I když s malým zpožděním, nedá mi to nepodívat se kritickým mrkem
do dvěstěpadesátistránkové útlé brožury vlasatého žateckého rockera Aleše Stroukala
"Z nebe se dá vystřihovat" (vlastním nákladem, 1994).
Činím tak, protože se s nejvyšší pravděpodobností jedná o trhák, jenž dávno
zmizel z knihkupeckých pultů. Přesto se najdou obchody, jako například evropsky
proslulý antikvariát FABIO v Lounech, kde je tento vysoce kvalitní bestseler
ještě k sehnání.
Jistě si všichni pamatujeme na Stroukalovy fundované recenze živých koncertů
(otiskované v lounském Svobodném hlasu) popředních rockových interpretů, jejichž
"manažment" vybral pro vystoupení svých svěřenců i žatecký Banán.
Tady například Aleš Stroukal zvolil kompatistickou metodu a z obecně neznámých
pramenů zjistil, že novovlnná skupina Dlažební kostka z Ústí nad Labem - založená
v roce 1982 - se pojmenovala po lokálním hitu chomutovských Plus naši, aniž
se obě kapely kdekoliv vzájemně viděly. Mezi textaři obou skupin totiž existuje
telepatické spojení a tím je jednoduše vše vysvětleno. Vzpomeňme i na bohatý,
sémanticky přesný jazyk, který nikdy netrpěl verbalismem, naopak byl co nejvíce
nominalistický. Nelze tedy dopředu od Stroukala očekávat nic jiného než beletristický
debut srovnatelný s nástupem české dekadence nebo nezvalovsko-teigovské generace.
Už zdravě sebevědomý rozsah knížky... Jakápak skromnost! Nejsme přece žádné
nuly. Plně autorovi schvaluji, že nedbal na rady nějakých nicek, které o umění
pomalu nic nevědí, a vydal všechno, co za léta soustředěné tvůrčí práce stvořil.
Autor je totiž umělecky vyzrálou osobností a přináší novou, tématicky velmi
zajímavou prózu. Pokouší se téměř výhradně na popisu erotických vztahů (záměrně
stylizován do nevypsaného jazyka osmnáctiletých maturantů, jehož poetiku zvýrazňuje
potlačením jakékoliv psychologické determinace hrdinů) ukázat, jak výrazné má
vypravěčské a popisovací schopnosti. Téměř pedanticky má zdůvodněné motivické
řazení, stejně i krystalicky pevnou strukturu. Velmi přesvědčivě do celků povídek
vkomponoval experimentální pasáže, které se však pokouší zlehčit parodií na
asociativní román i intelektuálsky elitní sloh Věry Linhartové. Velmi rafinovaně
také v povídkách pracuje s tzv. natahováním a rozmělňováním - tyto novátorské
postupy lze v Stroukalových prózách jedině uvítat. Rovněž velmi vyzrálý a osobitý
je jeho jazyk, hyperkorektní tvary jsou svébytně promíchány s hovorovými, ba
i nespisovnými, použije-li vulgarismu, tak jedině v tom nejnutnějším případě.
Stroukalův sloh také vtipně doplňují vědomé stylistické chyby.
Oceňuji, jak jsou povídky z recenzovaného cyklu morálně odpovědné, kterak poukazují
na špatnosti. Ukazuje se, že maloměšťáctví je živé ve všech režimech, nevyjímaje
z toho i tzv. socialismus. Malou výčitku ovšem musím na adresu přece jen uvést:
je totiž někdy až příliš otevřeně sexistická a snad i antifeministická. Zápornými
hrdinkami jsou zpravidla neférové ženské postavy. Tento malý nedostatek ale
vyvažuje geniální navázání na tvůrčí metodu Vladimíra Párala z románu Milenci
a vrazi, tedy ono zpoho dlňování života demonstrované na stárnoucích hrdinech.
Je opravdu pěkné, že se za tuto úctu Stroukal nestydí a několikrát ji dává na
stránkách knihy najevo. Rovněž se dozvíme (což je sociologicky velmi podnětné)
jaké knihy (Vonneguta, Updika ...) a jakou hudbu (Sting, Basiková, U 2 ...)
dnešní mladí lidé poslouchají.
Nejvíce však musíme ocenit vědomý autorův realismus, jímž vykresluje prostředí
vysokoškolských kolejí, vesnice, JZD, pracovních porad, zařízení bytů mladých
manželství i sociálně-ekonomickou strukturu malého, ale o to opravdovějšího
města (skvělá Vůně chmele s barvitě nastíněnou atmosférou tradiční žatecké Dočesné).
Opravdový vztah k životu je přesvědčivě demonstrován hlubokým zájmem hrdinů
o druhé pohlaví. Můžeme pouze závidět jednomu z nich (povídka Cocktail) sloní
paměť, kdy si je schopen vzpomen out si na většinu dívek, které za život poznal,
včetně dcer a manželek školníků, docentů a profesorů. Takovou paměť mít v mých
pětasedmdesáti! Při líčení těchto vztahů maně vzpomínám na mistrovské ztvárnění
téhož nebožtíkem Dietlem. Netušil jsem, že by mohl mít někdy opravdu kvalitního
následovníka. Ale zaplaťpámbu, stalo se!
Stejnou kvalitou se mohou - vedle realistických povídek - pochlubit i trochu
odlišné, řekněme pohádkově laděné texty. Snad jen poezie mohla být vyčleněna
do samostatné sbírky, která by se určitě také prodala... Možná však chtěl autor
přivést k poezii ty čtenáře, kteří dosud dávají přednost próze. Pak jde o chvályhodný
počin!
Soubor Z nebe se dá vystřihovat pokládám za jednu z nejpovedenějších povídkových
sbírek, jaké jsem kdy četl. Opravdu nesdílím autorův zbytečně sebekritický postoj:
"Po napsání deseti povídek jsem si myslel, že jsem klasik a chtěl své dílo
shrnout..." (On - děda).
Aleši, jste Klasik!
Pavel Straka [REGIZ 2 / 1996]