V
pořadí již osmý svazek Sborníku okresního archívu v Lounech vydal v minulém
roce Státní okresní archiv Louny. Tři studie a dvě edice (jedna písemného a
druhá obrazového materiálu), doplněné stručným komentářem, přináší tato neperiodická
odborně – regionální tiskovina s již značnou tradicí, redigovaná dr. Bohumírem
Roedlem.
A jak bývá u podobných publikací zvykem, je rozdíl v kvalitě příspěvků každého
z autorů velmi znatelný. Za nejslabší práci bych označil článek Otakara Špecingra
Hudebník a cestovatel Eduard Ingriš. Hodně oslavné spisování, spíše novinového
než vědeckého charakteru, je založeno na nekritickém zkompilování několika posbíraných
informací a vytváří životopisnou črtu, kterou by mohl přinést kterýkoliv lokální
týdeník. Bez výraznějšího nádechu interpretace, bez přísnější kritiky pramenů,
bez práce s jinými (dobový denní a odborný hudební tisk), bez muzikologických,
ale i literárněvědních alespoň částečných poznatků (tvrdit, že zlidovělá Niagara
je „nesprávně“ tištěna v populárních zpěvnících s jinými než autorovými slovy,
je dnes se znalostí např. Václavkových a Karbusického studií poněkud úsměvné,
rovněž i označení téže písně za trampskou, je-li svým původem pseudotrampská)
se nám tu vyloupl snaživý článeček, jehož kladem je připomenutí v Čechách pozapomenuté
osobnosti.
Výhrady ovšem mám i k edici Jaromíra Tlustého Dva dopisy Bohumila Houdy z Mexika
z roku 1875 (cestovatele, jemuž byl věnován prostor v článku Marie Imbrové v
REGIZu č. 2/1996). Zde mi není příliš jasný účel ponechání velkých písmen ve
slovech jako Strýček, Pražský, Palmové, Lilije (nemělo být spíše upraveno na
lilie?), ale dejme tomu. Ovšem bez příkladu nevím, jakým způsobem byla – podle
textu ediční poznámky uváděná – provedena úprava větné skladby. Tady pro čtenáře
může snadno nastat dohad. Bez něj jistě bude doplnění interpunkčních znamének,
proto pak vadí nedůslednost (čárka chybí tam, kde je podtrženo: Zboží, co jde
sem, to musí všecko, mezky a osly, všecko, co jen potřebuje... ; Ano, Amadeo,
ptám se, kam jdeš; Každý keř, když jest...; k takovému klacku, který mají voli
přivázaný; Jest nejvyšší čas, aby tam byl; podobně i otazník: Copak jest zase
u Vás nového?; Jakpak jste drželi... Váš svátek?; dokonce i pomlčka v než-li).
Nedořešená je i morfologie, pak nám v textu zůstává v Colimně (od Colima) a
i nesprávné tvary osobního zájmena já: To mně (místo mě) ale těší; Těší mně
(mě) to; tvary slovesa být (někde jste, jinde ste, sem), do podobné oblasti
patří i belík, nesjednocené psaní s sebou (2x sebou, 1x s sebou) a hlavně zcela
neujasněná úprava kvantitity (jednou milé, pak míle, velebnik; dle srovnání
s původním Houdovým pravopisem otištěným v ukázce je opraveno: každém, místě
a řada dalších příkladů), na kterýžto problém není v ediční poznámce upozorněno
vůbec. Pak se může nabízet otázka, zda-li nemělo být vzhledem k charakteru obou
dopisů vedle textu „upraveného“ přistoupeno i k vydání textu „neupraveného“.
Studijní materiál pro jazykovědu by to nemusel být marný vzhledem k řadě „chyb“
nevymýcených dlouhodobějším školním působením.
Druhý zde uveřejněný, ikonografický pramen představuje situaci na Ohři v okolí
Pátku na počátku 18. století. Doplněn statí editora Jana Pařeza Mapa Ohře v
okolí Pátku z přelomu 17. a 18. století, v jejímž nerozsáhlém prostoru se našlo
místo pro stručné vylíčení vlastnických poměrů páteckého panství až k r. 1710,
a rozbor náčrtu krajiny, která představuje jeden z vrcholů sborníku.
Tím druhým je analýza života Arthura Breiského od Petra Nového s trochu klišovitým
názvem Arthur Breisky - život proti legendě. Ve studii nenajdete místo pro nevědecké
spekulace, ale interpretačně povedené zhodnocení Breiského korespondence, která
takto dopadá jako historický pramen ne-li nespolehlivý, tak alespoň silně sporný.
Náznak komparace s pramenem vážícím se k K. V. Krejčímu pak ukazuje, že s některými
nekritickými obdivovateli vyzdvihovanou nekonformností Breiského to nebude v
dobovém prostředí tak ojedinělé (tento problém by si ovšem zasloužil podrobnější
sociálně-historickou analýzu). Přínosný je i pokus o psychologický nástin osobnosti
tohoto „nadějného dekadenta“. Závěrem statí citovaný František Herites (Amerika)
nakonec ukazuje možná více pravdy (o nemožnosti a neschopnosti přizpůsobení
se dobových českých snílků včetně Breiského pragmatickému životu Ameriky) než
všichni hledači jeho „posmrtného“ života.
Poslední zbývající příspěvek, Lounský spolek Budeč do první světové války Radky
Vajcové, je odborně fundovaným, ale přece jen poněkud odtažitým rozborem stanov,
schůzí, činovníků, členů či hospodaření spolku. Díky své „pouhé“ popisnosti
mnoho nezainteresovaných čtenářů bohužel asi nenajde (pravdou však je, že sborníky
SOkA jsou určeny odbornější a poučenější veřejnosti). Všechna publikovaná data
získají více smyslu až ve srovnání s dalšími fakty, týkajících se jiných spolků
a organizací, buď v regionu nebo na národní úrovni. Partie věnované vzdělávání
členů, knihovně a činnosti Budče a jejích problémů, podávají „atraktivnější“
fakta, která hovoří pro „nezúčastněného“ zajímavěji a řekl bych, že v mnoha
ohledech i typičtěji pro české učitelstvo. Pikantní „odhalení“, „že je ostudou
všech učitelů... při pitkách a karbanu se poperou, z hospody je vyhodí, udávají,
soudy vymetají“ snad ani nezarazí a jejich servilně loajální chování k rakouskému
státu vzhledem k tomu, že totéž „prováděli“ za „Masaryka“, „Hitlera“ a v poválečném
Československu, vlastně taky ne.
Pavel Straka [REGIZ 2 / 2001]