ZPĚT NA ARCHIV REGIZU

KULTURNĚ HISTORICKÁ REVUE LOUNSKÉHO REGIONU

ARCHIV - OSOBNOSTI


JAN NEPOMUK OETTL

 

Na stránkách tohoto časopisu bylo představeno mnoho rodáků z Lounska a Žatecka, kteří se proslavili daleko za hranicemi regionů, kde se narodili. Někteří jsou slavní doposud a jejich jména a činy jsou náplní školních učebnic. Naopak mnoho významných osobností upadlo v zapomnění a v současnosti jejich jméno nikomu nic neříká. Příkladem může být i osobnost Jana Nepomuka Oettla. Faráře, který svůj život spojil s rozvojem včelařství a proslul daleko za hranicemi Rakousko-Uherska.

Navzdory skutečnosti, že včelařství je dnes v úpadku a nepatří mezi vyhledávané koníčky a záliby, dovolím si představit tuto osobnost.
O životě Jana Nepomuka Oettla se nedochovalo mnoho informací. Jisté je, že se narodil 29. června 1801 v Dolanech nad Ohří a byl, po studiu teologie, vysvěcen na kněze. Začátek jeho zájmu o včelaření se klade právě do doby po vysvěcení. Bylo to v období, kdy na území Rakouska-Uherska již končila éra brtnictví, tedy vybírání medu včelám ve stromech a včelaři přecházeli na chov včel v připravených kmenech stromů, čili v klátech. Klátem a nebo špalkem je nazýván předchůdce dnešního úlu. Zprvu byly kláty jen obyčejnými kmeny stromů postavenými v blízkosti domů, později je majitelé zdobili vyřezávanými anebo malovanými ornamenty.
Nejprve včelaři do vývoje a činnosti včelstev v klátech nezasahovali, ale postupem času se pokoušeli, s různým výsledkem, ovlivnit například výnos medu. Postupně se tedy z klátů stávaly úly jaké známe v současnosti. A právě do období přerodu klátu v úl vstoupil J. N. Oettl. Již od počátku byl zastáncem nových metod. V roce 1834 sestavil dělitelný slaměný úl, později pojmenovaný Princ. Ten se stal postupně oblíbeným a na Žatecku, kde Oettl působil, byl ve velkém počtu používán ještě roku 1899. Podle statistiky v tomto roce včelařilo 19,7 % včelařů. Ostatní včelaři používali špalky a kláty (76 %) a nebo úly, jejichž autorem byl Dzierzon (4,3 %), Oettlův předchůdce.

Titulní list Oettlovy včelařské příručky z roku 1843. Repro z knihy J. Nepraš: České včelařství, Praha, 1971. Oettlův úl (dílcový slamák) z roku 1843. Repro z knihy J. Nepraš: České včelařství, Praha, 1971.

 

Oettl nebyl jen experimentátor a konstruktér nových postupů ve včelařství, zapojil se i do společenského a spolkového života a to nejen včelařského. Byl členem několika spolků. Například Hospodářské společnosti vídeňské, Vlastenecko-hospodářské společnosti pro Čechy a vědecké společnosti Sociéte centrale ďapiculture v Paříži.
V roce 1852 založil J. N. Oettl Spolek pro zvelebení včelařství v Čechách. Jednalo se o organizaci sdružující německy mluvící včelaře z Čech, i přesto se přihlásilo několik českých včelařů. Vznikl tak první včelařský spolek v Čechách, jehož předsedou byl Oettl až do své smrti. Jednou z iniciativ tohoto spolku byl vznik včelařského muzea. Podle dostupných informací bylo muzeum založeno a několik let existovalo v Žatci. Jaký však byl osud muzea po Oettlově smrti není známo.
Své poznatky a nové postupy ve včelařství publikoval Oettl v několika časopisech v Rakousko-Uhersku i zahraničí. Především však v časopise Včelař z Čech, jehož byl sám vydavatelem.
Kromě mnoha novinových článků napsal Oettl i několik knih se včelařskou tématikou. Jelikož se pohyboval v německy mluvícím prostředí, byla jeho díla psaná tímto jazykem. Nejznámější Oettlovou knihou, přeloženou i do češtiny, se stal Klaus včelař z roku 1838. České vydání následovalo v roce 1843. Vydavatelem se stala Hospodářská společnost a kniha vyšla pod názvem Vítek včelař a spolu oulař. Publikace se stala jedním z impulsů rozvoje slaměných úlů v Čechách.
Za svůj rozvoj včelařství se Janu N. Oettlovi dostalo četných vyznamenání a poct. Například v roce 1856 jej c. a k. vlastenecká hospodářská společnost vyznamenala zlatou medailí a roku 1862 mu rakousko-uherský císař vyslovil nejvyšší uznání. Zadostiučiněním pro Oettla bylo i jeho jmenování čestným členem včelařských spolků nejen v Čechách, ale i v zahraničí.
Jan Nepomuk Oettl zemřel 7. září 1866 v Přílezí.
Jaromír Tlustý


ZPĚT NA ARCHIV REGIZU