Mezi myslivci se proslýchá, že poslední dobou zase roste počet
případů pytlačení. Tato prastará „soukromá činnost“ v minulosti kvetla vždy
zejména tam, kde pro ni byly dobré podmínky – na venkově, ve vrchnostenských
a obecních revírech.
Po roce 1848, kdy nabývala účinnosti nová správní legislativa rakouského mocnářství,
přešlo stíhání podezřelých z pytláctví pod pravomoc okresních hejtmanů a okresních
soudů. Panští, obecní a okresní myslivci konali bedlivě polní hlídky, aby mohli
poslat oznámení na každého, kdo byl v jejich revíru zastižen se zbraní bez příslušného
povolení nebo šel-li poli se psem.
Úřední akta okresního hejtmanství lounského té doby prozrazují mimo jiné, že
na Perucku šedesátých let minulého století patřili – alespoň v očích soudobých
hajných – k nejpodezřelejším členové rodiny Čechů z Černochova. Posuďte sami.
Dne 6. listopadu 1862 obdržel okresní soud v Lounech žádost peruckého nadlesního
Tomáše Peera tohoto znění:
Slavný c. k. okresní soude! Dne 2. listopadu t. r. o jedenácvé hodině ráno
zastihnul chraštinský hajný František Hanzl při pochodu polního revíru černochovského
statkáři černochovští Martina Čecha č. 25, Josefa Čecha č. 26 a Josefa Horu
č. 64 při honění zvěře, jsouc opatřeny puškami, z kterých na zvěř několikráte
vystřelili. Svrchu jmenovaný hajný, pronásledujíc je, chytil Martina Čecha byvše
jednorourní zbraní opatřený, kterou jemu odebral a představenému obce černochovské
ku schování odevzdal. Jelikož toto honění a střílení zvěře nikoli ponejprv,
nóbrž častěji se stalo, a třeba by se i nic nebylo zastřelilo, skrze znepokojení
zvěře, která se z takového místa odstěhuje, nenahraditelná škoda se stane, tehdy
se c. k. slavný okresní soud co nejslušněji žádá, by svrchu jmenovaní potrestáni
a střelní zbraň jim odebrána byla.
Panský hajný František Hanzl (podepisoval se Franz Hansel), zaměstnanec lesní
správy na panství Jeho Excelence Františka hraběte Thun – Hohensteina, byl na
základě této žaloby dne 11. listopadu 1862 vyslechnut okresním soudcem Nebeským
jako svědek. Do protokolu údaje svého nadřízeného nadlesního potvrdil s tím,
že skutečně ty jmenovaný gruntovníky s puškami viděl, jak na zvěř stříleli...
Ovšem vzápětí uvedl: Já slyšel nejdříve tři, pak čtyři rány vypálit. Jestli
zvěř zabili, to jsem neviděl, jelikož jsem příliš daleko od nich byl. Já jsem
všecky dobře poznal a pušku jsem Martinovi Čechovi odebral...
Jak se zdá, ostatní dva přistižení včas prchli a zabavením zbraně jednorourní
byl nejprve postižen pouze pan Martin Čech. Nicméně, soud si předvolal všechny
tři jako obviněné z přestupku zapovězeného nošení zbraní ve smyslu § 36 císařského
patentu č. 223 Říšského zákoníku. Vzhledem k tomu, že jim nebylo prokázáno
střelení zvěře, pokorně přiznali držení zbraně, ale zároveň popřeli jakýkoli
úmysl zvěř honit nebo střílet. Neboť, jak uvedli do protokolu, ty rány, které
hajný slyšel, můžou pocházet od chlapců, kteří, jak jsme slyšeli, z klíče střílet
měli; náš úmysl nebyl na zvěř stříleti, my jsme si vyšli jen na sysle...
Dne 13. prosince 1862 byl všem přistiženým gruntovníkům přečten rozsudek. Na
jeho základě jim byly zabaveny zbraně a uložena pokuta po 3 zlatých ve prospěch
černochovské obecní pokladny. Soud vše pečlivě a poněkud nemotornou češtinou
zaznamenal. Starosta Černochova pan Křivánek pak 3. ledna 1863 u soudu sdělil,
že složená pokuta, dohromady 9 zlatých rakouského čísla, se představenstvem
k rukoum tamního chudinského ústavu svým časem odevzdá. To znamenalo, že
černochovská chudinská pokladna získala od tří místních sedláků docela slušný
příspěvek.
Jak se ukázalo, nebylo tomu tak v případě černochovských Čechů naposled. Dne
26. září 1867 podalo lounské četnictvo okresnímu výboru v Lounech udání na Václava
Čecha, kovářského pomocníka z Černochova, a na gruntovníka Josefa Čecha z Černochova,
ve Slaném se zdržujícího. Důvodem bylo opět nedovolené nošení zbraně v revíru.
Toto oznámení bylo ihned okresním starostou Příborským zasláno dále, a to c. k.
okresnímu úřadu v Lounech na základě § 43/42 Honebního zákona k příslušnému
vyřízení a k laskavému oznámení výsledku.
Při výslechu pan Josef Čech uvedl, že měl sice od okresního zastupitelstva (dnes
bychom řekli okresního shromáždění) certifikát č. 15 na honitbu, avšak nevěděl,
že když na honitbu chce jíti, musí též zbrojní pas v rukou míti. Václav
Čech přiznal, že byl přistižen při honu, aniž by zbrojný pas neb certifikát
v rukou měl, neboť nebyl ještě nikdy na honu a nezná zákona. Když oba své
výpovědi podepsali, byl jim 8. října 1867 přečten rozsudek: každý měl zaplatit
3 zlaté rakouské měny.
Kdoví, jak to tehdy doopravdy bylo. Nezdá se, že by okresní úřad příliš pátral,
proč u sebe neměli potřebné dokumenty. Zato byl ihned odeslán přípis starostovi
Černochova, aby zmíněné pokuty převzal. Současně úřad oznámil okresnímu zastupitelstvu,
jak bylo postoupené udání četníků vyšetřeno a rozsouzeno. O dvacet dní později
zaslal starosta pan Křivánek do Loun úřední dopis tohoto znění:
Čís. 52. Od představenstva obce Černochovské slavnému c. k. okresnímu úřadu
v Lounech. Dle dopisu od nadepsaného úřadu dne 8. t. m., čís. 3436, byli Václav
a Josef Čechové z Černochova pro přestoupení honebního zákona odsouzeni k pokutě
každý 3 zlaté, kteroužto částku měli u podepsaného ve prospěch kasy chudých
v Černochově složiti. Václav i Josef Čech složili tyto částky dne 22. října
t. r. a jest to zanešeno do kasy chudých pod číslem 18 deníku, o čemž se slavnému
c. k. okresnímu úřadu vědomost dává. Razítko, podpis, basta.
Takže – byli černochovští Čechové pytláci nebo nebyli? Kdoví. Určitě však do
chudinského fondu obce nejednou přispěli.
Mgr. Antonín Hluštík [REGIZ 4 / 1996]