První velkoryse pojatý a dlouhodobý projekt zkoumání přírody
Čech byl v 60. letech 19. století velmi úzce spjat s krajinou lounského Poohří.
Významní čeští vědci té doby, mezi nimiž byli geolog Jan Krejčí, zoolog a
paleontolog Antonín Frič a botanik Ladislav Čelakovský, hned od počátku svých
výzkumů v rámci Komitétu pro přírodovědecký výzkum naprosto vědomě navazovali
styk s místními znalci krajiny a jejích zvláštností. Šlo vesměs o amatérské,
ale poučené badatele samouky, kteří i při svém povolání vnímavě pozorovali
krajinu, shromažďovali cenné poznatky a nezřídka i vlastní sbírky přírodnin.
Ve výročních zprávách zmíněného Komitétu, který právě před 130 lety zahajoval
terénní práce, objevují se jména několika "venkovských přispívajících
údů", z vlastního zájmu účastných prvních výzkumů v oboru geologických
a biologických věd z let 1865 až 1870. Odpovědní autoři vzápětí publikovaných
vědeckých studií také neopomenuli tyto místní pomocníky jmenovitě zmínit,
aniž se obávali ztráty vlastní akademické prestiže.
Při četbě prvních česky psaných shrnutí výsledků výzkumného Komitétu se jen
těžko ubráníme otázce, kdo že byli ti dnes již pozapomenutí nadšenci, nezřídka
velmi vlastenecky orientovaní, kteří provázeli "profesory z Prahy"
při jejich namáhavé terénní práci v krajině zneklidněné průběhem a následky
prusko-rakouské války?
Není tomu tak dávno, co jsem se v Deníku Lučan zmínil o peruckém faráři a
sekulárním vikáři Pateru Františku Danešovi (1807-1892) a jeho kaplanu Pateru
Františku Mudrovi, pozdějším faráři při kostele sv. Jakuba ve Slavětíně (1852-1866).
Oba kolem roku 1865 pomáhali A. Fričovi při paleontologickém zkoumání křídových
souvrství na pravém břehu Ohře, v krajině mezi Louny, Perucí a Libochovicemi.
Jejich sbírky zkamenělin mořských tvorů z doby mořské záplavy před více jak
šedesáti milióny let tvoří dodnes část fondů Národního muzea v Praze a jména
obou kněží jsou nerozlučně spjata s počátky české křídové paleontologie.
Antonín Frič také několikrát vzpomenul jméno lounského měšťana Jana Nováka,
do roku 1870 majitele zaniklé "Hynkovy cihelny" v místech dnešních
výškových domů ve Skupově ulici (čp. 2523 a 2524 na sídlišti Hrnčířská). "Ziegelmacher
Johann Nowak" byl patrně majetným lounským občanem. Jak se uvádí v archívních
dokumentech, vlastnil celou řadu stavebních i zemědělských parcel v katastru
královského města. Patřila k nim také parcela č. 76 - velmi stará těžba cihlářských,
cestářských a stavebních surovin. J. Novák také v 60. letech minulého století
postavil u cihelny již zbořený domek čp. 386, stojící při severním okraji
dnešní Husovy ulice v místech, kde nedávno dokončili stavbu přečerpávací stanice
kanalizační stoky a u Loutkového divadla. Po několik desetiletí bylo toto
schoulené stavení nad řekou a na úpatí opěrné zdi Valterova cukrovaru známo
jako hospoda "U Skalního vrabce". K jeho demolici došlo teprve v
80. letech našeho věku.
Všímavý cihlář a těžař Novák měl roku 1866 sbírku zkamenělin. Zdá se, že pocházela
zejména z hornin, těžených v popsané cihelně; pražskému badateli umožnila
podrobněji popsat celativní stáni usazenin v pravém strmém břehu Ohře a jejich
vztah k ostatním křídovým souvrstvím v okolí. Také později, kdy již v místech
Novákovy cihelny stály budovy cukrovaru, Frič tato místa opakovaně navštívil,
aby upřesnil svá předchozí pozorování. Doslova se zmiňuje o nalezišti "Pod
Továrnou", kde již prý roku 1870 "nal ezl cukrovar". Tato lokalita
hrála ještě v 90. letech svoji roli při popisu křídových souvrství v Poohří,
zpracovávaném Čeňkem Zahálkou z Roudnice nad Labem.
Při svých výzkumech západně od Loun - na Malnicku, Březensku a Postoloprtsku
- A. Frič našel porozumění u otce a syna Czurdových. František Czurda starší
pocházel z Písku a patrně již od 40. let minulého století provozoval v Postoloprtech
lékařskou praxi. Jeho nadaný syn František Czurda mladší (1844 - 1886) během
studií shromáždil sbírky přírodnin, mezi nimiž byla také kolekce asi 1500
zkamenělin z okolí Malnic a ze Žatecka. Z Fričových zmínek se zdá, že tuto
sbírku poskytl k určení a obohatil tak alespoň zčásti výsledky Fričových terénních
výzkumů v oblasti tradiční těžby "malnického řasáku".
Roku 1876 vstoupil MUDr. František Czurda mladší do služeb holandské koloniální
armády v Indonésii, kde působil jako lékař až do své smrti na Jávě roku 1886.
Jeho etnografické sbírky z posledních deseti let života poněkud zastínily
význam mladistvého sběratelského úsilí z doby pobytu v otcovském domě. Nicméně,
také on se zapsal do prvních kapitol české geologie jako zvídavý pozorovatel
ohárecké přírody.
V sekci Komitétu, zabývající se floristickým výzkumem severních Čech, jsou
mimo jiné zmiňována jména Bedřicha Sekery a Karla Spotta. První z nich, mnichovohradišťský
rodák, byl majitelem domu čp. 28 v Pivovarské ulici v Lounech, kde zřídil
lékárnu "U Bílého jednorožce" a kde je dnes umístěno ředitelství
Okresního muzea Louny.
B. Sekera byl magistrem farmacie, váženým měšťanem a v době od 27. února 1861
do 12. ledna 1862 také vykonával úřad voleného lounského starosty. Této funkce
se však pro zdravotní obtíže vzdal a stáhl se do soukromí. Botanik L. Čelakovský
jej kolem roku 1865 přesto zmiňuje jako spolupracovníka Komitétu v oboru léčivých
i divoce rostoucích rostlin. Zdá se, že lékárník Sekera, zakladatel dodnes
známé a vážené lounské rodiny Sekerů, vlastnil tehdy nějaké zajímavé herbáře
a měl co říci k floristice sever ních Čech. Zemřel v Praze roku 1869. V době,
kdy již byla v tisku nebo vycházela první ucelená vědecká pojednání o přírodě
Poohří a Českého středohoří...
Druhý z posledně jmenovaných spolupracovníků Komitétu, "Kommunalartz
Med. Dr. Karl Spott" dostudoval roku 1842 lékařskou fakultu a v 60. letech
minulého století působil v Panenském Týnci a některých okolních obcích jako
obecní či spíše obvodní lékař. Jak už to v případě lékařů bývalo zvykem, jeho
zájmy se neomezovaly jen na léčení a očkování svěřených obyvatel. Je pravděpodobné,
že za svých cest za pacienty v Doníně, Úhercích, Hříškově, Smolnici aj. také
pilně botanizoval. Mohl tak později platně po moci těm, kteří z pověření Komitétu
a pod vedením L. Čelakovského studovali dnes již možná zcela zničená rostlinná
společenstva na hranicích tehdejšího pražského a žateckého kraje.
Je jisté, že důkladnější zhodnocení přínosu dobrovolných spolupracovníků Komitétu
v Poohří a přilehlých oblastech by vyžadovalo podrobnější studium jejich osudů,
činností a vztahů k pražskému centru české vědy 2. poloviny minulého století.
Vzpomenul jsem jen ty nejvýznamnější osobnosti, ale nebyly jedinými. Jména
mnohem početnějších dalších místních "přispívajících údův" jsou
dnes neznámá. Nesporně bychom mezi nimi našli mnoho sedláků, úředníků na panstvích,
lékařů, kněží, ale i například dělníků v lomech, kteří byť za nějaký ten krejcar
odměny pomáhali, ukázali cestu, výchoz hornin nebo jen zavzpomínali. Tehdejší
muzejní i akademičtí badatelé si takových lidí velmi vážili a ony drobné finanční
"úlitby" šly nezřídka z jejich kapsy.
Mgr. Antonín Hluštík. CSc [REGIZ 2 / 1996]
Okresní muzeum v Lounech