O umístění prvních varhan na kruchtě děkanského chrámu sv. Mikuláše v Lounech známe zatím jen stručnou zmínku z konce 16. století, a to v Mojžíšových letopisech. Asi padesát let po dokončení dnes tolik obdivovaného kostela se totiž lounský měšťan Jan Dlouhý řečený Mladší rozhodl zakoupit nástroj, jehož zvuk se prý poprvé veřejně rozezněl roku 1593, čtrnáctou neděli po svátku Nejsvětější Trojice (19. září).
Děkanem byl tehdy podle všeho poněkud neposlušný a svéhlavý
kalvínský kněz Jan Hořický, kantorem jistý Václav z Polné. Je možné, že to
byl právě tento kantor, kdo Lounským poprvé ve sv. Mikuláši zahrál. Do těch
dob totiž – jak vyplývá z pamětí Martina Rakovského (1588) – bývaly bohoslužby
doprovázeny asi jen sborovým zpěvem Literátského bratrstva.
Historie svatomikulášských varhan po roce 1593 by zasloužila hlubšího odborného
zkoumání, neboť o ní nevíme prakticky nic. Jisté je, že v polovině minulého
století na kůru nějaké varhany byly a že se na ně hrávalo. Jejich stav však
nebyl valný. Svědčí o tom žádost člena městského zastupitelstva, učitele a
ředitele pěveckého a hudebního spolku Vlastislav Jana Jedličky, který v létě
roku 1865 upozornil na děravé měchy, zchátralost a nutnost opravy nástroje.
Zastupitelstvo žádost projednalo a z titulu patrona chrámu rozhodlo na svém
zasedání 27. srpna t. r. pozvat do Loun varhanáře Guta z Čisté na Rakovnicku,
aby varhany prohlédl a předložil radním posudek o jejich stavu.
Jak posudek zněl, nevím, ale v září 1865 prý byl nástroj vyčištěn a opraven;
za což zmíněný varhanář dostal 300 zlatých. O varhanách jednalo zastupitelstvo
znovu až 23. srpna 1879, kdy zřejmě jejich stav nesnesl dalších odkladů. Otcové
města se usnesli, že v rámci plánované celkové opravy chrámu bude nástroj
buďto důkladně restaurován nebo vyměněn za jiný, nový. Finanční stránku tohoto
projektu, zadaného staviteli Mockerovi, měla pomoci řešit půjčka ze jmění
filiálního kostela sv. Matouše v Dobroměřicích.
Teprve v prosinci 1883 však obec lounská získala příslušná povolení pražského
místodržitelství a litoměřické biskupské konzistoře. Na jejich základě mohlo
tedy město počítat s částkou 7 tisíc zlatých, z nichž 3 tisíce mohly být věnovány
na stavbu nových varhan. K jejich instalaci mělo dojít po dokončení oprav
kostela.
Radnice
ihned vstoupila v jednání s pražským varhanářem Emanuelem Petrem, který se
uvolil zakázku přijmout. Bylo však nutné znovu žádat úřady – což zřejmě do
jisté míry zprostředkoval sám varhanář. Psal totiž 21. dubna 1887 do Loun,
že příslušnou žádost předal na místodržitelství a že se snaží její vyřízení
uspíšit, protože by se stavbou varhan rád již začal. Lounská radnice odpověděla,
že městu jde především o schválení žádosti. Teprve poté prý vystaví závaznou
objednávku. V této souvislosti okresní úřad v Lounech – jako účastník schvalovacího
řízení – projevil zájem o stav městské pokladny. Finanční odbor radnice tudíž
musel již počátkem dubna 1887 odeslat účetní výtah za rok 1886. Po jeho prozkoumání
okresní úřad zaslal své dobrozdání do Prahy.
Nakonec vše dobře dopadlo. Koncem roku 1887 byla prý stavba varhan u sv. Mikuláše
hotová. Starosta Hilbert proto na 16. ledna 1888 svolal kolaudační komisi.
Kromě něj jako předsedy v ní byli: profesor varhanní hry na pražské České
konzervatoři Josef Foerster (otec později známého skladatele), varhaník a
ředitel svatomikulášského kůru Josef Vejšický a učitelé lounských škol František
Feygl, Josef Kurz a Julius Heller. Městský tajemník Jan Hainc k výsledku kolaudace
poznamenal, že „varhany shledány byly bezzávadné a přijaty s pochvalou“.
Nový nástroj vnějškově zapadal do prostředí renovovaného chrámu. Jeho skříň,
jak se můžeme dodnes přesvědčit, byla provedena v novogotickém slohu, aby
lépe splynula s puristicky „vyčištěnou“ lodí. Jak mi sdělil dr. Zdeněk Šesták,
také zvukové vybavení nástroje odpovídá tehdejšímu ceciliánskému pojetí chrámové
varhanní hudby. Otázkou zůstává, jak vypadal nástroj během oprav roku 1884
odstraněný. Nelze vyloučit, že mohlo jít o barokní varhany, instalované například
někdy po třicetileté válce nebo v průběhu 18. století. Pokud však – a to je
velmi málo pravděpodobné! – zde roku 1884 byl stále ještě onen nástroj z konce
16. století, představoval i přes svoji chatrnost unikum. V každém případě
během Mockerovy eklektické rekonstrukce možná chrám přišel o zajímavou hudební
památku.
Celkové náklady na pořízení nových varhan nakonec převýšily původně plánovanou
částku o 1350 zlatých. Rozdíl pravděpodobně alespoň zčásti uhradila Spořitelna
města Loun, nicméně zůstával dluh na jmění patronátního kostela sv. Matouše
v Dobroměřicích. Za starostování advokáta Hilberta takové dluhy nebyly ničím
neobvyklým. Právě díky jim a dalším hospodářským rizikům však Louny začaly
růst, měnit se a prosperovat...
A. Hluštík