K význačným osobnostem, které vyšly ze severních Čech a nejsou tu zatím oceňovány, náležel také lékař i kulturně – historický badatel Eduard Wondrák. Po většinu života působil v Olomouci, avšak jeho dílo dokládá, že na svůj rodný kraj nikdy nezapomínal.
Eduard Wondrák se narodil dne 27. října 1919 v Žatci.1 Dětství
a mládí prožil v Praze, ovšem i po matčině smrti, když se otec znovu oženil,
jezdíval syn až do roku 1938 velmi často k žateckému příbuzenstvu. Vychován
byl ve dvojjazyčném, česko – německém prostředí, načež jeho medicinské studium
zhatilo uzavření vysokých škol nacistickými okupanty.2
Teprve po druhé světové válce mohl proto Eduard Wondrák absolvovat lékařskou
fakultu Karlovy univerzity. V té době se rodiče přestěhovali do Ústí n. Lab.
a posléze do Kralup n. Vlt.3 Mladý lékař pak nastoupil chirurgickou praxi
v nemocnici v Litoměřicích, krátce působil také v Lovosicích a po tři roky
zastupoval obvodního lékaře v Třebenicích. V těchto letech se natrvalo seznámil
s mnoha pozoruhodnými lidmi na Lounsku a Litoměřicku, zamiloval si celé dolní
Poohří i České středohoří - a z četných vyprávění ho zaujala zejména postava
třebenického vlasteneckého lékaře Václava Paříka.4
A právě tehdy se Eduard Wondrák začal intenzivně zabývat regionálním kulturně
- historickým bádáním, dějinami lékařství a dalšími obdobnými tématy.5 Následkem
svého sňatku však rokem 1956 odešel na Moravu. Nastoupil na I. chirurgickou
kliniku Fakultní nemocnice v Olomouci, kde záhy získal vedoucí postavení a
současně se stal docentem katedry chirurgie lékařské fakulty při Palackého
univerzitě. Po roce 1989 pak byl jmenován profesorem tohoto vysokoškolského
učiliště.6
Eduard
Wondrák platil za jednoho z našich nejpřednějších odborníků v úrazové chirurgii.
Byl autorem mnoha odborných přednášek a publikací, skript pro studenty a dvou
monografií z oboru traumatologie pohybového ústrojí. Za dobu své odborné a
pedagogické činnosti vychoval stovky studentů a získal řadu epigonů a přímých
následovníků mezi mladými adepty chirurgie. Přitahoval je nejenom vynikajícími
teoretickými znalostmi a praktickými zkušenostmi, ale i nevšedně taktním přístupem.
Své žáky nepoučoval, ale vždycky doopravdy učil. Přitom např. nikdy neodmítal
pomoc, jestliže se jednalo o závažné poranění, léčené na jiném pracovišti.
Byl i propagátorem včasné operační léčby u pacientů vyššího věku - a rád obětoval
osobní volno k realizaci této své zásady. Jen jedinému nemocnému nevěnoval
patřičnou pozornost - a to sobě samému. K závažné operaci byl kdysi přijat
v poslední chvíli a rovněž zlomeninu kotníku si vyléčil bez sádry, protože
by mu prý byla překážela v práci!7
Ovšem kromě náročné práce úrazového chirurga a vysokoškolského učitele se
Eduard Wondrák stačil po desítky let úspěšně věnovat i své druhé lásce – historii
lékařství. Výsledky této jeho neprofesionální působnosti přitom daleko přerostly
hranice soukromého bádání a staly se skutečným, závažným přínosem pro regionální
i širší kulturní historii. Své práce publikoval v různých časopisech a zčásti
také knižně, jen několik jich zůstalo v pouhých rukopisech.8
Menší část těchto Wodrákových statí se týká i severních Čech. Roku 1960 uveřejnil
článek „V. A. Bochdalek, český anatim a patolog (1801-1883)“,9 který v roce
1962 vyšel i německy ve sborníku 18. sjezdu pro historii medicíny ve Varšavě.
Roku 1967 uveřejnil Wondrák zprávu, nazvanou „Lounský primář dr. Zelenka a
po něm pojmenovaný příznak u apendicitidy“,10 načež v následujícím roce publikoval
studii „Litoměřický chirurg J. T. Lauda a jím provedená operace výdutě a carotis
r. 1836“.11 Téhož roku 1968 pak vyšla Wondrákova rozsáhlá práce „Z historie
zdravotnictví na Litoměřicku“12 – a zakrátko krátká, ale pozoruhodná črta
„Piaristický novic Silverius Purkyně ve Staré Vodě u Olomouce“.13
Roku 1973 uveřejnil Eduard Wondrák stať „Bývalé lázně Jeleč u Levína“14 –
a v následujícím roce stať „Čeněk Rýzner - průkopník české archeologie“.15
Téhož
roku 1978 vyšel jeho obsažný článek „Chirurg Jan Levit a jeho terezínské pobyty“16
– a v roce 1980 tři články o žateckém rodáku Vavřinci Spanovi ze Spanova.17
V roce 1983 se Wondrák ještě vrátil k litoměřickému lékaři V. A. Bochalkovi18
– a roku 1984 publikoval obsáhlejší stať s názvem „Lékař Alexandr J. A. Schamsky
(1687-1717), oběť posledního moru v našich zemích“,19 což se přímo týká epidemie
na Lounsku.
Ovšem převážná část historicko – badatelských prací Eduarda Wondráka se týkala
Olomouce a vůbec Moravy. Mezi početnými náměty, které v některých případech
zpracoval velmi rozsáhle, nalézáme studie o dějinách olomoucké univerzity,
o Societas incognitorum,20 o lékaři J. E. Bollmannovi, který se pokusil vysvobodit
z olomoucké pevnosti uvězněného M. J. Lafayetta21 – a řadu dalších. Nevšední
pozornost věnoval Wondrák brněnskému rodákovi, lékaři a spisovateli Ernstu
Weissovi, k němuž se vícekrát vracel. Avšak nesporně největší zásluhou Eduarda
Wondráka zůstává jeho přínos k poznání života a díla Alberta Schweitzera.22
Stal se nejen autorem první české monografie o tomto velkém humanistovi a
spoluorganizátorem schweitzerovských symposií, ale zejména trvalým propagátorem
jeho odkazu, což je dodnes uznáváno i v zahraničí.23
Plnou hloubku a šíři kulturních zájmů a aktivit Eduarda Wondráka lze jen s
obtížemi charakterizovat. Od mládí rád cestoval doma i v cizině, poznal dokonale
Vídeň, Berlín i Paříž. Znalost cizích jazyků mu umožňovala bezprostřední styk
s evropskou literaturou, především německé oblasti. Byl mnohostranným sběratelem,
zajímal se o výtvarné umění a byl např. i znalcem lidových maleb na skle.
V Olomouci náležel k pravidelným návštěvníkům koncertů a divadel, přednášek
a výstav. Patřil rovněž k vítaným účastníkům rozmanitých sympozií či sjezdů,
kde všude se projevoval jako vynikající učitel a rádce. Jeho ušlechtilost
a kultivovanost se stala vpravdě příslovečnou – pramenila ostatně i z toho,
že svou literární tvorbu zaměřoval také na poezii a beletrii.24
Na severní Čechy přitom Eduard Wondrák nikdy nezapomínal. Dlouhá léta jezdíval
za otcem a nakonec už jen za nevlastní matkou do Kralup n. Vlt. a přitom vždycky
navštěvoval Žatec, Louny, Libochovice, Litoměřice či jiná místa. Rád si také
se zdejšími lidmi dopisoval.25
Profesor Eduard Wondrák byl jako chirurg jenom velmi krátce v důchodu – a
v těchto posledních letech se naopak ještě tím víc věnoval archivnímu bádání.
Zemřel dne 10. dubna 1996, když seděl v křesle svého olomouckého bytu.26 Ještě
večer předtím se zúčastnil přednášky v tamním Vlastivědném muzeu. Podílel
se také na přípravách 50. výročí obnovení University Palackého (1946-1996),
těchto jubilejních oslav se však už nedočkal.27
Žatecký rodák Eduard Wondrák náležel k onomu záviděníhodnému typu osvícených
mužů, kteří vedle dokonalého zvládnutí vlastního oboru zasvěceně pronikají
do rozmanitých oblastí humanitních věd a zůstávají tak nejenom za svého života,
ale i pro dalekou budoucnost příkladem nejnadšenějších konzumentů, ale především
také aktivních nositelů a šiřitelů skutečné kultury!
Otakar Špecinger
Ing. O. Špecinger žije v Kralupech nad Vltavou. Vlastivědou severních Čech se zabývá od poloviny 50. let. Publikuje v severočeských regionálních časopisech a sbornících.
Poznámky
1) Sdělení archivu Univerzity Palackého z 12. března
1998 autorovi této stati; 2) J. Balatková, P. Maňák, „Docentu MUDr. Ed. Wondrákovi,
CSc., k sedmdesátinám“; Ročenka OA Olomouc, 1998. – Odtud i některé další
údaje; 3) Wondrákův otec byl vyhledáváným vařičem laků v průmyslu nátěrových
hmot; 4) O tomto lékaři, který žil v letech 1839 - 1901, přednášel Eduard
Wondrák ještě roku 1964 v Libochovicích, navzdory vzdálenosti z Moravy; 5)
Ostatně jednou z prvých Wondrákových statí byl článek v Praktickém lékaři,
1964, č. 10, s názvem „Dva lékaři na hranici dvou národů“ – o V. Paříkovi
a Němci MUDr. Tittovi v Třebenicích; 6) Sdělení archivu Univerzity Palackého
z 22. května 1998; 7) Viz. pozn. č. 2; 8) Zevrubnou bibliografii posledních
tištěných i netištěných prací profesora Eduarda Wondráka obsahují články J.
Balatkové, a to: „Prof. MUDr. Eduard Wondrák oslavil narozeniny“, Ročenka
SOkA Olomouc, 1994 - a „Epilog životního díla prof. MUDr. E. Wondráka, CSc.“,
Ročenka SOkA Olomouc, 1997. Tyto přehledy navazují na soupis, uvedený ve stati
s pozn. č. 2; 9) Acta UP Olom. fac. med. tom. 22, 1960; 10) Praktický lékař,
1967, č. 12; 11) Praktický lékař, 1968, č. 19; 12) Vlastivědný sborník Litoměřicko,
1968; 13) Časopis lékařů českých, 1969, č. 32; 14) Vlastivědný sborník Litoměřicko,
1973; 15) Severní Morava, sv. 35, 1978; 16) Terezínské listy, sv. 8, 1978;
17) „Vavřinec Span ze Spanova (1530-1575) – lékař básník, humanista,“ Acta
UP Olom. fac. med. tom. 93, 1980. – „Protimorové spisy Vavřince Spana ze Spanova“,
Farmaceutické zprávy, 26, 1980. – „Život a dílo žateckého rodáka V. Spana
ze Spanova (1530 -1575)“, Zprávy a studie, Teplice, 14, 1980; 18) „Český anatom
a patolog V. A. Bochdalek (1801 - 1883) a po něm pojmenovaná brániční kýla“,
Časopis lékařů českých, 1983, č. 43; 19) Ročenka OA Olomouc, 1984; 20) Zřejmě
první učená společnost v našich zemích z let 1746-1751; 21) O této velmi zajímavé
záležitosti viz Ročenka OA Olomouc, 1986; 22) Viz zejména kniha Eduarda Wondráka
„Albert Schweitzer“, Orbis, Praha, 1968, 200 stran; ale i mnoho dalších prací
a aktivit; 23) Profesor Wondrák byl v tomto směru nositelem několika vyznamenání;
24) Poslední větší publikovanou prací profesora Ed. Wondráka byla kniha „Krev
smyly deště“ Kruh, Hradec Králové, 1989, odborná práce vysokého mravního zaměření,
inklinující tím rovněž k beletrii; 25) Autor této stati se s profesorem Wondrákem
znal osobně od roku 1970 a dopisoval si s ním až do roku 1993; 26) Viz pozn.
č. 1; 27) Nekrolog profesora Eduarda Wondráka vyšel pod jeho jménem ve sborníku
„Zakladatelé a pokračovatelé“, Olomouc, 1996, z pera P. Maňáka.