KULTURNĚ HISTORICKÁ REVUE LOUNSKÉHO REGIONU
ARCHIV - OSOBNOSTI
EDUARD KLABOCH
Silné citové pouto Benedikta Roezla k rodinám jeho sester a
k jejich potomkům je ze životopisné literatury dostatečně známo. Do života
některých svých synovců však zasáhl "král orchidejí" přímo osudově.
Stalo se tak i u dvou z pěti dětí Anny Klabochové, jejíž syny - Eduarda a
Františka - si Benedikt Roezl zvolil za pokračovatele svého díla.
Anna Klabochová, v matrice uváděná za svobodna jako Rösslová, se narodila
31. 2. 1826 v Horoměřicích u Prahy, ve stejném domku jako její starší bratr
Benedikt. O tři roky později se zde narodila i její sestra Ludmila. O raném
dětství těchto tří sourozenců nevíme téměř nic, jen to, že se s rodiči přestěhovali
v září 1829 na další premonstrátské panství na Pátku nad Ohří, kde se narodily
Roezlům další čtyři dcerky. V Pátku také nabyly děti základního vzdělání a
děvčata se pravděpodobně naučila vést n ejen domácnost, ale i pomáhat při
odborných zahradnických pracích, vždyť v matčině i otcově linii pocházela
ze zahradnických rodin.
O dospívání Anny Klabochové, o jejím charakteru, vzdělání a zálibách prameny
mlčí, nevíme také nic o okolnostech, za jakých se seznámila s Janem Klabochem,
zahradníkem v Kobylnikách na Slánsku. Rodinné poznámky a matriční zápis však
uchoval datum sňatku mladého páru. Anna a Jan byli oddáni 7. 7. 1847 na Pátku,
nevěstě bylo v té době téměř jednadvacet let, ženich byl o čtyři roky starší.
Můžeme se jen dohadovat, zda se veselky zúčastnil i Benedikt Roezl, zdá se
to však velmi málo pravděpodobné. V té době pracoval již rok ve Van Houtteově
obchodním zahradnictví v Gentu a byl značně vytížen. Stejně tak nevíme, jak
často se vracel do Čech a zda měl vůbec možnost spatřit kdy své malé neteře
a prvorozeného syna Anny a Jana Klabochových, kteří se narodili mladému manželskému
páru před Roezlovým odjezdem na americký kontinent, tedy před rokem 1855.
Jako první spatřila světlo světa v Kobylnikách Vilemína 15. 7. 1849, brzy
se narodila Jana, 24. 5. 1851. Vytoužený syn se narodil Klabochům až 14. 12.
185 2, dostal jméno Eduard. O dalších dětech se mohl Benedikt Roezl dozvědět
až z dopisů. 5. 10. 1856 se narodil další Klaboch, tentokrát František a o
necelých pět let později přišel na svět slabý a nemocný Vincenc, v rodině
nazývaný Čeněk. Nedožil se však ani plného roku života. Narodil se 19. 4.
1861 a skonal 23. 3. 1862.
Úmrtí posledního dítěte bylo další těžkou ranou osudu, s kterou se Anna Klabochová
musela vyrovnat. O tři měsíce dříve zemřel totiž i její manžel, Jan Klaboch,
ve věku nedožitých čtyřiceti let.
Obtížnou rodinnou situaci, kdy zůstala sama se čtyřmi dětmi ve věku od třinácti
do šesti let, řešila Anna návratem ke svým rodičům na Pátek, kam se přistěhovala
v první polovině roku 1862. Oběma jejím rodičům bylo v té době již přes šedesát
let, matka byla starší než otec. Přesto se oba snažili Anně a jejím dětem
vytvořit nový domov. Její otec Vincenc Roezl se dokonce rozhodl, že chlapce
vyučí svému řemeslu.
Pro úplnost připomeňme, že Anna Klabochová byla jediná, která se za obtížných
životních podmínek vrátila k rodičům. Její další tři sestry již v té době
s rodinami pobývaly v Mexiku, kam je pozval Benedikt Roezl, a zbývající dvě
žily nedaleko v Panenském Týnci. Ludmila byla provdána za tamějšího obuvnického
mistra Hynka Munče a Eva, provdaná Houdová, žila v blízké hájovně, kde působil
její muž jako vrchnostenský revírník.
Práci v premonstrátských zahradách plně zvládal na Pátku Vincenc Roezl až
do roku 1869, kdy se začalo uvažovat o jeho nástupci. Tehdy se rozhodl přestěhovat
se s manželkou, dcerou Annou a jejími dětmi do Panenského Týnce. Ještě předtím
však stihl zabezpečit další odborné vzdělání staršího Annina syna, Eduarda
Klabocha. Ten ve svých životopisných poznámkách, jež se zachovaly v jeho pozůstalosti
deponované v knihovně Náprstkova muzea, o několik desítek let později na své
dětství na Pátku vzpomínal:
"Bylo to v roce 1865 v Pátku nad Ohří, kdy můj bratr nějakým nárazem
poškodil si nohu v holeni, která se mu podebrala a trvalo dlouho než se vyléčil.
Lékařem tam byl otec našeho cestovatele Dr. Holub, který deně navštěvoval
mého nemocného bratra. Jednoho dne dozvěděl se Dr. Holub, že B. Roezl poslal
cestopis určený pro Regl Deutsche Gartenflora, a vyžádal si jej od mého děda,
jenž byl otcem Roezlovým, k opsání. Opis tento psaný Drem Holubem nachází
se podnes v mém majetku. V tomtéž čase přišel na pr ázdniny Emil Holub, který
v toho času studoval Gymnasium v Žatci. Mladík vznětliví a nymrod náruživí,
byl nadšen hned pro cestování a mnohdy jsme si vyprávěli, že též se podíváme
na svět, jen co se ktomu naskytne příležitost."*)
V době těchto setkávání bylo Eduardovi třináct let, Františkovi devět a jejich
příteli, Emilovi Holubovi, již téměř osmnáct. Zvláštním řízením osudu všichni
svou touhu po dalekých krajích naplnili, byť oba Klabochové se značným přispěním
strýce Benedikta.
V roce 1869, kdy se František Klaboch přestěhoval s matkou, dědečkem a babičkou
do Panenského Týnce, nastoupil Eduard na zkušenou do zahrad hraběte Bentraka
ve Frídavě a během roku přešel do Clam-Gallasových zahrad ve Vídni. O jeho
krocích byl bezpochyby dobře zpraven strýc Benedikt, neboť v 1871 napsal do
dopisu sestře Anně následující poznámku: "Má-li Eduard chuť k cestování,
nechť jede do Mexika do Santecomapanu a tam nechť zůstane tak dlouho, až se
přiučí španělštině a pak si pro něho přijedu." Tato jediná věta rozhodla
o osudu Eduarda Klabocha. V červenci 1871 opustil Vídeň, 11. srpna téhož roku
se nalodil v Hamburku a 24. října přistál ve Veracruzu, odkud jeho cesta vedla
již k příbuzným do Santecomapanu, kam dorazil za několik dní, tedy na podzim
roku 1871. Se svým strýcem Benediktem se ovšem sešel o mnoho měsíců později,
až na jaře roku 1873. Je paradoxem osudu, že jeho mladší bratr František,
který zůstal s matkou v Čechách, poznal Benedikta Roezla téměř o rok dříve.
V dubnu 1872 přijel totiž Benedikt Roezl poprvé po sedmnácti letech svého
dobrodružného života na americkém kontinentě zpět do Evropy. Vedle jednání
s předními západoevropskými zahradnickými firmami a znalci orchidejí si vyšetřil
i čas na návštěvu Panenského Týnce, kde jej očekávali rodiče i rodiny jeho
sester. U Anny spatřil poprvé i svého dalšího synovce Františka. Tomu bylo
necelých šestnáct let, podle úsudku jeho pozdějších spolupracovníků byl veselý,
podnikavý, pilný a chytrý. A byl to zahradník, poslední, kterého vyučil Vincenc
Roezl. Benediktovi asi nedalo příliš práce přesvědčit chlapce, aby jej následoval.
Reakci matky ani Vincence Roezla na Františkovo rozhodnutí neznáme. Jisté
je, že František Klaboch odcestoval se svým strýcem na podzim roku 1872 do
Anglie a poté do Denver City. Zde společně se strýcem sbíral semena, hlízy
a cibule tropických rostlin. Ze Spojených států amerických se oba přesunuli
na konci roku 1872 do mexických hor a posléze do Panamy. Již během prvních
měsíců pob ytu v Americe se František projevil jako nadaný a obětavý sběratel,
v Mexiku objevil i novou krásně kvetoucí orchidej Odontoglossum madrense a
další novinky pak nalezl při cestách v Equadoru. To se však již k němu a Benediktu
Roezlovi připojil i bratr Eduard, se kterým se konečně v březnu 1873 setkali
u příbuzných. Po několika týdnech společných cest se však Benedikt Roezl rozhodl
ponechat Františka v Mexiko City, kde jej pověřil tříděním a zajištěním komerčních
rostlin, a sám s Eduardem se vypravil na nové sběry do Bolivie a Peru. Tato
poměrně krátká, ale náročná cesta přes vrcholky And byla pro Benedikta Roezla
natolik výnosná, že se rozhodl svou obrovskou zásilku rostlin osobně doprovázet
do Londýna a v dubnu 1874 tak učinil. Eduard se zatím sešel v Mexiku se svým
bratrem a zotavoval se ze záchvatů zimnice, kterou se nakazil v Bolívii.
Benedikt Roezl se vrátil na americký kontinent již koncem července 1874, doprovázen
tentokráte svým dalším synovcem Bohumilem Houdou, synem Evy Houdové. Jejich
společná cesta započala v New Yorku a vedla napříč Spojenými státy. K břehům
Mexika se dostali až počátkem prosince 1874 a je pravděpodobné, že právě tehdy
si s bratry Klabochovými určili cíle svých následujících výprav. Zatímco Benedikt
Roezl a mladý Houda se rozhodli zdolat sopku Colimu, vypravili se Eduard a
František na cesty do Panamy, Columbie a Equadoru. Výsledky těchto cest pravidelně
oznamovali Benediktu Roezlovi, zpočátku do jeho tábora pod Colimou, posléze
do Mexika a nakonec do Prahy, kde se Benedikt Roezl v roce 1875 rozhodl usadit.
Vzájemná korespondence z tohoto období je pak nesmírně vzácná a dosti obchodní.
Je vedena v němčině, česky psané dopisy jsou vzácnou výjimkou. Většinu dopisů
strýci Benediktovi psával Eduard Klaboch, kterého Benedikt Roezl společně
s Bohumilem Houdou pověřil správou svého majetku v Mexiku. Jaký podíl měl
ve společném podniku mladý František, nevíme. Zdá se, že na jeho intuici a
talent při vyhledávání nových rostlin spoléhal strýc natolik, že jej nechtěl
pevně vázat na jediné místo. Finanční vyrovnání za zaslané rostliny mu však
pochopitelně poskytoval. Většinu cest do roku 1878 však nevykonával František
sám, velmi často jej doprovázel i bratr Eduard. Jeho nejoblíbenějším teritoriem
byla oblast Equadoru, kam mnohokrát zavítal. Při jedné z cest však spadl ze
skály a zle si poranil nohu. Přestože ho Eduard pomohl dopravit zpět do Mexika,
nepodařilo se mu nohu doléčit. Rozhodl se tedy na podzim roku 1878 zajet do
Evropy a odpočinout si u rodičů. Svůj pobyt v Čechách ukončil František Klaboch
před koncem roku. Při zpáteční cestě napsal ještě dopis bratrovi z Londýna,
po návratu na americký kontinent napsal i dalším příbuzným - cítil se zdráv
a plánoval další cesty. Poslední dopis odeslal údajně 3. ledna 1879. Tři týdny
poté oznámil světový zahradnický tisk, že František Klaboch dne 24. l edna
1879 v mexické Inquille náhle zemřel. Jako příčinu úmrtí posléze odborníci
určili záchvat žluté zimnice. Nekrology a komentáře západoevropských časopisů
zdůrazňovaly ztrátu, kterou tím jejich společenství utrpělo, a nešetřily slovy
soustrasti nad mladým a talentovaným mužem. Františkovi Klabochovi bylo pouhých
třiadvacet let.
V osmdesátých letech minulého století mohl představu Benedikta Roezla o úspěšném
sběrateli a zdatném obchodníkovi naplnit již jen Eduard Klaboch, neboť Bohumil
Houda, který zpočátku svým bratrancům Klabochům zdárně sekundoval, se právě
v tomto období rozhodoval z rodinného podniku odejít. Na Eduarda se tedy Benedikt
Roezl snažil přenést nejen své životní zkušenosti, ale i obchodní kontakty.
Získal jej i jako přispěvovatele do Flory. Bohaté obchodní kontakty také přiváděly
Eduarda Klabocha častěji na starý kontinent. Svou první obchodní cestu podnikl
již roku 1879, kdy navštívil Anglii a uzavřel zde zajímavé kontrakty. Ty jej
vedly zpět do Střední a Latinské Ameriky, kde na území Equadoru sbíral až
do roku 1884. Když se vrátil zpět do Mexika, zastihla jej tam zpráva o úmrtí
Benedikta Roezla, který skonal 14. října 1885 v Praze. Strýcovo úmrtí bylo
hlavním důvodem Eduardova návratu do vlasti i vážně míněného rozhodnutí, že
zde již zůstane na trvalo. Toto předsevzetí však vydrželo Eduardu Klabochovi
pouhé tři roky. V roce 1889 využil výzvy a finančních prostředků svých anglických
partnerů a vydal se hledat opět nové orchideje do Panamy, Peru a Kostariky.
Pochopitelně, jako vždy nevynechal ani Mexiko, kde měl v té době již četné
příbuzenstvo. Na náklady Angličanů se Eduard Klaboch vypravil do Ameriky ještě
jednou, a i když už neposílal do Evropy tak četné zásilky jako jeho strýc,
byly jeho cesty považovány za komerčně úspěšné. Budování vlastní existence
bylo pro Eduarda Klabocha velmi důleži té. Přes vážnost a úspěchy, kterých
dosud dosáhl, nebyl rozhodně bohatý a na svůj díl ze strýcova dědictví nemohl
příliš spoléhat. Sám Benedikt Roezl totiž ještě za svého života značnou část
příjmů ze svého prosperujícího závodu věnoval na vydávání Flory, další směřovaly
do podpůrného spolku Roezl. Faktický zůstatek jeho majetku nebyl tedy velký
a podle poslední vůle B. Roezla byl ještě dělen mezi všechny blízké příbuzné.
Díky honorovaným cestám se však Eduard Klaboch počátkem devadesátých let domohl
určitého majetku a v roce 1891 byl již uváděn jako usedlý zahradník na Smíchově,
byť s trvalým bydlištěm v Panenském Týnci. Roku 1891 se také rozhodl skoncovat
se svým staromládenectvím a oženil se. 4. července 1891 uzavřel sňatek s Boženou
Kolínkovou, dcerou mistra kovářského z Donína. Nevěstě bylo toho roku dvacet
pět let, ženich byl o třináct let starší. Krátce po svatbě, 16. 4. 1892, se
manželům narodil první syn, po otci Eduard. Holčička, po mamince Božena, přišla
na svět o rok později, narodila se 9. 7. 1893, nedožila se však ani celého
roku. Zemřela na zápal plic 26. 4. 1894. Po její smrti se rozhodl Eduard již
neopouštět rodinu a cestování definitivně skončil. Od roku 1895 se věnoval
pouze své živnosti a rodině. Dočkal se narození i tří dalších dětí. Další
syn, Ladislav, se narodil 22. 5. 1896, a jeho bratr Zdeněk 21. dubna 1898.
Jako poslední se oběma manželům narodila holčička. Děvčátko přišlo na svět
4. 12. 1903 a dostalo rodinné jméno Božena.
O svou rodinu se Eduard Klaboch bez mimořádných cest staral až do své smrti
22. srpna 1915, kdy skonal na Smíchově. Jeho matka Anna Klabochová jej v Panenském
Týnci přežila téměř o dva roky. Zemřela 26. června 1917.
Pro Regiz (opět věnovala)
dr. Marie Imbrová [REGIZ 3 / 1996]
*) Přesná citace včetně pravopisných chyb.