V druhé polovině 19. století, kdy se v Lounech celkem svižně
střídaly posádky c. k. rakouské kavalerie, vznikla naléhavá potřeba zřídit vojenskými
předpisy požadovaná cvičiště. Tato potřeba pochopitelně nevzešla ze strany městské
samosprávy. Spíše naopak. Následující údaje, převzaté z archivních dokumentů,
dosvědčují, že vojenští páni a státní správa lounskému starostovi a radním život
spíše ztrpčovali 1).
Malá jízdárna
V dubnu 1852 si město pronajalo a následně zřejmě i odkoupilo pozemky, ležící
vně tehdy ještě existující hradby mezi zbytky barbakanu Pražské brány a mohutnou
baštou nad řekou Ohří. Patřily měšťanu Petru Roháčovi a jistému plukovníku Freidhoferovi,
zřejmě vojenskému penzistovi. Zmiňuje se o tom městský tajemník Jan Hainc ve
svých již mnohokrát citovaných a takřka nevyčerpatelných pamětech. Uvádí, že
oba pozemky byly získány pro potřeby jezdecké posádky, aby na nich mohla provozovat
jízdárnu pod otevřeným nebem. Ne bez nádechu ironie také Hainc poznamenává,
že zatímco plukovník věnoval svůj pozemek zdarma, ctihodný měšťan si nechal
městem zaplatit.
Haincova zpráva je také první věrohodnou zmínkou o zřízení nějakého cvičiště
pro lounskou jezdeckou posádku. Ta bývala zpravidla tvořena velitelstvím jedné
eskadrony a asi 50 až 60 muži. Zbytek jednotky (asi 70 mužů) býval ubytován
v okolních vsích. Umístění Reitschule u paty hradeb mělo pro vojenskou posádku
výhodu v tom, že cvičiště bylo vlastně přímo ve městě. Kavaleristé, ubytovávaní
tehdy ještě po domech a statcích, to neměli daleko, přičemž sám pozemek „rajčůle“
nemusel být nákladně upravován a svojí rozlohou i kvalitou povrchu zřejmě docela
dobře vyhovoval.
Situace se změnila počátkem roku 1861, kdy městská rada pověřila lovosického
stavitele Trostmana přípravou projektu stavby městské hlavní a reálné školy,
dnešní základní školy Jana Amose Komenského v Pražské ulici čp. 101/102.
Stavitel měl především za úkol nalézt vhodný pozemek, neboť se počítalo s poměrně
rozsáhlým objektem. Trostman sice hned od počátku uvažoval o místě, na němž
dnes škola stojí, ovšem v květnu 1861 se ukázalo, že plochy volných pozemků
nedostačují. Přesvědčila se o tom i komise městské rady a na Trostmanovu radu
bylo zavedeno jednání s Annou Rakovou, majitelkou zahrady ve starém hradebním
příkopu čili „v rochli“. Ta se uvolila městu svůj pozemek prodat. Zároveň ovšem
padlo i rozhodnutí zbourat Pražskou bránu s přilehlými hradebními křídly a zrušit
vojenskou jízdárnu.
Výsledkem bylo usnesení městského zastupitelstva, které 20. května 1861 schválilo
předložené návrhy na získání stavební parcely. O tři dny později městská rada
oficiálně oznámila místnímu velitelství eskadrony 5. husarského pluku hraběte
Radetzkyho, že dosavadní otevřená jízdárna u Pražské brány bude zrušena a že
obec nalezne jiné odpovídající místo k jejímu přeložení.
Jaký byl průběh dalších jednání, není příliš zřejmé. Avšak náš dobrý průvodce
Hainc zaznamenal, že zastupitelstvo schválilo umístění jízdárny na obecní pozemek
„ve skále“. Což neznamenalo nic jiného, než že výcvik se nadále odehrával na
parcele č. 837, která byla pozůstatkem bývalého lomu jihozápadně dnešní křižovatky
ulic 17. listopadu, Kpt. Nálepky a Mělecké. Provoz byl zajištěn nejspíše nějakou
nájemní smlouvou, v určených termínech obnovovanou. Nakolik a jak soustavně
ladem ležící pastvina ppč. 837 svému novému účelu sloužila, zatím není zcela
zřejmé.
Poslední oficiální zprávou o existenci jezdeckého cvičiště v těchto místech
je usnesení městského zastupitelstva z pátku 8. prosince 1882. Tehdy měšťan
Antonín Vidman navrhl, aby město od vojenské posádky vybíralo nájemné za užívání
malé jízdárny ve skále. Po vysvětlení, jež vzápětí podal starosta Hilbert ,
však tento návrh přijat nebyl. Jak uvidíme dále, v té době již byla připravována
smlouva o pronájmu nové a plně vyhovující jízdárny na jiném místě. Parcela č.
837 se opět změnila v pastvinu. Zanedlouho nato, 10. prosince 1884, zastupitelstvo
schválilo pronájem obecního místa ve skále jistému Václavu Šalomounovi, který
zde za 15 zlatých ročního nájmu po několik let provozoval chov a obchod plemenářský.
Tím také skončila historie tzv. malé jízdárny v Lounech...
Polní cvičiště
Patrně již koncem dubna 1850 proběhla první výměna dopisů mezi rytmistrem Josefem
Beckersem, velitelem první eskadrony 2. dragounského pluku krále bavorského,
a radou královského města Loun. Cílem této korespondence byla mimo jiné žádost
o pomoc při zajištění vhodného terénu pro polní výcvik. Vše nasvědčuje tomu,
že v sobotu 4. května t. r. proběhlo komisionelní ohledání pozemků kolem města.
O deset dní později, v pondělí 13. května, však doručili na adresu lounského
zastupitelstva rytmistrův dopis, v němž se konstatovala naprostá nevhodnost
v sobotu vybraného místa. Podle velitele posádky byl blíže neuvedený pozemek
nerovný, příliš malý a v řadě dalších požadavků nevyhovoval předpisům pro bojový
výcvik jezdectva.
Rytmistr dále uvedl, že je si dobře vědom obtíží s výběrem vhodné plochy, avšak
povinnosti velitele posádky jej nutí zajistit řádný výcvik jemu svěřené eskadrony.
Proto navrhuje zastupitelstvu pronájem jistého úhorem ležícího pole východně
vsi Dobroměřic. Odpověď lounské radnice se zachovala ve špatně čitelném a neúplném
konceptu, z něhož vyplývá, že město trvalo na pronájmu blíže neurčeného pozemku
u postoloprtské silnice. Zdá se, že tento pozemek byl jako cvičiště již po jistou
dobu užíván, avšak z nějakého důvodu dragounům nevyhovoval. Proto bylo eskadroně
nabízeno jiné pole směrem k Cítolibům nebo přímo na cítolibském katastru. Výsledek
těchto dohadů bude možné posoudit teprve po prostudování zatím neznámých dokumentů.
Neustálenost v umístění vojenského cvičiště se projevila také počátkem roku
1861, kdy c. k. okresní hejtman Schüler považoval za nutné svolat na 21. ledna
zvláštní pochozí komisi „k cíli vyšetření místa k cvičením vojenským se hodícího
pro eskadronu c. k. husarů v Lounech a Postoloprtech ubytovaných.“ Za město
Louny se v komisi angažovali radní Antonín Vidman a městský vojenský ubytovatel
Ignác Rössler, přičemž radnice měla poskytnout povoz a podle možností také nějaký
konkrétní návrh pozemku. Ubytovatel Rössler 24. ledna o výsledku terénního ohledání
referoval starostovi, avšak nevíme, které konkrétní pozemky byly prohlédnuty.
Z jednání vysvítá, že tehdejší posádková eskadrona 3. husarského pluku feldmaršála
Ludwiga hraběte Folliot de Creneville jakési cvičiště užívala, avšak nevíme
kde. V dopise z 1. března 1898, kterým se do celé záležitosti vložila chomutovská
pobočka terezínského c. k. Ženijního ředitelství, se totiž požaduje, aby okresní
úřad nenaléhal na uzavření nové pachtovní smlouvy na stávající cvičiště, protože
generální komando v Praze ještě nerozhodlo, zda bude vůbec v Lounech posádka
zachována. Prováděla se tehdy reorganizace a snižování počtu jezdeckých pluků,
pročež až do jasného rozkazu z nejvyšších míst neměl být jakýkoli pronájem stávajících
nebo zamýšlených cvičišť uzavírán. Přesto jednání probíhala dále.
Na zachovaném exempláři dopisu z Chomutova je přípis okresního hejtmana Schülera,
který žádal, aby s postojem vojenského eráru byli bezodkladně seznámeni „občané,
jejichžto pozemky k cvičením vojenským ponavrženy byly.“ Ve středu 4. března
se pod Schülerovou poznámkou skutečně objevily podpisy šesti lounských měšťanů:
Antonína Grimmicha, Jindřicha Günthera, Josefa Lippe, MDr. Jana Čeňka, Františka
Neubertha a Adolfa Kuchinky. Z toho lze usuzovat, že komise 21. ledna navštívila
právě jejich některé pozemky a bylo věcí dalších jednání, kdo nabídne přijatelnější
výši ročního nájemného – pokud erár bude skutečně nakloněn zachovat ve městě
jezdeckou posádku a nové cvičiště najmout.
Velitel zmíněného husarského pluku měl zřejmě rovněž málo informací, a proto
16. března napsal starostovi Loun žádost, aby vzhledem k vypršení dosavadního
pronájmu cvičiště město poskytlo nějaké úhorem ležící pole alespoň na dobu dvou
až tří týdnů. Tajemník Hainc 22. března k žádosti připsal tuto poznámku: „Vyhlídnuto
k tomu cíli pole č. parc. 1470 v Cítolibce, patřivší panu Dru Freyerovi v Mostu,
což jemu sděleno k tomu cíli, aby své svolení k tomu dal.“
Porovnáme-li tento údaj s parcelními protokoly města Loun, zjišťujeme, že Jan
Hainc musel podlehnout omylu. Pole ppč. 1470 nebylo ve fluře „Cítolibka“, ale
na východním okraji tehdejší městské zástavby, ve fluře „Černčická“. Tedy v místech
nejzápadnější části dnešního kolejiště hlavního lounského nádraží, jihovýchodně
železničního mostu přes Ohři. Je ovšem možné, že se Hainc zmýlil i v čísle pozemku.
Nevíme, zda a jak dlouho toto provizorně navržené cvičiště sloužilo a zda byla
později využita nabídka některého z výše jmenovaných vlastníků polí. V každém
případě K. k. General- Commando in Prag (Abtheilung 1) svým přípisem č. 2112
lounskému okresnímu úřadu oznámilo, že jezdecká posádka ve městě zůstává.
 |
|
Dragounská hlídka v zimní výstroji z roku 1868 |
Dříve či později však muselo přece jen dojít k trvalejší dohodě
o umístění Execier-Platzu. Dosvědčuje to skutečnost, že dne 10. července 1896
městské zastupitelstvo projednávalo čtvrtletní výpověď vojenské správy, podanou
ke dni 1. července a vztahující se k pronájmu „cvičiště v Dobroměřicích, role
č. 77 o ploše 17 jiter a 525 sáhů čtverečných“. Výpověď přišla v souvislosti
s rušením vojenské posádky, což znamenalo, že Louny přijdou nejen o statut posádkového
města, ale také o pravidelný roční příjem z nájemného ve výši 780 zlatých.
Cvičiště podle všeho bylo někde v prostoru rozsáhlé luční tratě Vobůrka, rozprostírající
se v záplavovém území mezi jižním okrajem Dobroměřic, tokem Ohře a inundačním
mostem. Obec lounská tam vlastnila pozemky o celkové ploše 75 jiter a 217 sáhů
čtverečných 2). Z toho jen část byla v době existence cvičiště pronajata pachtýřům.
Po doručení výpovědi proto městská rada navrhla, aby vrácená plocha byla rozparcelována
na sedm až osm dílů a pronajata zájemcům. O rok později skutečně k ofertnímu
řízení došlo a v polovině února 1898 byly dílce pozemků pronajaty na šest let
za 485 zlatých ročního pachtovného.
Tímto aktem zaniklo polní cvičiště lounských jezdeckých posádek. Dalšího podobného
prostoru se město dočkalo až koncem třicátých let 20. století, kdy bylo vybudováno
cvičiště u nedalekých Vršovic...
Velká jízdárna
Již víme, že někdy od poloviny roku 1861 byla na západním okraji Žateckého předměstí
v provozu vojenská Reitschule, kterou zde nazýváme malou jízdárnou. Zdá se však,
že velitelství vojenské posádky v Lounech toto řešení považovalo i nadále za
nouzové. S určitostí totiž víme, že nejpozději v první polovině roku 1879 proběhla
další jednání, tentokrát především s c. k. Ženijním ředitelstvím v Terezíně,
které požadovalo pro lounskou jezdeckou posádku kvalitní a předpisům odpovídající
otevřenou jízdárnu. V červnu 1879 doručili starostovi Vidmanovi návrh smlouvy,
podle níž měly být pro jízdárnu pronajaty pozemkové parcely č. 624 a 626, patřící
dědicům statkáře Jindřicha Günthera, a obecní pozemek č. 620. Smlouva byla s
připomínkami vrácena a vše nasvědčuje tomu, že k dohodě a podpisu nedošlo.
Jen tak si totiž lze vysvětlit, že 7. března 1881 rytmistr Schmied, velitel
posádkové eskadrony 1. dragounského pluku, požaduje po purkmistrovi pronájem
místa o ploše 2880 m2, jež vyhlédl v polích východně kasáren a jež podle stávajících
výcvikových norem mělo mít délku 76 m a šířku 38 m. Součástí této plochy mělo
být také pole měšťana a hoteliéra Františka Drtiny, který však svých 800 sáhů
čtverečných nechtěl za žádnou cenu vojenskému eráru pronajmout. Tvrdil, že v těchto
místech hodlá těžit surovinu pro svoji soukromou cihelnu. Starostovi nezbývalo,
než v tomto duchu informovat velitele posádky...
Když se o Drtinových obstrukcích dozvěděl rytmistr Schmied, odeslal 7. dubna
stručný dopis, v němž se „v zájmu služby“ znovu a velmi důrazně dovolával urychleného
určení pozemku pro cvičiště. Starosta tedy zprostředkoval další jednání – tentokrát
s Antonínem a Josefem Gutwirthovými a s již zmíněným Františkem Drtinou, kteří
byli svolní pronajmout části svých pozemků č. 1259 a 1261 „při samých kasárnách
a za slušnou činži“. Vybrané místo o rozměrech 80 x 38 metrů a o celkové ploše
asi 3040 m2 by rozhodně vyhovovalo, ovšem František Drtina si vymínil, aby mu
vojenský erár platil pronájem celého pole ppč. 1261, a to ročních 50 zlatých.
Také oba Gutwirthové navrhli přesné částky: Antonín chtěl za 760 m2 ročních
13 zlatých, Josef pak za 553 m2 10 zlatých. Celková suma ročního nájemného činila
by tedy 73 zlaté, ale další případné další podmínky pronájmu musely být teprve
projednány s velitelem posádky osobně.
A tady byl zřejmě kámen úrazu! Když toto vše starosta 20. dubna 1881 sdělil
rytmistru Schmiedovi, ten nepochybně okamžitě zahájil příslušná jednání jak
s navrhovateli, tak s ženijním ředitelstvím v Terezíně. Výsledkem byl nezachovaný
přípis z 25. června, v němž se konstatuje neúspěch. Na vině jistě nebyla poloha
a kvalita pozemků, jako spíše částky a podmínky, jež budoucí pronajímatelé prosazovali.
Velitel posádky proto znovu apeloval na úřad purkmistra, aby podnikl urychlené
a rázné kroky.
To pobouřilo starostu i městskou radu a způsobilo, že 5. července odchází do
posádkové kanceláře poměrně ostrý dopis s rozkladem skutečných a domnělých povinností
obce při zajišťování pobytu posádky. V závěru rozkladu starosta konstatuje:
„.Je patrno, že obec po zákonu vojenskou jízdárnu opatřiti povinna není; z těchto
důvodů nelze v úctě podepsanému úřadu ve věci, o níž se jedná, ničeho více jednati.“
Tehdejší starosta a zemský advokát JUDr. Petr Pavel Hilbert patrně věděl, proč
se vzepřel. Dne 4. června 1879 totiž vstoupil v platnost zákon, který sice vymezoval
povinnosti posádkových měst, ale výslovně neuváděl jejich závazek zařídit cvičiště.
Do sporu se zřejmě v průběhu jednání nějakým způsobem vložila c. k. vojenská
intendantura v Praze, která uvedla poněkud odlišný výklad zmíněného zákona i
povinností z něj vyplývajících, a doslova městské samosprávě nařizovala jízdárnu
zajistit. Tím se podle Hilberta vojenský erár dopustil chyby a nerespektoval
v zákoně jmenovitě uvedené alternativy: buďto smírnou shodu nebo cestu vyvlastnění.
V pátek 5. srpna se do sporu vložilo okresní hejtmanství. Hejtman Alois Landfras
byl tou dobou zřejmě na dovolené, záležitosti se tedy ujal jeho zástupce, který
přípisem čj. 5977 požadoval jak smluvní zajištění přislíbených pozemků, tak
vybudování přístupové cesty k nim. Prostředníkem mělo být okresní zastupitelstvo,
tedy samosprávný orgán obcí okresu lounského. Ani v tomto případě nebylo dosaženo
kýženého výsledku.
Svědčí o tom nebývale rozsáhlý přípis hejtmana Landfrase z 21. září. Pro dokreslení
situace jej zde ocitujme celý:
„Panu měšťanostovi (tj. starostovi) královského města Loun.
Vojenská posádka v Lounech, záležející ze švadrony jízdectva, potřebí má cvičiště
k jízdě na blízku kasáren. K požádání c. k. ženijního ředitelství v Terezíně
ze dne 16. července 1881 č. 1209 projednáno bylo na základě předchozího jednání
skrze lounský okresní výbor (tj. okresní zastupitelstvo) a s majiteli pozemků
s kasárny hraničících, totiž pány Františkem Drtinou (parcelní číslo 1261) a
Antonínem a Josefem Gutwirthem (parcelní číslo 1259), kteří hotovi byli pronajmouti
jízdárně té část pozemků ve výměře půl jitra; avšak postavili podmínku, aby
se na pozemky ty písek nenavážel. Avšak vojenský aerar na podmínku tu vejíti
nemůže, jak vyhovělo c. k. zemské vojenské velitelství usnesením vojenské intendantury
ze dne 5. tohoto měsíce č. 8247.
Jelikož tedy dobrovolným vyjednáváním potřebné plochy pro jízdárnu dostati nelze,
této však nevyhnutelně zapotřebí jest, připadá povinnost k zaopatření této místnosti
dle článku 55 o ubytování vojska ze dne 11. června 1879 č. 93 říšského zákona
obci, kde posádka leží; poukazuji tedy pana měšťanostu, aby se o bezodkladné
opatření způsobilého pozemku k jízdárně asi 76 metrů délky a 38 metrů šířky,
jejž obec Lounská poskytnouti povinna jest, postaral a do 8 dnů mi podal o výsledku
zprávu. Louny dne 21. září 1881. C. k. okresní hejtman: Landfras.“
Situace byla vážná: uvažovaní pronajímatelé polí neustoupili a do věci se vložil
orgán politické správy, který přijal stanovisko vojenských orgánů. Ale město
učinilo ještě jeden zoufalý pokus. Již 2. října odesílá radnice okresnímu hejtmanství
dopis, v němž se sice konstatuje neschopnost získat k pronájmu jízdárny soukromý
pozemek, zároveň však se předkládá návrh poskytnout „obecní lado v tak zvané
skále“ – tedy opět pastvinu ppč. 837 na západním konci města, kde se „ již před
časem vojsko v jízdě na koni cvičívalo“. Starosta zdůraznil, že toto místo lze
získat bezplatně a že jeho vzdálenost od kasáren představuje pouze 15 minut
chůze.
O dvacet dní později však okresní hejtman vyjádřil důvodné pochyby o tomto návrhu
s poukazem na nevyhovující podmínky uvedené parcely, avšak přece jen svolal
na 3. listopadu 1881 do radnice komisi, která za účasti radního JUDr. Jana Veltrubského
z Veltrub měla celou věc odborně posoudit. O jednání byl sepsán protokol a zaslán
hejtmanství, které informovalo vysoká c. k. vojenská místa. Kromě uvedené obecní
pastviny se zvažovalo i umístění jízdárny na jeden nabízený soukromý pozemek.
Celá záležitost se však (jistě nechtěně a ve vší úřední vážnosti) posouvala
do poněkud absurdní roviny. Následné dokumenty totiž prozrazují, že generální
velitelství po prozkoumání protokolu požadovalo, aby radnice zjistila, jaká
je vzdálenost mezi kasárnami dragounů a středem nabízené pastviny „ve skále“,
a to nikoli vzdušnou čárou, ale hezky po nejkratších komunikacích od vrat kasáren.
Zároveň se objevil požadavek obehnat plochu budoucí jízdárny odvodňovací strouhou.
Za tím účelem však bylo nutno nejprve „ze skály“ vyvézt stavební suť, komposty
a hnůj tak, aby se získala předepsaná minimální plocha 76 x 38 metrů. Vojenský
erár tudíž chtěl znát také předpokládanou výši nákladů na tyto práce.
Nevíme, kdo požadovanou expertízu provedl, ale dne 23. prosince 1881 odešlo
z lounské radnice na hejtmanství následující zjištění:
„K ctěnému vyzvání ze dne 16. t. m. č. 9799 podávám v úctě tuto zprávu: vzdálenost
od vrat kasáren až ku středu bývalé malé jízdárny ve skále v lomu obnáší 1500
metrů; plocha však, jaká se žádá, nedá se tam docíliti; ani nejširší strana
nemá 38 metrů šířky a byť by se i délka prodloužením na 76 metrů docílila, měla
by šířka z jedné strany sotva 20 metrů. Sváděcí stoky se tam vůbec nedají zříditi,
terén je příliš hluboký a odpad nedá se nikam svésti. Z té příčiny nedal jsem
ani vypočítati, mnoho-li nákladu by vypadávalo k odstranění hnoje a šutru.“
Tolik zpráva starosty v předvečer Štědrého dne 1881. S prvními dny roku 1882
se objevily i nové možnosti řešení vleklého problému. Přípis hejtmana Landfrase
ze 14. ledna prozrazuje, že požadavky eráru nebyly splněny. Zejména se poukazovalo
na přílišnou vzdálenost a nepříhodný tvar „místa ve skále“, v případě blíže
nepopsaného soukromého pozemku měšťana Josefa Valtera pak na nepřijatelná omezení,
jimiž vlastník pronájem podmiňoval. V důsledku těchto zjištění c. k. vojenský
erár „co nejdůrazněji doléhá na to, aby v nejkratší době věc tato ku konci přivalena
byla, by potřebná jízdárna zřízena býti mohla“.
Okresní hejtman Landfras ještě jednou využil možnosti vyřešit vše smírnou cestou.
Neustoupil sice z pozice zákonné povinnosti obce jízdárnu zajistit, nicméně
navrhl „panu purkmistrovi ohledně poznačení a vyhledání místa se zdejším vojenským
velitelem se smluviti“. Zároveň zopakoval svoji „nejdůtklivější prosbu a žádost“
s požadavkem být nejpozději do 14 dnů informován. Poté hodlal svolat komisionelní
jednání všech případných pronajímatelů a pokusit se o dobrovolné dojednání finančních
podmínek. Teprve v případě dalšího neúspěchu chtěl podniknout příslušné kroky
k vyvlastnění.
Nevíme, jak to starosta provedl, ale 14. února 1882 sdělil, že spolu s příslušným
c. k. nadporučíkem jezdectva zdejší posádky vybral čtyři parcely, na nichž by
se jízdárna mohla otevřít. Jednalo se o pole ppč. 1251 židovského statkáře Josefa
Glasera, ppč. 1248 bývalého starosty a bohatého sedláka Josefa Valtera, ppč.
1217 lounského statkáře a penzionovaného rytmistra Jindřicha Günthera a ppč.
1210 ve vlastnictví měšťana Adolfa Kostky.
Nebudeme se zabývat všemi okolnostmi starostova návrhu. Omezíme se na konstatování,
že dragounskému nadporučíkovi se nejvíce líbilo místo, jež nabízel Josef Glaser,
a to jeho část ležící těsně za ohradou pana Antonína Teutschera. Bylo vzdáleno
pouhých 310 metrů od kasáren, mělo předepsané rozměry a vedla k němu ze silnice
cesta. Pan Glaser ovšem při dalším jednání uvedl, že pole ppč. 1251 je sice
jeho, že však je i s hospodářstvím pronajal svému bratru Simonovi, a to s plným
a neomezeným užívacím právem. A právě pan Simon Glaser se nakonec vyjádřil,
že posádce nevyhoví, protože se nechce vzdát oněch 2888 m2 za Teutscherovou
ohradou.
Důvod byl prostý: Glaserové správně předvídali, že tyto pozemky při státní silnici
budou mít jednou velkou cenu jako stavební parcely. Simon Glaser nechtěl být
tudíž omezován nájemní smlouvou, která by podvazovala možnost později pozemky
výhodně prodat. Přesto prohlásil, že bude-li k poskytnutí pozemku přinucen,
požaduje 100 zlatých ročního nájemného a po skončení platnosti nájemní smlouvy
navrácení pozemku ve stavu, v jakém jej vojenské správě teď předá. Výpovědní
lhůta nájmu pak měla být stanovena tak, aby pacht vypršel s koncem kalendářního
roku.
Okresní hejtmanství vzalo nabídku na vědomí a zprostředkovalo její postoupení
vojenským úřadům. Za měsíc, přesně 14. března 1882, pak odeslalo lounskému starostovi
zprávu čj. 2775, v níž se potvrzuje zájem vojenského eráru o nabízené místo
na pozemcích bratrů Glaserů. Nájemné 100 zlatých, jež požadují, však „musí již
napřed přemrštěným nazváno býti, kdežto vojenskému eráru jest vojenským předpisům
odpovídající nájemné k rukoum obce Lounské skládati“. Z toho plynulo, že město
bylo povinno zprostředkovat Glaserovu nabídku vojenské posádce, ovšem, pokud
by se požadované nájemné jevilo jako nepřiměřené, mělo zároveň právo žádat vyvlastnění
vybraného pozemku.
Hejtman Landfrass však ihned upozornil, že vyvlastňovací řízení je obtížné,
zdlouhavé a nákladné, přičemž je nejisté, jak nakonec soudní odhad, nabývající
právní moci, dopadne. To vše by znamenalo další průtahy a odklady, což podle
názoru politické správy rozhodně není žádoucí. Proto se panu purkmistrovi navrhuje,
aby si obec Glaserovu parcelu za přijatelnou cenu pronajala nebo přímo koupila.
To by radnici umožnilo buďto pronajmout parcelu posádkovému velitelství z druhé
ruky, nebo přímo, z titulu vlastníka. V závěru svého přípisu okresní hejtman
požádal, aby mu příslušné vyjádření bylo odesláno do 10. dubna. Ale to neznal
starostu Hilberta...
Ještě před uplynutím hejtmanem stanovené lhůty zemský advokát Hilbert zasedl
a napsal obsáhlý rozklad neboli – jak se tehdy říkalo – ohražení vůči oficiálnímu
postoji okresního hejtmanství. Zejména jej zjevně pobouřila formulace „jak známo“,
kterou hejtman Landfras použil při argumentacích ve svém posledním přípise a
kterou si také starosta v originále spisu podtrhl a označil velkým otazníkem.
Zachoval se koncept dokumentu, psaný typicky energickým rukopisem, jehož úhledný
přepis s příslušnými přílohami lounská radnice expedovala patrně ještě 9. dubna
1882 cestou úřední (tj. přes okresní hejtmanství) na adresu „Veleslavného c.
k. místodržitelství Českého v Praze“.
Na šesti stranách lounský starosta vypsal všechny základní kroky, jež obec podnikla
ve věci získání vhodné plochy pro vojenskou jízdárnu, a vyjádřil svůj názor
právníka na výklad příslušných zákonných povinností obce při ubytování a zaopatření
vojenské posádky. Zejména poukázal na postoj vojenských orgánů, jež přes všechnu
snahu města zprostředkovat pronájem vhodné plochy, vždy našly záminku, jak požadovat
snížení nabízeného ročního nájemného. V této souvislosti upozornil i na názory
okresního hejtmana, které se mu jevily jako diskriminující a zákonu odporující.
Závěrem rozkladu pak uvedl:
„Veleslavné c. k. místodržitelství račiž za neplatné uznati nařízení zdejšího
c. k. okresního hejtmanství ze dne 14. března letošního roku č. 2775 a učiniti
ve srozumění s veleslavným výborem zemským usnesení nové, kterým se břemeno
opatřiti jízdárnu zdejší švadroně z obce sejmulo a spravedlivějším, totiž stejnoměrným
způsobem rozdělilo.“
Hilbertovou představou bylo, aby starost o zřízení jízdárny byla přenesena stejnou
měrou na obec i na okres, tedy na okresní zastupitelstvo, jež bylo vyšším samosprávným
orgánem a neslo spoluzodpovědnost za provoz teprve nedávno dostavěných dragounských
kasáren v Lounech. Tento návrh byl skutečně okresním hejtmanstvím předložen
místodržitelství, které Hilbertovy vývody zkoumalo až do 5. srpna 1882, kdy
byl odeslán příslušný výnos hejtmanu Landfrasovi. Několikaměsíční odklad přišel
městu jistě vhod, avšak 10. srpna měl starosta na stole pouze další dokument,
který potvrzoval, že obec je skutečně povinna jízdárnu zajistit.
V této souvislosti nebude od věci, ujasníme-li si, jak takový pozemek pro veřejnou
otevřenou jízdárnu měl vypadat. Již víme, že minimální předepsané rozměry obdélníkového
cvičiště byly 76 metrů délky a 38 metrů šířky, což činilo přesně 2888 m2 plochy
(bez 1,5 m2 jeden plošný korec neboli půl vídeňského jitra). Pozemek takto vymezený
měl být rovný, pevného avšak nikoli příliš tvrdého povrchu nebo kamenitý, po
obvodu opatřený odvodňovacími strouhami, vysypaný štěrkem nebo hrubším pískem
a dosažitelný vlastní přístupovou komunikací. Místo mělo být zároveň nedaleko
jezdeckých kasáren, pokud možno přímo v jejich sousedství...
U vědomí těchto podmínek se starosta a městská rada opět pokusili vyhovět. Když
28. srpna Hilbert koncipoval pro okresní hejtmanství dopis o výsledcích podniknutých
kroků, konstatoval, že jsou nabízeny pozemky: ppč. 1217 (rytmistr Jindřich Günther
z Loun), ppč. 1248 (Josef Valter z Loun), ppč. 1251 (Simon Glaser z Loun), ppč.
1259 (Antonín a Josef Gutwirthovi z Loun), ppč. 1261 (František Drtina) a nově
také ppč. 1264 (Čeněk Drexler z Cítolib).
Všichni lounští majitelé byli seznámeni i s možností vyvlastnění, avšak ze svých
požadavků neustoupili, jediný Čeněk Drexler uvedl, že na jeho poli, které je
blízko kasáren a nejen k pronajmutí, ale i ke koupi (2 jitra 105 sáhů čtverečných),
je pod tenkou vrstvou ornice štěrkopísek, a také zřízení přístupové cesty z cítolibské
silnice by nemělo být problémem. Uvedené vlastnosti Drexlerova pozemku vedly
starostu Hilberta k jeho přednostnímu doporučení, neboť se domníval, že uvedený
vlastník nevyrukuje s přemrštěnými požadavky na výši prodejní ceny.
Nicméně starosta míní, vojenští páni mění: v pondělí 11. prosince 1882 (!) přišel
nový přípis hejtmana Landfrase, kterým se městské radě a purkmistrovi sděloval
konečný verdikt. Na základě svolení c. k. ministerstva války bude jízdárna zřízena
na pozemcích ppč. 1259 a 1261 (celkem 975 sáhů neboli 3505 m2), a to na dobu
tří let a za roční poplatek 62 zlatých. Pokud bude v budoucnosti zrušen nájem
nadbytečné části ppč.1259, roční činže se sníží na 59 zlatých. Jestliže by se
v posledním roce takto smluveného nájmu neobjevila ze žádné smluvní strany půlroční
výpověď, budou obě strany smlouvu považovat za prodlouženou o další rok.
Tak rozhodlo c. k. místodržitelství v Praze svým výnosem čj. 80366 ze dne 3.
prosince 1882, o čemž se panu starostovi z okresního hejtmanství „věděti dává
s doložením, že k podepsání nájemní smlouvy co nejdříve pozván bude“. Lakonická
Hilbertova poznámka na rubu přípisu „Béře se k vědomosti 15. 12. 1882“ svědčí,
že proti tomuto řešení již ze strany obce lounské nebyly zásadní námitky. Správa
vojenské posádky zřejmě již počátkem roku 1883 jízdárnu převzala.
Tečkou za celou kauzou, zaměstnávající zúčastněné strany po dlouhých 33 let,
byl dopis posádkového velitele rytmistra hraběte Chotka, který ve středu 14.
února 1883 požádal pana purkmistra o zbourání jakési příčné zdi mezi jezdeckými
kasárnami a hřbitovem. A opět jen stručná poznámka: „Zeď se 15. února dala rozbourat“.
Podepsán Hainc, městský tajemník...
Uvedené peripetie se zřízením stálé, otevřené a zejména předpisové jízdárny
pro „zelené“ dragouny 1. pluku císaře Františka Josefa I. (počínající však již
za pobytu jedné eskadrony 2. dragounského pluku krále bavorského!) jsou ukázkou
vzájemných vztahů mezi obecní samosprávou poměrně malého královského města a
vyššími správními, politickými i vojenskými, zemskými či dokonce ústředními
orgány rakousko-uherské monarchie. Nebylo to poprvé, kdy starosta a městská
rada v Lounech vzdorovali žádostem a nařízením politického orgánu, jakým bylo
v první instanci okresní hejtmanství 3) . Odrážela se v tom snaha o uchování
nejširší možné samostatnosti správy obce i o nápravu některých příliš tuhých
zákonných norem.
Velká jízdárna aktivně sloužila nejdéle do konce roku 1896, kdy, jak již víme,
Louny přišly nejen o dragouny, ale také o statut posádkového města. Na vině
byla z velké části nepříliš kvalitní kasárna, jež vznikla roku 1875 přestavbou
a rozšířením dosavadních provizorních ubytovacích prostor v tzv. Drtinově dvoře
čp. 305. Nesnáze s uznáním objektu jako vyhovující ubytovny pro jezdeckou eskadronu
vyústily nakonec v situaci, kdy se v Lounech ocitlo pouze doplňovací těleso
13. dragounského pluku prince Evžena Savojského s hřebčínem, což již nebyla
regulérní posádka. Statut posádkového města však získaly nedaleké Postoloprty,
kde například roku 1903 stála druhá eskadrona 7. dragounského pluku Karla V.
Leopolda, vévody z Lothringen...
Vojenská střelnice
V zápase města s vojenskými pány však nešlo vždy jen o povinnosti a práva obce
jako celku. Již jsme viděli, že také vlastníci pozemků dokázali využívat svých
práv až do krajnosti, přičemž si byli vědomi nejen stávající hodnoty zemědělských
parcel, ale také projevovali značnou předvídavost v odhadu jejich hodnoty pro
budoucí městskou zástavbu. Obdobou tohoto přístupu (i když za méně dramatických
okolností!) bylo i jednání kolem pronájmu pozemků pro vojenskou střelnici. Dnes
již patrně nikdo neví, kde tento Schiessplatz byl a následující řádky mohou
být pro mnohého čtenáře překvapivým odhalením...
Ze souboru zachovaných dokumentů je závažným dopis, který pod čj. 180 ze dne
9. června 1871 na adresu lounského starosty Antonína Vidmana odeslal štábní
feldvébl Rudolf Schöbel z chomutovské pobočky c. k. Ženijního ředitelství Terezín.
Přílohou dopisu byl několikastránkový návrh úhledným drobným písmem psaného
německého textu nájemní smlouvy, podle níž měly být pro vojenskou správu získány
pozemkové parcely č. 520, 521, 620, 624 a 625 ve fluře Židovský hřbitov, tj.
v nivě od úpatí severního svahu návrší Mělce ke korytu Ohře.
Zachoval se starostův přípis, zaslaný jménem městské rady statkáři Jindřichu
Güntherovi, vlastníku pozemků č. 624 a 625. Majitel se měl se zněním smlouvy
seznámit a své připomínky s dokumentem vrátit na radnici. Podobně tomu bylo
nepochybně také v případě ppč. 520 a 521 (pole a louka) ve vlastnictví Julie
Drtinové. Pod parcelním číslem 620 byl ve smlouvě označen východní cíp rozsáhlé
obecní pastviny na úpatí Mělců.
Všichni oslovení zřejmě s malými připomínkami souhlasili a mohl tedy radní Jan
Havránek 22. června 1871 vrátit celou věc do Chomutova s tím, že sama obec ohledně
části svého pozemku nemá proti znění smlouvy námitky. K podpisu smlouvy došlo
pak 1. srpna t. r. – ze strany města prostřednictvím starosty Antonína Vidmana
a okresního soudce Bedřicha Wagnera.
Jak vlastně taková polní střelnice počátkem sedmdesátých let 19. století vypadala?
Zachoval se nákres původního návrhu, vypracovaný v pobočce c. k. Ženijního ředitelství
v Chomutově (soudobý český překlad názvu této instituce ovšem zněl c. k. Vojenské
dohlížitelství stavební!). Do archivního paré smlouvy jsou vloženy ještě další
názorné přílohy: nákres dřevěného přístřešku pro střelce a upřesňující podrobný
plánek střeliště s uvedením vzdáleností měnitelných cílů a kulochytu (Kugelfang)
ve střevících neboli stopách (jedna rakouská stopa měřila 0,2982 m).
 |
|
Umístění známých jezdeckých cvičišť v Lounech (1850-1900): 1 – první jízdárna u Pražské brány, 2 – malá jízdárna na obecní pastvině ppč. 837 „ve skále", 3 – velká jízdárna u dragounských kasáren, 4 – dočasné cvičiště na ppč. 1470, 5 – hlavní cvičiště v trati Vobůrka, 6 – střelnice pod Mělci. Podle archivních dokumentů zpracoval autor. |
Cvičné cíle měly být ve vzdálenostech 150, 200 a 300 stop, přičemž
kulochyt byl na úpatí návrší Mělce ve vzdálenosti 400 stop. Střílející stáli
v přístřešku (Schiesshaus), za nímž byla pravobřežní přístupová cesta z Loun
a Března (dodnes udržovaná silnička od bývalého státního statku k březenské
farmě). Jednoduchým přepočtem zjišťujeme, že střelby měly být prováděny na vzdálenost
necelých 45, 60 a 90 metrů. To by skutečně odpovídalo výzbroji jezdectva, které
mělo k dispozici pouze zbraně s krátkým dostřelem (karabiny a pistole).
Zachované dokumenty naznačují, že střelnice skutečně byla po několik let v provozu,
i když patrně její konečné řešení neodpovídalo zcela zmíněným původním návrhům.
Svědčí o tom jednání mezi majitelkou pozemku č. 521 Julií Drtinovou, ředitelstvím
Rolnického akciového cukrovaru v Lounech a městskou radou. Počátkem léta 1874
se totiž ukázalo, že cukrovaru hrozí úpadek (ten skutečně nastal a celý podnik
krátce nato koupil podnikatel Matěj Valtera!). To samo o sobě by nemělo na provoz
střelnice vlivu, nebýt toho, že zmíněné pole kdysi paní Drtinová pronajala právě
cukrovaru a nyní se dožadovala jeho vrácení a podání výpovědi na umístění kulochytu!
Z toho plyne, že kulochyt nebyl roku 1874 v původně plánované poloze na obecní
pastvině pod severním svahem Mělců, ale blíže k řece, nejspíše na jižní hranici
pole Julie Drtinové.
Jak se tato komplikace vyřešila, nevíme docela jistě. Zdá se však, že pronájem
pozemků byl prodloužen, neboť o půldruhého roku později okresní hejtman Landfras
vyzývá městskou radu ke zprostředkování dalšího prodloužení právě končícího
termínu. Ještě v březnu 1876 je skutečně takové prodloužení dojednáno, a to
v duchu původní smlouvy z 1. srpna 1871. Pronájem měl být prodloužen dnem 1.
dubna 1876 na dvanáct měsíců. To ovšem vojenskému eráru nevyhovovalo a jednání
pokračovala. Záměrem armády bylo udržení střelnice po co nejdelší dobu, neboť,
jak se zdá, byla využívána i během letních vojenských cvičení pěchoty.
Radnice i tentokrát obratným jednáním uspěla a nájemní smlouva byla za souhlasu
vlastníků pozemků prodloužena až do 30. června 1879. Projednávání návrhu nové
nájemní smlouvy s c. k. Ženijním ředitelstvím v Terezíně se ovšem protahovalo
díky paní Drtinové. Na jejích pozemcích (ppč. 520 a 521) totiž bylo celé zařízení
střelnice, ostatní pozemky do ní zasahovaly jen okrajově a nevýznamně. Vojenský
erár si však v návrhu smlouvy vymiňoval, že paní Drtinová sice může požadovat
roční výpověď pronájmu, ovšem současně s ostatními vlastníky pronajatých parcel.
To Julii Drtinovou významně znevýhodňovalo a tudíž se vehementně bránila požadavkem,
aby ve smlouvě bylo výslovně uvedeno, že právě ona smí dát přednostně zmíněnou
výpověď, bez ohledu na ostatní pronajímatele.
Jak to všechno dopadlo a jak dlouho skutečně ještě střelnice ve fluře „Židovský
hřbitov“ existovala, archivované dokumenty zatím neprozradily. Ostatně vypovězení
nájmu nebylo věcí města, ale soukromých vlastníků pozemků. Proto snad není již
o dalším provozu střelnice v listinném fondu lounského městského úřadu zmínka...
Shrnutí
uvedených údajů o existenci vojenských výcvikových prostorů v Lounech druhé
poloviny 19. století nás vede k závěru, že soužití obyvatel města s posádkou
mělo několik aspektů. Především to byly neustálé starosti radnice s ubytováním
a provozem posádky, jež bývala v síle jedné eskadrony jezdectva. Městský ubytovatel
musel až do roku 1876 zajišťovat ubytování a stravování mužstva a důstojníků,
starat se o ustájení koní a o krmivo 4). K tomu přistupovaly sezónní průchody
nebo pobyty dalších jednotek, provádějících v blízkém či vzdálenějším okolí
cvičení. Také události války v létě 1866 Lounsko značně poznamenaly pobytem
pruských okupačních jednotek. To vše především na účet vlastníků domů, hospodářských
dvorů a pozemků. Bylo tedy třeba vést co nejpřesnější evidenci, aby mohly být
od vojenského eráru a státu více či méně úspěšně vymáhány náhrady.
Požadavky na zajištění pozemků pro jízdní, polní a střelecký výcvik byly směrovány
především na městskou radu a představovaly další zátěž obyvatelstva i agendy
městského úřadu. Majitelé pozemků totiž nebyli vždy ochotni vyhovět poněkud
lakotné ale z titulu zákonů velmi sebevědomé vojenské ubytovací a stavební správě,
podporované politickými orgány v podobě okresního hejtmana a jeho úřadu. Na
druhé straně ovšem z pobytu posádky městu plynul svým způsobem i užitek. Řemeslníci
a zemědělci vojsku prodávali nejrůznější produkty, což do jisté míry oživovalo
lokální ekonomiku.
Přesto na nás z dokumentů, týkajících se vyhledávání pozemků na provozování
malé i velké jízdárny, polního cvičiště a střelnice, nevane duch nějakého nadšení.
Spíše je cítit větší či menší odbojnost, jejíž míra závisela na rozhledu a postojích
starosty, radních i zbytku zastupitelstva. Radnice se po několik let pokoušela
čelit tomuto tlaku návrhy na zřízení regulérních kasáren, spravovaných armádou.
Marně. Teprve v roce 1875 postavená jezdecká kasárna slibovala nápravu. Ani
tehdy nebylo městu pomoženo – vojsko považovalo objekt za nevyhovující a nekvalitní.
Přísně vzato, v pozadí zde popsaných zdlouhavých jednání bylo nepříliš jasně
formulované znění některých ustanovení říšského zákona z 4. června 1879. Tato
norma na jedné straně upřesňovala požadavky vojenského eráru na obce, zároveň
však formulace určitých paragrafů neposkytovaly naději na jednoznačný výklad.
Tedy problém dodnes povýtce aktuální...
Již několik málo let po skončení I. světové války začaly Louny aktivně usilovat
o statut posádkového města. Tyto snahy se více než 10 let zcela míjely účinkem,
a když se v roce 1935 naplnily, radnice musela opět podstoupit nepříjemná jednání
o zřízení vojenského cvičiště. Ale to už je jiná historie a o ní snad někdy
příště.
A. Hluštík [REGIZ 1 / 2001]