V roce 1909 nastoupil do pedagogického sboru c. k. vyšší
státní reálky (dnes gymnázia) v Poděbradově ulici akadamický sochař Josef
Kvasnička. Se svojí ženou Marií žil v nájemním bytě v domě čp. 892 na tehdejší
Revoluční třídě. Dům již neexistuje a ulice nese (po několika změnách) název
Osvoboditelů. Také vzpomínka na profesora Kvasničku, pověřeného výukou kreslení,
rýsování a modelování, již značně vybledla. Snad proto, že v Lounech působil
jen tři roky nebo proto, že není považován za umělce, kterému je nutno vyhradit
významnější místo v dějinách českého sochařství.
V každém případě zanechal v Lounech dva ze svých zdařilých výtvorů. Každý
z nich má svou historii, zasluhující pozornosti právě ve městě, jež se vůči
sochám nechovalo vždy laskavě.
Josef Kvasnička se narodil 16. března 1868 v Dubské Lhotě u
Vodňan. Vystudoval vídeňskou Akademii umění a Umělecko-průmyslovou školu v
Praze, kde byl Myslbekovým žákem. V letech 1901 a 1902 vykonal studijní cestu
do Říma, ale nakonec zvolil životní dráhu středoškolského profesora. Když
roku 1912 odcházel z Loun, jeho další etapou bylo působení na reálce v České
Třebové. Zemřel ve věku 64 let 12. října 1932 ve Vodňanech a je tedy pochován
v rodném kraji.
Z významných plastik Kvasničkových je třeba zmínit se o soše jednoho ze zakladatelů
Národního muzea, Kašpara Marii hraběte Sternberga, stojící v pantheonu této
instituce na Václavském náměstí dodnes. V Lounkách u Roudnice nad Labem mívali
Kvasničkův reliéf poslance Václava Kratochvíla a Umělecká beseda pražská bývala
vlastníkem jeho busty skladatele Antonína Dvořáka. Za působení v České Třebové
vytvořil bronzový reliéf Mistra Jana Husa, umístěný v městských sadech, a
ve Vodňanech znají jeho pomník Jana Žižky z roku 1928.
Za svého působení v Lounech se zřejmě umělecké tvorbě věnoval také, avšak
zakázky směřovaly jinam. Tragickou shodou okolností zde však zanechal plastiku,
která neměla sloužit ozdobě veřejných prostranství či interiéru některé budovy,
ale je do dnešních dnů výpovědí intimního vztahu k drahé osobě. Na hlavním
lounském hřbitově, v VIII. oddělení, 5. řadě a v hlavách hrobu č. 1 stojí
mohutný kvádr hrubě otesané žuly, do něhož je vsazen nízký bronzový reliéf
zamyšlené dívčí postavy. Z lipové snítky nad její hlavou padá jediný uschlý
lístek...
 |
|
Pamětní deska M. Kvasničkové, secesní perlička na lounském hřbitově FOTO: A. Hluštík |
V levém dolním rohu, pod ženskou postavou, je citát vzpomínky
profesora češtiny a němčiny Jaroslava Kroupy, kolegy Josefa Kvasničky na lounské
reálce: „... Jen několikrát setkal jsem se s ní, ale vlídnost a milost její
zachová si navždy v duši mé nejlepší vzpomínku...“.
Na opačné straně desky je nenápadně umístěna prostá věta: „Duši vzácné – manžel“.
Hrob je místem posledního odpočinku paní Marie Kvasničkové, rozené Samkové
z Týniště nad Orlicí, sochařovy ženy. Zemřela náhle v jejich bytě 27. ledna
1912, ve věku nedožitých 41 let. Trpěla srdeční slabostí a srdeční příhoda
byla také příčinou jejího nenadálého odchodu ze světa živých...
Smutkem zasažený manžel vytvořil jímavou plastiku, střežící dodnes památku
milované ženy nad zapomenutým rovem. Secesní prostota a ladnost línií reliéfu
upoutá i náhodného pozorovatele opravdovostí a cudnou upřímností. Myslím,
že nebylo náhodou, když Josef Kvasnička ještě téhož roku z Loun odešel, aby
ve školním roce 1912-1913 začal vyučovat své oblíbené předměty daleko od Loun.
Možná jeho nové působiště v České Třebové nebylo nahodilou volbou. Není odtud
totiž daleko k rodišti zesnulé a kdo dnes může vyloučit, že i na to myslel
sochař, odcházející z Loun pryč od bolestných vzpomínek.
Myslím, že by tomuto drobnému výtvoru Josefa Kvasničky, odlitému do bronzu
slévárnou B. Matějíčka v Praze - Vršovicích, měla být věnována péče o nic
menší, než je tomu v případě monumentální sochy Mistra Jana Husa na lounském
Mírovém náměstí. Její osudy jsou jiné a Josef Kvasnička v době svého odchodu
z Loun jistě netušil, že za pouhé tři roky vytvoří dílo, neodmyslitelné dnes
od vzhledu historického jádra města na Ohři.
O tom, jak se Husův pomník v Lounech ocitl, existují velmi podrobné historické
dokumenty. V některém z příštích čísel REGIZu o nich rád napíši trochu více.
Dnes jsem chtěl jen upozornit na jednu ze dvou památek na zapomínaného sochaře.
Na památku, která svojí jímavou intimností možná vypovídá o autorovi více,
než mohutný pomník, který již bereme jako samozřejmost...
Antonín Hluštík [REGIZ 1 / 1998]