V místech, kde stojí lounské loutkové divadlo, byl před 153 lety
objeven pramen. Lounští měšťané Jan Havránek a Vojtěch Kepler o tom ve své německy
psané a nedokončené kronice z 1. poloviny minulého století zaznamenali toto:
„...Nedostatek čisté pitné vody ve městě by měl být odstraněn, jak se zdá, tím,
že na Malém předměstí bylo kopáno za účelem nalezení podzemního toku. Po pracném
hledání a hloubení se 4. října 1843 narazilo na první bohatý pramen křišťálové
vody, načež byl vývěr obrouben a zakryt. Bylo pro něj zvoleno pojmenování Pramen
Sv. Františka...”.
V době objevu vody stával pod dnešním Domem kultury jediný domek čp. 280, schoulený
do svahu někde tam, kde je dnes přepadová štola nedávno dokončené kanalizační
stoky A. Patříval původně panu Fabiánu Valterovi, ale jeho majitelé se později
střídali až do chvíle, kdy byl roku 1895 stržen a tím zmizel beze stopy.
Východně od domku, směrem po proudu Ohře, bývalo kdysi rozcestí. Hlavní komunikace
(dnešní Husova) stoupala strmě vzhůru k Černčicím, od ní se odděloval zárodek
dnešní Prokopovy ulice a podél řeky odtud směřovala dodnes zachovaná polní cesta
k Vršovicím. U rozcestí bývalo kutiště, známé jako „Hynkova cihelna“, patřící
až do počátku 70. let 19. století lounskému cihláři a majiteli četných realit
Janu Novákovi. V kutišti bývalo na dně jezírko spodní vody. Dnes v místech těžby
stavebních surovin stojí na navážce věžové paneláky západního okraje sídliště
Hrnčířská, spoléhající na pevnost zbytků ohradní zdi tzv. Valterova cukrovaru.
V době, kdy Lounští hledali pramen, vedla ještě napříč Husovou ulicí nepříliš
udržovaná kanalizační strouha, sledující od jihu k severu spád kdysi vydatného
Červeného potoka. Před staletími napájel v čase potřeby městské hradební příkopy
a u jeho ústí do Ohře právě tam, kde je dnes budova „Plynárny“, stával snad
ještě v 1. polovině 16. století mlýn zvaný Dolejší.
Parcely v těchto místech měnily majitele i způsob využití. Bývaly zde soukromé
zelinářské a ovocné zahrady, ale také řada domků, dříve či později bouraných
a přestavovaných. Na přelomu století zde vlastně zůstala jen podlouhlá budova
bývalých městských jatek a dům čp. 386, původně hospoda „U Skalního vrabce“.
Postavil ji kolem roku 1860 již zmíněný cihlář Novák a byla zbořena teprve v souvislosti
s výstavbou sídliště Hrnčířská. Celý prostor kolem loutkového divadla tvoří
trojúhelníkovou plochu, které se kolem roku 1900 říkalo Oldřichovo náměstí –
nepochybně po legendárním svůdci perucké pradleny Boženy.
Ale vraťme se k prameni. Je celkem na místě domněnka, že hledači vody z roku
1843 věděli, co činí. Znali nepochybně tradici zaniklého Červeného potoka, věděli
o jezírku v Hynkově cihelně, a tak snad stačilo jen pozvat proutkaře, aby ukázal
nejvýhodnější místo. Roubená studánka s aktivním výtokem podzemní vody byla
v provozu určitě až do konce roku 1900, kdy se začal odvíjet její další pohnutý
osud.
Zdá se, že v této době již nebyla zdrojem „křišťálové vody“. Městská rada byla
totiž začátkem roku 1901 obeslána varovným přípisem okresního hejtmanství, v němž
se konstatovalo, že studánka u starých jatek „jest ve stavu nečistém“. Otcové
města proto hned 21. února 1901 rozhodli o zadání analýzy vody. Posudek měl
vypracovat pan profesor Ně–meček. A tímto rozhodnutím všechno začalo...
Analýza totiž patrně nebyla vůbec zadána, protože o dva měsíce později měli
radní před sebou nové důrazné upozornění „okresu“, že zanedbávají chemický a bakteriologický
dozor nad pramenem. Nezbývalo než znovu konstatovat: zadejme analýzu profesoru
Němečkovi. Nepodařilo se zatím zjistit, zda a s jakým výsledkem bylo toto zkoumání
provedeno. Z usnesení radních v květnu 1901 však vysvítá, že došlo k náhlé změně
koncepce.
Debatovali tehdy o jakémsi blíže nepopsaném projektu lounského studnaře Jana
Horáka, který navrhoval vykopat výše na svahu nad stávající studánkou studnu
a opatřit ji pumpou. Opatrní konšelé zřejmě trochu váhali, neboť uložili městskému
vodárníkovi Juliu Zachrovi tuto ideu bedlivě prozkoumat. Váhání se přeneslo
i do příští schůze rady, kdy se sice v protokolu nachází zmínka o upraveném
rozpočtu z pera studnaře Horáka, ale je provázena rozhodnutím požádat lounského
stavitele Františka Záheského o další dobrozdání.
Oponentní řízení zřejmě dopadlo uspokojivě, a tak 25. června 1901 radní souhlasí,
aby studnař podle svého projektu hloubení studny skutečně provedl. Jako stavební
dozor byli jmenováni pánové Záheský a Zachr. A již po měsíci se městská rada
dozvěděla, že studna je hotová a že zbývá jen rozhodnout, jak ji zakrýt a upravit
její režim a okolí.
Volba padla na ploché kamenné desky ze staré nepoužívané studny u obecního dvora
na Žateckém předměstí, jež měly zajistit spolehlivé zakrytí ohlubně nové studny
u starých jatek. Zároveň radní určili, aby nad studnou byla „na zkoušku” instalována
Horákem navržená dřevěná pumpa. Stavitel Záheský pak měl zajistit kamennou obrubu,
podezdívku a zádlažbu přilehlé cesty z Husovy ulice.
Dne 1. srpna radní schválili i proplacení studnařova účtu, znějícího na částku
390,30 K. Za týden byl s určitými drobnými změnami schválen účet za dřevěnou
pumpu. A tak se zdá, že před podzimem 1901 začala nová studna sloužit veřejnosti.
Způsobilo to, že se z povědomí Lounských začal vytrácet název původní studánky
– Pramen Sv. Františka.
Něco s tou novou pumpou ale určitě nebylo v pořádku. Buďto byla voda v ní již
opravdu nepříliš kvalitní, nebo pumpa vzhledem ke stavu vody uvnitř nějak nevyhovovala.
Nebylo by divu. Bouřlivá zástavba rozrůstajícího se okresního města nepochybně
narušovala přirozený režim podzemních vod, kontaminovaných navíc stále ještě
nedokonalou kanalizací. Důvodů možná bylo i více, ale o tom protokoly v lounském
archivu nic neříkají. 11. listopadu 1909 radní rozhodli, že dřevěná pumpa nad
studnou bude sejmuta, uschována (!!) a otvor bude zakryt nebo překlenut.
Patrně k tomu nedošlo. Jinak by o dva roky později nebyl tento problém znovu
předmětem jednání městské rady. Opakovaně tedy padlo rozhodnutí studnu nějak
odstranit a také tentokrát k tomu byla jmenována komise. Skládala se z lounského
stavitele Václava Vernera a nám již známého vodárníka J. Zachra. Měli předložit
„představu, jak mejlépe odstraniti studnu u starých jatek, zejména pak rozhodnout,
má-li se zasypat či překlenout“.
Rozhodnutí (kolikáté již?) padlo za týden: studna budiž odstraněna „dle návrhu
pana vodárníka“! Jak návrh zněl, je hádankou. Jisté je, že ještě 31. 5. 1918
– na prvním zasedání městského zastupitelstva po I. světové válce – žádal měšťan
K. Liehne, aby se „studánka u starých jatek opravila...“.
Odpověď na jeho žádost zněla ve smyslu, že městská rada na tuto akci již (!)
vypsala výběrové řízení a radní sami dohlédnou, aby vše proběhlo v pořádku.
Summa summarum – roku 1843 vznikla studánka Sv. Františka, roku 1901 byla nad
ní vykopána studna s pumpou a od konce roku 1909 do poloviny roku 1918 se usilovně
přemýšlelo, jak studnu zrušit.
Je tam dodnes. Když byla v září 1993 dodavatelem stavby stoky A otevřena, měla
hloubku 8 metrů, byl v ní asi metr vody, štěrk a zbytky dřevěné pumpy. Po vyčištění,
prohloubení a opravě roubení byla opět zakryta a je možné ji vidět mezi třemi
statnými lipami, přímo proti budově loutkového divadla, s původní podezdívkou
stavitele Záheského, s dvoudílným žulovým poklopem i suchým korýtkem pro odtok
přebytečné vody. Dokonce i ta strmá stezka z roku 1901, dlážděná lomovým čedičem,
dodnes slouží těm, kdo si chtějí zkrátit cestu z Husovy ulice k „Plynárně“...
Pramen Sv. Františka je podle mne vzorem sveřepnosti a nezkrotnosti přírodních
sil. Je vydatný a dodnes se dere ze skalního masívu křídových slinovců, pískovců
a vápenců. Když hloubili jámu pro přečerpávací stanici stoky A, zaplavoval ji
dobrými 10 litry vody za sekundu. Musela být přečerpávána do staré kanalizace
a děje se tak dosud. Vše nasvědčuje tomu, že tady, v nejnižším místě Husovy
ulice, se podzemní vody stahují ze širokého okolí a že někdejší Červený potok
tu mohl být v minulosti vydatně dotován.
Voda Pramene Sv. Františka ve studni však již opravdu není použitelná jako pitná.
Člověk jednou dvakrát sáhl do rovnováhy podzemních sil a dodnes si s následky
vlastně neví rady. Přesvědčte se o tom sami, za nízkého stavu Ohře. Vlevo od
schůdků k bývalému výtoku studniční drenáže pod Loutkovým divadlem uvidíte,
jak se zpod kamenné vyzdívky břehu derou praménky čiré vody. Víří a mísí se
s nazelenalou, líně ale neúprosně odplývající vodou řeky....
Mgr. A. Hluštík [REGIZ 4 / 1996]