KULTURNĚ HISTORICKÁ REVUE LOUNSKÉHO REGIONU
ARCHIV - OSOBNOSTI
KAMIL LINHART - CESTA KE KRUHU
Kamil Linhart patří k uměleckým osobnostem, o kterých jakoby se v Lounech příliš nevědělo. Buďme upřímní a přiznejme, že je to (v malých modifikacích) úděl všech Louňáků, kteří překročili stíny maloměsta. Dne 7. února 1996 byla v pražském domě U černé Matky Boží otevřena výstava K. Linharta s názvem Cesta ke kruhu, která se pro mnohé stala událostí číslo jedna. Přetiskujeme úvodní slovo Mgr. Z. Sedláčka, pronesené na vernisáži výstavy.
Výstava Kamila Linharta v Českém muzeu výtvarných umění umožňuje
přehlédnout umělcovu výtvarnou práci od prvé poloviny 60. let až do přítomnosti
a současně poprvé zveřejňuje tu část tvorby, jež vznikala od počátku 70. let
a zůstávala skryta v soukromí autorova ateliéru.
V domě U černé Matky Boží se setkáváme pouze s výsečí Linhartova díla. Etapě,
která je zde prezentována, předcházelo období plenérové krajinomalby, podnícené
vzorem významného učitele Martina Salcmana, a ještě dříve raná bouřlivá léta
ve společenství lounských surrealistů. Současně je třeba připomenout, že výtvarná
práce není výhradní aktivitou Kamila Linharta, neboť pro něho představuje
- podle slov Josefa Hlaváčka - pouze jednu z cest, která se blíží k tajemství
bytí. Stejnou platnost přikládá studiu filosofie, východní spirituality, hlubinné
psychoanalýzy - zejména spisům C. G. Junga, pozornému zkoumání přírody a meditaci.
Jinou významnou aktivitu pedagogické působení, jehož dosah a podnětnost doložila
loňská výstava Krajina - výseč universa v lounském muzeu. Právě v pedagogické
činnosti se odráží hluboké vědomí významu neformálního vztahu učitele a žáka
a duchovní tradice předávání poznání a postojů, vštípené nejen M. Salcmanem
v oblasti umělecké produkce, ale ještě dříve, počátkem 40. let, v disciplínách
uměleckých i filosofických knihovníkem Jaroslavem Janíkem, výraznou osobností
prostředkující aktuální domácí i zahraniční podněty a propojující osobnosti
různých názorových okruhů. V surrealistické prehistorii lounských neokonstruktivistů
sehrál podstatnou roli právě J. Janík, který stejně iniciačně zapůsobil později
v Kolíně na malíře Jana Kubíčka a Jiřího Balcara. Kamil Linhart a jeho přátelé
František Chaun, Jiří Navrátil, Jaroslav Mrnka a František Fast anticipovali
v surrealist ických poetických večerech a akcích, provozovaných na půdách,
v mansardách a posléze ve volné přírodě, vývoj výtvarného umění směrem k akčnosti
a expanzi do krajiny, a to zcela souřadně s aktivitami vrstevníků ze skupiny
Ra nebo s prakticky nezveřejněnou protektorátní činností Václava Boštíka,
Jiřího Mrázka a sochaře Jana Křížka (původem z Dobroměřic u Loun).
Ústředním tématem, jež prochází celým Linhartovým dílem, je vztah racionality
a intuice, resp. geometrického a informálního principu výstavby výtvarného
díla, podložený hledáním archetypálního tvaru. Po období výrazně oproštěných
krajin od Baltu z počátku 60. let se v následujícím procesu abstrakce osamostatnila
dichotomie horizontální plochy a koncentrického útvaru. Později nabyl soustavně
hledaný archetypální tvar organické podoby hlavy, stromu, améby. Po roce 1966
pak prošel radiální geometrizací: v Plastickoobrazových kompozicích let 1966
a 1967 tvar expandoval do prostoru a barevně se zjednodušil do kontrastu světlé
a tmavé barvy. V Reliéfních kompozicích vznikajících v letech 1968 až 1971
postupuje minimalizace ještě dál, k plošnému, rozdělenému tvaru nebo k mírnému
prostorovému vychýlení větších segmentů vymezených opět onou "archetypální"
křivkou. Barevnost se omezuje až k monochromii, mnohdy stříbrné či zlaté barvy.
Volba barev nesouvisí s civilizačním duchem konstruktivních tendencí, ale
také s archetypální povahou díla - odkazuje k magické vizuální přitažlivosti
lesku drahých kovů a drahokamů, ve vyšším významovém plánu k mystice světla
a jasu.
Počátkem sedmdesátých let intenzita umělcovy práce, nepochybně pod vlivem
nepříznivých vnějších podmínek a ztráty publicity, klesá. Tehdy se mvěnoval
konceptuální tvorbě, projektům, které navrhovaly naddimenzované předměty běžného
užití, případně realizaci obrovských elementárních geometrických těles přímo
na okraji Českého středohoří. Obrazové kompozice vznikaly jen řídce. Obrat
se datuje přelomem 70. a 80. let, kdy Kamil Linhart začal pracovat na cyklu
Limitových kompozic a zahájil tak malířskou etapu trvající až do současnosti.
Limitové kompozice poněkud připomínají texturální abstrakci 60. let, odlišující
se ale podstatně v některých případech významovostí a návazností na předchozí
geometrická díla. Znovu se zde transformuje téma křivky zvoleného archetypálního
tvaru, tentokrát v podobě kruhového segmentu, křivky dělící obrazovou plochu,
nebo ve složitější kompozici jejich průniků. Obrazy lze chápat jako vizualizaci
vesmírného dění: mlhovin, vírů, přelévání hmoty, střetů a pulzací. Poslední
etapa datovaná počátkem 90. let, probíhá ve znamení návratu ke kruhu, tematizovanému
do podoby planety, záhadného kosmického tělesa, zdroje intenzivní záře či
naopak temné pohlcující hlubiny. Hieraticky umístěný kruh otevírá sémantiku
obrazu prastarým symbolickým významům spojených s kruhem a koulí. Francouzský
teoretik umění Georges Poulet píše v knize Metamorfózy kruhu o tomto útvaru,
vztahujícímu se v době prolnutí středověkého a novověkého myšlení k Bohu i
člověku: "Člověk zjišťuje, že je stej ně jako Bůh středem a nekonečnou
koulí. A nadto každý bod, v němž se člověk octne, konstituuje se jako stále
se obnovující střed této nekonečné kulovitosti, neboť každý bod a každý okamžik
poskytuje nové hledisko." Takové pojetí není vzdálené modernímu spirituálně
orientovanému výtvarnému umění. Pro český kontext stačí připomenout paradigmatický
obraz Václava Boštíka Prostor kruhu z roku 1967. Naznačený metafyzický výklad
nás však již zavádí za dílo, k významové vrstvě, koncepci světa. Neměli bycho
ale opouštět ani samu fakticitu díla, tedy jeho věcnou stránku a výtvarná
specifika.
Od retrospektivní výstavy se vyžaduje, aby přinesla odpověď na otázku po charakteru,
vývojové dynamice a postavení celku autorova díla v širším výtvarném kontextu.
Tvorba Kamila Linharta vždy stála poněkud stranou, vymykala se z úzce vymezených
kategorií a byla pociťována jako solitérní projev. Její vývoj od počátku 60.
let do dnešních dnů můžeme číst jako příběh hledání a nalézání, jako svého
druhu mýtické podobenství velkého návratu zařaditelné do sféry individuálních
mytologií. Na druhé straně se však vyznačuje citlivou reakcí na proměny duchovního
klimatu, opisujíc vývojovou dráhu výtvarného umění své doby. Když odhlédneme
od raného surrealistického rozběhu, nacházíme souvislost s konstruktivními
tendencemi let šedesátých, do jejichž rámce lze autorovu produkci té doby
zařadit, a to i v příbuznosti s minimalizujícím proudem závěru zmíněného desetiletí,
posléze s konceptuálním uměním 70. let a konečně s návratem k závěsnému obrazu
v následujícím desetiletí, souběžně s masivním nástupem postmoderní malby.
Spojení tradičních složek výtvarného díla s radikálními inovacemi umožňuje
na Linhartovu tvorbu aplikovat slova literárního vědce Jurije Tyňanova o archaistech
novátorech a poskytuje prostor pro diskurzivní zkoumání dynamiky vývojových
souvislostí. Archetypální významovost, spojení racionality s intuicí, organického
s anorganickým, aktivního s pasivním - toto vše směřuje k celostnosti bytí
a k extenciálnímu apelu na každého vnímatele Linhartových objektů a obrazů.
Mgr. Zbyněk Sedláček [REGIZ 3 / 1996]