V Žatci je osobnost Pavla Skály ze Zhoře téměř neznámá. Zatímco
Skálův příbuzný Maxmilián Hošťálek z Javořice zaplatil svou – spíše platonickou
– účast na stavovském povstání hlavou, dožil Skála svůj život v bezpečném
ústraní saského Freibergu, kam emigroval.
A přece udělal Skála pro povstání českých stavů mnohem víc než Hošťálek: podrobně
vylíčil jeho historii. Bez nadsázky lze říci, že se žádný český historik třicetileté
války bez znalosti Skálova díla neobejde.
Skála totiž v pobělohorské emigraci na 16.000 stranách vypsal dějiny církve
v Čechách. Postupně však byl natolik stržen událostmi, jichž byl svědkem,
že se jeho dílo stalo podrobnou kronikou politických událostí do roku 1623.
Vzhledem ke svému rozsahu nebyl Skálův spis nikdy vydán v úplnosti. Několik
historiků pořídilo ze Skálova spisování výběrové edice. Poslední Janáčkova
vyšla roku 1984 v nakladatelství Svoboda.
Reálií ze Skálova života není známo mnoho. Narodil se kolem roku 1583 v Praze
na Novém Městě. Otec byl písařem desk zemských a proslul tím, že do nich roku
1609 vlastnoručně zapsal Majestát císaře Rudolfa II. na náboženskou svobodu.
Svému synovi zajistil kvalitní vzdělání. Po absolvování některé z městských
škol (možná dokonce žatecké) studoval Pavel na universitách v Praze a Wittenbergu.
V průběhu roku 1603 cestoval po Evropě jako šlechtický vychovatel. Rok nato
se objevuje v Žatci. Motivem jeho příchodu do města nebylo ani místo učitele
na zdejší proslulé škole, ani písařský pult na žatecké radnici. Byla jím Anna
Hošťálková z Javořice, která už rok požívala úcty, již jí dávalo postavení
vdovy po bývalém rektorovi místní školy M. Janu Plevkovi. Anna byla dcerou
Cypriána ml. Hošťálka, strýce Maxmiliána Hošťálka. Sňatkem se však měl Skála
dostat do přízně ještě další mimořádně vlivné žatecké rodiny. Skálova nastávající
měla sestru Kateřinu, kterou si krátce před tím vzal Bohuslav Strial z Pomnouše.
Ten byl do rady dosazen v dubnu 1605 a zasedal v ní nepřetržitě do Bílé hory.
Skálu proto mohla do Žatce přilákat vyhlídka jak na tučné věno členky přední
patricijské rodiny, tak na reálnou možnost společenského vzestupu. Obojího
se mu mělo dostat ve vrchovaté míře.
Květen 1604 byl ve Skálově osobním životě mezníkem. Dne 18. května se Anna
Plevková stala jeho ženou a dva dny nato byl přijat mezi žatecké měšťany.
Rukojmími mu byli švagr Bohuslav Strial z Pomnouše a Martin Kulhánek. Poplatek,
který tehdy činil kolem pěti kop, mu odpustili.
Skálův život v Žatci byl zahalen rouškou tajemství a předmětem mnoha hypotéz.
Teprve podrobné studium žateckých městských knih přineslo do této problematiky
trochu více světla. I když: máme přibližnou představu o funkcích a postavení,
lidská tvářnost Skálova nám však stále uniká.
Důležitý pro Pavla Skálu byl i rok 1610. Zemřel mu otec, k němuž byl zřejmě
citově vázán, a stal se žateckým konšelem. Obě události se přihodily téměř
ve stejnou dobu. První městská rada, v níž se jeho jméno objevuje, byla ustavena
v květnu 1610. Dvě okolnosti mohou být vodítkem pro takový vzestup relativně
mladého muže. Především je to Hošťálkův „palácový převrat“. Právě tehdy nahrazuje
totiž Hošťálek ve funkci primasa (prvního mezi konšely) M. Jana Nepraše. Také
je známo, že roku 1609 byl Skála spolu s městským písařem M. Sofoniášem Rosaciem
pověřen choulostivým diplomatickým jednáním ohledně účasti města na zemském
stavovském sněmu. Úspěch jeho poslání, konexe na Prahu (připomeňme z hlediska
přísunu informací důležité postavení jeho otce) a případné jiné předchozí
služby městské radě mohly přispět k rozhodnutí Skálu do rady dosadit.
Každému ze dvanácti konšelů byl delegován určitý obor působnosti. Zdá se,
že zpočátku byl Skála v komisi, která měla na starosti bezpečnost ve městě.
Naznačuje to událost, k níž se Skála nachomýtl před Vánoci roku 1612. Dne
22. prosince kolem osmé hodiny večer přišli do domu Martina Paulina, zvaného
Sádlo, městský rychtář Jakub Čeládko, Skála, Daniel Ješín, Jiřík Heřman a
rychtářův pomocník. Nalezli zde Bohuslava Vraštila, který se po nich začal
ohánět dýkou. Skála rychtáři nařídil, aby vzpurného měšťana odzbrojil, což
se stalo. Rozlícený Vraštil to komentoval slovy: „Z kurvy synu rychtáři, ještě
nemám kurvy ženy jako ty máš. Vím dobře, kdo s ní líhal.“ Skála jako člen
rady byl městskému rychtáři nadřízen, a proto mohl nařídit Vraštilovo zatčení.
V roce 1612 byl Skála svědkem ještě jedné události, která skončila soudním
sporem. Měla však mnohem tragičtější vyústění, než předvánoční kočkování mezi
rychtářem a Vraštilem. Třetí neděli po Velikonocích se do Žatce vypravila
skupina mladíků z Loun, mezi nimiž byl i syn tamního malíře Urbana Hirše –
Jan. Mládenci popíjeli v šenku Daniela Ješína, kde byl právě na návštěvě Skála.
Mezi Lounskými došlo ke sporu, při němž Jan Hirš pobíhal s vytaseným kordem
a provokoval hosty k souboji. Ješín se Skálou se marně snažili rozvášněné
mladíky uklidnit. Když se jedna jejich část dostala před dům, hodil na Hirše
Tomáš Bydžovský svůj plášť a smýkl s ním o zem. Hirš padl na znak a všichni
svědkové se shodli, že náraz hlavy o zem provázelo prasknutí. Po chvíli se
Hirš zvedl a odvrávoral na faru k sestře, která byla manželkou děkana Lukáše
Jaroměřského. Zde se uložil ke spánku a ráno byl nalezen mrtev. Bydžovský
byl ze Žatce, a proto zdejší soud musel řešit otázku, zda byla Hiršova smrt
způsobena pádem, který mu přivodil Bydžovský.
Další dva obory Skálova působení v radě je už možné doložit spolehlivě. V
roce 1614 se vedl soudní spor mezi Magdalenou Bílkovou a úředníky nad vesnicemi
o jakýsi nedoplatek. Výpověď jednoho ze svědků dokládá, že jedním z nich byl
i Pavel Skála. Sbor úředníků nad vesnicemi patřil mezi nejdůležitější: měl
na starosti dohled nad hospodařením městských poddaných z okolních vsí a zejména
vybírání příslušných dávek.
Další komise se pro Skálu stala už trvalým působištěm. V letech 1615-1619
bývá uveden jako úředník nad sirotky. Znamenalo to, že zastupoval zájmy nezletilých
sirotků při majetkoprávních jednáních ve věci dědictví po rodičích. Neznáme
příčiny Skálova přechodu do této komise: mohla snad lépe vyhovovat jeho naturelu.
Bohužel, nelze přesně stanovit, kdy Skála Žatec opustil a odešel do Prahy,
aby zde pracoval v kanceláři direktoria a později Fridricha Falckého. Víme,
že Skála zasedal i v radě z dubna 1617; v radě o rok mladší, ustavené krátce
před defenestrací, už nebyl. O důvodech jeho odchodu z městské správy můžeme
jen spekulovat. Určitě to nebylo v důsledku zhoršení vztahů s Hošťálkem; vždyť
v únoru toho roku ručil Janu Malinovskému z Hlavačova, když byl přijímán za
žateckého měšťana. Malinovský si pár měsíců nato vzal Hošťálkovu dceru Kateřinu.
Na Nový rok 1620 pak byl Skála kmotrem Hošťálkovy dcery Judity. Navíc ještě
2. února 1619 zastupuje Skála na žatecké radnici sirotka po některém z rodiny
Humeliů. Skálova nepřítomnost v žatecké květnové radě by mohla vysvětlovat
jeho plastický popis událostí kolem zemského sněmu vrcholícího osudovou defenestrací.
Možnost Skálovy přítomnosti v Praze v době defenestrace připouští i Josef
Janáček.
Ekonomický základ Skálovy rodiny zajistila jeho žena. Jestliže Skálovou investicí
do manželství byl jeho původ, schopnosti a ve svatebních smlouvách nepochybně
zakotvená určitá suma peněz, Anna mohla nabídnout více. V jistém smyslu byla
pro Skálu ideální manželkou. Kromě nemovitého věna mu přinesla přístup do
vrstvy žateckého patriciátu, posvěcený příbuzenstvím se dvěma předními místními
rody. Byla sice starší než ženich, ale ne o mnoho. Dala Skálovi ještě syna
Vratislava a dceru, s nimiž se sešel v exilu v saském Freibergu. Pro oba bylo
výhodou, že Anna vstupovala do druhého manželství. První manžel, universitní
mistr Jan Plevka, byl rovněž intelektuál, nepocházel ze Žatce a také on zasedal
v městské radě; Anna měla tudíž s mužem podobného založení jako Skála své
zkušenosti. Skálova žena nebyla enormně bohatá. Když se v roce 1626 sepisoval
majetek žateckých emigrantů, zanechala ve městě dům vedle školy, jenž zdědila
po předešlém manželovi, dvůr, chalupu, pět polí a čtyři chmelnice. Ve srovnání
s jinými patriciji to sice nebylo mnoho, ale k pohodlnému a bezstarostnému
životu to stačilo.
Pavel Skála opustil Prahu hned po bitvě na Bílé hoře v doprovodu Fridricha
Falckého. Ve službách zimního krále zůstal ještě dva roky a pak odešel do
Saska, kde se staral o Hošťálkovy syny. Soudí se, že Skála začal s prací na
Historii církevní v roce 1626. Je možné, že to bylo způsobeno i vytvořením
rodinnného zázemí. Dne 6. února 1626 provedl královský rychtář Jindřich Berg
z Reinfeldu inventuru v opuštěném domě Anny Skálové. Kromě prázdných truhel,
stolů, lavic a pivních sudů ve sklepě se nenašlo nic. Skálová prý žije s mužem
a oběma jejich zletilými dětmi ve Freibergu, psal rychtář do Prahy. Anna tedy
podle všeho odešla ze Žatce až po drakonických rekatolizačních opatřeních,
která na podzim roku 1625 v Žatci zavedl Martin de Huerta.
Anna se dokázala o rodinu postarat a vytvořit pro manžela prostředí ke klidné
práci. V únoru 1629 prodala prostřednictvím švagra Bohuslava Striala svůj
dům Šimonovi Voříškovi a jeho manželce Anně za 850 kop. Zbýval ještě pozemkový
majetek. V roce 1630 se jí podařilo získat císařovo povolení k jeho prodeji
za 1.500 kop sestře Kateřině Strialové, která jí každoročně posílala jedno
sto kop. Bez toho, že by měla oporu ve švagrovi Bohuslavu Strialovi, který
se stal jako primas – byť možná jen naoko – v Žatci exponentem rekatolizační
politiky, by byla její úloha mnohem těžší. Stálý příliv peněz z bývalého domova
vytvořil pro Skálovu rodinu existenční jistotu. Při četbě monumentálního Skálova
díla bychom neměli zapomínat na tu, která pro jeho vznik vytvořila podmínky:
manželku Annu Hošťálkovou.
dr. Bohumír Roedl [REGIZ 6 / 1996]
(Z připravované knihy „Žatec v době Hošťálků z Javořice“)