Sborník okresního archivu v Lounech
se dočkal již svého desátého čísla. A řekněme to hned na úvod – z doposud vydaných
svazků je tím nejobjemnějším, rozrostl se na téměř 300 stránek. Přesto se jeho
tematická náplň příliš proti starším číslům nezměnila, což je samozřejmě dáno
tradičním autorským zázemím. Najdeme tu hlavně studie k starším dějinám Loun
a Žatce, příspěvek archeologický, kastellologický, několik životopisných článků
a příspěvky věnované dějinám menších obcí a kulturním dějinám Žatce 20. století.
Novum je určitě heraldický článek Stanislava Kasíka Nové
symboly měst a obcí okresu Louny v letech 1990 - 2000, který však již
svým charakterem a metodou příliš do sborníku nezapadá; jeho náplní je tematika
obecně přeci jen okrajová, i když samozřejmě pro příslušná místní zastupitelstva
naopak velmi prestižní.
S ohledem na předešlá čísla mě překvapuje, že za ta léta se nenašel někdo, kdo
by se věnoval soustavněji místním dějinám 19. a 20. století. Sice na stránkách
Regizu Antonín Hluštík mnohokrát o této době psal, ale jeho příspěvky se věnovaly
hlavně vojenským dějinám, historii Židů a různým kuriozitám, ale to vše pouze
lounským, navíc v rovině popularizující. Úplně chybí cokoli, co by mapovalo
poválečný společenský, kulturní a politický život v okrese a jeho jednotlivých
částech, přičemž zde by snad šlo využit metody oral history, uvědomuji
si však, že archiváři už ze samé podstaty své profese pracují pouze s písemnými
prameny.
Snad nebude od věci napsat, zda jsem byl v sborníku něčím nadšen, potěšen, zda
mne i něco zklamalo. Rozhodně mě nejvíce zaujala a jako nejpřínosnější přišla
studie Franz Kafka a Siřem Radany Mülerové. Proč?
To sama autorka vystihla v závěru své práce: „...co se za Kafkovou Siřemí
skrývá: Nejen pohnutý úsek života velkého spisovatele a zvláštního člověka Franze
Kafky, ale i obyčejní lidé a jejich těžké živobytí za války." Odbornějším
jazykem by se asi řeklo, že je tu biografie spisovatelova kombinována s invenčním
využitím postupů mikrohistorie, dějin mentalit a snad i psychohistorie. Srozumitelnější
mluvou: Kafka udržoval vztahy s lidmi se Siřemi i mimo ni a ty v kritické době
konce 1. světové války musely být vyhrocenější; v konkrétní podobě s perfekrní
argumentací a čtivým jazykem hledejme na stranách 199 - 228.
Naopak Jana Kuprová mě článkem Žatecké divadlo v prvních
letech po vzniku ČSR, v jejím případě bohužel již tradičně, příliš
nenadchla. Již v minulém sborníku v stati se slibným názvem Hudební
v Žatci mezi světovými válkami téma zpracovala tak nezajímavě! Začala
větou: „Hudební život v Žatci má dlouhou tradici, jejíž kořeny sahají nejméně
do období raného novověku" a pokračuje informacemi o literátském bratrstvu
ze 16. století, aniž by ji napadlo, že – když už začala tak nešťastně v tak
daleké minulosti – zcela jistě, analogicky podle jiných historických zpráv,
prostě nějaký hudební život (liturgické zpěvy, světské písně a zřejmě dobový
folklor) existovat v Žatci musel. Při čem by si jinak lidé zatancovali? Ve vlastním
textu si pak hudební život redukovala na oblast tzv. vážné hudby, což je ale
mimochodem někdy téměř neřešitelné vymezení (kde začíná a kde končí populární
hudba?). Hudební život jsou ale i obyčejné tancovačky, hospodské produkce a
koncerty vojenských dechovek, pro mě i pronikání jazzu (psaní džez je podle
mne nemístná, i když bohužel kodifikovaná úprava; neznám žádné blúz, kántry
apod.) do prostorů malého města, v meziválečném Žatci jistě také (už) prodej
gramofonových desek, notových zápisů a hudebních nástrojů. A co taková návštěvnost,
spokojenost posluchačů, kritické reakce v tisku, případně diskuse? Ne vše asi
jde zjistit, ale určitě by bylo vhodné či při nejmenším zajímavé se alespoň
na něco z takto namátkou nadhozených otázek ptát a pokusit se na ně nalézt odpověď.
Autorka se asi takového postupu poněkud obává, ale pak její studie zůstává téměř
pouhým výčtem několika institucí, souborů a jmen.
Podobným stylem pracovala i v novém článku. Začíná až u Adama, přitom souvislost
mezi latinskými církevními hrami a moderním dramatem asi tak úzká nebude. Ale
budiž. Mrzí mne však, že nad skutečně zajímavými situacemi si neklade otázky.
Proč profesionální divadlo neuspělo, proč měl úspěch lehčí repertoár apod.?
Zde by to asi chtělo propojit studium dějin kulturních se sociálními, zároveň
by od věci nebyl teatrologický a literárněhistorický rozbor typu her v Žatci
uváděných (vágní termíny jako klasika, klasik jsou vůbec používany až příliš
často a ne vždy asi zcela vhodně – byl už Ibsen klasikem v roce 1918?). Myslím
také, že autorkou chvályhodně uváděné cenové relace lístků do žateckého divadla
měly být uvedeny do vztahu k tehdejší kupní síle různých sociálních vrstev a
dalším cenám (potravin, knih atd.) a samozřejmě k cenám vstupenek do divadel
v jiných městech – tím by se výpovědní hodnota uváděných dat jistě zvýšila.
Nechci být k autorce hyperkritický, přesto dodám, že mi na jejích článcích vadí
poněkud nečtivý jazyk a jakási bezpohlavní nezaujatost. Má vůbec vztah k tématice,
kterou zpracovává?
Nemohu se podrobně věnovat každému článku, ale uvedu ty, které mě nějakým způsobem
oslovily. Určitě Louny ve světle archeologických nálezů Petra Nováka;
záslužně shrnují poznatky získané generacemi archeologů, rozeseté po množství
článků a v nálezových zprávách a velmi decentně polemizující s názorem,
že Louny jsou pokračovaním vesnice, která měla být kolem kostela sv. Petra.
Určitě potřebný je Vývoj populace obce Ročova v letech 1655 -
1800 Karla a Květy Marešových, protože historická demografie,
třebaže dávno u nás s vlastním časopisem a studiemi tohoto typu i jinde publikovanými,
se na stránkách Sborníku okresního archivu v Lounech bohužel nevyskytovala.
Interpretačně se snad tento článek poněkud zbytečně drží „při zdi" a není
úplně jasné, zda se autoři chtějí této metodě hlouběji a šířeji věnovat (podle
poznámek k textu bych řekl, že ne, alespoň je pro mne nepochopitelná absence
jedné ze základních prací oboru Horského a Seligové Rodina našich
předků, ta ovšem historickou demografii chápe šířeji, než jak ji uplatňují
Marešovi, kteří v úvodu práce však upozorňují, že se nesnaží o uplatňení všech
demografických hledisek), nebo svůj milý Ročov budou zkoumat příště zas z jiného
hlediska nebo jinou metodou. Přál bych si, aby v budoucnu by historickodemografických
studií k různým místům lounského regionu přibývalo. Ve zmíněném článku nalezneme
i informace k profesnímu rozložení obyvatelstva Ročova.
Čtivě je napsán Vzestup a pád lounského měšťana Jeronýma Vandova
Jana Mareše; samotná náplň je příliš úzká a pro mě upřímně řečeno
nijak extra zajímavá, autor téma podává velmi zaujatě a působivě; nakonec mě
do něj dokázal vtáhnout.
Na závěr uveďme jen autory a názvy zbývajích statí, které ostatně již svými
názvy říkají dost o jejich náplni: Jiří Úlovec – Tvrz a zámek
ve Velemyšlevsi, Bohumír Roedl – Dodatky k Hošťálkům z Javořice
a rodině Pavla Skály ze Zhoře a Hedvika Kuchařová – Třicetiletá
válka Jana Tomáše Brisigella.
Pavel Straka [REGIZ 2 / 2001]