Operního zpěváka a spisovatele Ladislava Mušku znají Louňáci
především díky jeho knížce Vážení truchlící a ostatní hosté, kterou vydalo
naše nakladatelství FABIO již před třemi roky. Práce na další knize uvedeného
autora pro nás byla dostatečnou motivací k rozhovoru s tímto zajímavým člověkem.
Ladislav Muška patří mezi ty, kteří pomáhají ženě do kabátu. Nejen na veřejnosti,
ale i v soukromí. Ženu vidí v kopcích lounské krajiny a ve svých téměř sedmdesáti
letech píše detektivní a erotické povídky. Se stejnou noblesou, s jakou pomáhá
ženám do kabátu. Nikdy jsem se ho na to nezeptal, ale mám pocit, že by odpověděl:
svlíknout je umí každý. Tak jsem se ptal raději jinak a na něco jiného.
Vaše první setkání s Lounskem?
Svého času jsem působil tři roky v Hradci Králové a byl jsem nešťastný z těch
rovin. Samozřejmě jsem věděl, že existuje Raná u Loun, protože na Semilsku
se plachtařilo a Raná byl už tehdy pojem. Do Loun jsem poprvé přijel v roce
1950 jako člen Armádního uměleckého souboru. Pamatuji se, jakým zážitkem pro
mne tehdy bylo spatřit tuto krajinu. Nic podobného jsem dosud neviděl.
Další setkání...
Pak jsem se sem dostal již jako člen ústecké opery, v létě roku 1952. A mám
vzpomínku, nikoli na jídlo, ale doslova na žraní. Tehdejší KNV uspořádalo
„kulturní brigádu“ po vzorných JZD. Dělali jsme vystoupení, za něž nebylo
nic mimo oběda. A nikdy nezapomenu na to, jak jsem ve Strádonicích nikoli
snědl, ale sežral půlku slepice a sedmnáct knedlíků. Vyhladovělej kluk, kterej
přišel z vojny k divadlu...
Ten samý rok nás pozvali do Slavětína na dožínky. Když jsme tam přijeli, dostal
jsem k večeři deset švestkových knedlíků. Já si říkal: no co to je, na mne!
Jenže knedlíky plavaly ve smetaně a já měl co dělat, abych to snědl. Venku
byl parket a pro mne si přišla taková hopsavá babička, pružná v kolenou, a
hudba hrála jeden z těch nekonečnejch dvacetiminutovejch kousků... Mám pokračovat?
To už jste měl Louny rád?
Tehdy jsem však Lounsko a Louny ještě nepřijal za své. Jednou jsme sem byli
s jistou mezzosopranistkou (já již coby uznávaný zpěvák) pozváni na slavnostní
Den armády ve zdejším divadle. Oni to chtěli mít gala, tak mne narvali do
kalhot, které však byly malé. Dělal jsem všechno možné, nakonec jsem je dopnul,
ale chodil jsem jak pravítko. Nejen naše vystoupení, ale i má chůze vzbudily
u důstojníků nadšení. Plácali mě po zádech a že je vidět, že jsem byl na vojně...
Stále však Louny nebyly „moje“. Znal jsem Středohoří především z obrazů teplického
výtvarníka Karla Kubky seniora. Nejsem ve výtvarném umění příliš vzdělán,
myslím však, že mám vkus a cit. A tehdy se mi ty obrázky hrozně nelíbily.
Do Loun jsem se později dostal i na vojenské cvičení. A po těch kopcích jsem
běhal. Jednou, při pohledu na Oblík a to všechno krásné kolem, jsem dostal
zásah. Pochopil jsem ony obrázky, ty šílené plachty stínů plazících se po
vrcholcích kopců... Úplně mě zamrazilo v zádech. V ten moment vzniklo cosi
jako láska. Láska k Lounsku a Lounům. V ten okamžik se odehrál i posun hodnot.
Ke krásnu, k té měkké lounské krajině a okolí. Ty kopečky, to jsou ženský.
Zralé ženy. Ženské kopce.
Tedy konečně láska s velkým „L“?
Později jsem začal mít rád i samotné Louny. Začali jsme sem jezdit pravidelně
do divadla se spoustou operních představení. Já měl čas a procházel se uličkami,
často jsem byl tehdy návštěvníkem právě v antikvariátu. Vždy se tu dalo sehnat
dost hezkých věcí.
Přejděme ke vzpomínkám. Co takhle vzpomínka hudební...
Mám jednu hudební vzpomínku na zdejší chrám sv. Mikuláše. S profesorem Olivou
jsme tu kdysi hráli a zpívali Dvořákovy Biblické písně. Sedmá z nich stoupá
do vysoké polohy. Dostali jsme se až na tón Es – a začal hrozný rachot. Zjistili
jsme později, že s tímto tónem rezonují některá chrámová okna.
Máte zde oblíbená místa?
Jsou místa a lidé, u kterých je dobře, že existují. Pro mne to jsou Louny.
Místa jako Jiráskův mlýn nebo uličky, které se naštěstí zachovaly. Místa,
která dýchají. A žijí tu i lidé, které mám rád. Třeba Emil Juliš, kterého
si vážím a kterého obdivuji, nebo vy, můj přítel a nakladatel a snad teď také
ilustrátor...
Naplnilo divadlo vaše ideály, hlad po uměleckém vyžití? Nebo pro vás větší
význam měla literatura?
U divadla se mi část ideálů splnila. Část. Nicméně něco chybělo. Psát jsem
začal v roce 1954. Mohu to říci dokonce přesně: na rybách. Jsem vášnivým rybářem
a tehdy se mi hlavou začaly honit literární nápady. První povídka mi vyšla
v roce 1956 ve sbírce Na silnějším konci prutu. Nadále se mé psaní ubíralo
paralelně s divadelní čiností. Když jsem z divadla na rozhraní let 88/89 odešel
(podotýkám, že jsem nemusel odcházet, ale jednoduše to přestalo být divadlo,
které bych dělal rád), věnoval jsem se již jenom psaní. Chvíli jsem dělal
redaktora Dialogu, nyní píši pro několik časopisů a novin, knížek mi vyšla
již celá řada.
Rok 1969 byl pro mnohé z vaší generace přelomem...
Samozřejmě, po roce 1969 jsem u soudruhů upadl v nemilost a osmnáct let jsem
byl tvrdě diskriminován, co se týče psaní. Na druhou stranu jsem mohl pro
ústecké divadlo sedm let psát a režírovat cyklus Pojďte si hrát do divadla
– samozřejmě pod pseudonymem a zpočátku dokonce pouze anonymně. U dvou divadel
hráli mou hrou. Ale to je jen in margine...
Patříte mezi spisovatele, kterým byla kniha odvezena do stoupy?
Po sbírce rybářských povídek mi vyšla ve dvou vydáních dětská knížka, kterou
ilustroval Dan Richter, s názvem Pohádky z Hubaté pohody. Další knížka Pátého
dne stvořil rybu, byla vysázena, vytištěna a odvezena do stoupy... Kdo se
o to zasloužil, je zbytečné říkat.
Jen řekněte, kdo to byl?
Jan Suchl.
Takže stoupový spisovatel...
Kdybych byl pověrčivý, nenapsal bych už ani čárku, protože v roce 1990 (!)
byla opět jedna z mých knih (Hvězdy přicházejí později, pozn. red.) opět vysázena
a opět nevyšla. Severočeské nakladatelství totiž zaniklo...
Nejste zapšklý, ukřivděný. naštvaný...?
Ne. Nemám proč.
V řadě vašich knih se v názvech objevuje kočka...
Kočky miluji. Obzvlášť váš kocour Fabio, to je neuvěřitelně krásný kus živočicha...
Jaké plány máte do budoucna?
V současné době mi straší v hlavě jedna větší historická věc, ale upřímně
řečeno, nad tím aby se člověk zbláznil. Na svém stole mám citát Borise Pasternaka:
Psát znamená jen trápit sám sebe. Nemohu však toho nechat... Psát delší věc
znamená psát pro šuplík. Proto se raději bavím povídkami, esejemi, recenzemi,
do ničeho se nenutím. Vyloženě zábavné je pro mne psaní detektivních povídek.
Jednu jsem víceméně z legrace poslal do detektivkářské soutěže AIEP O černého
havrana. Pak jsem zjistil, že jsem byl osmý.
Jste předsedou Severočeského klubu spisovatelů...
V této funkci se dost trápím, protože mám dost předstírání, že v kultuře je
všechno normální, všechno v pořádku. Kultura a kulturnost. Jakési národní
fenomény, které u nás začínají vyhlížet dost katastrofálně. Chápu, že mládež
a nakonec i střední generace mají jiné starosti, na druhou stranu – když se
dělá anketa a lidé odpovídají, říkají, že mezi jejich zájmy patří četba, četba,
četba... Jenže na nepřipravené mozky zaútočil pestrobarevný brak a kýč. Pár
věcí jsem ze zájmu skutečně přečetl. Není to vše odpadek, je to ale neuvěřitelně
laciné, povrchní, možná řemeslně ne špatně udělané, ale na nic.
Zatím jsme nehovořili o poezii...
Jako by se stala esoterní záležitostí několika zasvěcenců. Nemohu si pomoci,
ale literatura včetně poezie má neuvěřitelnou výchovnou moc. Nastavuje zrcadlo.
To nastavují i jiná média. Jenže literatura má něco, co ostatní nemají:
pracuje s fantazií čtenáře.
Bezvýhradně souhlasím. Navíc si knihu můžete vzít pod stan, do vlaku, do postele...
Takže závěrem, abychom rozhovor nekončili u Zdi nářků...
Myslím, že časem se vše obrátí. Začne se vyžadovat kvalita. Nastane pozvolný
návrat k atributům, které mají co říci člověku. Nejenom jeho rozumu, ale především
jeho citu.
Pavel R. Vejrážka
Ladislav Muška, nar. 17. 9. 1928 v Semilech, pův. vyučen
sladovníkem, posléze se stal operním zpěvákem. Praxe operního zpěváka jej
přivedla k režii a lektorské dramaturgické práci. Publikuje v časopisech,
napsal několik knih (Na nejsilnějším konci prutu, Kočky přes cestu, Příběhy
stříbrných rybníků, Casanova píše Lorenzu de Ponte, aforismy Amorek má mušku,
u našeho nakladatelství FABIO vydal autentické kuriozní řeči a přežblepty
z pohřebních prostor Vážení truchlící a ostatní hosté a tento rok vydá erotické
epištoly Zápisky z cest za tajemstvím ostrova Žena), rozhlasových her a pásem,
u divadla vydržel téměř 40 let, koncertně zpívá dosud. Přezdívka: Mušoun.
Občasná obživa: zpěv v krematoriu, praní a psaní pro noviny. Slova
používaná v rozčilení: do prdele. V co nevěří: že mu budou brát
ryby. V co věří: že mu budou brát ryby.
Data a údaje získány částečně od L. Mušky, větším dílem však jím doporučeno
k opsání z Trhací encyklopedie Vráti Ebra (1996, Sedistra) vydané u příležitosti
2. největší autogramiády v Praze, na světě a ve vesmíru...