KULTURNĚ HISTORICKÁ REVUE LOUNSKÉHO REGIONU
ARCHIV - HISTORIE
Je třetího června 1997 a já se nacházím se svým stařičkým mikrofonem
v ateliéru akademického sochaře mistra Karla Kuneše v Karlových Varech. Prostorný
ateliér, zaplněný mnoha sochami, prosvětlovaný odleskem plápolajícího ohně z
nádherného krbu s praskajícími březovými poleny, je již po dlouhá léta refugiem
i pracovištěm mistra Kuneše, člověka a bohéma, který všechen svůj životní elán
a všechny své síly podřídil tvorbě realistických soch, které můžeme spatřit
v mnoha městech, ať již z kamene, či odlité do bronzu.
Je Rejt Rejtem?
Aneb pohled na sochu
Dovolte, abych i Vaším jménem pozdravil mistra Kuneše a zároveň
mu poděkoval za umožnění této reportáže. Karle, dobrý den.
Ahoj.
Abych tě v krátkosti představil: Jsi rodák z Domažlic, tedy Chod každým coulem.
Ročník 1920, aklimatizovaný občan Karlových Varů, známý především mnoha sochami
v parcích a jiných důležitých místech našeho města (Karlovy Vary, pozn. zpracovatele).
Vynecháme však prozatím podrobný portrét umělce a zaměříme se na úhelný bod
našeho povídání, na jednu sochu, která zdobí náměstí v nedalekém městě Louny.
Je to socha Benedikta Rejta. Jak jsi se dostal k tomuto námětu?
K námětu... ehm... inženýr... hergot jak se jmenoval... teď si nemůžu vzpomenout.
Já se musim podívat... aha! – Architekt Urbanec projektoval novou výstavbu v
Lounech. A požádal mě, abych udělal nějakou plastiku. Původně mělo jít o více
objektů, porůznu rozmístěných. Já doporučil, aby se udělala jenom jedna věc,
která by měla hlavu a patu. Napadlo mne, že stavitel kostela sv. Mikuláše v
Lounech, náš první významný renesanční architekt Benedikt Rejt, by byl vhodnou
osobností. Navrhl jsem proto, abychom udělali jeho sochu.
Jak dlouho trvaly tvé rešerše?
Udělal jsem skicu, vymysleli jsme sokl – chtěl jsem, aby to bylo na vysokém
soklu – a udělal jsem chlapa, který drží olovnici, typickou pro architekta.
Studoval jsem, jak mohl být ve své době oblečený, chodil jsem po chrámu sv.
Víta v Praze, porovnával jsem oblečení Petra Parléře a Matyáše z Arasu, jenže
to byla doba gotická a já potřeboval renesanci. Studoval jsem také například,
jak se tenkrát šily boty – víte, že se zespoda našívaly filcy, když se to ochodilo,
tak se přišily nové? A oblékl jsem Benedikta Rejta do pláště, který jsem vytvořil
podle taláru vypůjčeného od českobratrského faráře a který jsem upravil příslušným
límcem. Sochu jsem dělal tři roky, po dalších čtyřech letech depozice byla instalována.
A podle čeho jsi dělal podobu obličeje?
Obličej jsem si v podstatě vymyslel, protože jsem nesehnal ani v lounském
archivu, ani v Klementinu ani na Svazu architektů žádný popis osobnosti Benedikta
Rejta. Když byl hotov, ozval se mi kunsthistorik doktor Jiří Kotyk z Pardubic
a velice se o sochu zajímal. Napsal jsem mu o potížích s podobou sochy a on
odepsal, že ve Svatováclavské kapli je podle jakéhosi německého profesora údajná
podoba Benedikta Rejta. A poslal mi výřez oné fresky. Benedikt Rejt, šlo-li
o něho, zde byl vyobrazen jako člověk s krátkým pláštěm ke kolenům, čepicí na
hlavě, nos nahoru, bezvousej. Tak jsem panu doktorovi Kotykovi odepsal, že přestože
je toto údajná podobizna, já dělal B. Rejta v pozdním věku, kdy už mu slezly
vlasy a nechal si narůst vousy a nos má dolů proto, protože jednou spadl z lešení
a přerazil si ho... Čekal jsem po tomto mém dopise ošklivý komentář vůči mé
osobě, ale on napsal poměrně slušný článek do tehdejší Haló soboty, kde dílo
velice vychválil.
Jaký je postup při tvorbě sochy? A jak je socha Benedikta Rejta vysoká?
Dva metry šedesát a třímetrový sokl. Je to z bronzu. Postup je jednoduchý.
Nejdřív se udělá jedna nebo několik skic (na Dvořáka jsem třeba dělal čtyři
skici, na Fučíka šest), tohle jsem měl vymyšlené, stačila skica „a la prima“.
Pak se vytvoří přibližně metrový model, z něhož se socha zvětší do původní velikosti.
Pak se vše odleje do sádry a odveze do slévárny. Socha se lije po částech.
Slyšel jsem, že jsi provedl osobně v Lounech takový „miniprůzkum“ veřejného
mínění a ptal jsi se náhodných občanů na několik věcí, souvisejících s touto
platikou. Jaké otázky jsi kladl kolemjdoucím a jaké byly odpovědi?
Já vůbec žádný otázky nekladl. Ale když jsme sochu instalovali na Gottwaldově
náměstí, vyskytli se u toho tři funkcionáři. Krátce předtím se měnili, o ničem
nevěděli. A první říkal: Takovýho Gottwalda nebudou mít v celý republice. Načež
další: Do toho ksichtu jste se netrefil, mistře. Má to holou šišku a fúsy, vypadá
to víc jako Lenin. A třetí odvětil: Dyť seš politickej analfabet. To je Gottwald
leninskýho typu!
Slyšel jsem o příhodě s básničkou, kterou jsi svého času složil...
To bylo tak: dělal jsem „styčného oficíra“ mezi Ústředním výborem svazu výtvarníků
a Ústředním svazem architektů. Na závěr své činnosti, v roce 1978, jsem kolegiálnímu
Svazu českých architektů napsal báseň o „věčné architektuře“:
Až zahyne život ve všech mořích / a nebude to dlouho trvat, spadne pantenol
/ až půjdou všechny krávy zplozené inseminátory
/ a nebude tu ani houba, ani motýl nebo strom / až Homo sapiens vydýchá rakovinný
bujón / kterému do poslední chvíle říkal vzduch / pak nebude už míru ani války,
a co tu po nás zbyde?
/ Budou paneláky!
Architekti, poté co si přečetli tuto báseň, odhlasovali, že jsem největší kurva
v RVHP. Já jsem samozřejmě nedal pokoj a básničku s popisem celé události jsem
znovu přednesl na Ústředním výboru výtvarníků. Když jsem pak obědval v poledne
v Mánesu, přišel za mnou hoch, co stenografoval zápis a říkal: Mistře, já jsem
se tak zaposlouchal do vašich veršů, že jsem to zapomněl napsat a já to musím
mít v zápise. Tak sem mu to znova přednes...
Chtěl bys něco říci bez otázky, Karle?
Třeba vtip, který je starý tak pět set let, jo?
Dobře! To si rád poslechnu.
To seděli před pěti sty lety na mezi holka a kluk a ona mu říkala: Slovo
múdre promluv, ctný pane Kastanku, zdali mi po všechny časy věků příštích věrný
býti chceš? A von jí na to vodpověděl: Nemějž o tom pochyb, ctná panno Rezedo,
od těch čásů, ó, co tebe jsem spatřil, se mi zprotivily všechny ženský...
Když tě tak rozebírám Karle, již jsem říkal, že jsi Domažličák. O Domažličácích
se říká, že nemají rádi Plzeňáky. Mohl bys vysvětlit proč?
To je jednoduché. Nejsem jen Domažličák, ale můj rod pochází z Postřekova,
kde můj prapředek v roce 1752 – nebo 1756, už přesně nevím – dělal chodskýho
rychtáře. Do Postřekova se náš rod přestěhoval – vlastně přiženil – do dvora
Usasinů v roce 1702. Čili jsem Chod, nejen Domažličák. A Chodové nemohli mít
rádi Plzeň, protože jim tam oběsili Kozinu. Pak jsem ale přibližně v jednadevadesátém
roce dostal do rukou slovenský noviny, kde psali, že Komenský byl Slovák a Chodové
že jsou také Slováci. Takže vlastně Kozina byl Slovák, řekl jsem si. A co mám
mít jako Chod proti tomu, že v Plzni pověsili Slováka...?
Závěrem zazpíval mistr Kuneš s kytarou vlastní návrh nové české hymny:
Nemelem nemelem / nemelem nemelem / na všecko se vyserem.
Posrala se republika / zůstala tam vládní klika /
nemelem nemelem / nemelem nemelem / na všecko se vyserem.
Zemani jsou dneska v čele / my jim lezem do prdele /
nemelem nemelem / nemelem nemelem / na všecko se vyserem.
Máme novej protektorát / na kerej se můžem vysrat /
nemelem nemelem / nemelem nemelem / my se na to vyserem!!!
Vlastimil Čumpl
KAREL KUNEŠ *1920 (zemřel kolem r. 1997, vydání rozhovoru se nedočkal - pozn. REGIZu), český sochař; autor monumentálních plastik, zejména portrétů představitelů našeho kulturního života, vynikajících psychologickým poznáním modelu. Zasloužilý umělec (1979). (Citace z Ilustrovaného encyklopedického slovníku, Praha, Academia, 1981); VLASTIMIL ČUMPL (zemřel koncem prosince 2002), neuvěřitelný občan Karlových Varů, vzdělaný, oplývající přirozenou inteligencí, blízký přítel vydavatele REGIZu a jeho zcela nekritický fanda, stěžejní zájmy před úmrtím: víno, ženy, hudba, počítač...
V souvislosti s instalací sochy Benedikta Rejta je nutno uvést
následující upřesnění. Dílo sochaře Kuneše má vročení 1981. K jeho umístění
na tehdejším Náměstí Klementa Gottwalda došlo však teprve 15. dubna 1986.
O názvu náměstí rozhodlo plenární zasedání MěstNV Louny v předstihu již 22.
června 1978, kdy bylo stanoveno, že toto volné prostranství jižně od kostelíka
Sv. Petra obkrouží zatím jen projektované a později skutečně vystavěné domy
čp. 2265-2271 a 2297-2301.
Patrně pod dojmem bronzové sochy geniálního stavitele se naproti tomu 23.
plenární zasedání MěstNV dne 30. ledna 1990 usneslo přejmenovat Náměstí K.
Gottwalda na Náměstí B. Rejta. Vznikla tím kuriózní situace, že Louny mají
nejen dvě radnice, ale také dvě veřejná prostranství, pojmenovaná po jedné
a téže osobě: zmíněné náměstí v 5. okrsku města a ulici Beneše z Loun (dříve
Beneše Lounského) v historickém jádru uvnitř hradeb.
Sochařem zmínění anonymní funkcionáři, přihlížející instalaci sochy, náleželi
patrně ještě k poslancům z funkčního období 1981-1986. Nové volby se totiž
konaly až v červnu 1986, tedy několik týdnů po vztyčení díla. O jejich výtvarném
cítění a pozorovacím talentu se nelze vyjádřit jinak než lichotivě: jak vidno
z detailu fiktivní podoby B. Rejta, jistou podobnost s fyziognomií velkého
vůdce světového proletariátu nelze přehlédnout. K dokonalejší představě „leninsky“
ztvárněného K. Gottwalda však přece jen chybí ona charizmatická lulka, o bujném
vlasu našeho prvního dělnického prezidenta ani nemluvě. Je otázkou, zda byla
v inkriminované chvíli na soše instalována také olovnice. Asi ne, neboť hloubavým
zástupcům lidu, odchovaným socialistickým realismem, by to jistě neuniklo.
Jejich interpretace tohoto atributu by v takovém případě musela být zajímavá.
V každém případě olovnice přečkala revoluci bez poškození. Zato později vadila
nějakému „demograticky“ smýšlejícímu vandalovi, který možná ví o sochařství
jen tolik, aby si uválel čímsi z nosu kuličku...
A. Hluštík