ZPĚT NA ARCHIV REGIZU

KULTURNĚ HISTORICKÁ REVUE LOUNSKÉHO REGIONU

ARCHIV - HISTORIE


LOUNSKÝ PODZIM 1938

Od počátku roku 1938 se do Loun a okolní krajiny soustřeďovaly některé československé jednotky, jež společně s místní posádkou 4. cyklistického praporu tvořily součást plánovaného systému obrany ČSR, jak jej připravovaly hlavní štáb československé branné moci, ministerstvo národní obrany a jim podřízené orgány. V posledních letech máme možnost dozvědět se něco více o událostech na Lounsku, jež se odehrávaly od konce léta a na podzim roku 1938 a jejichž důsledkem bylo obsazení příhraničních území Československa. Je to možné zejména díky obsažným studiím vojenských historiků ve sbornících Historie a vojenství (HÚČSA Praha, 1990-1998) nebo v monografiích, jakými jsou například nedávno vydané dvoudílné dílo M. Johna Září 1938 (Bonus A, Brno 1997) či sborník Historie okupovaného pohraničí 1938 – 1945 (UJEP Ústí nad Labem 1998) apod. Publikované původní dokumenty, rozbory a úvahy umožňují učinit se alespoň rámcovou představu o záměrech a činnosti armád v době, kdy jejich působení až do zahájení konfliktu podléhalo nejpřísnějšímu utajení.

V plánech vedení naší předmnichovské armády tvořilo Lounsko součást tzv. Hraničního pásma XI (HP XI), tvořeného dvěma úseky obrany prvního sledu mezi městy Aš a Teplice, vedenými pod označením 31. a 32. Hraniční oblast (HO 31, HO 32). Jednotky, určené k hájení HP XI podléhaly I.armádnímu sboru pod velením div. gen. Emila Linharta (krycí označení „Dalibor“, velitelské stanoviště Praha). Sbor sám pak byl součástí 1.armády arm. gen. Sergeje Vojcechovského („Havlíček“, VS Kutná Hora).
Koncem roku 1937 bylo v Lounech kromě posádky 4. cyklistického praporu pod velením plk. pěch. Vladimíra Procházky jen okresní vojenské doplňovací velitelství, roku 1938 vedené náčelníkem v osobě škpt. dopl. Jindřicha Vavrušky. Této instituci pak připadla řada důležitých povinností během obou mobilizačních akcí (květen a září 1938). Dnem 16.června 1938 začalo v Lounech působit velitelské stanoviště hraničářského praporu I, který byl pod velením plk. pěch. Viktora Vlka určen ke krytí československé hranice na hřebenech Krušných hor. Z dokumentů se dále dovídáme, že také velitelské stanoviště strážního praporu XX s pplk. pěch. Janem Novákem v čele našlo v okresním městě své útočiště. Prapor měl střežit budované objekty lehkého opevnění.
Uvedené jednotky však nebyly podřízeny stejnému vyššímu velení. Zatímco například 4. cyklistický prapor byl ve svazku 1. rychlé divize, 1. hraničářský prapor („Albín“) podléhal veliteli vojenské skupiny 1 (též Skupina 1 nebo S 1) apod. Budeme se proto nadále zabývat jednotlivými jednotkami v návaznosti na úkoly příslušných vyšších, jim nadřízených útvarů.

Pohled na pravou stranu LO vz. 37 u Radonic. Fotografie zachycuje původní maskování objektu. Tato pevnůstka se zachovala do současnosti.
(C12/3/A-140z. Foto F. Ditrich, 1939)

Nejprve si povšimněme působení 4. cyklistického praporu, lounského posádkového útvaru. Do Loun byl převelen ze Sabinova v roce 1937 a ke dni 22. září 1938, tedy ještě za mírového stavu československé armády, náležel do sestavy 1. motorizované brigády, zařazené do svazku 1. rychlé divize. Tato divize vznikla – spolu s dalšími třemi podobnými divizemi – reorganizací původních jezdeckých brigád, a to dnem 1. ledna 1938, kdy se také dostala do přímé podřízenosti Zemského vojenského velitelství v Praze. Od září 1938 pak byla součástí ústřední zálohy hlavního velitelství operujících armád (tzv. ZHVOA).
Stanovištěm velitele 1. rychlé divize div. gen. Emila Fišery byly Milovice, odkud také svým podřízeným jednotkám 21. května 1938 nařídil stav pohotovosti. Od tohoto dne byla divize soustavně doplňována specialisty ze zálohy, což bylo důvodem, proč tento útvar při vyhlášení mobilizace 23. září povolával jen 2740 záložníků. Z nich však 102 mužů, vesměs etnických Němců, odmítlo dostavit se do mobilizačního střediska. Bojové nasazení prodělala část jednotek 1. rychlé divize již v první polovině září 1938. Byl mezi nimi také 4. cyklistický prapor.
V noci z 12. na 13. září 1938 totiž vypuklo v prostoru Kraslic, Chebu, Kadaně, Falknova (Sokolova) a Karlových Varů povstání sudetoněmeckých bojůvek z řad FS. Projevovalo se místními vzpourami a pokusy o převzetí moci. Již 12. září odpoledne proto dostala 1. rychlá divize výzvu heslem „Pokračujte ve výcviku !“, na což reagovala přesunem částí 1. motorizované brigády (2 motoroty a 4. cyklistický prapor) na Falknovsko. Druhého dne následoval přesun dalších jednotek divize z Milovic, směřujících na Karlovarsko.
Stanovištěm velitele 1. motobrigády se stal vojenský lázeňský dům v Karlových Varech, Nejdek a Kraslice byly obsazeny vždy jednou motorotou, cyklistický prapor obsadil Starou Roli. Do Karlových Var byly poté umístěny dva tankové prapory, zatímco dělostřelecký oddíl 81/jezd. (hippotrakce) a ženijní rota s muničním depem byly odeslány do Olšových Vrat. K masivnějšímu nasazení ovšem nedošlo, neboť jednotkám ministerstva vnitra se podařilo povstání včas pacifikovat. I tak však byly ztráty na životech, když byla část 4. cyklistického praporu poslána 15. září do Dvorů. V časných ranních hodinách musela jedna rota zasahovat v Gossengrünu (Krajkové), kde svojí asistencí posílila četnické hlídky. Během akce jeden z německých příslušníků roty přeběhl na stranu FS a během nastalé přestřelky zabil velitele stráže a čtyři příslušníky svého družstva. Po okamžitém zásahu hotovosti se zastřelil. Jakkoli bylo nasazení 4. cyklistického praporu z Loun omezené, v rámci 1. motobrigády přece jen účinně přispěl k organizovanému odporu vůči místním projevům zfanatizovaných henleinovců. Významnou roli ovšem sehrála i přítomnost obrněných divizních jednotek, neboť například ve Staré Roli a ve Dvorech četnictvu a cyklistickým rotám asistovaly roty tanků.
Vraťme se však opět do dolního Poohří a na Lounsko, kde, jak jsem již uvedl, byla stanoviště velitelů některých jednotek, náležejících do tzv. Skupiny 1, což byl jeden z polních útvarů mobilizované 1.armády v Čechách. Tato skupina byla ke dni 27. září 1938 tvořena 30 jednotkami zbraní, 16 posilovými útvary a takřka 40 útvary služeb. Její krycí název zněl „Vlastimil“, velitelem byl ustanoven brig. gen. Václav Petřík, náčelníkem jeho štábu pplk. gšt. František Kočí. Vzhledem k rozsahu svěřeného úseku obrany v rámci HP XI (Aš – Děčín) bylo velitelské stanoviště v Rakovníce. Pomineme-li výčet štábních jednotek velitelství, pak lze ke dni 27.září 1938 uvést následující sestavu hlavních sil S 1.
Pěchota byla tvořena především pěším plukem 46 (plk. pěch. Josef Nosek, posádka Chomutov, VS Podbořany) a jeho mobilizačním dvojčetem – pěším plukem 96 (Podbořany). Pěší pluk 46, v roce 1919 vznikající v Lounech z bývalého rakouského pěšího pluku 92, v době od 21.května do 30.června 1938 obsazoval obrannou čáru Klášterec nad Ohří – Bílina. Dnem 1.července převzal úsek Kadaň – Chomutov, po přechodu na nástupní sestavu v září byl zařazen do předsunuté linie lehkého opevnění v povodí Ohře.
Další dva pluky pěchoty náležely k jednotkám tzv. zajištění lehkého opevnění. ZLO pluk 151 vznikl z bílinského 1. praporu, strážního praporu XX (Louny) a strážního praporu XXI (Budyně n. Ohří). Skupině 1 byl přidělen za účelem obrany úseku HOP 1 na řece Bílině (západně Mostu). ZLO pluk 152, tvořený původním hraničním praporem 5 (Cheb) a strážním praporem XIX (Žatec), mobilizoval v Podbořanech a byl přidělen Skupině 1 jako posila od velitelství HP XI. Jeho úkolem byla obrana horní Ohře severovýchodně od Chebu.

Němečtí a čeští vojáci na hranici Protektorátu u Zeměch v roce 1938
(Reprofoto archiv antikvariátu FABIO)

Do sestavy Skupiny 1 dále patřily dělostřelecké pluky 12 a 32, smíšený přezvědný oddíl, jednotky služeb a posilové prostředky, tvořené hraničářskými prapory 1 („Albín“, mobilizace Most), 21 (mobilizace Postoloprty), 5 (mobilizace Sokolov), 25 (mobilizace Rakovník) a ženijním motopraporem 22.
Původně mělo toto uskupení bránit jen línie lehkých opevnění od Doupovských vrchů po Louny. Dnem 1.srpna 1938 však byla Skupině 1 svěřena obrana na celé čáře hranice mezi Aší a Děčínem (viz rozkaz č. 2151 mob. hl. št. 1. odd.), a to včetně dočasné obrany na hřebenech Krušných hor a na tocích řek Bíliny a Ohře. V obranném úseku skupiny probíhala nesouvislá linie LO vz.36 a vz.37 HOP 1 (Kadaň – Most – Ústí nad Labem), opírající se pravým křídlem o toky Bíliny a Labe. Na levém křídle tohoto úseku však již nebylo opevnění dokončováno a nahrazovalo se u Doupovských vrchů polním opevněním, přecházejícím v tzv. defenzívní hák.
Je zjevné, že obranná čára svěřená Skupině 1 byla příliš dlouhá a její obrana na místě již v září 1938 ztrácela smysl. Proto byl úkol skupiny zúžen na dočasnou obranu průsmyků v Krušných horách, na obranu přechodů přes řeky Bílinu a Ohři a na zastavování či alespoň zdržování nepřítele, usilujícího o postup ve směru Louny – Slaný – Praha. V případě mobilizace měla tato specializovaná vojenská skupina tedy nejprve hájit HOP 1, později se předpokládal spořádaný ústup na čáru HOP 2, což byla místy zdvojená linie pevnůstek LO v úseku říčka Blšanka – dolní tok Ohře (na čáře Žlutice – jižně Podbořan – Trnovany – Louny – Libochovice – Roudnice nad Labem). V týle Skupiny 1 pak byly další jednotky Hraničního pásma XI včetně osádek LO tzv. vnější obrany Prahy (Kladensko, Slánsko, okolí Velvar aj.) a hlavních sil mobilizovaných divizí I.armádního sboru div. gen. Emila Linharta.
V souvislosti s těmito záměry je nutno zmínit se trochu podrobněji o uvedené linii lehkého opevnění HOP 2, opírající se na Lounsku o přirozenou překážku toku řeky Ohře. Při projektování bylo pásmo rozděleno na několik stavebních úseků, jež byly poté ve výběrovém řízení přiděleny jednotlivým stavebním firmám. Ty pak, vázány přesně stanovenými technologickými podmínkami, prováděly stavbu objektů lehkého opevnění v počtu, zadaném firmě pro ten který úsek .
Na Lounsku se jednalo celkem o 6 úseků1) s využitím několika typů betonových pevnůstek LO vz. 372), budovaných ve dvou liniích a na principu krytí boční palbou. První linie opevnění sledovala břeh Ohře, druhá vedla jen několik desítek metrů hlouběji ve vnitrozemí tak, aby byla zaručena možnost vzájemného krytí a postřelování. Pokud se objekty druhé linie nacházely ve větší vzdálenosti od linie břežní, byly projektovány a budovány vždy tak, aby se neocitly mimo účinný dostřel nejbližších sousedních pevnůstek.
Dnes víme, že systém dvou linií nebyl všude dodržen. Tak například v části úseku C-12 (prostor města Loun) vede pouze jediná, pravobřežní linie, vybudovaná přímo ve strmém břehu Ohře. K dalšímu, tentokrát vynucenému porušení zásady členění HOP 2 do dvou linií, došlo v katastru obce Pátek nad Ohří (úsek C-11, Libochovice). První linie LO vz. 37 vede sice po břehu Ohře na jednom okraji obce, avšak z pevnůstek nebylo možno krýt palbou linii druhou, vybudovanou na opačném okraji Pátku. Důvodem byla skutečnost, že mezi oběma liniemi byla značná vzdálenost a obytná zástavba, clonící výstřel a bránící tudíž bočnímu krytí palbou.

Pohled na levou stranu LO vz. 37 u vršovického mostu. Osádka objektu měla za úkol svou střelbou chránit levou stranu mostu. Objekt je v současné době částečně zasypán v náspu nové komunikace. (C12/42/D2. Foto J. Tlustý, 1997)

Všeobecně lze říci, že LO vz.37 byly na ohárecké části HOP 2 budovány tak, aby útočník byl přinucen nejprve překročit řeku a po jejím zdolání vzdorovat křížové boční palbě v prostoru mezi pevnůstkami. Pouze v okolí Počedělic došlo k variantnímu řešení: ve směru od Pátku vede první linie až k obci, kde pak bylo několik pevnůstek umístěno na levý břeh. Za Počedělicemi se linie opět vrací na břeh pravý.
Stavba objektů LO vz. 37 na Lounsku byla zadána vybraným firmám v květnu, červnu a červenci 1937. K dostavbě zadaných úseků došlo až v listopadu, kdy byly dokončeny další, dodatečně projektované objekty. V původních stavebních plánech nebyly a jejich potřeba se ukázala poté, co byly odhaleny nedostatky ve spolehlivém krytí pevnůstek. Nicméně, koncem podzimu 1937 bylo již obranné pásmo na Lounsku vybudované a připravené k použití.
Rozkaz ke krytí hranic dostaly všechny jednotky v Poohří již 22.září, kdy měly být zaujaty pohotovosti v opevněních obou obranných pásem (HOP 1 a 2). V souladu s mobilizačními plány byl tento rozkaz splněn během jediného týdne, jakkoli se vyskytly i obtíže a některé jednotky nebyly na plánovaných stavech. Je známa tzv. Osobní a tajná instrukce velitele HP XI, vydaná 28. září v Praze pro podřízené velitele. V době vrcholící mnichovské krize v ní generál Linhart specifikuje úkoly HP XI během jednotlivých předpokládaných fází nepřátelského náporu v severozápadních Čechách. Pro Lounsko je zde několik zajímavých postřehů, dokumentujících možné následky útoku wehrmachtu.
Instrukce především přikazuje hájení severozápadního území tehdy ještě celistvé ČSR, jak se jeví z pohledu úseku HP XI. Velitel předpokládal, že na HOP 1 by nedošlo k vážnému boji, zato kladl důraz na včasný, spořádaný a cílevědomý ústup na HOP 2. Toto pásmo mělo být definitivní zábranou postupu nepřítele. Potvrzuje se tím původní zásada držení obranné linie LO na čáře Blšanka – Ohře. Pro Louny by to znamenalo stát se jedním z uzlů obrany severně hlavního města. Dále instrukce nařizovala, aby v době, kdy říšskoněmecké vojsko překročí československou hranici a kdy prvosledové jednotky zaujmou obranu na HOP 2, ustoupil také chomutovský pěší pluk 46 a soustředil se v prostoru Markvarec – Hřivice – Hořany – Konětopy jako záloha velitele HP XI. V té době by již do bojů nepochybně zasáhly také další mobilizované útvary, tj. 3.pěší divize (Mšeno), 18. pěší divize (Buštěhrad) a jednotky vnější obrany Prahy s 1.pěší divizí.
Až dosud jsme se zabývali jen obrannými přípravami československého velení. Je však nutno alespoň zběžně zmínit také záměry očekávaného nepřítele. Ty byly obsaženy v tzv. Plan Grün, původně počítajícím s útokem proti ČSR a zničením její armády. Mnichovská dohoda tyto úmysly pozměnila na „nenásilné“ obsazení příhraničních oblastí s německou menšinou. Pro vniknutí do prostoru severozápadních Čech byla určena 8. armáda gen. plk. pěch. Fedora von Bocka. Měla operovat ve svazku 1. skupiny armád, jejímž velitelem byl opět sám von Bock. Soudobé dokumenty dosvědčují, že v  září 1938 vypadala sestava 8. armády následovně.
Velitelství armády bylo v saském Freibergu (náčelníkem štábu byl gen. mjr. Hans Felber) a jejím úkolem bylo překročení Krušných hor s následným obsazením severozápadu republiky v součinnosti s 10. armádou gen. děl. Waltera von Reichenaua ( velitelské stanoviště Schwandorf) jako pravým sousedem a s 2. armádou gen. pěch. Gerda von Rundstedta (Cosel) jako levým sousedem. Ve svazku 8. armády pak byly na ne zcela úplných stavech III. armádní sbor (III. AK) generála von Witzlebena (dvě pěší divize), VI. AK (tvořený zatím pouze plánovanou ale nesoustředěnou 16. pěší divizí), XI. AK (v podstatě zatím jen 20. pěší motorizovaná divize generála Schwandnera ve Freibergu) a příslušné posilové prostředky (spojaři, ženije, těžké a protiletadlové dělostřelectvo, přezvědný oddíl apod.).
Posuzujeme-li dnes možnosti 8. armády, pak lze konstatovat, že v roce 1938 pro nějaké bojové akce v Krušných horách přicházely do úvahy jen tři divize wehrmacht. V rámci III. AK to byla 23. pěší divize generála Busche (Potsdam), dokončující soustředění v prostoru severozápadně Dresden (pravý břeh Labe), dále 14. pěší divize generála von Kressensteina z Frankfurtu nad Odrou (velitelství Leipzig) a konečně již zmíněná 20. pěší motodivize z Freibergu (XI. AK).

LO vz. 37 mezi Černčicemi a Vršovicemi. Pohled na levou stranu, kde je patrná zabetonovaná střílna. (C12/40a/A-160. Foto J. Tlustý, 1997)

Před plánovaným útokem na ČSR byl 8. armádě v září 1938 úkol upřesněn asi v tomto smyslu: do útočných akcí se zapojit až později, pak překonat hřebeny Krušných hor a překročit řeky Bílinu a Ohři, vázat co největší počet československých jednotek a při úspěchu sousední 10. armády v jihozápadních Čechách vyvíjet tlak na ustupující obránce opevněných linií. Cílem těchto operací bylo prolomit opevněné obranné linie na severočeských řekách a postupovat ve všeobecném směru Chomutov – Louny – Kladno – Praha. Z této instrukce vyplývá, že si velení wehrmacht bylo dobře vědomo nevalné síly 8. armády. I přesto, že proti ní byly slabé jednotky Skupiny 1, obtíže se daly očekávat v těžko prostupném pohoří a na dvou pásmech opevnění pod ním. Nepochybně se počítalo s těžkými a tvrdými boji (zejména na čáře HOP 2! ), jež měly spíše síly obránce vázat a usnadňovat tak úkol sousední 10. armádě, postupující na Prahu delší trasou od jihozápadu, přes Český les a Šumavu (HO 32).
Mimo uvedené jednotky 8. armády však za severní českou hranicí dokončovala přípravy samostatná operační skupina (označena jako IV. AK), tvořená 4. a 24. pěší divizí (posádky Dresden a Chemnitz), jež spěšně doplňovaly plánované stavy. IV. AK působil v rámci 1.skupiny armád na rozhraní mezi 8. a 2. armádou. Není jisté, jakou by byla jeho hodnota v případě válečných událostí, avšak v době říjnového záboru našeho pohraničí již vystupoval jako okupační jednotka a v březnu 1939 měl hlavní slovo při obsazování Prahy. Zajímavé je, že 24. pěší divize generála Kienitze se původně soustřeďovala v prostoru saského Aue, v září však byla již v blízkosti šluknovského výběžku. To by mohlo rovněž svědčit o záměru soustředit síly v prostupnějších oblastech severní česko-německé hranice, kde mohl být útok rychlejší a účinnější než na hřebenech Krušných hor.
Neklamné známky ohrožení suverenity Československa v září 1938 se ani v Lounech neobešly bez vzrušení a napětí, stupňujícího se již od květnové částečné mobilizace. Spád událostí poněkud zastínil výsledky komunálních voleb, v nichž opět jako starosta zvítězil Josef Fousek. Ten byl ve funkci potvrzen ministerstvem vnitra až v době mnichovské krize, kdy již nejen starosta ale i městská rada a zastupitelstvo měli spoustu jiných starostí, na hony vzdálených povolebnímu jásotu. Lidé se jakoby více přimykali k sobě, byli vážnější a obětavější. Odborové sdružení československých hudebníků uspořádalo 4. září na Masarykově (dnes Mírovém) náměstí koncert, uvedený tehdy populárním skladatelem a předsedou sdružení Václavem Vačkářem. Výtěžek byl věnován na konto Jubilejního fondu obrany státu. Tentýž fond získal v Lounech celkem 380 tisíc korun, z čehož 100 tisíc věnovala městská spořitelna.

Označování objektů lehkého pevnění
Ihned od začátku výstavby linií lehkého opevnění byla tato činnost pečlivě organizována a jednotlivé stavební úseky byly označovány kombinací písmen a čísel. Jednotlivé objekty v těchto úsecích byly poté číslovány zvlášť. Jednalo se o číselné řady začínající číslicí jedna u prvního objektu stavebního úseku. U několika objektů se vyskytuje číslice doplněná o písmeno „a“. Jedná se o objekt, který byl projektován později na základě prohlídky již postavených bunkrů a jejich palebných směrů. Ve značení objektů se také používalo označení typu jednotlivých objektů.
Kompletní označení pak vypadalo například takto: C11/73/A-120. Pod tímto kódem se skrývá pevnůstka ve stavebním úseku Libochovice /C-11/, která je sedmdesátá třetí v tomto úseku /73/ a je to objekt typu A (dvoustřílnový), jehož střílny uzavírají úhel 120 stupňů /A-120/. Dodnes lze tuto pevnůstku nalézt na okraji Pátku nad Ohří.

Na Masarykově náměstí se také 8. září konala mohutná manifestace obyvatelstva, svolaná všemi politickými organizacemi ve městě. Záštitu nad touto akcí převzala městská rada a hlavní projev přednesl plukovník Kolínský, takto představitel Národní rady československé. Dojatý ale povzbuzený dav zazpíval národní hymnu a po krátké zdravici z úst starosty se rozešel...
Tak jako jinde na území republiky, také na Lounsku proběhla v září 1938 mobilizace. A stejně jako v jiných okresech, zaznamenal i lounský okresní úřad některé nedostatky v průběhu této závažné akce. Týkaly se zejména povinného evidenčního odvodu koní a vozidel z civilního sektoru. V Cítolibech například k evidenci přišlo 900 koní najednou, ale příslušná odvodní komise se nedostavila včas. Z toho důvodu se nepodařilo odvod zvládnou za jediný den, jak bylo plánováno, a koně i se svými průvodci stáli bez krmiva až 4 dny pod širým nebem. Obtíže způsobila rovněž skutečnost, že členové komise neměli naprosto žádné zkušenosti s armádní mobilizační evidencí a s odvodem zvířat. To vedlo ke zmatkům a nedorozuměním – nebylo zcela neobvyklé, že 2 různí koně měli stejné evidenční číslo apod. Jinde byly zase potíže s rekvizicí automobilů, jež jejich majitelé nepřistavili nebo tak činili až na několikeré urgence, pozdě a neochotně. Přesto se znovu ukázalo, že naprostá většina českých mužů povolávaných ročníků nastoupila včas a s odhodláním. Absence záložníků z německých menšinových oblastí byla ovšem dosti běžná, ale za tehdejší situace nijak překvapující...
Po podepsání mnichovské dohody a godesberském dohadování o rozsahu záboru československého pohraničí probíhalo také na Lounsku, Žatecku a Podbořansku obsazování území. Okupace začala 3. října 1938 v 8 hodin ráno překročením naší hranice po obou stranách ašského výběžku. Současně započal ústup československých jednotek do vnitrozemí. Dne 5. října bylo obsazeno okolí Maštova a Podbořanského Rohozce, 8. října „padly“ Podbořany a Žatec a 10. října bylo říšskoněmecké vojsko na čáře jižně Jesenice – Postoloprty – Litoměřice, později byly v rámci kompenzací obsazeny také Hořesedly, Václavy, severozápadní část Břvan a část obce Raná. Zábor prováděly jednotky tzv. Heeresgruppe 4 (HGr 4) generála Waltera von Reichenau, a to v úseku III (západní a severozápadní Čechy) a v úseku V (dodatečně zabraná území). Velitel von Reichenau vykonával dočasně správu vojskem obsazených území. Šéfem civilní správy byl nato jmenován vládní prezident Bachmann ze Schneidemühle, zvláštním pověřencem pro hospodářství se stal ministerský rada Plodeck. Dnem 4. října 1938 byl v uvedené oblasti jmenován okresním hejtmanem v Děčíne landrat dr. Ender. Civilní správa se ujala svých povinností dnem 21. října, kdy již skončila pravomoc vojenského velitele této oblasti.
Podle původního znění mnichovské dohody měly pohraniční kraje s převahou německy mluvícího obyvatelstva připadnout říši v rámci tzv. sudetské župy (Sudetengau). Německo získalo právo toto území ihned obsadit. O dalších případných nárocích na jazykově smíšená území měl rozhodnout plebiscit. Plebiscit se ovšem nakonec nekonal a severočeská demarkační čára Sudetengau se přiblížila Lounům. Říši kromě Podbořanska a Žatecka připadly Postoloprty, Ranská hora a jihozápadní výběžky Českého středohoří (Lounské vrchy). Říše postupně zhltla také katastry obcí Libčevsi, Židovic a Hnojnic, dále celou obec Raná a část lenešického katastru. Do nově stanovených hranic okresu Louny byly zahrnuty obce Jimlín a Opočno, původně náležející okresu Žatec. Těmito změnami se pochopitelně změnila územní působnost lounského okresního úřadu a také ostatní státní orgány se musely urychleně přizpůsobit situaci.

Osudy lehkého opevnění na Lounsku
po roce 1939

Po obsazení zbytku bývalého Československa Německem a vzniku protektorátu Čechy a Morava rozhodly německé úřady, že dojde k zničení bývalého československého opevnění a to v prostoru protektorátu. Objekty, které se nalézaly na území tzv. sudetské župy (Sudetengau) byly zachovány. Důvodem k tomuto kroku byla obava německých úřadů a armády, aby nedošlo k jejich využití při protiněmeckém povstání. V roce 1939 proto německé firny ničily objekty LO vz. 37 tak, že je trhavinou roztrhly na několik částí. Zpravidla se oddělila střecha, která zůstala v celku, ale odvalila se od objektu. V celku zůstala také čelní stěna. Ostatní stěny byly výbuchem zcela zničeny.
Takto poškozené objekty byly dále rozebírány. V roce 1940 z těchto trosek bylo dobýváno železo a odváženo k dalšímu zpracování. Některé objekty, při vynaložení velké námahy, rozebrali majitelé polí, na kterých se nacházely; snažili se totiž opět využít pozemky k zemědělské produkci.
Některé bunkry byly, i přes snahu německých úřadů, zachovány. Důvodem bylo umístění objektů lehkého opevnění v místech, kde pří výbuchu hrozilo poškození okolních domů. U těchto pevnůstek došlo k jejich znehodnocení tak, že vnitřní prostor byl zazděn až do výše střílen.
Uvedené skutečnosti jsou důvodem, proč je dnes na Lounsku možno vidět tak málo objektů LO vz. 37. Vždyť z mnoha set objektů je jich v části Lounska, která se nacházela v protektorátu Čechy a Morava, zachováno jen několik exemplářů. Jiná situace je na Žatecku, kde se do současnosti dochovala většina.

Blízkost říšskoněmecké hranice si vyžádala mimo jiné například vybudování nových stanovišť finanční stráže a celnic, což se samozřejmě odehrávalo na obou stranách demarkační linie – ovšem ke škodě okrádaného československého státu. Od 10. října byly české celnice na silnici z Loun do Postoloprt a v Dobroměřicích. Pohraniční prohlídky osobních vlaků se konaly na nedostatečně vybaveném nádraží v Lenešicích, železnicí přepravované zboží bylo kontrolováno a proclíváno až na lounském hlavním nádraží. Finanční stráž zřídila zcela nová stanoviště v Dobroměřicích, Domoušicích, Hřivicích, Chrabercích, Lenešicích, Lounech, Markvarci, Mnichově Týnci, Opočně a Pnětlukách.
Obrovskou zátěží pro život města a jeho okolí však byl příliv českých i německých uprchlíků z obsazovaného území. Kritickou byla situace zejména v prvním týdnu října, kdy městská rada musela zajistit ubytování a stravování i pro celé rodiny, přicházející beze všech prostředků a majetku. Také bylo třeba přestěhovat a umístit státní úřady z pěti sousedních okresů – duchcovského, chomutovského, mosteckého, teplického a žateckého. Lounské školy byly přeplněny zoufalými utečenci a proto bylo třeba učinit mnoho nouzových opatření, jimiž by byla udržena alespoň minimální, zpravidla střídavá výuka na školách. Podstatnou měrou se změnil také provoz na tzv. moldavské dráze (železniční trať Praha – Louny – Moldava), prodělávající až dvojnásobnou provozní zátěž při dopravě severočeského uhlí ze zabraných dolů na Mostecku a jinde v Podkrušnohoří.
Vše se najednou změnilo, politické hašteření, vlastenčení a prosperita předmnichovské republiky se zdály být nyní idylou, která jako mávnutím proutku zmizela v nenávratnu. Obdivovaný nástupce Tomáše G. Masaryka, prezident dr.Edvard Beneš, abdikoval a emigroval, ponechávaje reprezentaci státu na schopnostech rychle stárnoucího a později již zcela nemohoucího muže – dr.Emila Háchy. Území, které tvořívalo sever Čech, se smrsklo na nepatrný proužek, náležející nyní k tzv. Republice Česko-Slovenské, zvané též „druhou“. Její podivná několikaměsíční existence byla jen intermezzem k  poslednímu dějství dramatu – vzniku Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939...
A. Hluštík – J. Tlustý

Poznámky: 1) L. Aron ve své knize Československé opevnění uvádí následující přehled stavebních úseků a firem, jež na Lounsku budovaly LO vz. 37: západní část úseku C-11 (Libochovice, 84 objekty), V. Hieke Slaný, od 14. 6. 1937, úsek C-12 (Louny, 74 objekty), V. Hieke Slaný, od 7. 6. 1937, úsek C-13 (Postoloprty, 49 objektů), F. Hieke Louny, od 19. 7. 1937. Spolu s zbývajícími třemi úseky (C-14 Měcholupy, C-27 Lišany a D-15 Blšany) mělo zdvojené pásmo mezi Libochovicemi a Blšany celkem 337 objektů LO vz. 37 (bez východní části úseku C-11 Libochovice).
2) Jednotlivé typy objektů tohoto pásma jsou popsány J. Tlustým v REGIZu 1/1998, str.19


ZPĚT NA ARCHIV REGIZU