Otto Mužíček. To jméno se pro mne stalo legendou spojenou
s rodným domkem Jaroslava Vrchlického v Lounech. Procházíme-li kterýkoli
podrobnější životopis básníkův, nechybí tu vyobrazení půvabného domečku
na začátku Pražské. Fotografie z počátků první republiky zachycují stavbu
s divukrásnými výlohami a mnohočetným firemním označením: Otto Mužíček-papír-hudebniny-knihy-knihkupectví-antikvariát-novinky
české literatury-mody. (Záběr se objevil i na titulní straně Regizu 1/99
s přikomponovaným Emilem Julišem.) Měl jsem dojem, že ten obchod tu musel
být odpradávna. Zřejmě zanikl se zbouráním stavby (koncem dvacátých let).
– Ouha. Bylo to jinak.
Nedávno jsem korespondoval s paní Ludmilou Kolomazníkovou, která si ráda
vybavuje svá lounská léta, kdy získávala knihkupecké ostruhy ve zmiňovaném
knižním království. Od ní jsem získal kontakt na paní Milenu Kotlářovou,
dceru Otto Mužíčka. Ta mi zanedlouho osvětlila pro mne zastřenou historii
knihkupectví. Je spojena zejména s jejím tatínkem. Hodí se nám v tuto chvíli
stručná autobiografie psaná pro soudruhy na počátku padesátých let. Autor
v úvodu píše: Narodil jsem se 27. ledna 1895 jako syn krejčího Emila
Mužíčka v Ústí nad Labem. V roce 1898 byl můj otec jako přední menšinový
pracovník v době protičeských bouří z Ústí se svou rodinou vypovězen. Usadil
se v Lounech, kde si znovu zařídil krejčovskou živnost. V Lounech počal
jsem též navštěvovati obecnou a měšťanskou školu a po vychození těchto,
vzhledem ke své touze ke knihám, dal mne otec do praxe lounské firmy Truneček-knihkupectví,
kde setrval jsem ještě po vyučení jako příručí do r. 1913.
Chtěl jsem poznati též práci ve velkých závodech, a proto vstoupil
jsem r. 1913 do knihkupectví a nakladatelství pražské firmy František Šolc.
Po vypuknutí války, když majitel závodu musel nastoupit službu vojenskou,
vedl jsem tento velký závod zcela samostatně až do roku 1917. Toho roku
vstoupil jsem do velkého nakladatelského závodu Česká grafická unie, abych
seznámil se důkladně i v oboru nakladatelském.
V říjnu 1918 nezakládá knihkupectví žádný nováček či amatér. Otto Mužíček
směřoval od dětství k vysněnému cíli. Jeho pražský pobyt byl zcela programový.
Aby mohl v Lounech úspěšně podnikat, musel poznat svět ostré konkurence,
široké spektrum dodavatelů; mít široký rozhled, ovládat účetnictví
Vrchlického rodný dům před demolicí |
Začátky ovšem nebyly snadné. Půjčuje si třináct tisíc korun
a začíná s prodejem
novin, pohlednic, svatých obrázků
Vznik republiky podnikání v oblasti
kultury přeje. Poptávka po kvalitní české i světové literatuře je obrovská.
Na dračku jdou samozřejmě i české noviny přinášející tolik ohromujících
novinek.
V roce 1922 Všestudentský spolek v Lounech instaluje na domek bustu Vrchlického.
Po čtyřech letech tu již doslova kvete výtečně zásobené knihkupectví. Jenže.
Za pár let se stavba začíná hroutit. Otto Mužíček ji vydává na pohlednici.
Na rubu se dočteme: Vaše blahorodí! Rodný dům Vrchlického se bourá! Přestěhoval
jsem svůj závod knihkupecký a papírenský z malých a starých místností do
nově a moderně zařízeného obchodu naproti dívčím školám (v domě Plaňanské
pojišťovny – vedle kavárny Slavie). I zde Mužíček dbá o nápadité provedení
výloh. Nad jeho prodejnou svítí i první lounský neon. A v jeho soukromí
září laskavá paní Milada.
|
První neonovou reklamu v Lounech měl Otto Mužíček... |
Pan knihkupec se ovšem také řídí heslem V zdravém těle
zdravý duch. Je nadmíru aktivním členem veslařského klubu, hraje fotbal
a tenis. Vždy má po ruce fotografický aparát. Pečlivě a s vtipem vytváří
řadu fotografických alb. Bohužel se jich zachovalo jen pár
Jedno z
nich je věnováno veslařům, další smavé cestě na Mezinárodní koloniální výstavu,
která se konala v roce 1931 v Paříži. Zde se lounští cestovatelé nechávají
fotografovat s Afričany, Araby, Indy...
Nelze opomenout Mužíčkovu obdivuhodnou činnost sběratelskou. V meziválečném
období vytváří rozsáhlé a cenné sbírky známek i vzácných uměleckých monografií;
stále doplňuje soubor podpisů slavných osobností. Vlastní tisíce unikátních
pohlednic
Slabost má i pro uměleckou knižní vazbu
Za okupace z knihkupectví musí zmizet řada autorů západního světa. Krutě
jsou postiženi lounští veslaři. Při osudném zatýkání se Mužíček díky upozornění
JUDr. Havránka skrývá mimo Louny.
Poválečná obnova prosperujícího knihkupectví je zlobně přerušena po roce
1948. Majitel chlouby kulturních Loun je označen za nepřítele lidu. Obyvatelé
města se to mohou dozvědět i z tlampačů rozhlasu. V atmosféře zatýkání a
poprav adresuje Otto Mužíček Okresnímu národnímu výboru dopis, kde mj. píše:
Dovoluji si tímto oznámiti, že dnem 31. prosince 1949 vzdal jsem se dalšího
provozování mého závodu v Lounech. (
) Od 1. ledna 1950 ho přejímá
KNIHA LIDU, družstvo pro ústř. Distribuci knih se sídlem v Praze I. (
)
Třídní nepřítel se musí vzdát i části bytu. Loučí se tak nejen s obrovskými
hodnotami v knihkupectví; rozpouští i soukromou knihovnu, kterou není kam
umístit. Jaká to musela být hořkost a bolest pro toho, kdo žil celý život
mezi knižními skvosty. Jako pozornost dostává nepřítel lidu 14. ledna 1953
od MNV v Lounech oznámení: Byl jste vyloučen ze zásobování na vázaném
trhu včetně rodinných příslušníků. V nouzi Mužíčkovi rozprodávají další
vzácné sbírky
Režim ukazuje i svou blahosklonnou tvář. Nechává majitele pracovat v jeho
bývalém závodě jako příručího pod politickým dohledem.
Dejme
O. Mužíčkovi ještě jednou slovo: Počátkem r. 1953 byl jsem vyzván, abych
přešel do služeb Knihy – odbor antikvariátu a zařídil a vedl antikvariát
v Lounech. Ujímám se s láskou ke knize tohoto úkolu, neboť jsem dlouhá léta
vedl svůj antikvariát a věnoval velikou pozornost knižním akcím.
Antikvariát na Pražské se zanedlouho stal proslulým. Chodí sem zejména
ti, kterým knižní trh padesátých let nemá co nabídnout. O. Mužíček podniká
v té době spanilé obchodní jízdy do okolních měst Žatce, Rakovníka, Roudnice.
Pronajímá zde sál, kde po několik dní vykupuje a nabízí antikvární sortiment.
Pro knihovny vytváří obsáhlé nabídkové seznamy.
Louny ztrácejí vzdělaného knihkupce 17. listopadu 1967. Karel Konrád píše
v prosinci pozůstalým: Kdykoliv si vzpomínám na ta hezká léta v Lounech,
na Veslařský klub, na ruch v Pražské ulici, nikdy mi nechybí Ottův úsměv.
A výklad Mužíčkova knihkupectví nás lákal. Byl to vždy nový a bohatý výlet
do všech dobrodružství krásného písemnictví. Jednou jsme si s Konstantinem
Bieblem říkali: moderní nakladatelé prohlásili ho za svého velvyslance u
nás. Však nám mohla jiná města právem závidět takového jemného znalce literatury!
V lounském Kulturním měsíčníku uveřejňuje Marie Bieblová báseň Otto
Mužíčkovi na poslední stránku:
Stín přechází přes jeho zraky a navždy z ulic vymizí. S knihami promlouval jak s ptáky František z Assisi.
Jej marně ráno svolávají, je prvně svatostánek sám – dnes prodává už knihy v ráji a má jich plný, plný krám.
|
|
Paní Milada (foto Balzar, Praha) |
|
Svatební fotografie (1936) |
Na závěr ještě pár momentek. Na Otto Mužíčka jsme vzpomínali
v Levousích. Sem se uchýlil na konci 40. let. Příliš mu náš kraj přirostl
k srdci. Ze stráně nad Ohří je mimořádný výhled na Středohoří. Zde vyčerpaný
knihkupec obnovuje síly a rád přijímá četné přátele – knihomily.
Nejvíc mi pana knihkupce přiblížila tato situace: Dívčí školy. Ředitel Havelka
povolává si Otto Mužíčka do školy a plamenně mu doporučuje, že by měl dceru
odhlásit z hodiny náboženství. Přidává další a další důvody. Pan knihkupec
si vyslechne žlučovitý monolog a odvětí klidně: Právě Vaše argumentace
mne utvrzuje v tom, že jsem dceru přihlásil správně.
Ivo Markvart