Žatecká brána v Lounech má novou střechu. Většina obyvatel na
ni bude pyšná a bude se jim líbit. Brzy si na ni zvyknou. Mně pije krev. Jistě,
dnes je brána „hezčí“. Nezasvěcení návštěvníci Loun budou s obdivem vzdychat,
jaký se nám tu zachoval krásný „středověk“. Navíc, když firma pana Imríška
odvedla svou práci stejně profesionálně jako na nedalekém Barokním špitálu.
Tam šlo ale o něco jiného. Na budově byl – s nepatrnými změnami – rekonstruován
vzhled, který si podržela dodnes. Cílem rekonstrukce Žatecké brány bylo vrátit
jí její renesanční podobu. Pozorné studium Willenbergovy veduty z roku 1602
však dokazuje, že tehdy vypadala jinak. Měla hrázděné podsebití s množstvím
věžiček. Dnešní rekonstrukce se opírá o rytinu Emila Holárka, který ji vytvořil
podle kresby Josefa Šembery z roku 1822. Téměř shodná je i rytina Wilhelma
Kandera (1839), jenž patrně rovněž vycházel ze Šemberovy kresby. Do této podoby
byla střecha brány přestavěna nejspíš po třicetileté válce, kdy asi došlo
k jejímu poškození. Za vzor tehdy sloužila střecha sousední jižní bašty, která
měla rovněž dlátkovou střechu s arkýřem v průčelí. Tak ji také nakreslil Willenberg.
V roce 1842 byla dřevěná střecha opět sejmuta a brána opatřena cimbuřím, které
se nad vchodem do města tyčilo až do letošního roku.Kolem rekonstrukce brány
se vedly mezi památkáři intenzívní diskuse. Beze všeho se přiznám, že k řadě
argumentů mě inspiroval jeden z nich – vím, že nemám patent na rozum. Žatecká
brána s cimbuřím patřila přes pět generací ke koloritu města. Její úprava
měla sama o sobě památkovou hodnotu. Výškově ladila s okolím, zejména s baštami
a hradbami. Teď tam stojí megalomanská atrapa, hrající si na středověk. Tanou
mi na mysli osudy jiných lounských památek. Začalo to už rokem 1762, kdy Lounští
zbořili krásnou kašnu Vincenta Strašryby, která stávala na rynku. Neméně krásná
renesanční radnice (na místě soudu) byla zbořena tuším roku 1819, výstavní
dům „U zlaté růže“ na místě Unionu v 70. letech minulého století. Ani se nechce
mluvit o likvidaci domu „U tří lip“ v roce 1882, proti čemuž protestovala
i pražská Měšťanská beseda. A mezi válkami: bourání gotických domů s podloubími,
jež musely ustoupit stavbě spořitelny. V šedesátých letech pak poslední staré
měšťanské domy na severní straně náměstí nahrazuje nevzhledné Ohře. A dále,
minulost zcela nedávná: v 80. letech jsou nesmyslně demolovány dva domy s dřevěnými
štíty ve Sladovnické ulici, dům, na ostění jehož okna byl letopočet 1579 v České
ulici a konečně ve zdivu gotické budovy čp. 64 na konci Bezejmenné uličky.
Tehdy se radnice zavázala, že na jeho místě postaví repliku. Dnes je tam nesmyslná
zeď. Vím, že dnešní radní byli vedeni jinými motivy než jejich bořitelští
předchůdci. Ve svých důsledcích jde ale o stejně necitlivý přístup, jakési
implantování vlastního estetického názoru památce, která se nemohla bránit.
Měl bych návrh: co takhle místo opravy okresního soudu, což je budova ještě
„ošklivější“ než byla Žatecká brána s cimbuřím, postavit na jejím místě kopii
původní renesanční radnice? Doufám, že na bráně bude umístěna deska s příslušným
vysvětlením, aby veřejnost nepodléhala klamu. A také jsem přesvědčen, že cítolibský
rodák Josef Mocker, autor dnešní podoby Karlštejna, si v hrobě spokojeně mne
ruce.
dr. Bohumír Roedl [REGIZ 4 / 1996]