O Cyrilu A. Strakovi, radonickém kaplanovi a pozdějším slavném
strahovském bibliotékáři, se měli čtenáři tohoto listu dočíst již v letošním
prvním čísle v článku J. Tlustého. Ten se jím zabýval především v souvislosti
s jeho Paměťní knihou farní osady radonické, jedinečným zpracováním dějin statku
Pátku nad Ohří. Mimochodem, tato farní kronika je jedinou kritickou monografií
o pátecké oblasti a dosud nebyla publikována tiskem, ač by si to plně zasloužila.
Obraťme se však ještě do dob „předstrakovských“. Co je vlastně známo o premonstrátech,
kteří působili v pátecké krajině, a to jak na Pátku, tak v Radonicích?
Strahovský klášter měl k Pátku nad Ohří dvojí vztah, jednak vlastnický
ve smyslu feudálním, jednak provozoval na území duchovní správu. Vrchnostenská
práva byla v předhusitské době vykonávána prostřednictvím členů řádů, kteří
měli dohled nad vrchnostenskými dvory v jednotlivých vesnicích. Závislost obyvatel
na vrchnosti nebyla příliš velká a vztah se ještě uvolnil zaváděním emfyteutického
práva v průběhu čtrnáctého století.
Od husitských válek až do počátku 18. století byl Pátek odtržen od Strahova.
V době pobělohorské se však podařilo restituovat právní nárok na něj, ale Pátek
byl definitivně připojen až v desátých letech 18. století po složitých jednáních
a za vydatného přispění tehdejšího strahovského opata Mariana Herrmanna. Tehdy
také Strahov plně obnovil světskou i duchovní správu páteckého zboží. Od 18.
století se tedy v Pátku střídali řeholní kanovníci ze Strahova ve dvou nejdůležitějších
úřadech: jednak ve funkci inspektorů, což byl úřad ekonomické povahy, jednak
v úřadu farářském. Inspektoři měli pochopitelně k ruce civilní personál, jemuž
vládl jako nejvyšší světský úředník hejtman.
Princip, který byl na Strahově užíván pro systematické obsazovaní různých funkcí
v duchovní i světské správě, bychom mohli dnes označit jako rotaci kádrů. Každému
řeholníkovi byla po složení slibů přidělována jistá funkce, ve které byl dále
střídán a nastupoval do jiného úřadu. Proto se můžeme mezi inspektory na Pátku
setkat s výraznými osobnostmi, které vynikly v jiných oblastech, např. činností
pedagogickou, apod.
Z těch inspektorů, kteří měli pro pátecké panství nějaký větší význam, bych
chtěl zmínit především Emmericha Jana Křtitele Petříka. Narodil se a zemřel
v Praze (1785-1860 na Strahově). V klášteře zastával řádovou funkci provisora,
řečeno dnešními slovy ekonoma. Vlastnil sbírku mincí a vedle toho se věnoval
přírodním vědám, jeho bohatá privátní knihovna byla posléze začleněna do fondů
Strahovské knihovny. V rukopisné sbírce Strahovské knihovny je dále uloženo
kolem 30 jeho nepublikovaných rukopisných prací, ve kterých se zabýval velmi
různými tématy, počínaje pojednáním o sochách na Karlově mostě přes různé spisky
numismatické až k mineralogii, entomologii a pomologii. V roce 1837 byl jmenován
inspektorem na Pátku, mimochodem posledním, a působil tu až do r. 1860. Pro
Lounsko má význam jeho Soupis brouků v okolí peruckém nalezených, dále
In der Umgegend Pateks vorkommende Mineralien, tedy geologické pojednání
o minerálech v okolí Pátku, a především stále ještě nezpracovaná a nedoceněná
řada vpisků meteorologické povahy do hospodářských kalendářů v letech jeho působení
na Pátku. Petřík si zaznamenával každý den ráno, v poledne a večer měření teploty
a další meteorolgická pozorování (zataženo, oblačno, vítr, atd.). Kromě toho
si všímal i extrémních jevů – povodní, vichřic apod. Jeho záznamy mají velký
význam pro historickou meteorologii v lounské oblasti.
Mezi osobami, které měly s Pátkem co do činění především po stránce duchovní
správy, je nemožno nepovšimnout si především kdysi velmi známého a populárního
básníka Boleslava Jablonského. Jeho pravé jméno bylo Eugen Karel Tupý, ovšem
jeho citlivé (nebo ješitné?) básnické srdce si raději vybralo lyričtější pseudonym.
Boleslav Jablonský pocházel z Kardašovy Řečice, vystudoval gymnasium v Jindřichově
Hradci a po studiích filosofie v Praze vstoupil do Strahovského kláštera. Před
ukončením noviciátu však klášter opustil, studoval práva a literaturu a na Strahov
vrátil až v r. 1838. Po ukončení studia teologie a vysvěcení na kněze působil
v letech 1843-1847 jako kaplan v Pátku. V té době vydal řadu básní, které byly
publikovány ve sbírkách Písně milosti a Moudrost otcovská. Některé
z nich se přímo týkaly Radonic nebo Pátku, např. V Pátku nad Ohří, Děcký
[!] ples nebo oslavná báseň na výše zmíněného Emericha Petříka coby inspektora
páteckého statku. Dnes se nám tyto básně budou zdát již dosti nestravitelné
a patrně i nedokonalé, ve své době však patřily k vrcholům česky psané lyrické
poezie. V r. 1847 byl Jablonský z vůle opata Zeidlera, jenž se obával Jablonského
politické aktivity, jmenován proboštem ženského premonstrátského kláštera ve
Zwierzynci u Krakova, kde působil až do své smrti (r. 1881). Pohřben byl na
Vyšehradě.
Nyní se konečně dostáváme i k Cyrilu Strakovi. Stručně se o jeho životním běhu
před tím, než přišel do Radonic, zmínil již J. Tlustý, proto začněme s popisem
jeho osudů až od okamžiku, kdy byl designován kaplanem na řádové faře v Radonicích,
tedy od 15. září 1893. Ve funkci kaplana působil – vyjma tříměsíčního období
v polovině r. 1902, kdy byl po smrti tehdejšího faráře Eligia Trubla jmenován
administrátorem fary – až do svého odchodu na Strahov v r. 1906.
O jeho činnosti duchovního nás informují koncepty kázání, jež se dodnes zachovaly
v počtu 177 ve Strahovské knihovně. Písemná příprava dokumentuje jeho pečlivost
a místa, kde kázání pronesl (vedle radonické farnosti i Slavětín, Chožov, Obora,
Peruc, Louny, Koštice, Křesín, Vrbno) hovoří o jeho oblibě; ostatně se do Radonic
vracel i v pozdějších letech.
Rozhodujícím momentem v počátcích Strakova radonického pobytu bylo jeho setkání
se slavětínským farářem P. Františkem Štědrým v první polovině devadesátých
let minulého století. Ten Straku začal brát k výkopům starých hrobů u Chrabřec,
což Straka ocenil natolik, že zanechal svého oblíbeného mariáše! František Štědrý
také naučil Straku základům historické práce s prameny a na slavětínské faže
mu dal k dispozici nejen svou odbornou knihovnu, ale i knihařskou dílnu. Znalost
knihařiny se Strakovi mnohokrát vyplatila při snímání zlomků z desek knih ve
Strahovské knihovně i později při hodnocení a srovnávání starých knižních vazeb,
na které se stal zvláště ke konci života nepřekonatelným odborníkem. Vzájemná
korespondence, přerušená až Strakovou smrtí v r. 1927, dokumentuje jeho celoživotní
přátelství se Štědrým.
Na popud Štědrého začal psát do odborných časopisů. Šlo nejenom o popis později
zbořeného románského kostela Povýšení sv. Kříže v Radonicích, ale společně se
Štědrým napsal i článek o dějinách škol na Lounsku. Štědrý jej také uvedl do
historie umění, ke které měl Straka jako vynikající kreslíř blízký vztah.
Výsledkem historického bádání C. A. Straky v Radonicích se stala J. Tlustým
zmíněná a popsaná Paměťní kniha farní osady Radonické. Jen na okraj dodávám,
že hloubka, forma a historická přesnost a koncepce zpracování natolik zapůsobily
na arcibiskupa kardinála Skrbenského, který při visitaci fary prohlásil, že
takovou pamětnici ještě nikdy v životě neviděl. Není divu, že strahovský knihovník
Isidor Zahradník doporučil při svém odchodu z knihovny na své místo právě nejnadanějšího
a nejschopnějšího Cyrila Straku, zvláště když jej poznal osobně; Straka totiž
trávil část dovolené ve strahovském klášterním archivu, kde vypisoval opatskou
korespondenci, pořádal sbírku listin a vyhledával údaje o Pátku! Z radonické
pamětnice zcela jasně vyplývá, že při jejím dokončení autor již zdaleka přerostl
svého učitele.
V Radonicích spolupracoval C. A. Straka s ochotnickým spolkem Karel Havlíček
Borovský, v němž i režíroval. V Praze při studiích patřily totiž návštěvy
Národního divadla k jeho oblíbené zábavě a také po jeho návratu na Strahov byl
častým návštěvníkem Národního divadla – mezi jeho přátele patřili herci jeho
činohry i opery, např. Růžena Nasková.
V radonické škole také založil sbírku starožitností a společně s žáky pořádal
vycházky do okolí. Žáci si svého katechetu docela oblíbili, neboť jim „neskočil“
na falešný nález prehistorického střepu, čímž si získal přirozenou autoritu.
Některé své nálezy později daroval Museu království Českého. Jednalo se o bronzové
a stříbrnou záušnici, jantarové perly a další.
V r. 1906 odešel Straka na Strahov, kde se stal pro dalších 21 let bibliotékářem.
Jeho rozloučení s Radonicemi bylo více než dojemné a těžko uvěřit tomu, že farníky
předstírané.
Čtenářsko-ochotnický spolek Karel Havlíček Borovský mu předal diplom
prvního čestného člena spolku a poté následoval hold obce a spolků na jevišti,
ženy byly v krojích a děti zpívaly písně. Při odchodu 13. března jej doprovodili
obyvatelé a učitelé až na perucké nádraží.
Na Strahově se Straka stal po válce převorem, tedy jakožto zástupce konventu
druhým mužem kláštera. V odborných kruzích dosáhl značného věhlasu především
jako znalec historických knižních vazeb, prvotisků, renesančních starých tisků
a také jeho reputace jako historika zdaleka přesáhla rámec klášterních zdí,
jak o tom dodnes svědčí 5 knih a více než 100 větších či drobnějších studií.
J. Pařez [REGIZ 5 / 1997]