ZPĚT NA ARCHIV REGIZU

KULTURNĚ HISTORICKÁ REVUE LOUNSKÉHO REGIONU

ARCHIV - RECENZE


STÉ VÝROČÍ GVH SLOVEM A OBRAZEM

Ve dnech 7. – 9. června tohoto roku oslavilo Gymnázium Václava Hlavatého v Lounech 100. výročí svého založení. Protože jde o významné datum a oslavy s ním spojené rozhodně rozvířily regionální klima, bude jistě na místě věnovat jim pozornost.
Protože se nepovažuji za kompetentního kritizovat průběh a organizaci oslav, soustředím se především na „tiskovou vizitku“ této události: Almanach ke stému výročí Gymnázia Václava Hlavatého v Lounech.
Nikdy jsem neskrýval ostrou kritičnost, jíž se společně s redakcí držíme již od prvního čísla REGIZu, protože si myslíme, že odhalováním chyb a nedostatků se máme všichni možnost přiučit a tudíž se stejných chyb později vyvarovat. Uvědomujeme si účelovost Almanachu, přesto se o shovívavý pohled nebudeme nijak snažit. Veškeré výtky jsou myšleny upřímně, se snahou o objektivnost.
Nedobrou, přitom zcela zásadní chybou je zpřeházené pořadí výtvarných reprodukcí na obálce almanachu, jež je připisována na vrub tiskárny MAPPA s. r. o. Praha. Dalo by se samozřejmě polemizovat i s tématikou ústředního (lícového) motivu, kterým by nejspíše měla být výtvarně zpracovaná charakteristická tvář lounského gymnázia – budova architekta Kamila Hilberta. Přesto nelze ukázky z děl pánů Linharta, Sýkory a Mirvalda (dvě z nich se tématicky váží k Lounům) zcela zavrhnout pro jejich samozřejmou kvalitu. Z ostatních formálních záležitostí postrádám obsah, který by umožňoval lepší orientaci v publikaci, která je při množství příspěvků (navíc rozdělených do tří tématických oddílů) prakticky nemožná.
Sborník počíná jakousi omšelou úvahou s názvem Čas (autor J. B. = ?), jejíž účel a zařazení na počátek plně nechápu. Následující dva články (starosty města ing. Emila Volkmanna a současného ředitele školy Jiřího Chrostka) odmítám komentovat, i když ke druhému bych měl ze stylistického hlediska řadu výhrad.
Zřejmě nejdůležitějším článkem almanachu je stať Karla Mareše (všiml jsem si i rozporu v uváděné době působení tohoto vyučujícího na škole – v textu uvedeno od r. 1979, v závěrečném přehledu všech učitelů již od roku 1971) o historii střední školy, dnešního Gymnázia Václava Hlavatého. Nejpřínosnější je úsek věnovaný poválečným dějinám (předešlé období totiž bylo výborně zpracováno v objemné studii Kamila Linharta v almanachu k 50. výročí). Jsou to opravdu smutné řádky o úpadku české vzdělanosti.
Dovolil bych si ale mírně korigovat objevnost tvrzení, jež se týká Konstantina Biebla; již v literárně historické příručce Lexikon české literatury, díl 1, A – G, Praha, 1986 (!) je otevřeně publikováno zjištění, ke kterému až nyní dochází Karel Mareš: Konstantin Biebl se docela prostě špatně učil. O bourání mýtů tedy nejde...
Druhé historické studii almanachu z pera Jaroslava Řerichy, zaobírající se studentským hnutím na škole v letech 1918 – 1920 lze vytknout, že uvádí-li seznam použitých pramenů a literatury, proč naopak neuvádí jména autorů?
Takto jde o naprosto nedostatečné bibliografické údaje. A ještě jedna věcná chyba: Otakar Theer nebyl Thér. Jinak jde o přínosné doplnění Marešovy práce.
K tématickému okruhu Monografie některých významných profesorů a absolventů jen poznámku, ale zásadní: jde-li o takto významné jubileum, proč neuveřejnit monografické profily, byť redukované do podoby slovníkového hesla, o co nejvíce osobnostech, které prošly školou? Ta má přece právo být hrda na dobu, v níž s nimi byla svázána. A řada absolventů by si mohla rozšířit obzor, když už se o nich nedozvěděla dříve. Konkrétně mi chybí statě o historiku Rudolfu Urbánkovi, varhaníku a skladateli Eduardu Treglerovi, divadelním recenzentu a překladateli Jindřichu Vodákovi, lingvistovi Pavlu Vášovi, výtvarnících Vratislavu Nechlebovi a Aloisi Pitrmanovi, muzikologovi a skladateli Zdeňku Šestákovi, uměnovědci Čestmíru Berkovi, herci Václavu Helšusovi, ale i o „provařených“ spisovatelích Arthuru Breiském, Karlu Konrádovi a Konstantinu Bieblovi, skandálním publicistovi a literátovi Janu Klepetářovi a třeba i dlouholetému řediteli gymnázia v Lounech a regionálnímu historikovi Kamilu Linhartovi. Některým z nich jsme se věnovali již v REGIZu, ale domnívám se, že takovýto almanach je publikací sumarizační a věcí poněkud prestižní.
Monografických ministudií (vysoce odborných) se dočkal pouze matematik Václav Hlavatý (od Martina Klazara) a výtvarníci Jan Křížek (tady ovšem bravo za „objevitelství“), Kamil Linhart (syn již zmiňovaného ředitele školy), Zdeněk Sýkora a Vladislav Mirvald (od Zbyňka Sedláčka, bohužel s přemírou kunsthistorického newspeaku) s opětnými ukázkami z jejich díla.
Vlastní gró sborníku tvoří série pamětnických článků bývalých studentů a profesorů (škoda, že redakční rada nevěnovala více pozornosti stylistické úpravě názvů, takto se skoro v každém vyskytuje slovo vzpomínky, vzpomínání...). Opravdu výjimečné a informačně bohaté jsou příspěvky Josefa Blažka (náčrt kulturního života v Lounech ve Vzpomínkách na VSL) a Jaroslava Blažka (Několik osobních vzpomínek na Václava Hlavatého, v nichž se nám ukazuje V. H. daleko plastičtější a snad i lidštější). Barvité jsou i Vzpomínky c. k. gymnasisty, v nichž autor Jaromír Eminger vedle osvěžujících raně erotických výdobytků přináší další neotřelý pohled na Hlavatého, tentokrát jako studenta.
Články L. Hacarové a Vlad. Novotného jsou emocionálně vypjaté, ale informačně bezcenné, rozsáhlejší stať Josefa Koželuha několik podnětných faktů přináší, ale na svoji délku je v ní mnoho marginálií.
Rozpačitě jsem si připadal při čtení memoárových črt Evy Pleskotové a Blanky Císařovské – Charvátové, pro jejich příliš „uslzený“ charakter.
Poválečné poměry let čtyřicátých postihuje příspěvek Jiřiny Wettreové – Hausenblasové, začátky let padesátých pak Milan Hána, konec tohoto desetiletí Jana Havlíčková – Trávníčková (v něm se již odráží devalvace studentského života kdysi prestižní školy; to opravdu neměla tehdejší mládež jiné problémy, než dávat přezdívky učitelům?). Následují nejen léta osmdesátá, ale zároveň i jeden z nejlepších příspěvků publikace vůbec: Karel Vrána – Šikmá plocha. Vtipná a svěží charakteristika Leonida Kalugina na dvou školních situacích, ukazující velmi ilustrativně, jak se měnila škola v závislosti na dobové situaci.
Malé zamyšlení nad uplynulými léty, článek Zdeňka Šestáka, mne trochu vyvedl z míry, nebo jsem jej nepochopil; má snad hudební osobnost Šestákova formátu potřebu obhajovat svou práci takovýmto způsobem?
Oddíl Současnost školy se vyznačuje nekompaktností. Jednak se tu objevuje detailní představení školy a personálního obsazení z pera ředitele Jiřího Chrostka, ale i časové, typicky novinářské črty typu „jak jsme byli na zájezdu a všem se nám tam ohromně líbilo” (Martina Krahulíková o Francii, Lenka Blehová a Jan Slunečko o Německu), propagační výzva o hvězdárně a konečně jsou tu namíchány literární pokusy nedávných absolventek a současných studentek. Podobných adolescentních, bezcenně filozofujících pokusů lze nalézt v této věkové kategorii spoustu, třeba jako slohové práce z hodin ČJ (Veronika Smolíková, Kateřina Vernerová, Kateřina Vrátná, Hana Škodová). To se týká i sentimentálních, silně podprůměrných básní Denisy Sršňové. Naopak velmi nadějně působí verše Kateřiny Běličové (Řeka) a fejeton Veroniky Smolíkové Kuřárna aneb konec kuřáků na gymplu, který stojí o několik stupňů výše, než příšerný frázovitý elaborát téže autorky Čečenská apokalypsa, který se jen hemží „opilými Jelciny“.
Aby nedošlo k omylu: největší chybu vidíme nikoli v samotných autorech, nýbrž v sestavení a nuanční kompozici almanachu, což bylo úkolem redakční rady. Eliminovat rozpory v kvalitě vhodnějším zařazením nebo dokonce v některých případech i vyřazením příspěvku, bylo a je nejtěžším úkolem každého redaktora. A tak se stalo, že články, nad kterými by se v novinách nebo časopise nikdo nepozastavil, se ocitly v centru pozornosti.
Záhadou však pro mě navždy zůstane, proč čtveřice výborných příspěvků tzv. memoárového vzpomínání byla publikována jako zvláštní příloha Svobodného hlasu (100 let lounského gymnázia lidé a příběhy kolem něj – přesný název, bez interpunkce!). Za pamětnické sondy Vladislava Mirvalda Generátor srand, Konstantin Biebl a Národní galerie, Třikrát kantor a Lenešice a Počedělice a Ohře a galerie bý se „velký almanach“ rozhodně stydět nemusel...
Poprvé se dnes nebudeme věnovat grafické a typografické stránce publikace, protože prakticky není co řešit. Mimo jednoho „parchanta“ (nesprávně začínající odstavec) na sedmé straně, nenajdete v almanachu prohřešek. Vadou na kráse však je zbytečně vyšší rastr u fotografií. Jak jsme se dozvěděli, stačilo by 3 – 5 tisíc korun navíc.
• • •
Závěrem přece jen jednu poznámku, týkající se samotných oslav. Jak mi potvrdili zástupci starších ročníků, kteří měli večerní posezení s přáteli „Na Zastávce“ v Lounech, v konsensu s tím, co jsem zažil já v Dobroměřicích – na obou místech po většinu doby setkání bývalých absolventů po letech vyhrávaly bezohledně místní zábavové kapely a chtěl-li si někdo (tzn. naprostá většina) popovídat, muselo se tak dít venku, před sálem. Snad by bylo příště vhodnější (bude-li nějaké „příště“) hudbu (mimochodem, v Dobroměřicích „hrající“ skupina GOLF produkovala cosi příšerného) vynechat, nebo alespoň silně omezit. Je nepravděpodobné, že by si lidé, setkají-li se po pěti, deseti, dvaceti a více letech, chtěli jít jen zatancovat.
Pavel Straka

 

 

Ad: Sté výročí Gymnázia Václava Hlavatého slovem a obrazem

Přiznám se, že jsem váhal, zda se mám vyjádřit ke zmiňované recenzi Pavla Straky, ale nakonec jsem se rozhodl alespoň k několika poznámkám. Pro přehlednost si dovolím postupovat podle postřehů, jak je řadí ve své recenzi autor.
První připomínka se týká zpřeházených popisků u reprodukcí na obálce almanachu: ač tomu možná recenzent nebude věřit, skutečně zmatek způsobila tiskárna a navíc kvůli pozdnímu dodání výtisků (v pátek 7. června, čtyři hodiny před začátkem oslav) již škola nemohla nic podniknout. Jinak uznávám, že o tématické náplni obsahu obalu lze diskutovat a že by publikace vzhledem k rozsahu snesla obsah.
Dále se asi budeme s recenzentem rozcházet. Především nepochopil smysl, účel almanachu. Dovolím si uvést definici: Almanach je sborník s literárními příspěvky různých autorů, často reprezentující určité programové spříznění (Akademický slovník cizích slov, Academia Praha 1995, I. díl, str. 41). Nepočítá se tedy s tím, že jeho obsahem budou v hojnější míře stati odborného rázu, ale spíše příspěvky beletristického charakteru (což platí v ještě větší míře o almanachu vzpomínkovém).
Recenzovaná publikace samozřejmě naučné příspěvky obsahuje, i když ne v té míře, v jaké snad si představuje posuzovatel. Vracejí se pochopitelně k historii školy. Ke stati o dějinách gymnázia: chválím recenzentovu pozornost (to myslím upřímně), s níž si všiml rozdílných roků mého působení na škole (1971 oproti 1979 v záhlaví článku), toto korekturní opomenutí beru plně na sebe. Nicméně omlouvám se za svou zpozdilost, že až nyní jsem „objevil“ důvod Bieblova odchodu z reálky, totiž špatný prospěch. Formulace z Lexikonu české literatury je mi známa, jen jsem si dovolil tuto skutečnost uvést v širší povědomí. Na objevy se necítím patřičně fundovaný.
Výtky o nedostatečné míře odborných příspěvků se týkají asi nejvíce části Monografie některých významných profesorů a absolventů: znovu opakuji, že vzpomínkový almanach nemůže suplovat naučnou příručku, byť by jednotlivci byli připomínáni ve formě co nejkratší. Ostatně zde bude problém v hledisku výběru, vždy diskutovatelný a napadnutelný. Snad jen malé vysvětlení: o naprosté většině význačných kantorů či žáků lounské reálky (a gymnázia) byla napsána řada fundovaných studií jinde. U pamětnických článků redakční rada věnovala pozornost stylistické úpravě názvů a je si vědoma toho, že často se opakuje slovo „vzpomínka“. Nicméně tak stálo v rukopisech autorů a tudíž jsme si nedovolili bez jejich souhlasu názvy měnit.
Je myslím zbytečné se pozastavit nad formulacemi typu „články...jsou emocionálně vypjaté, ale informačně bezcenné“ nebo že mají „uslzený charakter“. Posuzovatele zde omlouvá věk a opětné nepochopení smyslu a účelu vzpomínkové publikace. A zejména bych polemizoval s tvrzením (k příspěvku Jany Havlíčkové – Trávníčkové), že „to opravdu neměla tehdejší mládež jiné problémy, než dávat přezdívky učitelům?“. Nevím, čeho trestuhodného se tím v očích recenzenta dopustili: přezdívky totiž dávali žáci kantorům již za Rakouska a spíše mluví v neprospěch dnešních studentů, když je nejsou schopni vymyslet.
Současnost školy se snaží pochopitelně upozornit na to, čeho se dosáhlo, co se změnilo. Uznávám zcela námitky proti stylistické úrovni některých příspěvků (ale měla snad redakční rada napsat všechno sama?), nesouhlasím však s hodnocením literárních pokusů současných studentů, dle posuzovatele „adolescentních, bezcenně filosofujících“. Je patrně zvyklý pouze na renomované autory. A mám dotaz: co je proboha sentimentálního na „silně podprůměrné“ básničce Denisy Sršňové Andulka a cvrček? Konstatování „velmi nadějně působí verše K. Běličové Řeka“ nelze brát vůbec vážně: prosím recenzenta, ať si básničku prohlédne také z hlediska zásad poetiky.
Co se týče črt pana prof. Mirvalda, otištěných ve Svobodném hlasu: tam byly od počátku určeny, redakční rada almanachu o nich neměla nejmenší tušení a autor nám je nikdy k otištění nenabízel. Snad je to dostačující vysvětlení.
Na závěr: s řadou připomínek zcela souhlasím, recenzent je pozorný čtenář, i když mnoho závěrů nese pečeť chvatného a ne zcela promyšleného přístupu – to platí především o hodnocení novějších literárních (snad mi recenzent promine tento termín) pokusů.
A úplně na závěr upřímné přání: až autor recenze někdy sám nebo s kolektivem sestaví podobný pokus o sborník, ať naplní beze zbytku všechna vysoká a náročná kritéria, jimiž měří ostatní.
PhDr. Karel Mareš


ZPĚT NA ARCHIV REGIZU