Zprvu vlastnil veškerou zemi panovník, ale s postupem doby
se stal pozemkový majetek, který dával do správy jako léno svým leníkům, dědičným
majetkem šlechty. Tak se začala šlechta podílet i na správě těchto panství a
statků. Vedle toho byla z pravomocí panovníkových vyjmuta i některá církevní
zařízení, např. kláštery.
Listinné zápisy, kterými se půda převáděla z majitele na majitele, byly
posléze ne sice zcela vytlačeny, ale rozhodně nahrazovány zápisy do zemských
desek, veřejných knih vedených při zemském soudu, jejichž vznik můžeme datovat
do pol. 13. stol. Tam ovšem mohly vkládat jen svobodné osoby, tedy šlechta,
některé církevní instituce a výjimečně i měšťané. Poddaní tzv. „deskový statek“
vlastnit nemohli, jejich vztah k půdě byl určován základním feudálním principem
– feudálovi patří veškerá půda a ten ji poddaným pronajímá za naturální, později
převážně finanční dávky. A tak se dozvídáme o jménech majitelů a o velikosti
selských usedlostí především z urbářů, tedy soupisů poddanských povinností a
platů.
Ve městech – v podstatě jakýchsi právních enklávách – se během 14. století začaly
také vést veřejnoprávní knihy – tzv. městské knihy. Stejně jako desky zemské
se týkaly různých odvětví právního života, jen s tím rozdílem, že byly vedeny
pro právní okrsek města, takže měšťané své záležitosti neřešili u zemského soudu,
ale ve městě. Mezi těmito knihami, jejichž vznik byl sice také inspirován zemskými
deskami, ale ne podmíněn, byly i knihy, pojišťující a evidující majetek měšťanů
uvnitř i vně městských hradeb.
Na konci patnáctého, ale především ve století šestnáctém se objevuje vlastně
chronologicky poslední typ typicky české právní kultury veřejných knih – gruntovní
kniha. V té době totiž šlechta – hlavní vlastník půdy v Čechách – obrací svou
pozornost k režijnímu hospodaření na svých větších či menších statcích. Znamená
to, že majitelé panství zakládají na své půdě ekonomické podniky jako mlýny,
rybníky, hamry, ovčíny, apod. a k často velmi promyšlenému řízení chodu celého
panství najímají odborníky do funkcí správních úředníků. Tito většinou příslušníci
nižší šlechty a měšťané, jimž se dostalo potřebného univerzálního vzdělání,
inspirováni vzorem městských knih, které znali z působení v kancelářích měst
a tlačeni nutností evidence pohybu poddanského majetku, začínají zakládat pro
poddané gruntovní (pozemkové) knihy. Jak uvidíme dále, tyto knihy měly nejen
význam pro majitele panství – vrchnost, ale i pro poddané. Gruntovní knihy se
staly všeobecnými (vyjma snad několika málo dominií) ve druhé polovině 16. století.
Co bylo jejich obsahem? Především převody gruntů, tedy selských usedlostí vybavených
dostatečnými polnostmi a další transakce spojené s poddanským nemovitým majetkem.
S tím ovšem souvisely některé další právní zápisy z oblasti práva dědického,
rodinného, manželského.
Je zajímavé, že podoba knih je po obsahové stránce stejná jako dnes, i když
pochopitelně v průběhu staletí doznala změn, a to především po formální stránce.
V dnešních pozemkových knihách jsou jednotlivé nemovitosti řazeny podle tzv.
vložkového principu. Každý dům má vyhrazen určitý počet listů – tzv. vložku
a všechny transakce jsou zapisovány do ní. V prvotních pozemkových knihách se
ještě zapisovaly převody podle chronologického principu, tedy tak, jak přicházely
na soud strany. Ale vložkový princip se rychle zavedl již během 16. a 17. století.
Dnes je v části pod písmenem A identifikován dům a k němu příslušející pozemky,
pod písmenem B nalezneme vlastnické změny a pod písmenem C věcná břemena (hypotéky,
apod.). Veškeré tyto informace, pochopitelně v patřičně dobové formě, můžeme
nalézt i v knihách statku Pátku nad Ohří, které byly založeny stejně jako knihy
pro ostatní vsi r. 1693. Staré pozemkové knihy, které byly většinou pro jednu
ves či skupinu vsí najednou, jsou dnes uloženy v archivních fondech bývalých
velkostatků. A protože statek Pátek nad Ohří patřil (až do poloviny 20. století)
premonstrátskému klášteru na Strahově, pozemkové knihy můžeme najít v jejich
archivu.
Gruntovní knihy byly většinou mohutné folianty s mnoha listy, takže do některých
se zapisovalo i více než 100 let. Gruntovní kniha vsi Pátek z let 1693-1722
(1725) má 746 stránek a podle svého významu také vypadá: je svázána do kožené
vazby s barokním slepotiskem. Kniha byla založena 17. března 1693 za Ferdinanda
říšského knížete Ditrichsteina, a to proto, jak se píše v jejím úvodu, „poněvadž
tělesná paměť lidem v nepaměť přichází, protož pro lepší pořádnosti hospodářův
a sirotkův, aby jeden každý, což na gruntech a ve vesnici této o svých spravedlnostech
věděti aneb jich pohledávati chtěl.“ Poté následuje vysvětlení, proč došlo k
založení nových knih: staré byly vedeny nepořádně a také ceny statků bylo nutno
přehodnotit. Jedním z důvodů, proč byly knihy vedeny, bylo totiž zaznamenávání
splátek nového majitele vrchnosti, ale také sourozencům, případně vdově. Podle
práva musel syn, který zdědil usedlost, rozdělit její hodnotu podle počtu sourozenců
(včetně případně pozůstalé manželky starého hospodáře) a každému z nich vyplácet
dědický podíl ve splátkách. Důvodů k vydědění nebylo mnoho (neřádný život, neposlušnost),
takže syn – nový hospodář často pokládal „gruntovní peníze“ svým sourozencům
(a jejich dětem, případně dalším pozůstalým) celý život.
Leckdy mohou pozemkové knihy přiblížit životy jinak zcela anonymních rolníků.
Některé rody držely statek po dlouhá desetiletí, jindy šel grunt z ruky do ruky.
Podívejme se například, co se píše v gruntovní knize z let 1693-1722 o usedlosti
ve Vrbně nad Lesy, nazývané „Šňůrkovský grunt“.
„Léta Páně 1693, dne 30. marti [března] jest skrze rychtáře a konšely panství
páteckého grunt tento Adamovi Fučíkovi prošacován[oceněn] v pěti čtvrti rolí
za 300 zlatých“, píše se v úvodu. Adam Fučík vydržel na Šňůrkovském gruntu jen
pět let; 16. prosince 1698 ho prodal (se svolením vrchnosti, ovšem) Jiříkovi
Pospíšilovi. Za necelé čtyři roky se ale dozvídáme, že „Léta Páně 1702, dne
29. marti, poněvadž Jiřík Pospíšil z toho gruntu odešel, a svou manželku s dítkama
malejma zanechal, a ona žena jeho sama hospodařiti skrze spuštění statku, a
kontribuci, též roboty vybejvati nemohla, protož tento statek Maxovi Duchkovi
skrze ženu Jiříka Pospíšila a u přítomnosti rychtáře vrbenského, stradonského,
radonského a řivčického se dobrovolně mezi sebou porovnali...“. Zdálo by se,
že nezodpovědný živitel rodiny od ní prchl. Ale na dalším listu historie pokračuje:
„Nový zápis Jiříkovi Pospíšilovi. Léta 1704 dne 22. juni. Poněvadž Jiřík Pospíšil
s atestací dokázal [podložil důkazem], že on z toho statku od své manželky neodešel,
nýbrž na ňáký čas k svým dalekým přátelům o ňákou pomoc se odebral, a pro dalekost,
jak své manželce přislíbil, tak v tom čase navrátit se nemohl, a také za to,
že bez dovolení důchodu [vrchnostenské kanceláře] na tak dalekost se vydal,
arestem náležitým potrestán byl...“, statek mu byl navrácen, přičemž se s Maxem
Duchkem vyrovnal. Nicméně Jiřík Pospíšil se svou usedlostí spokojen nebyl. Po
dalších pěti letech – v roce 1709 – ji směnil s Vítem Blažkem, „stoje při knihách
purkrechtních“. Tato formulace znamená, že Vít Blažek s Jiříkem Pospíšilem dorazili
na pátecký zámek, kde bydlel vrchnostenský úředník, nazývaný hejtman, v této
době pan Matouš Jan Myslíkovský, a v kanceláři, kde byly knihy uloženy, před
ním prohlásili, že si přejí vyměnit statky.
Šňůrkovský statek tedy změnil de iure majitele čtyřikrát, respektive pětkrát
za 16 let, a to rozhodně zdárnému hospodaření neprospívalo.
V další gruntovnici, tentokrát z Radonic z let 1731-1881, nacházíme opačný příklad.
Nejprve se však podívejme prostřednictvím zápisů v této knize poněkud blíže
na usedlost č. 4, která patřila Francovi Kybalovi. Ke statku patřil lán polí
(zhruba přes 18 hektarů), zahrada a 7 luk. V roce založení knihy (1731) na něm
vázla řada povinností. Předně to byl svatojiřský a svatohavelský úrok (za pronájem
půdy), který činil 4 zlaté a 2 krejcary. Dále musel majitel platit kontribuci
na „vychování vojska“; ta se rozepisovala po kvartálech podle potřeb armády.
Ke kostelu – radonickému záduší – bylo nutno odvádět 36 krejcarů za „železné
krávy“ (původní povinnost vychovat krávu a odvést ji k záduší se proměnila v
nepřetržitě odváděnou finanční částku, proto byla kráva železná – nezničitelná
a věčná). Radonický farář dostával desátek původně ve formě obilí, v roce 1731
šlo už opět o převedenou částku 2 zl. a 2 kr. Robota potažní čili s koňským
spřežením (potahem) činila 3 dny týdně, pěší neboli ruční robota se musela vykonávat
také tři dny týdně. Robota ovšem nevázla na hospodáři, ale na nemovitosti, říkáme
jí proto reálné břemeno. Mohl ji tedy vykonávat kdokoli z „personálu“, tedy
některý z čeledínů, kteří na lánovém statku pomáhali jako podruzi a kteří tam
jako námezdné síly žili.
 |
|
Gruntovní kniha vsi Radonice z let 1731-1881. Uložena ve Státním ústředním archivu v Praze, 1. odd., fond ŘP Strahov, kniha č. 4189. Úvodní zápis o statku čp. 4 |
Ale zpět k Francovi Kybalovi. Je připomínán v roce 1731, „při
založení kněh těchto nových gruntovních“. Když zemřel někdy kolem r. 1750, jeho
„vdova... jest mnohýkráte kancelář snažně žádala, by hospodářství synovi svému
nejmladšímu popustiti mohla“, až nakonec „na velkou její prosbu jest kancelář
jí vyslyšel, a grunt tento se vším příslušenstvím a právem jest Ondřejovi Kybalovi...,
manželce a budoucím... připsal.“ (Člověk má někdy pocit, že dodnes musí chodit
se snažnou prosbou, aby ho kancelář milostivě vyslyšela!). V roce 1758 ale Ondřej
zemřel. Jeho manželka Anna Marie se znovu provdala, vzala si jakéhosi Martina
Chlupše. Aby ovšem Ondřejovi sirotci, 4 děvčátka a 1 chlapec, nepřišli zkrátka,
mohl její nový manžel hospodařit jen 21 let. Pokud by ale umřela Anna Marie
dříve, má se nejen postarat o matku starého hospodáře, ale také o sirotky tím,
že bude do „sirotčí kasy“ každoročně odvádět 10 zlatých. Definitivní smlouva
byla uzavřena po nejrůznějších právních „komisích“ až v r. 1779 a podle ní se
měl stát dědicem jediný syn Ondřeje Kybala – Jan. Ten však po několika letech
zemřel, a tak nakonec statek připadl Josefovi Chlupšovi, synovi Anny Marie z
druhého manželství (s Martinem Chlupšem) a jeho ženě Barboře. Stalo se tak 21.
června 1793. Poslední zápis je z doby o téměř čtyřicet let mladší (1831) a Josef
a Barbora Chlupšovi jím nechal grunt přepsat na svou dceru Terezu.
Tímto způsobem, tedy prostřednictvím pokrevních i příbuzenských svazků, se grunt
udržel v rodině více než jedno století.
Poslední zajímavostí, o které bych se rád zmínil, je otázka zabezpečení rodičů-hospodářů,
když odcházeli na odpočinek. Nutno podotknout, že nepřipadalo v úvahu, že by
staří rodiče, kteří vlastnili statek, měli existenční potíže nebo že by skončili
v obecním chudobinci, jak se dnes občas stává (s tou výjimkou, že se nazývá
domov důchodců, případně pension pro seniory). Odcházeli totiž na „vejminek“.
Výraz vejminek či výměnek je odvozen od slova vymiňovat. Jednalo se tudíž o
podmínku, pod kterou rodiče předali statek tomu ze synů (či dcer), který se
ujal usedlosti. V této výmince, od poslední čtvrtiny 18. století běžně zapisované
do postupovací smlouvy, byly stanoveny konkrétní požadavky starých hospodářů,
vlastně pense, často i se zmínkou o bydlení.
Někdy považovala matka za naprostou samozřejmost, že se o ni mladí postarají,
a tak si nechala do zápisu vložit jen to, o čem se obávala, že se po její smrti
nesplní. Tak tomu bylo v zápisu z roku 1745 v pozemkové knize Hřivčic z let
1731-1880: „Po smrti Václava Hotovýho pozůstalá vdova Kateřina jsouce již tuze
stará a k hospodářství nedužilá, jest synu svému Josefovi Hotovýmu grunt tento
s celým právem a příslušenstvím v předešlém šacuňku za 169 zlatých 10 krejcarů,
jež připsat nechala, pro sebe ale nic nezanechala, nobrž synem svým až do smrti
stůl míti, a jí šaty, po smrti ale náležitej pohřeb, jak na jednu starou hospodyni
patří, vyplatiti, též na její duši pamatovati...“
Jindy si však rodiče raději poklidné stáří pojistili zápisem, při kterém se
mladým tajil dech. Tak tomu bylo v případě vkladu Matěje a Rozálie Hotových
do stradonické gruntovní knihy 29. října 1817. Jejich děti měly „odstupujícím
rodičům Matěj a Rozália Hotovým manželům následovní vejminěk každoročně ve dvou
lhůtách řádně a bez odporu odváděti, totiž: 10 čtvrtcí žita, 4 čtvrtce pšenice,
6 čtvrtcí ječmena, 1 čtvrtce ovsa, 1 věrtel hrachu, 2 čtvrtce čočky, 3 čtvrtce
soli, všechno vrchovaté míry, 1 roční prokrmený prase, 24 liber másla, 12 liber
sejra, 1 kopu vajec, 10 kýblů uhlí, 2 čtvrtce suchých hrušek od usušárny obecní,
leč kdyby ale odstupující otec Matěj Hotový dřív než jeho manželka zemříti měla,
tak ona potáhne následovní vejminěk, a to sice: 3 čtvrtce žita, 1 čvrtce 1 věrtele
pšenice, 2 čtvrtce ječmena, 1/2 čtvrtce suchých švestek – když Pán Bůh nadělí,
6 liber másla, 12 žejdlíků soli, 1 půlletní prase a byt až do její smrti v gruntě
u nastupujícího hospodáře, v druhém pádu ale, kdyby ona manželka dřív odstupujícího
dříve zemříti měla, tak sobě otec vejminěk jak se mu líbiti bude ustanoví.“
Jen pro zajímavost si povšimněte zmínky o uhlí – to se ve Stradonicích kopalo
minimálně od konce 18. století.
Tím tento malý výlet do historie prostřednictvím zápisů v pozemkových knihách
uzavírám. Dalších zajímavých témat se v pozemkových knihách najde celá řada,
namátkou uvádím, že se dají zjistit ceny gruntů a také zadlužení hospodářství,
rodinné spory, nebo třeba rozvrstvení vesnické společnosti podle majetku na
sedláky a chalupníky. Na závěr bych jen chtěl dodat, že zápisy o držbě zemědělských
usedlostí se dají vystopovat většinou do poloviny sedmnáctého, s trochou štěstí
do druhé půle šestnáctého století. Chce to ovšem znalost paleografie (věda o
písmu), starší češtiny, němčiny, trochu latiny a právní historie. Pro ilustraci,
co takového zájemce čeká, otiskujeme první stranu vložky radonického gruntu
č. 4, psanou česky a v podstatě krasopisně.
Jan Pařez [REGIZ 2 / 1998]