Nejstarší doklad týkající se školy je nepřímý: v roce 1295 odkazuje plat na
opravu lounského mostu Mečka vdova řečená manželka „Scholaris in Luna“, tedy
klerika s nižším svěcením, který se směl ženit. Jako první správce školy je
jmenován v listině z roku 1314 mezi konšely jakýsi Petr (Petrus scolastic).
Také mezi několika písaři nejstarší zachované městské knihy z let 1347-1362
mohl být školní mistr Gernedus.
Protože ani ředitelské místo ve škole příliš nevynášelo, stávali se správci
škol od nejstarších dob velmi často písaři, někdy vykonávali oba úřady současně
nebo se výhodně ženili s vdovami (nezřídka po písařích) a stávali se váženými
měšťany. Takovým způsobem se zajistil Jan, správce škol a městský písař, vlastnící
s manželkou Elou dům, snad autor druhé dochované soudní knihy z let 1380-1392.
Za připomínku stojí, že vliv na městské školy uplatňuje od svého vzniku v roce
1348 dosazováním školních správců pražská univerzita.
Nejstarší škola sídlila v České ulici v domě pod farou (dnes č. 147) do roku
1461, kdy město dům prodalo a zakoupilo jiný u kostela „na rohu vedle hřbitova“
(č. 51), kde se učilo až do šedesátých let 19. století s přestávkou málem půlstoletí
po požáru v roce 1517.
Ještě v roce 1558 si totiž v oslavné latinské básni věnované městu stěžuje rektor
školy mistr Martin Rakovský, že nová škola u chrámu, „naděje múz“, je nedostavěná
už od roku 1518, zatímco „v severních hradbách je nadmíru špinavé stavení staré
školy v domě, kde bývala dříve kuchyně“. Na Willenbergově rytině města ze severu
z roku 1602 je tato prozatímní škola zobrazena pod číslem 19 s nápisem „stará
škola, nyní mlýn…“.
Kromě těchto kritických připomínek v jinak pochlebující básni – ale i okouzlené
krajinou a po požáru v renesančním slohu obnoveným městem – humanista Rakovský
sepsal a městské radě věnoval úvahu o významu a poslání školy. A nikoli zbytečně.
Už za tři roky (1561) uvádí purkmistr s radními jeho nástupce Jana Hradešina
Klaudiana se žáky do nové školy. Byla prostorná, měla dvě velké „školní světnice“,
v patře byt správce a dalších učitelů.
Přes nesnáze s dostavbou školy, neboť ani pokladna města s chrámem tak nákladným,
jako je lounský sv. Mikuláš, nebyla bezedná, právě 16. století a doba až do
Bílé hory znamenaly největší rozvoj lounské latinské – partikulární školy. Partikulární
proto, že poskytovala část vzdělání, zatímco univerzita úplné.
 |
|
Známá Wilenbergova rytina z roku 1602 |
Městské školy měly obvykle 2-3 části. V malé, dětinské, také české, se učilo
číst a psát. Dívky učila žena, „švadlí“, takže mistr Rakovský mohl právem poznamenat:
„Znalost čtení mezi lidem je všeobecná. Psát dovedou muži i ženy.“
Latinská škola nižší o 3-4 třídách učila gramatiku, ve vyšší škole zvané gymnasium
se žáci vzdělávali v logice, řečnictví a filozofii a připravovali se tak na
případný vstup na univerzitu. Taková škola pěti nebo šestitřídní byla právě
v Lounech a v Žatci. Podle věnování Daniela Adama z Veleslavína v latinském
slovníku z roku 1579 patřily obě školy spolu s hradeckou a litoměřickou mezi
nejlepší mimopražské školy té doby. Zikmund Winter například uvádí, že Louny
a Žatec vysílaly na univerzitu podle manuálu rektora UK z let 1560-1582 nejvíce
žáků, z Loun celkem 189. Z toho bylo 71 synů lounských a navíc 29 žáků původem
z Loun, studujících v Žatci a jinde.
Že si Lounští vzdělání považovali, dokazuje i poněkud kuriózní příklad, kterým
je ukázka věčného platu z r. 1466. Tehdy Klára, vdova Kříže Šilhavého, odkazuje
„na domě svém 1 kopu, aby si syn jejich Václav věčně na školu platil“.
V 16. století mezi učitele – oficiály školní – patřili správce školy – rektor,
univerzitní hodností většinou mistr, kantor čili zpěvák, který učil a provozoval
se žáky zpěv v kostele a na pohřbech, a sukcentor – pomocník. Od poloviny století
přibyl ještě bakalář jako zástupce rektora a kustoš – strážce. Ten měl na starosti
malé děti. Býval to „ze žákovstva mládenec hodný“, který měl „pacholata vyslýchat“
a dostával za to plat dvě kopy.
Základem platů učitelů byly nejrůznější odkazy a malé příspěvky města, určené
také na výživu žáků, kteří ve škole bydleli a přivydělávali si na své zaopatření
zpěvem v kostele a na pohřbech. Jinak žáci platili nejen sobotáles každý týden
(po dvou penězích), ale i za výuku čtení (čtenales), za řezání per (pennales),
na křídu kretales, o jarmarku jarmarkales, na Dušičky dušičkales.
A co hůř, učitelé chodili se žáky koledovat – na Řehoře (12. března) lákat malé
synky do školy, na Mikuláše „jezdili s biskupem“, na Nový rok psali a kreslili
kalendáře – minucí. Tak za minucí „velmi ozdobnou, pánům podanou“, dostal Michal
bakalář, rektor školy, roku 1520 čtyřicet grošů.
Když koledování nabývalo na objemu až sousedy obtěžovalo, rozhodla se městská
rada r. 1560 vyplatit mistru školnímu, aby upustil od mikulášské koledy, 3 kopy
24 grošů a věrtel piva. Do roku 1569 lounská obec získala všechny odkazy škole
a vyplácela z nich učitelům platy, aby přestalo žebrání.
Platy byly, řečeno dnešní úřední mluvou, značně diferencované. Mistr dostával
48 kop, bakalář 24, kantor a sukcentor 12 kop za rok.Vyplácelo se čtvrtletně
o suchých dnech, což byly posty, kdy také žáci platili 6 a menší 4 groše.
Přes všechno zajištění od města bylo stále nejlepší vážnost spočívající ve vzdělání
pokud možno ještě v mládí investovat do bohatého sňatku, jako to udělal humanista
Adam Cholossius Pelhřimovský. Po pouhém roce školní služby se ve svých 26 letech
r. 1571 oženil s dcerou Jiříka Rozuma z Bílejova, bývalého císařského rychtáře,
a se školou skončil. Stal se městským písařem, byl konšelem i purkmistrem. Jeho
následník Ondřej Vysokomýtský natoupil do Loun jako bakalář a za 7 let v r.
1582 po dosažení titulu mistra ze školy odchází, podobně jako rektor zhruba
v téže době, Jan Rosacius Sušický, který se později stává mistrem na univerzitě.
Za zmínku stojí – a nejen současní vydavatelé žákovských prací z okruhu knihovny
a jazykové základní školy to jistě ocení – mistr Matyáš Gryll, vyznáním český
bratr, který po působení jen půlročním dokázal vydat sbírku básní žáků a učitelů
školy.
Městská partikulární škola nebývala ve městě jediná. Většinou k nelibosti radních
vznikaly takzvané školy postranní. V postranní škole dětinské učila třeba ve
2. polovině 16. století Mariana Tlustá „děvčátka a malý pacholátka liternímu
umění“. Bohatí měšťané mívali i domácí učitele, preceptory. Svoji školu měli
v České ulici, nyní č. 182, lounští Židé. Dům patřil židovské obci do roku 1526,
kdy přešel na obec lounskou. Ta ho prodala Dorotě Šaršounce, jejíž jméno (šaršoun=
meč) si dnes v restauraci v tomto čísle mohou milovníci jídel ostrých jako meč
připomenout bramborákem zvaným šaršoun.
V několika vesnicích v okolí Loun vznikly na začátku 17. století školy, ale
po r. 1620 se neudržely. Jako předzvěst horších časů působí zpráva o odchodu
žáků z Loun při obležení města Albrechtem z Valdštejna těsně před bělohorskou
bitvou.Koncem roku vyučování sice začalo, ale učitelé se často střídali. Po
násilné rekatolizaci města Martinem de Huertou museli učitelé nejprve složit
veřejné přiznání víry, jako roku 1627 Jan Columella Stříbrský.
V době pobělohorské zanikají nekatolické školy. Nejhlubší vzdělání – a zdarma
– poskytují školy jezuitské. Jezuité také vydávají učebnice mnoha oborů, včetně
praktické geometrie a architektury. Pro Louny znamená tato doba úbytek obyvatel
a celkový úpadek, který postihl i školu.
Roku 1651 mistr Jiří Roscius prosí radní o zvýšení platů na výživu, které se
stále tenčí, za což prý mohou ti, „kteří ze svých synů chtějí doktory mít za
měsíc a přitom se jich nikdo nesmí dotknout metlou“, stěžuje si nespokojený
mistr a vzápětí z města odchází. Podotkněme ze zbídačeného města, neboť Louny
třicetiletou válkou silně utrpěly, z řady domů zbyly spáleniště nebo ruiny,
počet obyvatel se ztenčil zhruba na pouhý tisíc (viz Soupis podle víry z roku
1651) a jejich platební schopnost podle berní ruly se rovnala třem osedlým,
tedy byla minimální.
Po zbytek 17. století při hmotném nedostatku dochází k častým výpovědím a změnám
mezi kantory, kteří v té době bývali dva nebo tři. Stěžují si na dlužné platy
i na sebe navzájem, škorpí se pro dříví, které nosily děti do školy z domova,
že si jím kolega vytápí svoji hořejší světnici a děti ve velké školní světnici
pak trpí zimou, a proto je rodiče raději posílají do škol postranních.
 |
|
Vernisáž výstavy Stará škola se v Okr. muzeu konala v březnu. Jejími autory byli dr. J. Štauberová, Mgr. K. Marešová a dr. Karel Mareš (na snímku). |
Škola latinská byla v té době spíše vzpomínkou, Lounští žádají od učitelů hlavně
znalost němčiny a hudby – vyučovalo se německy i česky. Po řadě kantorů nastupuje
na konci století sedmnáctého jako mistr školní Vojtěch Jankovský, bývalý jezuita.
Tento „muž učený“ vyučuje latinu a zůstává ve škole přes čtyřicet let. Nelze
však říci, že jeho životní podmínky byly lepší, když mu město úředně zakazuje
držet drůbež a jeho podřízenému kantorovi prasata. Špatnou pověst si vysloužil
podle městských záznamů lounský rodák František Nedvídek. Pro přílišnou přísnost
byl roku 1742 zbaven vedení školy. Jeho nástupci Janu Kryštofovi bylo vyhrožováno
propuštěním naopak pro „darebnost“ a přísný předchůdce byl vzat na milost. Učitel
v mladším věku si ze služného nenašetřil, naopak se snažil úřadu uniknout třeba
ženitbou. Ta u kněze Nedvídka nepřicházela v úvahu a penze neexistovala. Takže
ještě v roce 1780 mu městská rada dává almužnu 20 zlatých a městský děkan mu
nechává sloužit „založené“ mše (tedy za plat).
Teprve v roce 1747 město opatřuje škole dostatek dříví a nabádá: „Děti žádného
dříví do školy nenostež, ani na dříví nepřispívejtež“. O rok později se měl
obstarat zvoneček k zvonění na mládež, kdy má jít do školy.
V roce 1776 za tereziánské školní reformy učitel školy latinské Jan Nepomuk
Verner získává v Praze oprávnění vyučovat na takzvané škole normální. Město
dalo zhotovit velkou tabuli, více lavic a učebny vybílit. Reformou zavedla Marie
Terezie povinnou školní docházku od 6 do 12 let. Všechny děti – třeba i dívky
– se měly naučit číst, psát a počítat – tzv. trivium. Školy se dělily na triviální,
hlavní a normální, někdy s přípravkou pro učitele.
Další vývoj školy v Lounech je stálý zápas o zkoušky učitelů na normální školy
(skládali je v Litoměřicích), o znalost němčiny a hudby a samozřejmě o služné.
Měšťané sice žádali o povolení latinské školy (ty nebyly zrušeny), ale na vlastní
útraty ji nebyli schopni a ochotni vydržovat. Výsledkem byli pouzí dva učitelé
na počátku 19. století a pokles výuky na úroveň školy triviální v polovině století.
Vyučovalo se česky i německy, ale Louny se neponěmčily a žádosti o německou
školu zůstaly na papíře.
Vznik obecné a měšťanské školy a stavby nových školních budov už nepatří době
živoření města i škol, ale naopak rozvoji hospodářskému, politickému a národnímu.
Ale to už je jiná kapitola.
K. Marešová [REGIZ 3 / 1998]
Okresní muzeum v Lounech