Nutno uznat, že rok 1997 byl v množství vyprodukovaných
historicko-regionálních publikací vážících se k lounskému okresu velmi bohatý.
Ostatně čtenáře REGIZu jsme o těch nejzajímavějších – doufejme, že dostatečně
– informovali. Tou poslední (nikoliv však kvalitou) je studie Bohumíra Roedla
Žatecká rodina Hošťálků z Javořice (FABIO pro Regionální muzeum K. A. Polánka
v Žatci, 1997). S některými partiemi této knihy se měli možnost předem seznámit
čtenáři REGIZu, Dějin a současnosti či Svobodného hlasu.
Práce není jen biografií Maxmiliána Hošťálka a jeho předků, ale
v prvním díle, nazvaném Žatec a jeho obyvatelé, jsou nastíněny některé problémy
(život ve městě, Češi a Němci, Žatečtí židé), které zasazují Hošťálky do prostorově
širšího dějinného kontextu. Přiznávám, že tato část – ovlivněná modernějšími
historiografickými metodami francouzskými – je mi zpracováním i tématikou bližší,
protože není tak stereotypní, jako oddíl druhý – Hošťálkové. A přivítal bych
býval plánek Žatce (třeba současný); jako nezběhlému v žatecké topografii a
k tomu se sníženou představivostí mi dělá skutečné problémy orientovat se v
„renesančním“ Žatci tak, jak je nastíněno v kapitole Tvářnost města a okolí.
Mimo „každodenních“, „mentalitních“ a „historickodemografických“ kapitol, které
záslužně laického čtenáře alespoň trochu uvedou do modernějších koncepcí studia
dějin, oceňuji nejvýše minibiografii Pavla Skály, orientovanou na dobu jeho
působení v Žatci. Z hlediska národních dějin je jeho význam určitě širší a kritický
rozbor jeho působení v tomto městě byl již skutečně zapotřebí. A konec konců
přinesl i několik vyjasnění.
Neodpustím si však osobní poznámku, týkající se dobového žateckého „ovzduší“.
Neustálé opakování toho, jak byla žatecká škola na vysoké úrovni, mi nakonec
silně lezlo krkem. Může jít o iluzi, ale rovněž třeba i o poplatnost pramenům,
případně o autorův silný a neskrývaný patriotismus. Když skomírající pražská
univerzita měla jedinou filozofickou fakultu, jaká potom mohla být kvalita městských
škol? Lze však namítnout, že žatecká škola byla výjimkou...
Po přečtení druhého dílu knihy jsem nenabyl dojmu, že Maxmilián Hošťálek byl
tak výraznou osobností, za jakou se – hlavně v Žatci – považuje (jeho poněkud
alibistické chování za stavovského povstání o tom mnohé vypovídá). Získal jsem
naopak dojem, že jeho největším činem bylo, že skončil na popravišti. Ale klidně
může být využit – jako zástupná postava – pro analýzu svého stavu a vrstvy.
Je nakonec pochopitelné, že díky omezeným možnostem pramenů je velká část popisu
dějin rodiny věnována ekonomickým aktivitám, které však jsou po delší době celkem
nudným čtením. Rovněž orientace v narůstajícím množství příbuzenstva, pokrevního
i vyženěného, se časem ztěžuje. Tím nechci říci, že zde nejsou pasáže plastické,
dokreslující všední život hrdinů (např. kontroverzní manželství Maxmiliána a
jeho ženy). Mám dojem, že se celkem povedly i psychologizující nástiny.
Osobně jsem rád, že z práce vysvítá složitost doby a poměrů po Bílé hoře: manželka
Maxmiliána, Dorota, se vrací z emigrace znovu provdána, dva synové umírají v
cizině, třetí, Jan Zikmund, působí v císařských službách, je povýšen do rytířského
stavu a jeho rod existuje ještě v 18. století (je možná škoda, že historie rodiny
není sledována až do svého konce, jak by bylo logické podle názvu; autor se
pouze odvolává na zjištění Antonína Patejdla a končí vlastně Janem Zikmundem).
Nic není jednostranné. A protože mnoho historických faktů má svůj druhý život
(viz. např. Čornejovy Lipanské ozvěny), je připojen pod názvem Legenda i stručný
rozbor novodobé literatury, zobrazení, názorů a pověr o dávném primátorovi,
po němž v Žatci pojmenovali náměstí. Pro mě za mě by zrovna této problematice
mohl být dán ještě důraznější akcent, přesto doufám, že se alespoň část „romantiků“
odchovaných českým školstvím vrátí na zem. Stejně jako nejvydařenější části
celé žatecké rodiny Hošťálků z Javořice.
Pavel Straka [REGIZ 6 / 1997]