Historie jednotek, které za druhé světové války bojovaly po boku německé armády a jejichž příslušníci nebyli německé národnosti, je spletitá a dosud nevyjasněná. Část těchto dobrovoleckých jednotek tvořila i Ruská osvobozenecká armáda, jejíž jedna divize se na sklonku války pohybovala ve východní a jihovýchodní části dnešního lounského okresu. Svým pobytem a částečně i po jejím odchodu ovlivnili příslušníci této divize události konce války v této části Lounska.
Pro některé obyvatele obcí, kterými příslušníci Ruské osvobozenecké
armády procházeli, znamenala jejich přítomnost ve vesnici příslib konce války,
pro mnohé to byli jen nuzní vojáci, které museli ze svých zásob živit a šatit.
Někteří však, díky těmto vojákům, získali dočasné výhody. Názor na tuto armádu
byl již v té době rozporuplný, někteří v jejích příslušnících viděli osvoboditele,
jiní je zatracovali jako zrádce svého národa. Tato rozporuplnost se přenesla
i do dnešní doby, kdy jsou již známé mnohé podrobnosti historie těchto jednotek.
Následující práce si proto neklade za cíl hodnotit činnost 1. divize Ruské osvobozenecké
armády na Lounsku, má pouze poodhalit část její historie.
Historie 1. divize ROA od jejího vzniku až po vstup na území protektorátu.
 |
|
Vlasovci v Praze (Foto: archiv Českého svazu protifašistiockých bojovníků) |
Vojáci, kteří se na konci dubna roku 1945 objevili na Lounsku,
náleželi k 1. divizi Ruské osvobozenecké armády1 , tedy k dobrovoleckému vojsku
bojujícímu po boku německé armády na východní frontě. Německé armádní velení
a další zainteresované německé složky povolily na svém území budovat tyto jednotky
zprvu jako pomocné útvary, později i jako bojové. Celkový počet příslušníků
těchto útvarů se blížil k jednomu miliónu vojáků. Nejznámější postavou, spjatou
s těmito dobrovoleckými útvary, byl Andrej Andrejevič Vlasov, podle kterého
celé hnutí dostalo jméno.
Tento zajatý ruský generál byl zprvu německou armádou použit k propagaci myšlenek
zřízení dobrovoleckých útvarů, později, v roce 1944, mu bylo umožněno začít
organizovat Ruskou osvobozeneckou armádu. Jednalo se zprvu o zřízení dvou pěších
divizí. Ty byly organizovány na základě armádní organizace divizí Volksgrenadier-Divisionen
a označeny jako 600. (1. divize) a 650. (2. divize) pěší divize, v závorce ruská.
Krátce po dohodnutí podmínek mezi A. A. Vlasovem a německým velením došlo k
organizování 1. divize ve výcvikovém táboře v Münsingenu (Würtenbersko); stalo
se tak 9. listopadu 1944. Divize se zprvu skládala z různých dobrovoleckých
útvarů, které byly staženy z východní fronty. Později, v lednu roku 1945, začali
k jednotce přicházet první zajatci ze zajateckých táborů, kteří se přihlásili
ke vstupu k tomuto útvaru.
Velitelem 1. divize byl ustanoven Sergej Kuzmič Buňačenko, náčelníkem štábu
Nikolaj Petrovič Nikolajev.
Ve výcvikovém prostoru zůstala divize až do března 1945, kdy došlo k jejímu
přesunu na východní frontu. Ve dnech 6. a 8. března opustily jednotky 1. divize
Münsingen a přesouvaly se do prostoru mezi města Reicherskreuzem a Mülrose,
jihozápadně od Frankfurtu nad Odrou. Zde, na řece Schlabe, měly vybudovat obranu,
později přejít do protiútoku a zatlačit jednotky Sovětské armády zpět přes řeku
Odru, kterou se sovětským jednotkám podařilo překročit a vybudovat předmostí.
Útok 1. divize ROA byl plánován a také proběhl 13. března 1945. Příslušníci
divize zaútočili na postavení nepřítele, ale nebyli schopni dobít předpokládaný
prostor a donutit tak sovětské vojáky stáhnout se na druhý břeh řeky Odry. Naopak
příslušníci 1. divize se po nějaké době odpoutali od nepřítele a vrátili se
do původních pozic.
Poté začalo vleklé jednání o osudu 1. divize mezi jejím velitelem S. K. Buňačenkem
a zástupci německé armády. Nehledě na rozkazy, které Buňačenko obdržel, začal
svou divizi přesouvat na jihozápad po trase Erlenhof, Lieberose, Radeberg, Bad
Schandau, směrem na území protektorátu Čechy a Morava.
Hranice bývalé Československé republiky překročili divizní útvary 24. dubna
1945 severně a severovýchodně od Děčína. Zde, v okolí Děčínského Sněžníku, nařídil
velitel S. K. Buňačenko odpočinek. Toto zastavení mělo několik důvodů. Divize
měla nedostatek pohonných hmot, jídla a také štáb divize zde navštívil náčelník
štábu armádní skupiny Střed. Přivezl rozkaz, na jehož základě se měla divize
přesunout do prostoru Brna a zde zaujmout obraný úsek. Přesun se měl uskutečnit
po železnici. Tento rozkaz byl veliteli jednotek divize přijat jen částečně
a divize se i nadále přesouvala po silnicích směrem na jih a jihovýchod.
V okolí Děčínského Sněžníku odpočívala divize ve dnech 24. až 26. dubna 1945.
Poté vyrazila na Teplice, kterými prošla 28. dubna 1945. Na základě několika
kusých informací je možné se domnívat, že divize z Teplic mířila na Most a odtud
pak již směřovala do prostoru protektorátu. Nasvědčuje tomu směr, ve kterém
divize vstoupila na území protektorátu, a také ve vzpomínkách některých příslušníků
je uvedeno, že v Mostě osvobodili ruské zajatce z místního zajateckého tábora,
přičemž se většina osvobozených k divizi přidala anebo v odstupu sledovala trasu
jejího postupu.
1. divize ROA v prostoru Lounska
Od hranic protektorátu k řece Ohři
Na území Protektorátu Čechy a Morava vstoupila vojska 1. divize Ruské osvobozenecké
armády od severu a severovýchodu2 . V dosavadní literatuře se nejčastěji uvádí
prostor severně od Dobroměřic. Jedním z pramenů, který tuto skutečnost potvrzuje,
je tamní kronika. Místní kronikář zde, pravděpodobně až po skončení války, tedy
s časovým odstupem, poznamenal: Počátkem dubna 1945 – bylo to zrovna v neděli3
, zažili naši občané nezvyklou událost. Obcí procházela armáda generála Vlasova,
bývalého sovětského důstojníka, který utvořil z ruských zajatců, většinou Ukrajinců,
armádu, která v německých uniformách, s německou výstrojí bojovala proti své
vlasti4 .V další kronice, v pamětní knize sousední obce Lenešice je podobný
zápis: 27. dubna (neděle)5 . Celý den bylo vidět na ranské silnici k Lounům
dlouhý vojenský transport. Byli to rusové, tak zv. Vlasovci, o nichž bylo známo,
že bojují s Němci. Několik Vlasovců zajelo si na kolech i do Lenešic. Po “ranské
silnici“, tedy komunikaci vedoucí ze severočeského Mostu, procházela jen část
vojsk ROA. Menší jednotky se objevily i v jiných místech dnešního lounského
okresu, severně od řeky Ohře. Kusá zpráva hovoří o jejich pohybu v obci Židovice,
kde jich mělo být okolo tisíce. Na základě zpráv z kroniky obce Obora, kde se
hovoří o jejich přesunu z Chožova na jih, se lze domnívat, že části divize vstoupily
na území dnešního okresu Louny severně, či severozápadně od Židovic a postupovaly
na jih, do Chožova, případně do Volenic, jak bude popsáno dále.
Při postupu tímto směrem protínala trasu přesunu řeka Ohře, ta byla také důvodem
rozdělení divize na několik proudů. Tím pádem překročily části divize řeku na
několika místech. Jednotky postupující po silnici z Dobroměřic přešly řeku po
mostě v Lounech. Na tuto událost si po letech vzpomněl Vlastimil Poop: „Už od
hospody Na Růžku, která bývala na Široké, jsem viděl kolonu Vlasovovy armády.
Byli na silnici od Dobroměřic a pokračovali na Prahu”. Podobnou zprávu lze nalézt
i v kronice Sboru dobrovolných hasičů v Lounech: 30. dubna procházela naším
městem od rána od 3 hodin generála Vlasova národní armáda v počtu 40 000 mužů
pěší, jízda, děla i tanky. Zde je možné zastavit se u početního údaje, který
je příliš veliký. Je možné předpokládat, že Lounskem procházela 1. divize ROA
v počtu 20 000 mužů. Velkou část z tohoto počtu tvořili příslušníci ROA, kteří
byli u divize od jejího nasazení na řece Schlabe. Část tvořili vojenští zběhové
od různých útvarů, okolo jejichž postavení divize procházela, a byli zde také
utečenci ze zajateckých táborů, které divize cestou osvobodila.
Další most, který jednotky ROA při svém přesunu využily, byl ve Vršovicích.
V již zmíněné pamětní knize obce Obora je uvedeno: V neděli, 29 dubna, pozorováno
bylo po silnici od Chožova do Vršovic velký pohyb vojska. Další kronika popisující
přesun jednotek 1. divize ve směru sever - jih je kronika obce Volenice: Dne
28. a 29. dubna projeli naší obec Vlasovci. Z Volenic směřovali do Radonic,
kde překročili řeku. I zde, v Radonicích, se zachovala zmínka v kronice. Jedná
se o kroniku místní školy a zajímavý je popis dalších tras pochodu jednotek
ROA: V neděli 29. 4. začaly od Volenic projížděti veliké vozy generála Vlasova...
Měli auta děla, vozy i tanky. Tyto odjížděly přes Počedělice. Od nás ke Slavětínu
do Vrbna. Uvedený zápis se zmiňuje také o Počedělicích, což může být nepřímým
důkazem toho, že i místní most byl použit pro přesun některých jednotek.
Z uvedených vzpomínek a citací vysvítá, že jednotlivé části divize se přesouvaly
v několika proudech a řeku Ohři překročily na třech, respektive čtyřech místech.
Použily mostů v Lounech, Vršovicích, Radonicích a s největší pravděpodobností
i v Počedělicích. Po překročení řeky jednotlivé pochodové proudy postupovaly
dále na jih nebo jihozápad a to tak, aby se postupně soustředily v okolí vesnice
Kozojedy.
Od řeky Ohře do okolí Kozojed
Sledovat postup jednotlivých proudů lze mnohdy jen těžko. Je tomu tak u jednotek,
které se podle chlumčanského kronikáře objevily v prostoru mezi vesnicemi Strádonice
a Peruc. Zde není známo odkud přišly, ani jakým směrem odcházely. Lze se jen
domnívat, že směřovaly z Peruce na jihozápad6 .
Obdobná situace je i u již citovaného zápisu ze školní kroniky radonické školy,
zde je uvedeno, že jednotky postupovaly z Radonic do Slavětína a dále do Vrbna
nad Lesy. Další postup z této vesnice však není znám. Podrobnější zprávu lze
nalézt ve výše uvedené citaci z pamětní knihy obce Volenice, zde se uvádí, že
vojáci postupovali z Volenic směrem na Radonice, Slavětín a do Chlumčan. Uvedená
trasa však není ve schodě s uvedeným popisem ve školní radonické kronice.
Jinak je tomu u části divize, která postupovala ve směru Chožov - Vršovice;
zde lze trasu pochodu sledovat podrobně. Po překročení řeky ve Vršovicích postupovali
vojáci ROA do Černčic, o čemž svědčí strohá zpráva v místní pamětní knize: V
dubnu – projížděla naší obcí armáda zrádného generála Vlasova – směrem ku Praze.
Další směr postupu z Černčic byl do Chlumčan a Cítolib. Opět se zachovalo o
postupu příslušníků ROA svědectví v místních kronikách. V případě Chlumčan,
kde je místní kronika ztracena, lze nalézt zprávu o postupu vojsk ROA v poznámkách
místního kronikáře: Po okresní silnici od Černčic, kolem Žabárny k Cítolibům,
přešlo a přejelo dne 29. 4. 1945 několik tisíc Rusů s plnou výstrojí. V cítolibské
kronice je událost popsána takto: V ten čas protahují obcí Vlasovci s děli a
malými tanky a usazují se v lesích za Vinařicemi... Mezi Vlasovci byl i zrádný
generál Vlasov, jehož fotografie a propagační materiál byl rozhazován po obci.
V Cítolibech se setkaly dva proudy vozidel a vojáků ROA. První, již uvedený,
mířil z Chlumčan, druhý přijížděl od Loun. Z Cítolib směřoval proud techniky
a vojska do Brloha. V místní kronice lze nalézt tuto zprávu: Dne 29. 4. 1945,
kolem 10. hodiny, počalo od Loun směrem k Brlohu pochodovati vojsko generála
Vlasova a to s veškerou výzbrojí, tanky, těžkými i lehkými děli, vozatajstvem.
Pochod tento, po celé délce silnice, trval nepřetržitě až do 11. hodin v noci.
Druhý den již pochodovaly jen jednotlivé skupiny. Zajímavé je zde především
uvedení časového úseku, ve kterém vojsko procházelo vesnicí. Pokud není údaj
zveličený jednalo se o 13 hodin.
Další postup jednotek divize směřoval z Brloha stále na jih a to do prostoru
vesnice Kozojedy a jejího okolí.
V okolí Kozojed ve dnech 29. 4. až 3. 5. 1945
Po třech dnech nepřetržitého pochodu rozhodlo velení 1. divize zastavit a dovolit
vojákům odpočinek. K tomuto účelu byl vybrán prostor v okolí vesnice Kozojedy.
V této vesnici, ležící dnes v severní části okresu Rakovník, byl umístěn štáb
divize a jednotlivé útvary zaujaly svá postavení v širokém okolí obce.
 |
|
Vlasovci na Pankráci (Foto: archiv Českého svazu protifašistiockých bojovníků) |
Situaci v samotných Kozojedech popsal místní kronikář takto: Přijeli do naší
vesnice v neděli dopoledne vojáci v německých uniformách, ale ruské řeči. Bylo
nám to záhadou. Od rána do večera přijížděly další a další oddíly všech zbraní.
Konečně, zjistili jsme, že jsou to tzv. „Vlasovci“7 .
V dosavadní literatuře jsou jako místo pobytu příslušníků 1. divize ROA uváděny
pouze Kozojedy. Velké množství vojska se však nemohlo soustředit jen v katastru
uvedené vesnice a je celkem logické domnívat se, že prostor, ve kterém se příslušníci
divize ubytovali byl velmi rozsáhlý, což potvrzují zápisy v několika kronikách
okolních vesnic.
Jednou z vesnic, kam směřovala část divize a kde byla i na několik dní ubytována,
byly Divice. V místní kronice se zachoval poměrně rozsáhlý zápis o tomto dění:
Je neděle 29. dubna 1945. V dálce ozývá se podivný rachot a dunění. Psi znepokojeně
štěkají na všech stranách obce. Lidé vybíhají z domů a nikdo nedovede si vysvětliti
příčinou tohoto hluku. Však brzo dostává se vysvětlení. Do obce táhne se v jediném
proudu řada vojenských motorových vozidel, mezi nimi i obrovité tanky. Vozidla
projíždí, tanky zastavují. Z nich vystupují vojáci v německých uniformách, mluví
však ruskou řečí. A teď následuje překvapení za překvapením. Tu řítí se motocykl
s vlajkou červeno modro bílou, tu zas auto se značkou ČSR atd. Po šesti letech
německé hrůzovlády činíme opatrně první nesmělé dotazy. Muži mají sice německé
uniformy, ale z nich strhány německé orlice a na čepicích mají červenomodrobílé
znaky. Nikdo neví co se děje? Je snad převrat? Vojáci, ač mají německé tanky,
zbraně a uniformy mluví otevřeně protiněmecky. Stále jen jak půjdou střílet
Němce a podobně. Tuhne nám krev v žilách, neboť po 6 letech zastrašování nedůvěřujeme
a nevíme co si máme myslet. Vojáci však chovají se vzorně. Zajišťují si ubytování
v obci u různých občanů. Skoro v každém čísle je jich několik. Vojska je spousta.
Nové a nové proudy se jich valý. Je to armáda generála Vlasova. Na rukávech
mají nápisy „POA“.
Další vesnicí, ve které byla dislokována část divize, byly Konětopy. Zde se
v místní kronice dochovala zpráva o jejich příjezdu ve směru od Domoušic: 27.
dubna přijelo od Domoušic několik baterií dělostřelectva Vlasovců, v počtu asi
700 mužů... Tyto oddíly se rozdělily po obci, vozy a koně umístili po jednotlivých
číslech a nebylo stavení, by tam nestáli pod kůlnou koně a na dvoře vozy s náboji
a potravinami. Děla umístily do dvorů místních statků. Důstojníci a vojáci nastěhovali
se do světnic. Jak je ze zprávy patrné, v Konětopech bylo ubytováno dělostřelectvo.
Takto přesná informace je oproti ostatních zápisům v obecních kronikách ojedinělá.
Zcela jiná je situace u vzpomínek pamětníků. V paměti lidí zůstalo jen několik
útržků z tehdejšího dění. Pamětnice z Úlovic vzpomínala na pobyt vijáků ROA
takto: Na sklonku války přebývalo v Úlovicích na sto padesát Vlasovců. Generál
Vlasov byl ve Vinařicích, jeho kapitán v Úlovicích a měl k němu telefonické
spojení přes kopec. Lidi se zpočátku Rusů v německých uniformách báli, ale zjistili,
že jim Vlasovci neublíží. Varovali občany zejména před zabijáckým bolševismem.
Selky pekly karásky, placky, koláče a Vlasovci jim opláceli čokoládou nebo kávou.
Na dvoře u Vajců měli plný prkeňák munice.
Na základě vzpomínek pamětníku je možné také zjistit, že část jednotek byla
ubytována i v obci Vinařice.
Poslední vesnicí, v jejíž pamětní knize je zaznamenána informace o pobytu vojáků
ROA, je Ročov. Kronikář zde poznamenal: Dne 29. dubna 1945, v neděli dopoledne,
začala Ročovem projíždět Vlasovova armáda. Tito vojáci procházeli denně i zde
nocovali.
Na základě uvedených citací kronik lze tedy konstatovat, že příslušníci ROA
byli ubytováni nejen v Kozojedech, ale i v Divicích, Konětopech, Úlovicích,
Vinařicích, Ročově a přilehlých lesích. A to od 29. dubna 1945 i přes to, že
některé údaje v citovaných kronikách hovoří o jiných datech.
Situace v jednotlivých vesnicích
Kozojedy
Podrobně sledovat situaci ve všech vesnicích, ve kterých se nějakou měrou příslušníci
1. divize zapsali do podvědomí obyvatel, nelze. Především chybí písemné podklady
z daného období. Snad nejlépe je možno sledovat situaci v Kozojedech, ve vesnici,
kde byl umístěn štáb divize. Jedna z pamětnic po letech na příjezd vojáků v tancích
a obrněných vozech vzpomínala takto: “Vystoupili z nich vojáci a začali shánět
někoho, kdo umí rusky. Můj otec Josef Laštovka byl za první války čtyři roky
v Rusku, v zajetí. Přišli pro něj. Začali zařizovat ubytování pro štáb generála
Vlasova. Na dveřích jednotlivých domů se objevila azbukou psaná jména”. Další
pamětník vzpomínal na jinou událost prvních dní pobytu příslušníků 1. divize
v Kozojedech, na příjezd generála Vlasova: Generál Vlasov přijel až v poledne
druhého dne v autě polepeném fotografiemi. Nastěhoval se k nám místo gen. Buňačenka,
který se přestěhoval k Emingerům, kde měl dva pokoje – jeden pro sebe a jeden
pracovní.
Na tragickou příhodu, dokreslující disciplínu příslušníků divize, vzpomíná další
z pamětníků: Spali v domech, chlívech, v lese, na seně, kde se dalo. Měli přísný
režim. Když jeden Vlasovec něco ukradl, půjčili si od otce večer před odjezdem
lopatu a motyku a vedli ho spoutaného za vesnici. Druhý den ho otec s matkou
našli mrtvého, zpola zahrabaného na poli Na drahách. Na rozdíl od Rudé armády
se chovali slušně, byla to proti nim inteligence.
Poslední den, při odjezdu, uspořádali vojáci ROA vojenskou přehlídku, tu popisuje
pamětník takto: Odjížděli dopoledne 3. května. Vlasov stál při přehlídce v tom
svém dlouhém zeleném kabátě s červeným límcem před vraty u Nováků. Defilovali
před ním – nejdříve s koňmi, vozy, kuchyněmi, jeden tank, se kterým jel por.
Silvestrov s dvouletým Garičkem, jel poslední a za ním generalita”. Zajímavý,
především pro odhad počtu vojáků ROA na Lounsku, je postřeh Kozojedského kronikáře:
Celkem bylo zde i v okolních obcích i lesích 25 000 mužů... Dojmy, které tato
vojska zanechala, byly různé. Celkový dojem však byl, že to byli dobrodruzi,
kteří ztroskotali a nemají již cesty zpět.
Intermezzo, příběh Williho Adama
V době, kdy příslušníci ROA byli ubytováni v Kozejedech a okolních vesnicích,
docházelo na mnoha místech lounského, ale i rakovnického okresu, k incidentům,
při kterých se dostávali do konfrontace právě příslušníci ROA s německými vojáky.
Většina známých incidentů byla malého rozsahu jako například v Cítolibech, kde
vojáci ROA, podle zápisu v místní kronice: zastavili auto s německými důstojníky,
revolverem je vyhnali, auto zabavili, jejich zbraně a aktovku K většímu konfliktu,
při kterém se však německá strana chovala obezřetně a nevstoupila do otevřeného
boje, došlo v Chlumčanech. Místní kronikář jej ve svých poznámkách popsal takto:
Zabírají8 vojenská skladiště, přetrhávají telefonní vedení při silnicích, zabavují
Němcům auta, odzbrojují německé vojáky a pod. Dosud, do 2. Května, k žádné srážce
nedošlo. V Chlumčanech, se největší pozornosti Vlasovců těšila zásoba masových
konzerv uskladněná v „Agrosolu“. Němci nestačili všechno včas vyvést a několik
for konzervami naložených, někde na bitinsku, Vlasovci sebrali. Hned následující
noc, na 2. 5. přijeli si s auty pro konzervy sami a ještě druhý den nakládali.
Také lidem konzervy rozdávali. Jen se ptali „Jsi Čech?“ a Němcům nadávali. Německé
policii, která přijela konzervy bránit, sebrali auto. Také v obci na silnici
sebrali několik aut, třeba se pánům Němcům z auta mnoho nechtělo. Obdobná situace
byla i v Lounech. Podle pamětní knihy obce Lenešice zde, v místním cukrovaru,
pod pohrůžkou použití zbraní, získali uskladněné pohonné hmoty.
K většímu incidentu, při kterém bylo použito zbraní, došlo 2. května 1945 na
železniční stanici Lužná-Lišany. Příslušníci 1. divize tuto železniční zastávku
obsadili, nalezli zde pohonné hmoty a také prohledávali vlaky, projíždějící
stanicí, přičemž německým vojákům cestujícím těmito vlaky odebírali zbraně.
 |
|
U rozhlasu. Ing. Josef Žalud vyjednává s Wehrmachtem aby se vydali. 5. 5. 1945 (Foto: archiv Českého svazu protifašistických bojovníků) |
O dění, tak jak probíhalo 2. května na této stanici, podal zprávu svým nadřízeným
SS-Untersturmführer Willi Adam z Jagdverbände SS „Východ“. Ten z důvodů nefunkčnosti
železniční dopravy v okolí Plzně, kam směřoval, byl nucen jet z Prahy směrem
na Rakovník. Ve zmíněné stanici vlak zastavil a W. Adam získal informaci o tom,
že vlak bude v cestě pokračovat až ráno druhého dne. Rozhodl se tedy vystoupit
a navštívit jiného důstojníka SS, který cestoval ve vedlejším voze spolu s dvanácti
vojáky. Při tom zpozoroval, jak uvádí ve své zprávě: ...množství Čechů se zarputilým
výrazem, mezi nimi několik vojáků se samopaly. Jeden nesl dokonce na zádech
kulomet9 . Krátce po návratu zpět do svého kupé byl překvapen čtyřmi vojáky
a dvěmi civilisty, kterým velel poručík. Jak W. Adam uvedl: ...dva muži mi hned
strhli pouzdro s pistolí a poručík řekl: “Jste odzbrojen!” Nato se W. Adam poručíka
zeptal, kdo k tomu dal rozkaz a poručík mu odpověděl: “Do toho je vám hovno!”.
Tímto poručík rozhovor ukončil a odešel, následován ostatními, do vedlejšího
vagónu. W. Adam opustil kupé a na chodbě se setkal s dalšími muži, kteří také
byli také kontrolováni, zda mají zbraně. Jeden z nich, letec, byl odzbrojen,
naopak druhý, příslušník zbraní SS, stále vlastnil svoji pistoli. Nebyla mu
zabavena, protože ji neměl v pouzdře u opasku, ale schoval ji v náprsní kapce.
Willi Adam jej vyzval, aby mu pistoli předal a když se tak stalo vrátil se do
svého kupé. Jak později uvedl: V tom okamžiku jsem uslyšel přímo ve vedlejším
vagónu prudkou přestřelku. Otevřel jsem ihned okno a viděl jsem, jak můj kamarád,
onen SS-Untersturmführer, zastřelený vypadl z vozu. Hned nato se vyřítil z vagónu
také ten důstojník, který mě odzbrojil, se svými lidmi a já jsem ho střelil
ranou do hlavy ze své pistole. Poté začala zběsilá palba na mé kupé a myslím,
že určitě stříleli i přítomní čeští civilisté, protože střely dopadaly z různých
stran. Vykradl jsem se z kupé, pobral jsem sebou všechny přítomné vojáky z vagónu
a proklouzl jsem dveřmi na druhé straně vagónu přes koleje do lesa. Zde se setkal
s několika dalšími německými vojáky, kteří z pušky a pistole odstřelovali pozice
příslušníků ROA na nádraží a svou střelbou umožnili dalším mužům utéct z vlaku
k nim do lesa. Z důvodu velké přesily, vojáci ROA stříleli z kulometů a samopalů,
rozhodl W. Adam, že se všichni shromáždění muži pěšky přesunou do nejbližší
železniční stanice. Krátce poté se celá skupina vydala na cestu. Po opuštění
lesa vystoupili na silnici v místě, kde stáli osamělé tři domy. K jednomu z domů
se W. Adam vydal, doprovázen dvěmi muži. Ve své zprávě později W. Adam uvedl:
Potkal jsem tam kapitána Vlasoveckých jednotek, který zde byl údajně velitelem.
V jeho doprovodu se nacházel ještě jeden poručík, oba hovořili dobře německy
a řekli mi: „Kamarád, nestřílet!“ Řekl jsem jim: „Pane kapitáne, byl jsem Vašimi
lidmi odzbrojen, chtěl bych vědět, od koho vzešel ten rozkaz, a kromě toho jsme
byli silně odstřelováni a museli jsme nechat naše zavazadla a všechno jen tak.
Na to řekl kapitán: „To v žádném případě nejsou naši lidé, nýbrž to jsou čeští
partyzáni“. Když jsem mu řekl, že tito měli na sobě právě takovou uniformu jako
on, řekl, abych s ním šel na nádraží a ukázal mu to.
Uvedený rozhovor však přerušila střelba z přijíždějících automobilů s příslušníky
ROA. Ti se střetli s hlídkou dvou mužů, které W. Adam postavil na stráž. Po
skončení střelby kapitán ROA své vojáky pokáral. Ti však jeho slova nevnímali,
odstrčili jej stranou a vrhli se na W. Adama a jeho muže. Došlo k rvačce, při
které, jak uvedl W. Adam: ...byl velitel této skupiny, poručík, zastřelen ranou
do hlavy a jeden šikovatel zraněn prostřelením paže. Vítězi potyčky se stali
vojáci ROA a tak se němečtí vojáci ocitli na korbě nákladního vozu, kam byli
nahnáni ranami pažbou a pěstí.
Všechny zajaté německé vojáky čekala cesta do Kozojed. Podle W. Adama byla cesta
dlouhá jen patnáct kilometrů, ale pro zajatce byla strastiplná. Ve své zprávě
uvedl: Cestou se zastavovalo v každé obci, náš vůz obklopili čeští občané, kteří
v každé vesnici stáli téměř v plném počtu na ulicích, mávali Vlasovcům, provolávali
jim slávu a volali: “Pověste je, ty německé svině!” (Jeden Oberscharführer,
který je Ukrajinec a nacházel se ve skupině, všem těmto výrokům rozuměl). Když
pak spatřili mrtvého poručíka na našem autě, vymršťovali se vojáci a velmi často
i důstojníci (mezi nimi i jeden major) na vůz a bili nás. Obzvláště šikovatele,
kterého nařkli, že poručíka zastřelil. Šikovateli jmenovaný major přerazil rukojetí
pistole čelist a vytloukl mu několik zubů. I já jsem dostal několik ran pěstí
do obličeje a několik úderů pažbou.
Po příjezdu do Kozojed byli všichni zajatci umístěni do sklepa jednoho z domů.
Když se W. Adam domáhal lepšího zacházení, odpověděl mu službu konající kapitán,
že tak to nařídil generál. Adam se domáhal rozhovoru s tímto generálem. Kapitán
mu však sdělil, že není přítomen a přijede až za dvě hodiny. Po hodině a půl
čekání uviděl W. Adam dveřmi sklepa přijet nějakého SS-Oberführera a zavolal
na něj: „Oberführere, šel byste laskavě sem, tady jsou zavřeni němečtí esesmani“.
Podle výpovědi W. Adama následovalo propuštění všech zadržených ze sklepa a
jejich umístění do stodoly. Jak W. Adam ve své zprávě uvedl: Nyní jsme byli
hlídáni ve stodole při otevřených dveřích, jak nám uvedli, pro naši ochranu.
A dále pokračuje: Když se pan generál vrátil, byl jsem k němu ihned povolán.
V jeho doprovodu se nacházel generál Vlasov. SS-Oberführer s ním promluvil několik
slov rusky a překládal také mé údaje o případu. Generál Vlasov mi nechal vyřídit,
že těchto událostí co nejupřímněji lituje, a divizní velitel, odpovědný za tuto
oblast, se patřičným způsobem omluvil. Generál Vlasov pak s SS-Oberführerem
odjel a já jsem se mohl vrátil do stodoly. Po chvíli jsem byl opět předvolán
k panu generálovi (veliteli divize). Ten mi nechal přetlumočit následující:
Velice lituje té události a já ani moji lidé bychom to neměli chápat jako nějaké
nepřátelství vůči SS respektive německé armádě. Vina spočívá především na českých
občanech, kteří podněcují své lidi, aby odzbrojili německou armádu respektive
SS. Kromě toho byla řada vojáků opilá alkoholickými nápoji, které byly českými
občany podávány v nadměrném množství, takže pak nevěděli, co dělají. Navíc tím,
že byli německými vojáky zastřeleni dva z nejlepších důstojníků, přirozeně výrazně
vzrostl hněv jeho vojáků. Dále generál řekl, že hned nařídí přísná opatření,
aby se takové střety již neudály. České obyvatelstvo má nelítostnou nenávist
k německé armádě a jakmile, vidí důstojnickou uniformu, je to nejhorší. Proto
mi teprve v noci objedná auto k odvozu mých lidí k nejbližší německé vojenské
služebně do Loun, protože se jinak vystavujeme nebezpečí, že budeme přepadeni
českými občany. Na základě toho prohlášení byli všichni zajatí němečtí vojáci
v noci, krátce po půlnoci, odvezeni do Loun, kde pro ně skončila strastiplná
cesta toho dne.
Zpráva Williho Adama je zajímavá z několika hledisek. Předně popisuje události
v prostoru ovládaném příslušníky ROA z pohledu důstojníka SS. Zajímavý je zde
také popis jednání příslušníků ROA, zacházení s německými vojáky a důstojníky,
a také chování místních obyvatel, kteří se k činnosti vojáků 1. divize chovali
většinou přátelsky a v jejich konání viděli příslib konce války. Tak se projevila
většina obyvatel vesnic, ve kterých 1. divize pobývala a nebo jen procházela.
Příkladem může být další vesnice na Lounsku, Divice10 .
Divice
Zde lze také na základě poznámek v místní kronice sledovat děj spojený s pobytem
příslušníků 1. divize ROA. Místní kronikář ve své pamětní knize mimo jiné napsal:
Vlasovci se zde zařizují po domácku. Obecní vedení se jim musí podrobiti. I
okresní úřad odpovídá na dotaz obecního úřadu. Jest to ozbrojená moc – nutno
jim vyhověti. Obdobná situace, co se týká vztahu okresního úřadu k Vlasovcům,
byla i v Lenešicích. V místní kronice se dochoval zápis: Den nato11 byli zde12
s nákladním autem u Pekaře Kopeckého pro chléb, jeden lounský strážník s nimi.
Měli poukaz, vydaný okresním úřadem.
 |
|
Staroměstské nám. 9. 5. 1945 |
Vraťme se však k popisu událostí v Divicích: Za potokem a v „Osiči“ je obrovské
ležení jízdy a vozatajstva. Na polích u Sokolovny ve Vinařicích jest zřízeno
nouzové letiště – rovněž u Kozojed je vybrána jedna takováto přistávací plocha.
Nikdo nepracuje. Horlivě se debatuje. Ve vzduchu však visí chmury. Přijdou Němci?
Budou se mstít na obyvatelstvu, že vychází vstříc Vlasovcům? Přijdou a vypálí
vesnici, vybijí celý kraj? Však to již dokázali. Lidice – Ležáky a jiné. Nikdo
neví.
Situace se stává dramatickou. Vlasovci jezdí na zájezdy do Loun, Chlumčan a
podobně. Někteří zdejší lidé zúčastňují se s nimi. S traktory, povozy. Vojáci
vybírají německé sklady potravin, jmenovitě sklad konzerv v Chlumčanech. Lidé
se mají od nich dobře.
Přichází 1. máj. Schyluje se k veliké bouři. Mezi vojskem je veliký ruch. Vlasovci
prý dostali od Němců ultimátum. Buď se mají vrátit, nebo vstoupit v otevřený
boj s Němci. Vlasovci se však vrátit nechtějí, proto jako lítí kopou zákopy.
Kam oko dohlédne, všude ruch, všude plno vojska. Zákopy rostou po celém dolíku
a lesích u Brodce, „Na Kopaninách“ v „Osiči“ a tak dále.
Vojáci rozváží střelivo. Děla a kulomety zaujímají bojová postavení. Rusové
jsou veselí – nebojácní, jako když čekají nějaké sportovní utkání. – Naše ženy
se však křižují a na tvářích mužů je vidět neklid a starosti. – Co zbude z naší
vesnice, dojde-li zde k válce. Sejdem se ještě někdy. Vlasovci se slabým úsměvem
na tváři, snaží se zaplašit chmury s tváří zdejších občanů.
Lidé se rozcházejí do svých domovů. Každý kope díry na zahrádce, pod kolnou,
ve stodole a schovává se co schovat dá. Peřiny, šatstvo, potraviny, nádobí a
tak dále.
Nastává chmurná noc. Noc plná neklidu a očekávání. – Vojáci jsou již v posicích,
mají obsazeny zákopy. Po kraji podezřelý klid. Jen zaržání koní, zarachocení
vojenského motocyklu neb auta přeruší ponurý noční klid. Tu a tam blýskne světélko
na pokraji lesa. To voják na stráži přechází na jiné stanoviště. Již půlnoc
- pak svítání. Nic se neděje. Němci nepřichází. A nepřišli ani ve středu 2.
května.
Ve čtvrtek 3. května koná se pohřeb vlasovského důstojníka z hostince Jaroslava
Kaubka za účasti zdejších občanů. Důstojník byl zraněn při potyčce s Němci.
Také z Kozojed byly vypraveny pohřby vlasovových vojáků. V Kozojedech byl generální
štáb a dostavil se tam i generál Vlasov.
Ještě ve čtvrtek, tak náhle jak přišli Vlasovci dostali povel k odchodu. Odjíždí
směrem na Rakovník - Beroun. Občané se s nimi srdečně rozloučili, neboť jejich
chování a počínání ve zdejší obci bylo skutečně slušné a vzorné.
Konětopy
Obdobně obsáhlá a zajímavá je i stať v obecní kronice Konětop: 27. dubna přijelo
od Domoušic několik baterií dělostřelectva Vlasovců, v počtu asi 700 mužů. Bylo
to vojsko, které do té doby bojovalo po boku Německých armád proti Sovětskému
svazu přes to, že se rekrutovalo z Ruského a Ukrajinského lidu. Jejich vrchním
velitelem byl generál Vlasov. Tyto oddíly se rozdělily po obci, vozy a koně
umístily po jednotlivých číslech a nebylo stavení, by tam nestáli pod kůlnou
koně a na dvoře vozy s náboji a potravinami. Děla umístily do dvorů místních
statků. Důstojníci a vojáci nastěhovali se do světnic. Následkem špatného počasí
se zdrželi v obci do 3. května. I po odstupu doby nutno přiznat, že nebyla hlášena
našimi občany žádná ztráta ani krádež. Mluvili Ukrajinsky, a zajistili se na
pokrajích obce tak, aby ani v noci nebyli překvapeni. Byli dobře vybaveni jak
materiálem, tak ošacením. Při rozhovoru s nimi tvrdili nám, že bojují proti
Němcům, což tomu též nasvědčovalo. Jen jejich stanovisko, že Sovětská armáda
to nemůže vyhrát, a jejich symbol generál Vlasov, že je zachránce všech Slovanů,
nutilo nás k přemýšlení.
První květen byl překvapením pro celou obec. Odpoledne nechal major, jejich
velitel, nastoupit na návsi veškeré jejich jednotky, a tam, když mu předali
nižší velitelé hlášení, promluvil k nim a ke shromážděným občanům celé obce
o tom, že vypověděli boj Němcům, a že nikdy nebojovali proti Rusům, přesto že
byli 3 krát před ně postaveni a nikdy nebudou bojovat proti bratrům Slovanům.
Že přišli do Čech jako k bratrům, a bude-li zapotřebí, že nás pomůžou chránit...
3. května odjeli směrem ku Praze, kde některé jejich složky se zúčastnily bojů
o Prahu.
Ročov
Kromě již uvedených vesnic je známo, že příslušníci 1. divize ROA byly ubytováni
i v dalších vsích, z nich však není známo tolik podrobností o jejich pobytu
jako u již zmíněných. Například v kronice Ročova se dochoval následující zápis:
Snad ve všech domácnostech se ty dny vařilo více, ty těmto vojákům, kteří říkali,
že jedou do Prahy vyhnat Němce, mohli dát najíst. Ty dny, co tudy ti Vlasovci
procházeli, se nic nedělalo neboť v každé domácnosti jich bylo stále několik,
tak se s nimi hovořilo. Ale i po všech cestách a v polích odevšad chodili a
jezdili vojáci, Rusové a lidi všech národností. Špinaví, zbědovaní a hladoví.
Ti říkali, že Vlasovci je pustili z koncentráků nebo z táborů. Na konci této
krátké zprávy je zajímavá zmínka o zajatcích propuštěných ze zajateckých táborů.
I přes skutečnost, že není uvedeno o jaké tábory se jedná, je možné se domnívat,
že se jednalo o muže osvobozené příslušníky 1. divize ROA ze zajateckého tábora
v Mostě, jak bylo uvedeno výše. Zajímavý je v této citaci také popis zabezpečení
stravování příslušníků ROA. Obdobnou informaci lze nalézt i v kronice obce Volenice:
Jídlo i brambory platili, měli peněz dost. My toho jídla jsme měli také málo,
ale kdo co mohl jim dal, také koně zde kovali a byli rádi, jen že tíseň byla
na nich znát. I chlumčanský kronikář do své pamětní kroniky poznamenal podobnou
informaci o stravování vojáků ROA: Mocí vymáhali na obyvatelstvu potraviny způsobem
až brutálním. Za potraviny nabízeli vše možné, i zbraně. Proto také strážník
v obci bubnoval, že kdo obdržel od Vlasovců zbraň, aby ji hned odevzdal, jinak
že bude přísně potrestán.
Odchod 1. divize ROA z Lounska a její další postup
Jak je zřejmé z předcházejících kapitol, vybralo si velení 1. divize ROA k odpočinku
vesnici Kozojedy, okolní obce a lesy. Na základě zápisů v kronikách několika
z těchto vsí, lze částečně rekonstruovat některé z dějů. Není možné však přesně
určit, kdy Ruská osvobozenecká armáda do uvedeného prostoru vstoupila. Ve většině
citovaných kronik lze nalézt datum, kdy danou vesnicí vojáci ROA procházeli,
či zde byli ubytováni. Uvedená data jsou však různá, což může být způsobeno
tím, že většina zápisů v kronikách pochází z doby pozdější, z doby po osvobození.
Datum, které se objevuje jako nejstarší je 27. duben 1945. Lze je nalézt v kronice
obcí Konětopy a Lenešice. Toto datum se však zdá jako nepravděpodobné, protože
ve dnech 24. – 26. dubna 1945odpočívala divize v prostoru Děčínského Sněžníku
a 28. dubna 1945 jsou zmínky o tom, že divize procházela skrz Teplice. Zdá se
tedy, že nejpravděpodobnějším datem, kdy 1. divize ROA překročila hranice protektorátu
a vstoupila na území dnešního lounského okresu je dvacátý devátý duben, nejčastěji
uváděné datum.
Podobně jako určení dne příchodu divize, je i zjištění data, kdy divize z prostoru
Kozojed odešla, problematické. Především na základě zápisu v kronice obce Divice
lze říci, že příslušníci 1. divize ROA opustili prostor Kozojed a okolí 3. května
1945.
 |
|
Odzbrojování Wehrmachtu (Foto: archiv Českého svazu protifašistických bojovníků) |
Další cesta 1. divize ROA směřovala na jih a to ve dvou pochodových proudech.
První postupoval ve směru Hředle – Krupá – Rakovník a druhý na trase Řevničov
– Nové Strašecí – Lány. Zde došlo k prvním doloženým kontaktům mezi veliteli
divize a českým odbojem. Později setkání představitelů odboje, ať již samozvaných
či oficiálních, vyústilo ve změnu směru pochodu divize, místo na jih postupovala
na severovýchod, na pomoc Praze. V době, kdy Pražané bojovali proti německé
přesile a snažili se chabými prostředky vzdorovat německým posádkám v Praze
a také německým jednotkám, které do hlavního města směřovaly, byla pomoc 1.
divize ROA vítána. Vojáci 1. divize vstoupili do bojující Prahy v různých směrech
6. května ráno. Jejich příchod znamenal pomoc povstalcům především proto, že
do boje vstoupily útvary, jejichž vojáci měli bojový výcvik a byli vyzbrojeni.
Do bojů tedy mohli vstoupit dělostřelecké, tankové a jiné jednotky, což oproti
mnohdy chabě ozbrojeným povstalcům znamenalo změnu v síle protivníků.
Oproti uvedeným nesporným vojenským výhodám vstoupila do celkové situace politická
otázka. Velení odboje především řešilo, zda je únosné, aby na pomoc ohrožené
Praze přispěchali příslušníci ROA, kteří do nedávna patřili mezi spojence Německa.
Politická situace se okolo nasazení ROA v Pražském povstání vyhrotila natolik,
že její příslušníci byli postupně svými veliteli z boje staženi a 1. divize
nastoupila přerušenou cestu na jih. Stalo se tak v noci ze 7. na 8. května.
Jednotky se postupně stahovaly do prostoru kolem Suchomast a odtud v několika
pochodových proudech směřovaly na jih ve směru Jínce – Příbram – Rožmitál. Po
dobu přesunu docházelo ke střetům s německou armádou, většinou se však jednalo
o incidenty menšího rozsahu i přesto, že bylo použito zbraní.
V dopoledních hodinách 10. května čelo postupující kolony 1. divize dosáhlo
demarkační čáry a poprvé se zde důstojníci divize setkali s americkými vojáky.
V odpoledních a večerních hodinách, toho dne, se jednotky divize soustředily
v prostoru Sachrov, Leletice, Předmíř. Později se již odzbrojená divize přesunula
o něco blíže k demarkační čáře, do prostoru vesnice Lnáře. Zde, v průběhu několika
desítek hodin, 12. května, byla divize rozpuštěna, zanikla. I přes snahu gen.
Vlasova i jiných důstojníků divize nedošlo k dohodě s představiteli americké
armády o přechodu 1. divize přes demarkační čáru a tak její příslušníci byli
nuceni zůstat na straně hranice, která spadala pod správu Rudé armády. Část
příslušníků divize si uvědomila co je čeká v sovětském zajetí a tak se skupinky
vojáků pokoušely a mnohdy úspěšně, přejít demarkační čáru. Naproti tomu část
divize zůstala v uvedeném prostoru a byla zajata Rusy.
Situace v některých částech Lounska po odchodu ROA a zprávy o jiných dobrovoleckých
útvarech na Lounsku
Po odchodu 1. divize z prostoru dnešního lounského okresu, v prvních dnech května
1945, zůstalo v obyvatelích těch vesnic, kde se příslušníci 1. divize objevili,
tušení konce války. To bylo také podporováno vědomím, že někteří z příslušníků
ROA zběhli od svých jednotek, přebývají v lesích a šířili protiněmeckou náladu.
Východní část lounského okresu
Jednalo se především o skupinu příslušníků ROA pohybujících se zprvu v okolí
osady Chrastín13. Informaci o této skupině lze nalézt ve vzpomínkách místního
hostinského Antonína Černého: V lednu 1945 nacházeli jsme na různých místech
v lese malé vypáleniště, jako by tu vařili si cikáni, ale žádný tomu nevěnoval
pozornost. Začátkem února sešli jsme se s prvními ruskými zajatci, kteří byli
naverbováni do Vlasovovy armády a při přechodu této armády do Křivoklátu, odtrhli
se od ní a zůstali v našich lesích. Kus po kusu si opatřovali civilní oblek,
pomalu se seznamovali s našimi občany, kterým sice s počátku nedůvěřovali, ale
později, když se jim upeklo z mouky a dalo najísti, přilnuli k našemu lidu a
někdy sami přinesli z lesa zajíčka a též i srnu, kterou naši jim upekli a k
tomu ještě chleba přidali. Celkem se v lese schovávalo podle A. Černého osm
mužů: ...tři Ivanové, Ilko, Alexandr, Pavel a dva Michalové. Z jiného zdroje
je známo i příjmení jednoho ze tří Ivanů: Ivan Skomorovský. Tito muži se po
vypuknutí povstání aktivně zapojili do dění v okolních vesnicích Peruc, Strádonice
a Pátek. Vše začalo 5. května, když se bývalí příslušníci ROA, spolu s občany
Strádonic, rozhodli přepadnout německou posádku, obývající zámek v Pátku nad
Ohří. Následující události byly, krátce po skončení války, popsány takto: Kolem
16. hodiny přitáhli do Pátku strádoničtí občané s ruskými uprchlíky, vedenými
Ivanem... K nim se přidali občané pátečtí a táhli k zámku, kde byla německá
osádka s důstojníky. K zástupu lidí promluvil jeden německý hejtman, prý z Teplic
a uměl dobře česky, který ujišťoval, že německá posádka nepodnikne nic proti
obyvatelstvu, a že rádi odzbrojí. Hejtman pak šel do zámku jednat s plukovníkem.
Plukovník prohlásil, že čeká jen na rozkazy, zatím prý se nebudou nikterak bránit.
Mezi tímto vyjednáváním vystřelil Ivan raketu, jejíž výbuch Němce tak polekal,
že se ihned vzdali a dali se odzbrojit.
Dalším počinem této, již ozbrojené skupiny zběhů, bylo následující den, 6. května,
získání paliva do automobilu ukořistěného předcházející den v Pátku. Proto se
vydali do Peruce, kde pohonné hmoty získali po předložení dokladu, že jsou ve
spojení s „partyzány, dlícími ve strádonických lesích“.
Následující den navštívili příslušníci této skupiny opět Peruc: Před devátou
hodinou přijeli do Peruce dvěma auty (1 osobní a 1 nákladní) z rozkazu vedoucího
partyzánského oddílu v Strádonicích Ivana členové jeho oddílu pro benzín a střelivo,
kteréhož jistou část měli jsme v Peruci deponovaného z vagónu (přivezli tuto
munici v neděli večer z Vrbna Václav Hauptvogel a Josef Hauptvogel: 4 bedny
pancéřových pěstí!). Jar. Blažek, člen MNV jim benzín vydal a s nákladním autem
odjeli pro střelivo na nádraží. Když osobní auto odjelo, šel Blažek naproti
nákladnímu autu, aby jim oznámil odjezd osobního auta. Partyzáni z nákladního
auta mu na to řekli, že musí jeti do peruckého zámku, kde jest nějaký SSman,
který prý má ukryté dvě strojní pušky ve sklepě budovy zámecké. Blažek jim to
rozmlouval, že to není pravda, neboť pevně věděl o veškeré činnosti Fuhrmannově14
i o jeho zbraních. Po domluvě došel s dvěma členy této skupiny do zámku k prohlídce
sklepů. SSman Fuhramnn byl právě před svým bytem s naší stráží. Po prohlídce,
která byla bezvýslednou a trvala několik minut, při vycházení ze sklepa spatřili,
jak ostatní členové partyzánské skupiny snad pobouřeni některými místními občany,
vrhli do zámku a jeden z nich uchopil Fuhrmanna za krk a s pistolí v ruce vedl
jej ke zdi k zastřelení. Blažek skočil mezi ně, roztrhl je a řekl, že za pořádek
ve zdejší obci ručí MNV a oni, že mají působiště ve Strádonicích; nato partyzáni
zabavili Furmannovi osobní kolo a odjeli.
Vyvrcholením činnosti těchto vojenských zběhů bylo ozbrojené střetnutí s německými
vojáky. Došlo k němu v prostoru mezi Pátkem a Strádonicemi 7. května. Ten den
do Pátku přijela tři nákladní auta s německými vojáky, kteří měli za úkol odvést
tamní vojenskou posádku do Loun.
Po jejich příjezdu došlo k obklíčení vesnice, k zabezpečení přístupových cest
do obce a také k zatčení podezřelých mužů, z nichž dva byli později zastřeleni.
 |
|
Hitlerjugend v parku pod Wilsonovým
nádražím přenáší panzerfausty |
Když zpráva o obsazení Pátku dorazila do Peruce začal místní národní výbor
společně s „partyzány“ ze Strádonic organizovat pomoc. Bylo vybráno několik
mužů z Peruce a k nim se přidali „partyzáni“ a společně dorazili do Strádonic.
Zde bylo rozhodnuto, že jedna ozbrojená skupina půjde směrem ze Strádonic na
Pátek podél silnice spojující tyto dvě komunikace. Tuto skupinu tvořili muži
z Peruce. Partyzáni, zběhové z ROA, tvořili druhou skupinu, ta měla postupovat
ve stejném směru jako první, ale vpravo od ní, v korytě nedalekého potoka.
První skupina postupovala v určeném směru a nedaleko od Pátku se dostala do
prudké palby. Němečtí vojáci rozmístění po obvodu vesnice Pátek zahájili palbu
z pušek a také nejméně ze dvou kulometů. Tato střelba postupující muže překvapila
a protože někteří se od silnice, která tvořila jedinou možnost krytí, příliš
vzdálili, byli palbou německých zbraní zasaženi. Ostatní, kteří se k silnici
dostali včas, postupovali silničním příkopem zpět do Strádonic. Oddíl „partyzánů“
mající za úkol při boji odlehčit palbou z boku napadenou první skupinu, do boje
vůbec nevstoupil a po prvních výstřelech se všichni muži této skupiny vrátili
zpět do Strádonic. Zde nastal zmatek. Většina z mužů kvapně utekla do lesů za
Strádonicemi a odtud se snažili nenápadně vrátit do svých domovů na Peruci.
Muži, kteří zůstali ležet na poli u Pátku zasaženi německou střelbou, zemřeli.
O tomto ozbrojeném střetnutí se dochovalo několik vzpomínek pamětníků, ve kterých
je možno nalézt i vzpomínky na činnost někdejších příslušníků ROA. Na situaci
ve Strádonicích vzpomínal Jaroslav Štádlík takto: Po příjezdu do Strádonic jsem
byl prap. Kosem určen ještě s jedním Vlasovcem, abych na silnici v zátylí peruckých
odstřelil pancéřovou pěstí očekávané německé nákladní auto. Po rozpoutání střelby
jsem zůstal bez spojení s naším mužstvem... Potom jsme se stáhli dolů k osamělé
stodole v polích (na našem pravém křídle). Když jsem slyšel, že naši střílejí
až ze vsi, proběhl jsem zahradami za strádonickými humny, potom obcí a nahoru
do lesa na stráni nad vesnicí.
Na situaci mezi Strádonicemi a Pátkem poté, co Němci zahájili střelbu, vzpomínal
Sláva Černý z Peruce: Protože jsme neměli žádnou možnost krýti se, ustupovali
jsme každý na svou pěst. Většinou silničním příkopem do Strádonic. Tam nás vrátil
čet. stráž. Nešleha zalehnout úvoz vedoucí do Slavětína. tam však už jsme se
nedostali pro silnou nepřátelskou palbu. Šel jsem dolů ke mlýnu na Šance (s
Karáskem a jedním Vlasovcem). Tam se potom stáhli i strádoničtí a ostatní. Pak
šel jsem Chraštínem na silnici k Evani. Tam nás dohonilo osobní auto, které
nás odvezlo k Peruci. Tam jsme se setkali s autem ze Zlonic (Vlasovci). Přidal
jsem se k partyzánům a večer jsem se vrátil domů.
Další z pamětníků si položil následující otázku: A co dělala druhá skupina,
která táhla podle potoka k Pátku? A také na ní odpověděl: Ten její vůdce „Černý
Ivan“, ozbrojený samopalem, který před bojem prohlašoval, že bude bojovat až
do konečného vítězství a že za žádných okolností neustoupí, vedl svoji skupinu
zbytečně daleko od vytčeného směru a po zjištění, že je v Pátku na 160 německých
vojáků s třemi auty, dal rozkaz k zpátečnímu pochodu – bez boje. A nedal ani
zprávu první skupině, která zatím prodělala těžký boj a byla nucena se rozptýliti
a hledati záchranu v lesích nad Strádonicemi a k Chrastínu”.
Jak je tedy z předcházejících informací patrné, vstoupili bývalí příslušníci
ROA do dění na lounském okrese a tedy i do podvědomí obyvatel lounského okresu
i po odchodu 1. divize ROA z Lounska. Osudy bývalých příslušníků ROA, kteří
se ještě v květnových dnech roku 1945 pochybovali po Lounsku byli různé. Chrastínský
hospodský Antonín Černý na ty, kteří se zprvu schovávali v okolí Chrastína a
poté vstoupili do bojů v okolí Pátku, vzpomínal takto: Chodili pořád v civilu,
jelikož se obávali ruského řadového vojska, jak mně Ilko – byl to v civilu učitel
– řekl, že by byl každý, kdo byl ve Vlasovově armádě, ihned zastřelen jako zrádce.
Proto ihned žádali MNVy, by jim daly potvrzení, že se zúčastnili činně, se zbraní
v ruce bojů s německým vojskem. Tato potvrzení si nechávali přeložit do ruštiny
a potvrdit ruským partyzánským generálem z Prahy. Potom již denně projížděly
ruské oddíly s auty a oni se s nimi seznamovali. Vždy se proukazovali tímto
potvrzením, takže celá kapitola proběhla pro ně dobře. Alexandr odešel do Loun,
kde byl zaměstnán jako šofér u vojenského ruského auta a ostatní byli jednoho
dne povoláni k ruským tělesům do Prahy.
Jiný osud čekal dva bývalé příslušníky ROA, kteří devátého května podle pamětníka:
půl noci ke třetí hodině přiběhli do kanceláře MNV, celí vyjukaní, hladoví a
zděšeně vypravovali, že se svezli s posledním německým nákladním autem a že
jim v patách jedou Rusové. Prosili o civilní oblek a nějaké jídlo. Nasytili
jsme je a zavřeli. Na základě neověřených zpráv se pravděpodobně jedná o příslušníky
ROA zastřelené na Peruci ruským důstojníkem15.
Okolí Hříškova
Dalším místem, kde se místní lidé mohli setkat s příslušníky ROA, s těmi, kteří
nepatřili k 1. divizi ROA, byl strážní oddíl mající za povinnost hlídat muniční
sklad v lesích mezi vesnicemi Hříškov a Hvížďalka. O této jednotce se nedochovalo
mnoho informací a ty, které jsou k dispozici, jsou částečně rozporuplné. Pamětník,
železničář, v té době sloužící na železniční stanici Ve Vrbně nad Lesy, po letech
vzpomínal: Německá mocnost v předvídání možnosti ústupu až do Čech, založila
na Hříškově skladiště munice, která se ve Vrbně překládala do dvou obrovských
aut a vozila do lesů... Vše prováděla a strážila i se dvěma vlčáky skupina Arménců
v uniformách Wermachtu se štítkem na rukávě ROA – Ruská osvobozenecká armáda.
Byli to zběhové z Rudé armády, asi vydělená část Vlasovců. Velel jim německý
major, zvaný pro svou postavu Dvojmetr.
Další podrobnosti o této jednotce ROA lze nalézt v kronice obce Divice: V lesích
za Hříškovem a Hvížďalkou byly velké sklady německého střeliva. Hlídali je němečtí
vojáci, avšak Arménci. nakomandovaní vojáci se vzbouřili a na Hříškově se odehrály
značné bitky. Němcům přišlo na pomoc vojsko z Loun, k Arméncům se přidali však
partyzáni zdejších lesů. Bylo tu více mrtvých, několik domů shořelo ap. Od Arménců
byly získány první zbraně, jejichž bylo použito při čištění lesů od Německých
sběhů.
Nyní teprve po revoluci nacházíme vysvětlení pro podivné počínání těchto Arménských
vojáků v dřívějších dobách. Setkávali jsme se s nimi denně, bohužel nerozuměli
jsme jim. Chodívali skoro každý večer do zdejší obce, i do jiných. Prý pohovořit
„pa ruski“ jak oni říkali. Když jim lidé nabízeli jídlo – nevzali si. Ale chtěli
vždy koupiti suchý bochník chleba, nebo prostě větší množství potravin. Měli
velkou snahu cosi nám vysvětlily – nerozuměli jsme jim – a pak byla tu velká
nedůvěra neboť měli německé uniformy. Dle společného tažení s partyzány proti
Němcům vysvítá, že pravděpodobně sháněli ještě za německého režimu potraviny
pro tyto partyzány.
Arméncům byly dány civilní oděvy a tak jim poskytnuta možnost úniku před případnou
německou pomstou.
Nejrozsáhlejší popis událostí v prostoru Hříškova lze nalézt v článku Antonína
Cimrmana, který své vzpomínky napsal v roce 1946: Bylo to překvapení pro Hříškovské,
když se v měsíci březnu 1945 v Hříškově ubytovala malá německá posádka. Také
v sousedních obcích, v Bedřichovicích a Nové Vsi, se usadily oddíly, složené
většinou z Arménců v německých uniformách. Nikdo neměl tušení, proč sem bylo
vojsko posláno... Nedlouho po jejich příchodu bylo přivedeno asi 120 ruských
zajatců, kteří byli dáni do dvora ing. Ladislava Přichystala, kde spali na sýpkách.
Také tam byla kuchyně pro vojsko a zajatce.
Rusové byli voděni denně do lesa za Hvížďalku, kde káceli stromy a rozřezávali
kmeny na kratší sloupky. Ty pak kladli asi 10 m od silnice na zem a druhou vrstvou
napříč. Nad to postavili stříšku. Tyto přístřešky stavěli podél silnice Hříškov
– Řevničov na obou stranách v lese, vždy asi 30 m od sebe...Ruské zajatce nenechali
dlouho v Hříškově... vystřídali je Italy.
Nadešel 5. květen 1945... K večeru občanstvo ozbrojilo celou posádku a ozbrojilo
se ukořistěnými zbraněmi. Totéž provedli i občané novovesečtí. Arméni se přidali
na českou stranu. Odzbrojené vojsko bylo internováno v hříškovské sokolovně,
důstojníci v domě p.Přichystala. Partyzáni a dobrovolníci z Hříškova a z okolních
obcí obsadili muniční skladiště, které se už nedostalo do německých rukou.
Jak se dá z této vzpomínky soudit, příslušníci ROA, Arménci, se přidali k místním
mužům a vydali jim obsah muničního skladiště. To je však v rozporu se vzpomínkou
již citovaného železničáře, který ve svých vzpomínkách uvedl, že Arméni své
stanoviště opustili a utekli neznámo kam. Mělo se tak stát v okamžiku, kdy se
dověděli o situaci v první dnech května 1945. Podobně lze chápat i uvedený zápis
z obecní kroniky obce Divice.
Louny
I v samotných Lounech působila krátce jiná dobrovolecká jednotka. Nejednalo
se o útvar Ruské osvobozenecké armády, ale o oddíl Ukrajinské revoluční armády:
na přelomu března a dubna 1945 jsme my, patnáctiletí kluci, povětšinou úředníci
z Lounska, byli pracovním úřadem nasazeni na budování tankových zátarasů. Jeden
z takových zátarasů jsme budovali v Lounech na bývalé silnici do Prahy – tam,
kde je dnes zeď letního sokolského cvičiště. Strážní službu u cvičiště, kde
sídlila firma Teichmam, drželi Ukrajinci v německých uniformách. Na rukávech
měli pásku s terčem a trojzubcem s písmeny UPA – Ukrajinská revoluční armáda.
Chlumčany
Kuriózní se může zdát událost, ke které došlo v Chlumčanech již v březnu roku
1945. Místní kronikář ve svých poznámkách napsal: 15. 3. Projelo naší obcí několik
aut Ruských zajatců. V obci zastavili a ženy jim do aut házeli chléb i jiné
potraviny. Byli to však Rusové z Vlasovovi armády, protibolševici.
Dvě zprávy z 21. května roku 1945
Po odchodu 1. divize Ruské osvobozenecké armády a skončení druhé světové války
se na lounském okrese krátce objevili příslušníci ROA. Již odzbrojení a vedeni
jako zajatci sovětské armády. Jednalo se pravděpodobně o tu část 1. divize ROA,
která se v prostoru Lnářů vzdala Rusům. Informace o jejich průchodu Lounskem
obsahují dvě kroniky. Nejprve zápis z kroniky obce Hříškov: 21. 5. 1945 Prošel
zdejší obcí o 11 hodině houf Ruských vojáků kolem 700 set (Vlasovci) zajatci
a vedly je Ruské stáže směrem k Sulcu. Druhou zprávu lze nalézt v poznámkách
tehdejšího chlumčanského kronikáře: Odzbrojení Vlasovci tahnuli v dlouhé řadě
do Prahy, pěší i mnoho povozů, dne 21. května 1945. Oblečeni byli v německých
uniformách a naříkali, že mají hlad.
Toto byly poslední informace o Ruské osvobozenecké armádě, které lze nalézt
v kronikách obcí lounského okresu. Poté se již mluvilo o „Vlasovcích“ a většinou
jen v špatném smyslu. Byli vydáváni za zrádce národa a zaprodance a takto s
nimi nakládala i oficiální historická věda posledních desetiletí. Tento příspěvek
si neklade za cíl očistit jejich pověst, dokázat jejich vinu či nevinu, ale
přispět k objasnění úlohy, kterou sehráli na konci války. Zachytit jejich činnost
na lounském okrese a přispět tak k odhalení kousku z historie našeho kraje,
ať ji je historie pozitivní a nebo poznamenaná hrůznými okamžiky války.
Jaromír Tlustý
Poznámky:
1 Ruská osvobozenecká armáda – oficiální název tohoto hnutí. Nadále i ve zkratce
ROA.
2 Viz mapa č. 1
3 Zápis je mylný v tom, že událost klade na začátek měsíce dubna. K událostem
došlo však na konci měsíce a to 29. 4. 1945.
4 Dobroměřice, pamětní kniha. Tato i následující citace z kronik a vzpomínek
pamětníků jsou použity bez uprav. Pouze text byl opraven podle platného pravopisu.
5 27. dubna 1945 byl pátek. Popisovaná událost se zřejmě stala v neděli 29.
4. 1945.
6 Viz mapa č. 2.
7 Všechny vzpomínky pamětníků a citace místní kroniky z Kozojed jsou převzaty
z článku Pavla Žáčka Na Prahu. In. Studentské listy z 29. 4. 1991.
8 Myšleno vojáky ROA.
9 Zpráva SS-Untersturmführera Williho Adama je převzata z práce Zuzany Pivcové,
Vlasovci v Čechách na konci války. In. Historie a vojenství, roč. XLV/1996,
č. 1, s. 159-162.
10 Události v železniční stanici Lužná – Lišany a následující cestu zajatých
německý vojáků popisuje ve své knize S. A. Auský (s. 91-92). Mylně zde uvedl,
že k incidentu došlo v železniční stanici Louny a celá událost je zde popisována
z pohledu příslušníků první divize. To může být důvod nesrovnalostí při porovnání
s hlášením Williho Adama
11 Podle zápisu v citované kronice 29. 4. 1945. Po porovnání se zápisy z jiných
kronik lze konstatovat, že k události došlo jiný den, pravděpodobně 1. 5. 1945.
12 Příslušníci 1. divize ROA.
13 Zprávy o událostech v okolí vesnic Peruc a Pátek nad Ohří jsou převzaty,
není-li uvedeno jinak, ze třicetistránkového strojopisu uloženého na Obecním
úřadě v Peruci nazvaného: Revoluční činnost v Peruci: 4. – 23. května 1945.
Zpráva není datována, ale dá se soudit, že byla napsána v roce 1946 nebo v roce
následujícím. Byla sepsána Miloslavem Přítelem, který v květnu 1945 zastával
funkci předsedy Národního výboru. Za správnost připojili i další členové tohoto
Národního výboru pod zprávu své podpisy. Dále jen Revoluční činnost v Peruci.
14 Německý důstojník, správce peruckého zámku.
15 Viz tabulka č. 2. Seznam hrobů příslušníku ROA a jejich umístění na Lounsku