První republika nebývale přála kultuře a společenskému životu.
Důraz byl kladen zvláště na literaturu a kvalitní publicistiku. V této době
se objevuje postava Jana Klepetáře - publicisty, překladatele, básníka, kritika
a dramatika. Jeho jméno vešlo ve veřejnou známost však až díky tragédii americké
občanky maďarského původu - Margity Vörösmartyové. Ale vezměme vše popořádku.
Utrpení mladého Klepetáře
Když se 16. listopadu 1902 narodil vážené pražské rodině Klepetářů syn Jan,
nikdo netušil, že se objevila budoucí literární hvězda. Respektive meteorit,
který rychle zazáří a zhasne.
Obecnou školu vychodil malý Jan v pražském Karlíně. Své spolužáky předstihoval
bystrostí a pohotovostí. Není divu, že pokračoval ve studiu na gymnáziu -
lounské reálce. Tady se Klepetář spřátelil s mladými maloměstskými intelektuály
- Konstantinem Bieblem a Karlem Konrádem. Aktivně se účastnil studentského
života, zvláště v revolučních převratových dnech října 1918. Tehdy se stal
redaktorem radikálního studentského časopisu Cíl. Ve svém pozdějším článku,
nazvaném "Hrst vzpomínek na převratovou dobu v Lounech" nenahlíží
na své studentské působiště příliš shovívavě. Gymnázium nazývá blbárnou, tvrdé
odsudky se dotkly i mnoha členů profesorského sboru. Přesto však v závěru
stati uvádí, že Lounům patří jeho dík, neboť "odtud, kde jsem začal postrádati
kulturu, jsem vyšel".
Vstup do literatury
Po ukončení gymnaziálních studií se Jan Klepetář vrací zpět do Prahy, kde
studuje medicínu na Universitě Karlově. V této době se začíná stýkat s předními
pražskými literáty, působí v některých studentských tiskových podnicích -
v časopisech Ruch a Studentská revue, kam přispívá mimo jiných i Vítězslav
Nezval. V letech 1923-24 spolupracuje s revue Apollón, díky níž se seznámil
s bratry Čapky, Karlem Poláčkem a Ferdinandem Peroutkou, do jehož časopisu
Přítomnost později také přispíval.
Klepetář byl literárně velice nadaný. Díky svému básnickému debutu - sbírce
Bílý okamžik, se zařadil k poválečné vitalistické generaci, která spojuje
opojení ze života, láskyplnou pokoru a silné sociální cítění s dekadentními
prvky. V roce 1925 napsal divadelní hru Zlato, která získala ocenění pražského
Proletkultu. Touto dobou začíná být obviňován kritikou, že záměrně volí témata
s příchutí laciné senzace. Později tyto výtky přerostly v charakteristiku
literatury "klepetářovského typu", jíž je lit eratura pouze prostředkem
k proslavení vlastní osoby.
Horror
V roce 1925 ukončil Klepetář studia na universitě, o dva roky později získal
doktorát.
V červnu 1926 se seznámil s novináři Janem Michalkem a Mikulášem Sikorskim.
Michalko měl v té době problémy. Stejně jako Jan Klepetář nacházel zalíbení
v bohémském životě a cestování, na což jeho nepříliš vysoká výplata pochopitelně
nemohla stačit. Své finanční nesnáze se pokusil vyřešit podvodem. V říjnu
1925 se totiž do ČSR vrátila ze Spojených států Margita Vorosmartyová. V USA
působila jako pokojská a později jako společnice v rodině bankéře Wertheima.
Díky tomu nabyla poměrně slušného jmění. A to právě lákalo Jana Michalka.
Nevábně vyhlížející Margita se do fešného novináře zamilovala. Michalko toho
využil a pod záminkou manželství zaútočil na její peněženku. Postupně z ní
vylákal padesát tisíc Kč a slibovaná svatba byla stále v nedohlednu. Aby ji
uchlácholil, koncem dubna 1926 se s ní Michalko zasnoubil. Margita však neustále
tvrdě urgovala svatbu, a když se povedený ženich stále k ničemu neměl, podala
na něj v Košicích trestní oznámení za podvodné vylákání peněz pod záminkou
sňatku.
V Michalkovi začal pomalu dozrávat šílený plán. Po seznámení s Klepetářem
ho požádal o přátelskou výpomoc - zinscenování fingované svatby. 30. června
1926 se v místnosti sdružení českých spisovatelů - Máj konala Margitou vytoužená
svatba. Falešným oddávajícím byl Jan Klepetář. Později mu bude přičtena k
tíži skutečnost, že měl při obřadu přes rameno česko-slovenskou trikolóru.
Margita však podvod brzy odhalila a opět hrozila udáním.
Michalko, Klepetář a Sikorski se jí snažili uklidnit, pozvali jí do Tater
a vylákali na pěší tůru ze Štrby do Vážce. Vorosmartyová se cítila unavena.
Klepetář jí údajně do kalíšku s vodou nasypal nějaký prášek. Když začalo sedativum
působit, Michalko se na ní vrhl a uškrtil ji. Poté z ní strhali šaty a vlásničky
a tělo zahrabali na břehu Váhu. Pak se vrátili do Prahy a poté odjeli do Paříže.
Na místo činu se pachatelé vrátili ještě na jaře příštího roku. Dostali totiž
strach, že velká voda tělo vyplaví. A tehdy došlo k hororové scéně. "Michalko
přistoupil k rozkládající se, uchopil ji za nohy a po způsobu trhání slanečka
jí odtrhl nohy od trupu". Pozůstatky naházeli do řeky, některé kosti
před tím roztloukli. Zde došlo také k domluvě, že při případném zadržení budou
trvat na tezi sebevraždy Vorosmartyové.
Odhalení a soud
V červnu 1927 je na přání amerických úřadů zahájeno po nezvěstné pátrání.
Již 3. srpna jsou všichni tři společníci zatčeni a je na ně uvalena vazba.
Několik dní nato se Michalko a Sikorski sesypali a k vraždě se přiznali. Ne
tak Klepetář. Ten zapíral až do konce procesu, ačkoliv se našel svědek, který
ho v čase vraždy viděl ve vlaku do Liptovského Mikuláše. Navíc byl u něj zajištěn
kufr oběti, o němž tvrdil, že si ho k němu dal do úschovy Michalko. Kriminalisté
také navštívili místo vraždy a našli z de bércové kosti, dvě vlásenky a lidské
vlasy. Touto dobou se začíná v ultrapravicovém tisku rozjíždět pomlouvačná
kampaň proti levicovým intelektuálům, do jejichž okruhu Klepetář patřil. Celému
procesu byla věnována obrovská pozornost sdělovacích prostředků.
Dne 25. února 1928 začal v Košicích soud s Michalkem a spol., kteří byli obviněni
z vraždy a podvodů. V obžalovacím spise se mimo jiné pravilo: "Obviněný
Klepetář jest sám povahy výstřední a literárně fantastické. Jako občan akademický,
pocházející z vážené rodiny, jest v důvodném podezření z vraždy a několika
vážných podvodů". Objevily se dokonce spekulace, že se Klepetář vraždy
zúčastnil kvůli nesmazatelnému literárnímu prožitku. To však Klepetář odmítl.
Dalším přitěžujícím faktem byla skutečnost, že se nikdy netajil obdivem k
Nietzchemu a jeho filosofii nadlidství.
Soudním verdiktem pak byl Jan Michalko odsouzen k trestu smrti, který mu byl
změněn na 20 let žaláře, zostřeným jednou za čtvrt roku postem a v den vraždy
tvrdým ložem. Sikorski po předvedených kajícnostech dostal 15 let a pokutu
200 Kč. Klepetář byl odsouzen na doživotí. Rozhodnutím nejvyššího soudu v
Brně mu byl trest změněn na 15 let káznice. V roce 1937, po odpykání dvou
třetin trestu, byl propuštěn a trest mu byl úplně zahlazen rozhodnutím presidenta
republiky ze září 1948.
Polepšený?
Po propuštění z vězení pracoval Jan Klepetář jako úředník v advokátní kanceláři
a přispíval do Prager Presse a Prager Tagblattu. Po válce se stal vedoucím
propagace nakladatelství Máj, na podzim 1949 se vystěhoval do Švédska a později
do Západního Německa. Koncem padesátých let přesídlil do USA, kde pracoval
jako psychiatr. Několikrát dokonce navštívil Československo.
Jeho konec byl více než příznačný. V roce 1977 byl při návratu z prázdninové
cesty zatčen v Kanadě za finanční podvod a ve špatném zdravotním stavu byl
převezen do Prahy. Tady také 10. srpna 1978 zemřel.
Hochštapler nebo zneuznaný génius?
Je nepopiratelné, že Klepetář měl obrovský literární talent, který však rozmělňoval
v dobově poplatných dílcích. Pohyboval se ve vybrané intelektuální společnosti,
byl přítelem význačných literátů. Bohémský život a dobrodružná povaha však
způsobily, že se ocitl na hodně šikmé ploše. Přišla díky tomu česká literatura
o svého Gogola, do jehož postavy se sám stylizoval? Kdo ví...
Karel Vrána