Zabývat se historií, třeba v mém případě středověkou,
je jistě velmi zajímavé a mnohdy obohacující. U mne, jakožto věřícího člověka
a studenta teologie, to znamená především vypořádávat se s dodnes aktuálními
otázkami, které se týkají potemnělé minulosti církve. V souvislosti s psaním
diplomové práce o středověké zbožnosti v našem regionu bych už nyní chtěl
čtenáři přiblížit některé postavy z řad kléru, a především jednu z nich, které
pocházejí z našeho města a výrazněji zasáhly do běhu dějin.
Louny daly ve středověku českému království několik významných osobností,
které se uplatnily především v kruzích církevní hierarchie té doby. Ještě
ve vrcholném středověku totiž vzdělanější lidé patřili často mezi preláty,
sloužili na dvoře krále nebo arcibiskupa a dostávali za to z jejich přízně
mnohá církevní obročí. To znamená, že pobírali plat třeba z několika farních
či kanovnických míst zároveň a na těchto úřadech se nechali zastupovat vikářem
neboli střídníkem.
Jedním z takových prelátů byl například kněz Petr z Loun, který na dvoře Karla
IV. zastával již r. 1335 úřad notáře a později se ve službách krále uplatnil
jako diplomat. Byl typickým mnohoobročníkem, jak to bylo v jeho době běžné.
Nejprve dostal prebendu na faře ve Vodňanech a krátce nato se stal jedním
z prvních kanovníků v královské kapli Všech svatých na Praž
ském hradě. Roku 1342 k tomu přibral kanovnictví v Olomouci. O tři léta později
se stává kanovníkem i ve vratislavské kapitule, kde byl pak ustanoven dokonce
proboštem. Tímto představeným kapituly zůstal Petr až do své smrti roku 1362
a jeho vysoké postavení mezi klérem ve Vratislavi svědčí především o snahách
Karla IV. uvést vratislavské biskupství pod správu pražského arcibiskupa.
Ačkoli to bylo v rozporu s formálními církevními předpisy, měl Petr všechny
prebendy na Karlovu přímluvu řádně schváleny papežem, který tehdy sídlil v
Avignonu.
Jiný Petr, syn Jindřicha z Loun, studoval na pražské univerzitě nejprve svobodná
umění, pak i právnickou fakultu nebo možná už samostatnou právnickou univerzitu.
V roce 1365 byl jako klerik již bakalářem a o šest let později přikazuje papež
olomouckému oficiálovi, aby již magistra Pet
ra zařadil mezi kanovníky očekávající prebendu. Z roku 1380 je znám tento
Mistr Petr z Loun jako bílinský arcijáhen, což znamenalo, že byl kanovníkem
v pražské svatovítské katedrále a zastával významný úřad u arcibiskupa Jana
z Jenštejna. Lounský historik František Štědrý ho ztotožnil s magistrem Petrem,
lounským farářem a korektorem kléru.
Na univerzitě jistě studovalo mnoho Lounských, někteří pak na této vysoké
škole i přednášeli a zkoušeli. Jeden z nich, lékař Mistr Antonín, se stal
na jedno období 1413/1414 dokonce rektorem univerzity a roku 1418 byl děkanem
artistické fakulty. Účastnil se r. 1411 Husova kvodlibetu (filosoficko-teologická
disputace), ve kterém ho tento známý reformátor přirovnává ke Galienovi (asi
Galenus – slavný antický lékař). Jako lékaři mu Hus dal řešit kvestii (disputační
otázku) z medicíny: „Zda může mít lidská hlava deset smyslů". Po odchodu
německých profesorů z Čech se stal kanovníkem u Všech svatých na Pražském
hradě a získal tam hodnost viceděkana. Protože poslední zmínka o něm je z
roku 1419, soudí profesor Kadlec, že by mohl patřit mezi katolické exulanty,
ačkoli bychom možná očekávali od rodáka z budoucího revolučního města sympatie
k husitství.
 |
|
Klášter svatého Tomáše na Malé straně |
Tou nejznámější osobností doby Karlovy, která měla přízvisko
de Luna, však jistě byl augustinián Mikuláš Teschl z Loun. V tomto městě se
narodil již na konci 13. století a brzy vstoupil v Praze do kláštera u sv.
Tomáše na Malé Straně, který dodnes patří augustiniánům – eremitům neboli
poustevníkům. Tento řád vznikl roku 1256 sloučením italských poustevnických
kongregací a byl tehdy velmi populární. Snad stojí za to připomenout, že se
k této řeholi původně hlásil i Martin Luther, nebo v brněnském klášteře augustiniánů
byl opatem J. G. Mendl, zakladatel genetiky. Spolu s minority a dominikány
patřili augustiniáni mezi typicky městské řády, které dávaly důraz, na rozdíl
od svých starších mnišských protějšků, na život v chudobě a co nejlepší vzdělání,
aby tak mohly co nejlépe kritickým měšťanům hlásat evangelium slovy i skutky.
I náš Mikuláš se vydal cestou ke vzdělání. I když v Praze u svatého Tomáše
už tenkrát bylo generální studium pro nadané augustiniány z celé bavorsko-české
provincie, odešel pravděpodobně mladý řeholník za akademickým gradem do Paříže
na Sorbonnu. O tom se však nedochovaly žádné zprávy. Poprvé je Nicolaus
de Luna zmíněn jako lektor (tedy učitel) na pražském řádovém studiu v
roce 1334 v roli jednoho ze smírčích soudců, které jmenoval biskup Jan IV.
z Dražic, ve sporu mezi farním klérem a žebravými mnichy. Patrně již roku
1340 byl Mikuláš pro své vzdělání a diplomatické schopnosti na řádové kapitule
v Norimberku zvolen provinciálem. Augustiniánská česko-bavorská provincie
tehdy zahrnovala i Rakousko s Korutany, Moravu, Slezsko a z Polska se rozšiřovala
k Rusku a Litvě.
Tak nastaly Mikulášovi nemalé starosti spojené se správou tak rozsáhlé
provincie a při tom mu tolik ležel na srdci rozkvět řádu. Do značné míry právě
jeho zásluhou vznikají v Čechách, ale nejen zde, mnohé nové kláštery patřící
augustiniánům poustevníkům. Hned na začátku se ovšem musel smířit i s neúspěchem.
Nový klášter v Sušicích byl kvůli sporům s Vyšehradskou kapitulou zbořen,
a také v Úterý na krasíkovském panství pánů ze Švamberka konvent zanikl, neboť
syn zakladatele nadání pro klášter zapřel. Další zakládací snahy však už byly
úspěšné. Roku 1345 zakládá s Berkou z Dubé klášter v Bělé pod Bezdězem a o
pět let později s moravským markrabětem Janem Jindřichem je založen v Brně.
Teschlovým dobrým přítelem byl známý humanista Jan ze Středy, se kterým zakládá
klášter v Litomyšli, kde byl v té době Jan biskupem. V rychlém sledu pak ještě
následovaly konventy v Moravském Konvent Augustiniánů-eremitů v Regensburgu
(Řezno) Krumlově, Žamberku a Osvětimanech u Velehradu. Augustiniány do
Dolního Ročova přivedl Albrecht z Kolovrat až dva roky po Mikulášově smrti.
 |
Nebyli to ale jen české a moravské konventy, které Mikuláše
proslavily. Teschl je znám především svými misijními snahami, které směřovaly
do severovýchodní Evropy. Jako provinciál měl povinnost sobě svěřené kláštery
vizitovat, a tak se na svých cestách dostává až na Balt. Od papežské kurie
obdržel dovolení zakládat nové kláštery. Špatný výklad této listiny vedl některé
starší historiky k domněnce považovat Mikuláše za iniciátora afrických misií.
On však směřoval do východního Pruska, kde jeho zásluhou vzniká roku 1347
klášter v Rösselu (polsky Reszel). Prvních šest převorů tohoto konventu pochází
z Čech. Sám Karel IV. zakládá na přání své manželky Anny Falcké klášter ve
Vratislavi a konvent v Krakově rovněž budují augustiniáni z Prahy. Teschl
byl svými spolubratry za provinciála zvolen několikrát, a když roku 1358 byla
na dva roky přechodně zřízena provincie českopolská, i tehdy se stává jejím
představeným. Tak se tento augustinián osvědčil jako horlivý zvěstovatel evangelia
i prozíravý řádový vedoucí, třeba v těžkých letech moru 1348-51.
Nejen pro své postavení, ale i pro své nevšední schopnosti a
vzdělanost byl Mikuláš vyhledáván i jako kazatel při různých slavnostech.
Známá je jeho promluva z roku 1344, kdy Arnošt z Pardubic obdržel pallium,
čímž se stal arcibiskupem a Praha samostatnou metropolí. Tenkrát prorocky
předpovídal slavnou budoucnost královského syna Karla IV. a další příležitost
mluvit o králově velikosti měl ve slavnostní řeči při Karlově korunovaci r.
1347. Tehdy už byl tento lounský rodák českému králi dobře znám, často se
vyskytoval na jeho dvoře a Karel ho nazývá dokonce svým milým kaplanem, rádcem
a důvěrníkem. Týž rok, kdy kázal na jeho korunovaci, měl Mikuláš již titul
mistra teologie a stal se jedním z prvních pěti profesorů teologické fakulty
na nově založené univerzitě.
Jak už bylo řečeno, augustinián Teschl byl blízkým přítelem Jana ze Středy,
který patří k významným představitelům raného humanismu v Čechách. Tento biskup
a kancléře Karla IV. byl ve styku s takovými velikány jako Dante nebo Petrarca
a daroval 27 děl těchto i jiných autorů augustiniánskému klášteru u sv. Tomáše
na Malé Straně. Raný humanismus v Holandsku podnítil vznik známého náboženského
hnutí – „Devotio moderna“ tedy česky řečeno Nová zbožnost. Slavná
kniha Následování Krista od Tomáše Kempenského, kterou někteří křesťané kladou
na druhé místo hned za Bibli, patří právě k vrcholným dílům tohoto obrodného
proudu. Za zakladatele Nové zbožnosti je pokládán Gert Groote, který podle
nových poznatků pravděpodobně na počátku šedesátých let 14. století studoval
i v Praze a setkal se zde s kazatelskými výstupy Konráda Waldhausera a Milíče
z Kroměříže. Podle jednoho pramene měl Groote v Praze zpovědníka z augustiniánského
řádu, který měl styky s Karlovou císařskou kanceláří. Někteří historikové
se domnívají, že by tímto zpovědníkem mohl být právě sám profesor teologie
Mikuláš z Loun. Posledních devět let svého života prožil Teschl většinou v
řezenské diecézi, neboť zde byl roku 1362 ustanoven světícím biskupem. S čestným
titulem biskupa Casterie - dávno zaniklého starokřesťanského města - stal
se augustiniánský provinciál nejbližším pomocníkem diecézního biskupa v Regensburgu
a pravděpodobně během tříleté sedisvakance (neobsazený biskupský úřad) diecézi
sám řídil. Mikuláš zemřel 26. března 1371 den po Zvěstování Panny Marie a
byl pohřben v Řezně v kostele sv. Salvátora. Ten patřil právě augustiniánům
eremitům, při kterém měli i svůj klášter. Po sekularizaci kostel chátral,
až byl r. 1838 i s větší částí kláštera zbořen. Mikulášův hrob se tedy nezachoval.
Po tomto profesorovi teologie však přece zůstala zachována alespoň část jeho
díla z jeho jistě bohaté literární činnosti. Kromě již zmíněných dvou slavnostních
projevů při předání pallia a při korunovaci Karla IV. se zachovala i jeho
teologická práce Expositio litteralis super Missus est, ve které pojednává
o Ježíšově dětství. Jeho dílo svou kvalitní latinou a častými citacemi svědčí
především o kvalitním vzdělání.
Na okraj: Při hledání obrazové přílohy k článku jsem narazil na možnost, že by sám Mikuláš z Loun mohl být vyobrazen hned vedle Jana ze Středy na freskách zachovaných v sákristii u sv. Tomáše v Praze. Podle nejnovějších výzkumů se však nejedná o Jana, nýbrž o jiného litomyšlského biskupa, Patra Jelito. Augustinián vedle něj by pak byl asi tehdejší převor Zbyněk Zajíc z Házmburka.
Něco navíc (meditace historika-romantika)
Tento semestr studuji v Regensburgu, a proto vás jistě nepřekvapí,
že snad z jakéhosi pocitu sounáležitosti s lounským rodákem jsem chtěl nalézt
alespoň místo posledního odpočinku prvního lounského velikána. S potěšením
jsem brzy zjistil, že ono místo má také zajímavou historii, která mne inspirovala
k jakémusi zamyšlení nad minulou i současnou dobou.
Ve 13. století tudy vedla cesta s lávkou přes potok kolem židovské čtvrti.
Podivná událost se stala roku 1255 na Zelený čtvrtek, kdy si křesťané připomínají
poslední večeři Ježíše Krista, tedy svátek ustanovení eucharistie. Tehdy na
této Židovské lávce uklouzl jeden kněz spěchající zaopatřit umírajícího a
rozsypal při tom hostie. Jak vypráví legenda, okamžitě se objevil anděl a
svatý chléb uložil zpět do ciboria. Okolo místa zázraku vystavěli brzy řezenští
občané kapli ke cti sv. Salvátora (Spasitele). Po rozšíření kostela darovali
měšťané nově zřízený klášter augustiniánům eremitům.
Vzpomněl jsem si, že tenkrát bylo podobných eucharistických zázraků více.
Často se u nás například připomíná jistý kněz, Petr z Prahy, který roku 1264
na cestě k papeži v Bolseně v severní Itálii, když sloužil mši a pochyboval
při tom o přítomnosti Krista v eucharistii, začala po rozlomení svatá hostie
krvácet. Dodnes se v Bolseně a v Orvietu uchovávají předměty potřísněné údajnou
Kristovou krví. Důležité pro mě není, co se tam tenkrát vlastně stalo a jak
přesně to proběhlo. Lépe je si uvědomit, jaký to mělo ohlas mezi lidmi, mezi
které se pověst o zázracích šířila. Podobné události vedly totiž nejen k ustanovení
slavnosti Božího Těla s okázalým procesím s monstrancí, ale zesílená úcta
k eucharistii dospěla až k jakýmsi paradoxům. Z velké zbožnosti (nejen z důvodů
praktických) přestali věřící z kalicha přijímat Krev Páně. Lidé, vědomi si
své nehodnosti, samotné přijímání, už tak málo časté, nahrazovali pouhým pohledem
na hostii při pozdvihování. Brzy se takové chování stalo pravidlem.
Pozdější reformátoři při svých snahách o obrodu církve a mravnosti narazili
na tyto zakořeněné zvyky. Tak Mistru Matěji z Janova, který propagoval časté
svaté přijímání, byla zakázána roku 1389 na půl roku veřejná činnost v Praze
a patrně byl nucen odejít na svou faru ve Veliké Vsi nedaleko Žatce. O necelých
30 let později, roku 1416, patří Louny k jednomu z prvních měst po Praze,
kde je doloženo podávání z kalicha. Karlova univerzita totiž rok před svým
oficiálním prohlášením, odpovídá městu na dotaz po dovolenosti či vhodnosti
přijímání pod obojí způsobou, tedy sub utraque. Jak známo, po husitských
válkách zůstalo město ještě dlouho utrakvistické a symboly kalicha bylo možno
až do rekatolizace během třicetileté války vidět nejen na věži kostela, ale
i na obou branách.
Teď už jsem ovšem od plánovaného tématu odbočil možná příliš, ale podobné
myšlenky se mi honily hlavou, když jsem se zasněn zastavil v místech, kde
kdysi stával kostel sv. Salvátora. Teď už po něm není ani památky. Stojí zde
obchody s reklamně naaranžovanými výlohami nabízejícími parfumérie, oděvy
a klenoty. Jen klášter připomíná hostinec Zum Augustiner, kde se dá
pojíst přímo v barokním refektáři (jídelna mnichů). Už se stmívalo, když jsem
si začal představovat, jak před zraky židů, jen několik metrů od jejich synagogy,
mělo dojít k zázraku s hostiemi. Co vůbec znamenala eucharistie pro středověkého
člověka a proč kvůli zdůrazňování některých druhů úcty k Božímu Tělu docházelo
u nás k tolika rozbrojům a hádkám? Vždyť právě Tělo Kristovo má spojovat všechny
křesťany. Všichni stejné víry jsou účastni jedné hostiny. V Něm jsme všichni
jedno, syceni jedním Tělem. A přece mezi křesťany stále přetrvává takové rozdělení.
V Řezně mají dvě vysokoškolské křesťanské skupiny na společném letáku program
na semestr. Z jedné strany je pro katolíky, z druhé pro evangelíky. V Lounech
společně tři církve nabízejí ve školách výuku náboženství, i když pak výuka
pochopitelně probíhá odděleně...
Takové a podobné úvahy mne tenkrát napadaly. Také jsem si uvědomil, že
se tu setkává „Louňák s Louňákem", student teologické fakulty s jejím
prvním profesorem, student Univerzity v Regensburgu se světícím biskupem řezenským.
Ač nás dělí od sebe více než 600 let, přesto mi byl v tom okamžiku tento augustinián
velmi blízký. „Mikuláši z Loun, jak vidíš dnes náš svět ty a co říkáš na tuto
dobu?"
Jaroslav Havrlant [REGIZ 2/2001]
Literatura:
Zmínky o Petrovi z Loun bývají v publikacích o
Karlu IV. a jeho době, ale nejdůkladněji se mu věnuje snad Jiří Spěváček,
Významní notáři-diplomaté prvních Lucemburků v Čechách, in: Československý
časopis historický 21, 1973, s. 730-740. K oběma univerzitánům uvádí literaturu
Josef Tříška, Životopisný slovník předhusitské pražské univerzity 1348-1419,
Praha 1981. Štědrý neuvádí k Petrovi přímo pramen, tedy: Antonín Podlaha,
Ustanovení M. Petra, faráře lounského, korrektorem kleru. in: Časopis katolického
duchovenstva 54, 1915, s. 357.
O Mikuláši z Loun především Josef Hemmerle, Nikolaus
von Laun, in: Lebensbilder zur Geschichte der böhmischen Länder III, München-Wien
1978, s. 175-197, kde je uvedena i starší literatura. Tu lze doplnit o Jaroslav
Kadlec, Das Augustinerkloster Sankt Thomas in Prag von Gründungsjahr 1285
bis zu den Hussitenkriegen mit Edition seines Urkundenbuches, Würzburg 1985,
s. 23, 29-31, 52, 105-105 a týž: Teologická fakulta, in: Dějiny Univerzity
Karlovy I, Praha 1995, s. 135-136. Karl Hausberger, Geschichte des Bistums
Regensburg I, Regensburg 1989, s. 148n.
K Nové zbožnosti ve vztahu k Čechám a k augustiniánům,
i když kanovníkům a ne eremitům, doporučuji: Jiří Spěváček, Devotio moderna,
Čechy a roudnická reforma (K úsilí o změnu mentalit v období rostoucí krize
morálních hodnot), in: Mediaevalia Historica Bohemica 4, 1995, s. 171-194.
O zázraku v Bolseně a eucharistické úctě: Jaroslav V. Polc, Česká církev v
dějinách, Praha 1999, s. 83-97 a s. 207-239 a týž: Posvátná liturgie, Řím
1981, s. 91-101. Další údaje viz připravovaná diplomová práce.