Pod názvem Paměti města Žatce (Polánkovo regionální muzeum
Žatec a Městský úřad v Žatci 1996, realizace Adart Louny), druhém svazku edice
Studie Regionálního muzea v Žatci, připravila Marie Tošnerová edici opisu letopisných
záznamů pocházejících z pozůstalosti českého barokního historiografa Tomáše
Pešiny z Čechorodu, vážících se k létům 1527 – 1609 (s většími či menšími časovými
cézurami).
Pramen přináší, vedle dosti zevrubné pozornosti věnované událostem
vzpoury české stavovské společnosti vůči panovníkovi r. 1547, k níž se přidal
i Žatec, hlavně informace o kriminálních deliktech, z nichž vedle drastické
vraždy šesti dětí, které zabila vlastní matka a pogromu na židy zaujmou i dva
případy upálení čarodějnic.
Samotné vydání edice je chválihodný počin, ale opět pohoršuje formální podoba.
Publikace je totiž určena širší veřejnosti a snaží se vypadat (marně) co nejreprezentativněji,
k čemuž jí má dopomáhat i lesklý, jistě ne nejlevnější papír, pokoušející se
očividně zakrýt nevynalézavou sazbu. Ta je zcela koncepčně nestrukturovaná (předmluva,
vlastní edice, poznámky, rejstříky, popisky pod fotografiemi a obsah – vše vytištěno
i s nadpisy stejně velkým řezem písma, občas (maximálně) ztučnělým, bez výraznějšího
grafického „rozparcelování“), s disfunkčně vloženými líbivými, přemodřele kýčovitými
fotografiemi Miroslava Kukly, jež – vytištěny na stejném druhu papíru jako text
– umocňují fádní vizuální dojem. Poslední list fotografií (nabízí se otázka,
proč chybí fotodokumentace editované archivní památky) byl dokonce zařazen až
za bibliografické údaje brožury a je prakticky součástí následné agresivní reklamy.
Jisté výtky lze uvést i k vlastnímu textovému materiálu. Chybí poznámkový aparát
u Předmluvy, místo toho jsou nejasně použity rádoby závorky (lomítka). Stejně
tak „falešné“ uvozovky v názvech odborné i pramenné literatury v textu mohly
být spíše nahrazeny odlišným řezem písma. Není uvedeno, kdo je autorem překladu
německých citací z „anonymní kroniky“ i Seifertova vlastivědně-historického
díla v poznámkovém aparátu k edici. V seznamu použité literatury absentuje Tomkův
Dějepis města Prahy, s nímž autorka pracovala. Pomíjím pravopisné chyby (pokud
šlo o záměr, měl být osvětlen v ediční poznámce): příslušníky řádů (jezuité)
a náboženských směrů (židé – zde zcela jistě nemyšleno v etnickém slova smyslu)
píšeme s malým písmenem.
Hnidopišské šťourání bychom si rádi odpustili, ale pokud bude stále (kolikrát
na tuto skutečnost budeme muset ještě upozornit?) redakční práce uspěchaná a
málo pečlivá – což by se u publikací s dlouhou dobou použitelnosti stát nemělo
– nic jiného se od nás čekat nedá. Pavel Straka
Pavel Straka [REGIZ 6 / 1996]