež však
nešly do pokladny města, ale na konto tzv. Auswanderungsfond für Böhmen und
Mähren (vystěhovalecký fond). Zda tato částka byla výsledkem odhadu stavitele
Grünera, nevíme. Spíše se zdá, že Herr Regierungskomissar Rochlitzer učinil
vše pro to, aby se dotyčný fond co nejvíce obohatil. V této souvislosti je zajímavé,
že také pro budovu synagogy byl určen vnucený správce, kterým byl jistý Karl
Weber z Komenského náměstí. Podle všeho tento muž měl tehdy na starost veškeré
arizované židovské domy ve městě...
Muzejní sbírky a městský archiv byly do synagogy přestěhovány patrně ještě v roce
1942 a byly tam uschovány až do začátku 50. let, kdy městské muzeum získalo
nové prostory v domě Sokolů z Mor. Část fondů Státního okresního archivu Louny
je zde uložena dosud, a to díky dalším přesunům vlastnictví objektu po II. světové
válce.
Když byly po osvobození roku 1945 pořádány majetkoprávní záležitosti, dospěl
mimo jiné okresní soud v Lounech dne 12. srpna 1948 k rozhodnutí, že zápis vlastnického
práva obce lounské k židovskému templu z roku 1942 je neplatný a dne 5. října
téhož roku byl také z příslušné knihy vymazán. Zároveň bylo poznamenáno obnovení
vlastnického práva pro židovskou náboženskou obec v Lounech. Jenomže tato obec
čítala již jen několik lidí, tvořících synodální sbor bez prostředků na údržbu
synagogy, závislý na krajské správě židovské náboženské obce v Ústí nad Labem.
To bylo patrně hlavním důvodem, proč 29. června 1956 byla uzavřena kupní smlouva,
podle níž přecházelo vlastnictví synagogy na družstvo Stavba v Lounech, a to
za 52 tisíc Kčs. Jménem krajské správy židovské náboženské obce v Ústí nad Labem
(a po předchozím souhlase ONV Louny) smlouvu podepsal předseda Maxmilian Goldberger.
K registraci změny vlastníka došlo 18. prosince 1956.
Následující drobná úprava zápisu z roku 1964 se týkala pouze změny sídla vlastníka,
tj. lidového družstva bytové a stavební údržby Stavba, Velká Hradební 39, Ústí
nad Labem. O tři roky později pak s definitivní platností přešlo vlastnictví
budovy na stát, zastoupený v tomto případě Okresním národním výborem v Lounech.
Cestou nástupnictví je po roce 1989 vlastníkem Česká republika, a to prostřednictvím
referátu kultury Okresního úřadu v Lounech. Uživatelem budovy je Státní okresní
archiv. Ve svém důsledku je tento vývoj velkým štěstím pro dnes již historicky
cennou stavbu „v maurském slohu“. Svědčí o tom i úpravný vzhled synagogy a péče,
jaká je její údržbě věnována. Příští rok uplyne 130 let od doby, kdy byla postavena...
A. Hluštík