KRITIKA NENÍ NEPŘÍTEL
Náš časopis se čas od času stane terčem emocí za pozornost, kterou věnuje
v regionu vydávaným knihám nebo kulturním akcím. Chceme vás ujistit, že ani
jedna námi zveřejněná kritika nemá za cíl kohokoli poškodit, nebo mu ublížit.
Není naší vinou, že recenzované tituly bývají často zmetkem na nejvyšší úrovni,
a to jak po stránce textové, tak po stránce typografické. Proto jsme se rozhodli
k malému experimentu: zveřejnit několik recenzí (nebo kritik, chcete-li) na
stejnou knížku. Autoři nespolupracovali a své názory předem nekonfrontovali.
VZPOMÍNKY PRO SEBE
Jsem neustále znovu a znovu fascinován, jak je dnes pomalu každý přesvědčen
o výjimečnosti vlastní osoby a nezalekne se vydání vlastních pamětí, aniž by
byl schopen ostatním cokoli zajímavějšího předat a aniž by měl zároveň alespoň
elementární ponětí o tom, jak má literární forma memoárů (třeba jen minimálně
a rámcově) vypadat. Zástupy – dosud hlavně hereckých – žvástů doplnil Jiří Beneš
vynalézavým titulem Jak jsem létal ve svazarmu aneb Vzpomínky pro sebe.
Sám si však asi není jist, zda jsou skutečně jen pro něho, protože je veřejně
prezentuje.
Stylistika spisku je naprosto hrozná, nikdo se nezabýval ani rozdělením do odstavců.
Autorova nepříliš flexibilní slovní zásoba se zde projevuje častým a rušivým
používáním stejných slov (mnohdy v jediné větě). Nepostrádá ani chyby pravopisné
(například Kijev se v češtině vždy píše s „y“).
Zkrátka: letcovy memoáry jsou psány zbrkle a neuspořádaně. Samozřejmě může autora
omlouvat nezkušenost, potom ale měl spolupracovat s někým, kdo by dal vše slohově
do pořádku – a to víc než hodně.
Odpudivá je i grafická úprava, jíž se zabývat nehodlám. Nemám na to už chuť
ani náladu.
Pavel Straka
BENEŠOVO LÉTÁNÍ
Nejen lounští čtenáři si jistě se zájmem přečtou knížku Jiřího Beneše nazvanou
Jak jsem létal ve svazarmu aneb Vzpomínky pro sebe. Pamětník středních
let vzpomíná na dvě etapy svého pobytu v oblacích. – Tou první bylo létání na
větroních. Benešovi kluci vyrůstali vlastně na letišti pod kopcem Raná u Loun.
Zde působil jako instruktor jejich energický otec, který dal synům samozřejmě
ty nejlepší základy. Autor poutavě líčí první samostatné lety vrcholící získáním
diamantového odznaku. Jednou ze tří vzpomínek je přelet na vzdálenost pět set
kilometrů. Jiří doletěl již jako mladíček do Popradu.
Laik s obdivem sleduje umění, které musejí piloti větroňů zvládnout. Větrné
proudy jsou mnohdy nevyzpytatelné, ve výškách proto nutno být stále ve střehu.
Ten, kdo je mezi mraky už doma, ovšem vychutnává tiché klouzání nad krajinou.
Ono jediné se podobá ptačímu letu. I zkušený pilot se ovšem ocitá ve svízelných
situacích, kdy let končí na nejbližší rovné ploše.
Od větroňů přesedlal Jiří Beneš k letecké akrobacii. Zde už se uplatní jen ti
nejodolnější. Při střemhlavých letech se nedá příliš zmatkovat...
Ivo Markvart
PROMARNĚNÁ ŠANCE
Knížku Jiřího Beneše Jak jsem létal ve svazarmu aneb Vzpomínky pro sebe (poněkud
alibistický název, což?) jste si před vánoci mohli zakoupit v regionálních knihkupectvích.
Na 194 stranách autor, držitel diamantového odznaku, vzpomíná na svou leteckou
kariéru. Což o to, vzpomínky jsou to zajímavé, místy i atraktivní. Redakční
zpracování však nepobouří jen několik osobních přátel a příznivců létání. Proto
se budou lidé, plácající autora po zádech, rekrutovat spíše z jeho okolí, milující
„Ranskou horu“, případně ti, kteří jsou přímými či nepřímými aktéry Benešových
vzpomínek.
Kniha je příkladem promarněné šance aspirovat na úspěch mimo region a okruh
známých. A i z fandů letectví ji dočte zřejmě do konce málokdo. Text není vůbec
členěn do odstavců, dvojtečky si musíte domýšlet, velmi často se opakují stejná
slova, sloh by neprošel sítem běžného standardu nižších stupňů středních škol,
vyšinutí z větných vazeb pro svou častost už ani neruší, mixy přítomných a minulých
časů ještě více kódují obsah. Charakteristická ukázka: Když jsem se nad tím
vším zamyslel, pochopil jsem hodně. Když jsme povídali v hospodě u piva o politice
a hospodářství, vždy se končilo větou. To jsme zvědavi, kdy už se to tady zhroutí.
Vždyť naše republika byl jeden velký kriminál. Všichni tady poslouchají jako
stádo ovcí. A proč? Právě proto, že jsou takovéto zákony... – strana 148. Pro
jistotu jsem prohlédl hřbet a obálku knihy, není-li zde díra po zděšeně prchající
češtině...
Nikdo jistě nebude Jiřímu Benešovi vyčítat, že nemá spisovatelské nadání. Text
však rozhodně vyžadoval redakční zpracování. Možná dokonce (s ohledem na syrovost,
nerytmičnost a stylistickou nejasnost) spoluautorství. Občas nejde o vyprávění,
ale blábolení. Mírněji řečeno: místy dá práci pochopit, co chtěl autor sdělit.
Také gramatických chyb je v textu příliš. Celková grafická úprava a sazba knihy
bohužel plně odpovídá úrovni textového zpracování.
Kniha mohla být zajímavým doplněním letecké literatury, všeobecně oblíbené a
hojně vydávané. Nestalo se tak.
Pavel R. Vejrážka
OČIMA SPORTOVNÍ PILOTKY
Četba knihy Jiřího Beneše Jak jsem létal ve svazarmu pro mne byla velkým
čtenářským dobrodružstvím. Z mnoha důvodů.
Jedním z nich bylo to, že jsem sama dlouhou dobu sportovně létala na stejných
typech kluzáků jako autor. Vůbec mi nedělalo potíže vybavit si pocity, které
člověk vysoko pod kumuly prožívá – radost, opojení, strach, napětí... Navíc
z ranského letiště Jirku osobně znám. To asi způsobilo, že jsem knihu vlastně
nečetla, byla mi celá převyprávěna Jirkovým hlasem. Tato věc se mi stává jen
při čtení dopisů od mých blízkých.
Velmi oceňuji také upřímnost, se kterou jsou vzpomínky napsány. Mnozí lidé okolo
mne jsou uzavření do sebe a těžko se jim dostávám pod kůži. Najednou přijde
muž se srdcem na dlani a otevře své tajné dveře. Má dokonce tolik odvahy, aby
to vše vydal tiskem! Nebylo divu, že jsem se do knihy vrhla doslova po hlavě,
moc toho nenaspala a chodila do práce s kruhy pod očima. V knížce jsou použita
poměrně malá písmena a tak čtení trvalo celé tři dny.
Úchvatné tři dny!
Vrátím se ještě k předmluvě. Je doprovázena fotografií Rané s popiskou: Nejkrásnější
hora na světě. Už před lety si něco podobného mysleli také lounští umělci básník
Emil Juliš a malíř a grafik Vladislav Mirvald. Vydali spolu v roce 1964 snivou
knížečku s jednoduchým názvem Ranská hora. A po více než třiceti letech vychází
tiskem další dílo, kde se autor vyznává ze své lásky k tomuto půvabnému dílu
přírody. Souzní to i s mými nejhlubšími pocity a vyjadřuje to něco, na co jsem
dlouho čekala. Že jsem ve zdejším cípu Českého středohoří konečně doma, že už
nejsem pouhá naplavenina, když mám stejné lásky jako rodilí obyvatelé Loun.
Dana Mezerová
[REGIZ 1 / 1997]