Vážení čtenáři,
Nový REGIZ, ročník 7/2002, poprvé vychází výhradně na internetu. Vedly k tomu
důvody ryze ekonomické. Nicméně ochuzeni nebudou ti, pro něž je tištěná verze
nezbytností či „pouhou příjemností“. Mohou si vybrané články stahovat ve formátu
PDF (v původní tradiční grafické úpravě REGIZu) a číst na monitoru svého (cizího)
počítače nebo vytisknout...
Nezanedbatelnou výhodou je možnost stavět časopis postupně; články se zde budou
objevovat tak, jak je autoři dodají. Členění bylo obohaceno o AKTUALITY, v nichž
Vás budeme informovat o akcích chystaných. Rovněž rubrika Aréna má šanci stát
se aktuálním diskuzním fórem, z něhož budou šéfredaktorem vyřazovány jen vyloženě
přihlouplé a neadekvátní příspěvky, reakce či dotazy...
Stránky budeme průběžně vylepšovat a zdokonalovat. S ohledem na rozsáhlý
archiv a textové zálohy je velmi pravděpodobné, že se zde časem objeví i starší
práce z předchozích čísel. V každém případě na tomto místě v dohledné době (díky
téměř mamutímu archivu) najdete pravděpodobně nejrozsáhlejší dostupný materiál,
týkající se historie i současnosti Lounska.
Veškeré texty a fotografie zveřejněné na těchto stránkách
podléhají autorskému zákonu. Pokud je však použijete s uvedením zdroje a autora,
je vše v pořádku... :-))
Obsah:
Pohřbené dlažby v Lounech / Antonín Hluštík
Josef Emanuel Hibsch (1852-1940) / Antonín Hluštík
Knihkupecké osudy Aloise Nikla / Ivo Markvart (PDF
- 458 kb)
Židovská hudba v Lounské knihovně / Pavel Straka
V průběhu posledních šesti nebo sedmi let se v Lounech uskutečnila rozsáhlá předlažba většiny ulic, zejména v historickém centru. Při těchto pracích, provázených rekonstrukcí inženýrských sítí a stržením dosavadní kamenné dlažby v ulicích, byly na několika místech nalezeny pozůstatky dláždění, jehož stáří lze odhadovat ne na desetiletí, ale na staletí.
Kamenné dláždění lounských ulic má velmi
starou tradici. Bylo to dáno jednak tím, že král Jan Lucemburský již koncem roku
1335 vydal Lounským latinsky psané privilegium k vybírání dlažebného 1), jednak
tím, že v okolí města bylo v okolí města vždy dostatečné množství snadno těžitelného
kamene.
Kamenné dláždění nebylo ve 14. století v Čechách zcela běžným jevem. Královské
město Louny patřilo po Starém Městě Pražském mezi naše první 
města,
jimž bylo právo vybírat poplatek na pořízení a údržbu pevného povrchu veřejných
prostranství uděleno. V citované listině se doslova uvádí, že v Lounech „pro
nečistotu a hlubokost bláta lidé po městě nemohou volně choditi a jezditi, nad
čímž mnozí se pozastavují a urážejí“.
Tento stav, spojený s vyléváním splašků a držením hnojišť před domy, byl způsoben
především geologickým podložím města. To je tvořeno zvětralými křídovými slínovci,
jež po deštích vytvářely na povrchu ulic takřka bezednou, rozbřídavou a ulpívavou
kaši, promísenou s domovními odpadky, trusem zvířat a dalšími produkty tehdejšího
městského života…
Mapka s vyznačením popisovaných
míst výskytu staré dlažby v lounských ulicích Hrnčířské (1), Pivovarské (2),
Beneše z Loun (3) a Sladovnické (4)
V lounských městských účetních knihách nacházíme
řadu dokladů o pořizování a opravách uliční dlažby, což samo o sobě představuje
materiál na obsáhlou studii. Nicméně, přímých dokladů o tom, jak taková historická
dlažba v Lounech vypadala, je již jen velmi málo. V poslední čtvrtině 19. století
totiž nechala správa města provést rozsáhlou předlažbu, při níž zajisté zanikly
mnohé stopy historicky starších dlažeb. Jak uvedeno výše, v nedávné době se
přesto některé z nich podařilo zachytit.
Velmi
zajímavé poznatky poskytla drobná sonda, kterou před šesti lety vyhloubil Telecom
ve snaze opravit nějakou závadu nedaleko jihozápadního nároží budovy bývalého
OV KSČ na Komenského náměstí. Shodou okolností byl výkop umístěn v místech,
kde se zachovala kvádříková dlažba někdejší Hrnčířské ulice u zaniklého hostince
Modrá hvězda (viz mapka).
Při podrobném ohledání výkopu se ukázalo, že pod řádkovou dlažbou z žulových
(granodioritových?) kvádříků z první poloviny 20. století jsou ještě dvě starší
divoké dlažby z bazaltových kamenů (tzv. „kočičích hlav“ – obr. 1). Datování
těchto vrstev, vyskytujících se v intervalech okolo 0,5 m nad sebou až do hloubky
okolo 1,75 m, není snadné.
Obr. 1. Řez stěnou výkopu v ústí bývalé Hrnčířské ulice do Komenského náměstí, kde byly pod kostkovou žulovou dlažbou dokumentovány dvě starší vrstvy bazaltového dláždění. Zpracoval autor (1996).
Obr. 2. Řez svrchní částí povrchu Pivovarské ulice u domů čp. 43 a čp. 189 se zachovanými zbytky bazaltového dláždění, pocházejícího pravděpodobně z ;druhé poloviny 19.století. Zpracoval autor (1998).
Přesto lze vyslovit hypotézu, že nejhlubší čedičová vrstva
v hloubce asi 1, 3 m pod dnešním povrchem může představovat dlažbu z doby před
třicetiletou válkou. Je totiž překryta vrstvou chaoticky promíšené stavební
suti, opukových úlomků, hlíny a podsypového štěrku. Některé kusy opuky jeví
známky působení ohně, což se projevuje růžovým zabarvením ploch kamenů. Nelze
vyloučit, že tato vrstva představuje následek zarovnání povrchu západní části
Malého (Pražského) předměstí při odstraňování následků ničivých válečných událostí
v první polovině 17. století, kdy byly Louny několikrát vypáleny a takřka srovnány
se zemí..
Vyšší (mladší) vrstva čedičových kamenů byla zasazena do podsypu z říčního písku
a nese stopy poměrně pečlivé práce dlaždičů. Její datování je bez 
podrobného
archeologického výzkumu nemožné. Nelze však vyloučit, že pochází až z druhé
poloviny 19. století.
Nejmladší kvádříková dlažba, která do nedávné doby sloužila jako vozovka bývalé
Hrnčířské ulice a dnes se ztrácí pod uměle vytvořeným povrchem prostranství
Rynečku, pochází pravděpodobně z třicátých let 20. století; tento typ dlažby
byl použit na většině veřejných prostranství a do dnešní doby byl pouze udržován.
Svědčí o tom mimo jiné i pečlivost, s jakou byla uložena vrstva drobného štětu
a podsyp z říčního štěrku nad vyšší divokou bazaltovou dlažbou.
Obr. 3. Pozůstatky bazaltové dlažby
v Pivovarské ulici po odkrytí novodobé vějířkové dlažby z žulových kostek. Foto
autor (1998).
Překrývání starší bazaltové dlažby novým podsypem a kostkovou
nebo kvádříkovou zádlažbou nebylo během posledního století v Lounech nijak vzácným
jevem. Svědčí o tom zjištění v Pivovarské ulici, kde byla v létě 1998 odkryta
bazaltová dlažba v hloubce asi 0, 2 m pod povrchem vějířkové dlažby z žulových
kostek. Také v tomto případě byly čedičové kameny vsazeny do podsypu z říčního
písku (obr. 2 a 3). Stejná situace byla zaznamenána i před domy čp. 39 a čp.
40 v ulici Beneše z Loun. Je pravděpodobné, že se v obou případech jednalo o
dlažbu ze sedmdesátých let 19. století, kdy byly ulice historického středu města
důkladně dlážděny 2).
Jinou
variantou „pohřbení“ bazaltové dlažby z 19. století bylo její překrytí živičnou
směsí. Stalo se tak například v celém průběhu České ulice, kde „kočičí hlavy“
posloužily jako stabilizační vrstva štětu.
Jak taková dlažba z bazaltových „kočičích hlav“ vypadala, bylo donedávna možné
spatřit ve svažité části Sladovnické ulice v místech, kde mezi domy čp. 9 a
čp. 10 ústila do ulice Žatecké (obr. 4). Také tento dosti vzácný a technologicky
zajímavý pozůstatek dlažby z 19. století je již nenávratně ztracen. Nelze však
vyloučit, že v některých částech Husovy ulice budou při případné rekonstrukci
povrchu vozovky obnaženy podobné plochy, po II. světové válce překryté vrstvou
živičného povrchu 3).
Bazaltová dlažba ve svrchní části
Sladovnické ulice u jejího ústí do ulice Žatecké; podobný povrch měly mnohé
lounské ulice od druhé poloviny 19. do konce první poloviny 20. století. Foto
autor (1995).
Z uvedeného se zdá, že staré dlažby v Lounech bývaly vždy jen čedičové. Dokumenty a fotografie z 19. století však dokazují, že býval používán také vápnitý glaukonitický pískovec (tzv. „malnický řasák“) a křemence (tzv. „sluňáky“). Zkoumání zachovaných starých dlažeb bývalého královského města Loun pokračuje a nelze vyloučit některá překvapivá zjištění. Ale o tom zase až někdy příště… Antonín Hluštík
Poznámky:
1) Srovnej J. Čelakovský (1895): Codex iuris municipalis, č. 183; pozdější opis
privilegia viz též SOkA Louny, Kniha městských privilegií (sign. B 6, folio
2), další citace pak např. R. Wunš (1868), F. Štědrý (1930) a J. Mareš (2000).
2) Záznamy o pořizování nové dlažby v lounských ulicích pocházejí z let 1877
až 1879, kdy za starostů Vidmana a MDr. Frotzela probíhal rozsáhlý ozdravný
program, spojený s doplněním kanalizačních řadů, odvodněním povrchu ulic a zřízením
vyvýšených chodníků; srov. v SOkA Louny např. zprávy v Haincových Pamětech (sign.
I G 42), v usneseních městské rady (sign. A 01), ve farní kronice děkanského
chrámu sv. Mikuláše (fond 103/31) aj.; pro dnešní dobu jsou zajímavými také
dokumenty o výběrových řízeních na provedení dlažby a reakcích na jejich výsledky,
ohlasy kontroly prací jednotlivých firem, diskuse zastupitelstva okolo investičních
rozpočtů apod.
3) Díky této silničářské lenosti v době budování tzv. socialismu se možná dozvíme
další zajímavé údaje o práci dlaždičů minulosti, i když jsou dnes příležitosti
k výzkumu značně omezené; platí to především o Velkém (Žateckém) předměstí,
kde díky panelové výstavbě v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století došlo
ke zničení většiny použitelných stop.
Ve dnech 3. až 8. června letošního roku se v Teplé u Třebenic, v Ústí nad Labem a v Mariánských lázních konalo zajímavé mezinárodní symposium, věnované 150. výročí narození významného přírodovědce, pedagoga, ale především geologa - profesora Josefa Emanuela Hibsche 1).
 |
|
Profesor Z. Kvaček
a docent J. Ulrych při slavnostním předávání diplomů v ;prostorách Městského
muze v ;Ústí nad Labem (foto autor).
|
Hibsch získal mezinárodní věhlas mimo jiné i na svoji
dobu podrobným geologickým a petrografickým výzkumem těles vyvřelých hornin
třetihorní neovulkanické oblasti Českého středohoří. Výsledkem jeho úžasné píle
bylo například 20 listů geologické mapy 1:25 000, vydávaných postupně v letech
1891 až 1932 a zachycujících Hibschem nalezené, prozkoumané a popsané výskyty
nejrůznějších typů hornin a vulkanických útvarů; tyto mapy jsou ještě po mnoha
desetiletích cennými podklady, sloužícími geologům i v době počítačů, moderních
analytických metod a satelitního snímkování zemského povrchu.
Symposium, pořádané Geologickým ústavem Akademie
věd České republiky, Českým geologickým ústavem, Přírodovědeckou fakultou Karlovy
Univerzity v Praze a řadou dalších regionálních i zahraničních institucí, bylo
setkáním odborníků, zabývajících se řešením příčin vzniku a vývoje vulkanismu
ve vztahu ke geologii podkrušnohorských pánví a jim podobných struktur, nazývaných
rifty. Během prvních dvou dní jednání vyslechli účastníci symposia přednášky
celé řady specialistů zvučných jmen i mladých začínajících badatelů ze střední
a západní Evropy, z Velké Británie a ze Spojených států, mezi nimiž nechyběl
ani významný dánský geolog profesor H. Sřrensen. Úroveň přednesených příspěvků
i vědecká diskuse prokázaly, že taková mezinárodní setkání mohou být i na regionální
úrovni velmi kvalitní a podnětná.
Vědecké schůze a oficiální společenská setkání se odbývaly v prostorách Městského
muzea a Fakulty životního prostředí Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.
Součástí programu první části symposia byla i návštěva basanitové skály Vrkoč,
odhalení pamětní desky J. E. Hibschovi v areálu zemědělské a zahradnické školy
v Libverdě u Děčína 2) a prohlídka mineralogického
musea v rodné obci Homole pod Pannou, otevřeného v bývalé obecní škole při příležitosti
150. výročí badatelova narození 3).
 |
|
Účastníci symposia
Hibsch 2002 v areálu bývalé Zemské hospodářské akademie v Libverdě (foto
autor).
|
Počínaje čtvrtkem 6. června absolvovali účastníci doslova
nabitý program terénních exkurzí. V jejich průběhu navštívili tak proslulá místa,
jakými jsou například „varhany“ na Panské skále u Kamenického Šenova (tvořené
sloupcovitě utuhlou bazaltovou lávou) nebo mariánsko-lázeňské prameny, ale také
velmi zajímavou mineralogickou lokalitu ve znělcovém lomu na Mariánské skále
(Marienberg) v Ústí nad Labem, ložisko křídových křemenců u Jeníkova – Lahoště,
hnědouhelný důl v Bílině (dříve důl Maxim Gorkij), paleontologické naleziště
u obce Dětaň na Podbořansku apod.
Průběh symposia Hibsch 2002 naznačil, že v severozápadních Čechách se obnovuje
tradice setkání odborníků na geologickou problematiku regionu. Již v minulosti
se zde odbývalo několik konferencí o severočeských hnědouhelných pánvích, v roce
2001 pak uspořádalo Regionální muzeum Teplice jednodenní pracovní konferenci
o bílinských lékařích Františku Ambroži Reussovi (1761 – 1830) a jeho synovi
Augustu Emanuelovi Reussovi (1811 – 1873), dvou významných Hibschových předchůdcích
ve výzkumu přírodovědných fenoménů Podkrušnohoří, Českého středohoří a Poohří.
Antonín Hluštík
Poznámky:
1) J. E. Hibsch, syn rolníka Franze Hübsche, se narodil v Homoli pod Pannou
(něm. Hummel) 26. února 1852 a zemřel 4. listopadu 1940 ve Vídni; za své zásluhy
o výzkum severních Čech byl mimo jiné jmenován mimořádným členem Státního geologického
ústavu republiky Československé (1920), čestným občanem Děčína (1925) a čestným
doktorem německé techniky v Praze (1931); mimoto se před rozpadem Rakousko-Uherska
stal členem Císařské akademie věd, čestným členem a čestným prezidentem vídeňské
Mineralogické společnosti a dopisujícím členem vídeňského Státního geologického
ústavu; roku 1908 mu byl udělen Řád Františka Josefa I.
2) Původně Zemská hospodářská akademie, na níž Hibsch působil jako profesor
od roku 1880, nedávno oslavila 145. výročí svého založení.
3) Muzeum vzniklo péčí obce a za odborné spolupráce s RNDr. N. Krutským a M.
Radoněm z Regionálního muzea v Teplicích; expozice je umístěna v přízemních
prostorách staré školy, v níž J. E. Hibsch trávil prvních pět školních let svého
života.
Redigování vzpomínek Marie Školové Zlonické dětství zvědavé holky se pro mne stalo nevšedním příběhem. Při rozhovorech s autorkou často zaznělo jméno knihkupce Aloise Nikla. Tu tam se přede mnou objevila nějaká niklovská relikvie. Posléze jsem mohl přehlédnout důležitý zlomek Niklova osobního archivu se souborem jedinečných rodinných fotografií. Sestavování úplnějšího portrétu mohlo začít. Díky Aleši Zachovi z Ústavu pro českou literaturu AV jsem získal „nikliana“ z archivu Svazu českých knihkupců a nakladatelů.
Alois Nikl – první fotografie z 21. 12. 1906
Rodný list
„Narozen 21. června l906 v Čáslavi. Pokřtěn 29. června kaplanem Stanislavem
Pospíšilem. Jméno křtěnce: Alois Ignác Nikl. Otec: Nikl,Vincenc, katolík, holič
a měšťan v Čáslavi, manželský syn Ignáce Nikla, obchodníka a měšťana v Čáslavi
a Františky, rozené Procházkovy. Matka: Růžena, katolička, manželská dcera Viléma
Lorence, soukromníka v Čáslavi. Kmotr: Hynek Pfeifer, účetní v Mladé Boleslavi.
Porodní bába: Anna Krátká z Čáslavi č. l84.
Naše rodina byla od knih
V roce l94l vyplňuje Alois Nikl velmi pečlivě dotazník pro Svaz knihkupců a
nakladatelů. Zachovala se též jeho strojopisná varianta. Předejme slovo autorovi.
Nechť vypráví sám svůj životopis. Ostatně – jeho styl má jakési starosvětské
kouzlo:
„Pocházím ze staré – v Čáslavi po staletí usedlé – vážené měšťanské rodiny.
Můj otec byl sedm let na zkušené v Chicagu v Severní Americe. Byl vynikající
sběratel památek a všeho, co se týkalo rodného města. Zvláště byl znalcem doby
husitské. V jeho knihovně nechyběla snad kniha, která vyšla v Čáslavi. Měl snad
úplnou literaturu o Janu Žižkovi a Janu Husovi. Byl za své zásluhy jmenován
čestným členem Včely čáslavské. Zemřel v roce l924. Od něho zdědil jsem lásku
ke sběratelství a ke knihám, neboť to, co viděl jsem doma, přešlo pomalu do
krve. Do bohaté naší knihovny měl jsem přístup od dětství. Moji příbuzní byli
také knihkupci a knihaři:
můj strýc Hynek Pfeifer byl knihkupec v Mladé Boleslavi
můj strýc Antonín Cinner byl knihařem v Přerově
můj strýc Bedřich Lorenz byl knihařem v Mladé Boleslavi
můj bratranec Stanislav Pfeifer byl knihařem v Mladé Boleslavi
můj bratranec Josef Pfeifer jest knihkupeckým účetním
můj bratranec František Cinner jest knihkupcem v Moravské Ostravě
můj bratranec Antonín Cinner, předčasně zemřelý, byl knihkupeckým účetním v Přerově.
 |
 |
 |
Portrét tatínka Vincence (Čeňka) Nikla z roku 1889 (vlevo) byl zhotoven v čáslavském Skleněném salonu pro fotografování. Portrét uprostřed dole vznikl v roce 1894, další v roce 1904.
Léta učednická
V roce l929 žádá Alois Nikl neúspěšně o udělení „koncese knihkupecké, antikvariátu
a prodeje uměleckých výrobků“ v Čáslavi. V textu uvádí: „Dle vysvědčení gymnasia
v Čáslavi ze dne 2. září l920 absolvoval jsem 3 třídy gymnasiální.“ To vysvědčení
obsahovalo osm dostatečných, dobrou z češtiny a tělocviku a nedostatečnou z nepovinné
němčiny. Přestože student „prospěl, řádně ohlásil, že z ústavu vystupuje, i
není proč by jinde nemohl býti přijat.“ (Dočítáme se na rubu vysvědčení.)
Na „Vysvědčení na odchodnou“ z II. třídy Kupecké školy pokračovací v Mladé Boleslavi
(vydáno v červnu l923) už převažují výborné. Docházka školní byla „velmi pilná“,
úprava písemností „velmi úhledná“.
Doba učební od l. září l920 do 30. srpna l923 u firmy
Hynek Pfeifer v Mladé Boleslavi
„Jako praktikant u svého strýce Hynka Pfeifera, předčasně zemřelého v roce l934,
měl jsem výbornou, ale velice tuhou praxi. Z poměru příbuzenského nekynuly mně
pražádné úlevy ani výhody a strýc naučil mne pracovati seriosně a svědomitě.
Sám svou osobností dával skvělý a zářivý příklad píle, neboť domohl se z malých
počátků vážnosti i majetku. Byl přísný, ale laskavý. Nečinnosti netrpěl ani
v krámě, ani v soukromém životě. Bydlil jsem u něho jako člen rodiny. Půjčoval
mně odborné knihy a staré ročníky Knihkupeckého oznamovatele. Vzdělával jsem
se rád. Se zájmem prohlížel jsem nakladatelské seznamy a bohatý archiv závodu.
Ovládal jsem proto dobře novou i starší literaturu. V obchodní škole pokračovací
měl jsem vyznamenání. Po vyučení jsem byl u strýce zaměstnán ještě jeden rok.
Pak uprázdnil jsem místo svému bratranci Josefu Pfeiferovi, který přišel k nám
na praxi.
 |
 |
Babička Františka Niklová navštívila též Skleněný salon pro fotografování (vlevo). Svatební foto rodičů.
Od l5. června l924 do 31. března l929 u firmy Bohdan
Melichar v Hradci Králové
Závod největší na českém východě, ryzí knihkupectví, nalézal se v budově České
průmyslové banky na hlavním náměstí proti kostelu Panny Marie. Navazoval na
přímou tradici Pospíšilovu a byl výborně vybaven. Zařízení bylo moderní, krásné
-sedmnáct výkladních skříní, prostorné místnosti v suterénu, krám vysoký s galerií.
Nalézal se v největším rozkvětu.
Nastoupil jsem jako sortimentář. Ještě jsem měl na starost pořádání výkladních
skříní. Po čase převzal jsem agendu účetního. Bylo to pro mne veliké vyznamenání.
Jeden rok vedl jsem nově založenou filiálku u Učitelského ústavu, kde jsem uplatnil
svoje vědomosti papírnické.
Pan Melichar byl mně velkým učitelem. Byl považován za nejlepšího venkovského
knihkupce své doby. Po pěti letech strávených v kulturně vyspělém Hradci Králové
toužil jsem poznati závody jiné.
Od l. dubna l929 do 30. října l929 u firmy Josef Šolc
v Kladně
Majitelkou byla paní Otilie Šolcová, vdova po znamenitém knihkupci dávno zesnulém.
Byla to starší dáma neobyčejné svěžesti duševní i tělesné. Firma vlastnila knihtiskárnu
a knihařství. Vedl jsem účetnictví celého závodu. (Tiskárna si účtovala odděleně.)
Bezprostřední blízkost Prahy a silná konkurence dávaly městu zvláštní ráz. Mému
zdraví nesvědčilo však černé Kladno. Opustil jsem závod na vlastní žádost, když
firma Topič v Praze hledala sortimentáře.
 |
|
Alois Nikl na sudu
s tatínkem před rodným domem Na Kozinci č. 31 v Čáslavi
|
Od l. listopadu l929 do l5. ledna l932 u firmy Topič
na Národní třídě v Praze
Byl jsem zaměstnán jako první sortimentář.
Mou prací byl ruční prodej a pořádání výkladní skříně novinkové. Byl jsem v českém
sortimentu, ale pomáhal jsem i jinde. Šéfem byl Jaroslav Topič ml., prokuristou
Antonín Tilšer. Personál čítal asi šedesát lidí. Firma byla toho času nejlepší
v Praze a vůbec největší v celé republice. Poznal jsem za své činnosti mnoho
vynikajících lidí světa uměleckého, literárního i politického. Plat jsem měl
nad tabulky.
Od l. srpna l932 do l5. června l933 u firmy Oldřich
Trávníček v Žilině
Byl jsem vedoucím knihkupectví – bylo největší na celém západním Slovensku.
Závod měl převážně klientelu českou. Prodávaly se české i slovenské knihy. Ze
slovenské literatury snad nic nechybělo. Poněvadž jsme byli učitelské knihkupectví,
měli jsme kompletní literaturu pedagogickou.
Pan Trávníček, ač nebyl vyučený knihkupec, dokonale rozuměl obchodu knihkupeckému
i nakladatelskému. Výborný člověk, velkorysý podnikatel, pracovník neúnavný.
Přivykl jsem samostatné práci. Byl jsem v bezprostředním styku s českou i slovenskou
inteligencí, která žila v naprosté shodě.
Již od roku l929 toužil jsem se státi samostatným. Hledal jsem pomalu místo
k etablování. Nerad opustil jsem své místo, kam mohl jsem se vždy vrátiti. Já
však po zhlédnutí obchodu pevně zakotvil v Lounech.
Desátého
července l933 jsem se osamostatnil
Závod Karla Pfeiffera jsem koupil od paní Buřtové, učitelky v Pátku nad Ohří,
desátého července l933. Pfeiffer ho založil v roce l929. Brzy poté prodal jej
Marii Podlesné, která se zde vyučila pod vedením K. Grubera, dnes knihkupce
na Kladně. Marie Buřtová, její příbuzná, koupila závod v soudní dražbě. Poněvadž
ho nemohla jako učitelka vést, prodala ho v roce l933 mně.
Koncesní listina vystavena Zemským úřadem v Praze 20. listopadu l933. Karel
Pfeiffer, zakladatel závodu, vyučil se u J. Trunečka v Lounech. Po prodeji byl
úředníkem Aventina v Praze. Nyní je šéfem personálního oddělení továrny na letadla
v Letňanech u Prahy.
Převzatý obchod jsem musel od základu přebudovati. Dalo to práci několika let,
než se vrátila důvěra a klientela moje vzrostla. Začal jsem za největší světové
krise. Jakmile jsem se osamostatnil, oženil jsem se 3. srpna l933. Moje choť
Růžena, rozená Goldschmidová, pochází z Kolína. Měla vždy kladný poměr k literatuře.
Ovládá perfektně němčinu a velice dobře angličtinu. Jest mi v obchodě výbornou
pomocnicí. Spolu jsme, s malým kapitálem, vybudovali obchod dnes velice slušný
a dobře zásobený, a to v místě, kde moji předchůdci nepochodili.“
Alois Nikl, bohatý zkušenostmi, plný elánu vskutku vytvoří na periferii Loun,
nedaleko hlavního vlakového nádraží, výtečně zásobené knihkupectví, které je
schopno obstát v silné profesní konkurenci. Dbá na pečlivou úpravu výloh, rozšiřuje
sortiment o hudebniny, vydává pohlednice… Umí komunikovat s prostými lidmi.
S papírnickým zbožím si mnohdy odnášejí hodnotnou knížku. Ostatně – vlak je
pro četbu jako stvořený…
 |
|
Manželé Niklovi v
sedmdesátých letech
|
Život s hvězdou
Klidnější léta trvají jen krátce. Za okupace je paní Niklová nucena nosit žlutou
hvězdu. Kolaborantský časopis Vlajka uveřejňuje 3l. l2. l94l noticku, v níž
se o ní píše: „Židovská manželka se vesele prochází po krámě s hvězdou na půvabných
prsou a obsluhuje znechucené a užaslé zákazníky.“
Čtrnáctého února l942 adresuje Aloisu Niklovi vrchní policejní komisař dopis,
v němž se mj. praví : „Provedeným úředním šetřením bylo zjištěno, že ve vašem
obchodu s knihami, Husova třída, jest přítomna při prodeji knih Vaše manželka
Růžena Niklová, která jest židovkou.
Vzhledem k tomu, že její přítomnost a činnost v obchodě vyvolává nepříznivou
odezvu u kupujícího arijského obyvatelstva, zakazuji Vám s okamžitou platností,
s ohledem na veřejný klid a pořádek, jakoukoliv přítomnost a činnost Vaší manželky
Růženy.“ Dále následovala hrozba odnětí živnostenského oprávnění.
Nejtěžší je pro manžele rok l944. Paní Niklová odjíždí do terezínského koncentráku.
Její muž je internován v pracovním táboře v Tvoršovicích u Benešova (26. 7.
l944 – 5. 5. l945).
Osoba nespolehlivá (po letech spolehlivá)
Po válce Niklovi obnovují svou živnost. Poválečné vydechnutí ovšem netrvá dlouho.
Komunistickým aktivistům v Lounech se nezamlouvá Niklova činorodost a široký
sortiment literatury, nikterak rusofilsky orientovaný. Již 22. října l948 mu
soudruzi píšou: „Vzhledem k tomu, že jste byl místním akčním výborem NF označen
za osobu nespolehlivou, zakazuje Vám ONV v Lounech držení a používání soukromé
telefonní stanice.“
Bezelstný živnostník se marně brání: „Nemohu býti označen jako osoba nespolehlivá.
Jsem jen občan hledící si své denní kulturní práce ve svém knihkupeckém a papírnickém
závodě.“
Konečný verdikt úřadů zněl: „Jste zbaven volebního práva a vyloučen z veřejného
a politického života.“
Na Silvestra l948 se Alois Nikl „dobrovolně“ vzdává knihkupecké koncese. Definitivně
se hroutí jeho plán na vybudování lounského Domu knihy… V roce 1950 je zařazen
jako dělnický brigádník do Severočeských cihelen. Lékaři ovšem konstatují neuspokojivý
zdravotní stav. Zoufalý knihkupec obchází novodobé mocipány. Kdosi se nad ním
slitoval, a tak se A. Nikl navrací jako příručí do vlastního knihkupectví, kam
už vtrhla budovatelská literatura. Politické tání ho posléze instaluje do vznešené
role vedoucího. Pracuje ovšem i se svou paní s bývalým nasazením. Specializuje
se na hudebniny. Objednává je i z ciziny. Zásobuje jimi umělecké školy po celé
republice. S vděčností na něj vzpomíná řada učňů. Lehce provokuje razítkem „50
let knihkupcem“. Stále propaguje heslo : „Každá kniha si najde svého zákazníka.“
V roce l976 odchází pan knihkupec do důchodu. V obchodě ale pracuje nadále.
Smutný je pro Nikla rok l981, kdy se loučí se svou paní. Knihkupectví u nádraží
končí. Je přestěhováno na Suzdalské náměstí. Tady najdou lounští čtenáři oblíbeného
knihkupce až do roku l985. Smrt si pro něj přišla 29. července l987.
Vzpomínka na srpen l968
V písemnostech pana Nikla se zachoval obsáhlý soubor dopisů, který má počátek
v pochmurných dnech srpna l968. Niklovi byli pár dní po okupaci voláni na lounské
nádraží. Tam našli dvě bezradné studentky – Italku a Francouzku. Paní Niklová
tlumočila, pan Nikl jednal… Obě jely kamsi na Žatecko za českými kamarády na
chmel. Sovětská invaze je ale zastavila. Niklovi je naložili do auta, ale chmelové
pátrání neskončilo úspěchem. A tak studentky nocovaly u Niklů. Pan knihkupec
jistil i návrat do Prahy. Francouzka Helena Morizur v dopisech mnohokrát opakovala:
„Nikdy Vám dost nepoděkuji za Vaši pohostinnost. Byla jsem spokojená, že jsem
navštívila Vaši malebnou zemi, že jsem prožívala Vaše události.“ ( V roce 2001
jsem napsal na adresu paní Morizur. Za pár dní přišla vřelá odpověď. Přátelství
Louny – Brest bylo obnoveno.)
Z vyprávění Marie Školové
„Niklův otec byl holičem, ale zakládal si na měšťanské tradici jeho rodu. Potrpěl
si na okázalé vystupování. Třeba na rodinné procházky bylo najímáno děvče, jež
působilo pro veřejnost jako chůva. V čem spočívala Niklova oblíbenost? Byl to
prostý, výjimečně čestný člověk. Nevěděl, co je lež. Jeho důvěřivost byla bezmezná.
Pro splnění zákazníkova přání byl ochoten učinit cokoli. Neměl klid, dokud čtenářský
požadavek kladně nevyřídil. Byl neobyčejně společenský. Každému v okolí lichotil,
neustále se klaněl, ženám líbal ruku. Vždy souhlasil s názorem spolubesedníka
a rád definoval kruhem. Např.: ,Kniha je kniha.‘ Chodil vždy perfektně upraven.
Často se svěřoval: ,Já se mohl stát jedině knihkupcem. Na nic jiného bych se
nehodil.‘ Stále sledoval informace o knižních novinkách. Ovšem na četbu samotnou
mu moc času nezbylo.
Byl velice hovorný. Měl neustále potřebu být ve společnosti, vyprávět, svěřovat
se... Kouzelná byla jeho nezručnost. V tomto ohledu byl naprosto bezbranný.
Auto řídil rád, ale jen dopředu. Mnoho energie věnoval v poválečných letech
výcviku oblíbeného vlčáka Alana.“
Ivo Markvart
Pozn. red.: článek v tradiční grafické úpravě REGIZu bude vytištěn jako separátní tisk. Pro jeho získání kontaktujte naší redakci nebo dr. Ivo Markvarta, ředitele lounské knihovny. Stáhnout si jej můžete ve formátu PDF ZDE.
Lounská knihovna je známá bohatou ediční činností, ale upozorněme i na agilní
hudební oddělení, které v rámci grantu uděleného Ministerstvem kultury ČR Knihovna
21. století, jehož součástí je projekt Židé, Arabové a my, rozšířila sbírku
hudebních nosičů o kompakty s židovskou hudbou. Stranou necháme osm cédeček
vesměs arabského popu, kterému autor zprávy nerozumí a jehož přínosnost je pro
jeho osobu nulová, a věnujme se patnáctititulovému zbytku. Na úvod by bylo fér
říci, že s výběrem pořizovaných nahrávek měla moje osoba co do činění, nepovažuji
se sice za odborníka, ale rozhodně je moje sbírka židovské hudby několikanásobně
větší než má lounská knihovna a snad už dokážu posoudit, co by bylo vhodné pro
nabídku případným posluchačům v Lounech pořídit.
Problematický už je termín židovská hudba, protože do něj náleží různé formy
synagogálního zpěvu (od archaických po ovlivněných evropskou operní tvorbou),
lidová hudba sefardských židů (původem španělských, po vyhnání žijících v bývalé
Osmanské říši, jazykově i kulturně opravdu blízkých bývalé domovině), stejně
tak muzika židů z Arabského poloostrova i Íráku. Někdy se za židovskou označuje
moderní vážná hudba židovských autorů, ta se samozřejmě od francouzské nebo
německé (často je ostatně její součástí) v ničem podstatném neliší. Nesmíme
samozřejmě zapomenout na současnou izraelskou pop music. To vše bylo ponecháno
stranou.
Byly vybrány pouze nahrávky, reprezentující tzv. klezmer (v původním slova smyslu
hudebník, přeneseně taneční hudba východoevropských židů v prostoru Polska,
Litvy, Ukrajiny, Běloruska, Moldavska, Rumunska, Maďarska a Slovenska) a písně
v jidiš (jazyce těchto židů, konglomerát středověké němčiny, hebrejštiny a slovanských
jazyků), což je žánr s prvním jmenovaným úzce související. Klezmerová scéna
je dnes velmi rozvětvená a věnují se jí i lidé bez židovských předků, což ale
není žádné novum, protože i ve své vlasti byl často klezmer hrán i Romy a slovanskými
hudebníky. Nejvíce se mu samozřejmě daří v USA, kde jsou nejširší komunity jidiš
mluvících židů a kde už 25 prožívá tato hudba svou renesanci, i když nikdy předtím
nevymizela. V Evropě je velmi silná scéna v Nizozemí (např. Di Gojim), Německu,
Rakousku a Maďarsku (kapely z této země se věnují vesměs tomu nejautentičtějšímu
klezmru,je to totiž jediná země východní Evropy (necháváme stranou poněkud specifické
podmínky Ruska), kde židovské obyvatelstvo stále tvoří podstatnou část veškeré
populace a je zde tedy na co navazovat. Klezmerové kapely samozřejmě existují
i ve Francii, Británii, Itálii, Švédsku, Polsku i u nás (např. Klec).
Výběr byl vesměs zvolen takový, aby posluchači získali trošku ucelenější přehled
po tomto žánru (i když 15 CD je opravdu málo - v současném boomu world music
představuje klezmer jeden z vůdčích žánrů) a aby se jednalo vesměs o nahrávky,
které se špatně u nás shánějí (lecos je alespoň v Praze běžně v prodeji), i
když toto pravidlo nebylo striktní.
Nejznámější kapelou u nás z této líhně jsou The Klezmatics, kteří dobře znějí
mladším posluchačům. Mají trošku uhlazenější,i když hodně rockový, zvuk, dost
přehledné bicí a výborné jazzem vychované muzikanty.Vybrali jsme třetí album
Jews with Horns zdobené dělnickou písní In Kamf (židovské dělnické písně se
až na nepatrné výjimky málo nahrávají, jednou z mála je Ale Brider). Všechny
desky Klezmatics se dají bez problémů sehnat i u nás.
Většina členů skupiny se angažuje v mnoha dalších projektech a kapelách. Zpěvák
a akordeonista Lorin Sklamberg a trumpetista Frank London se spojili s jazzovým
pianistou, taktéž židovského původu, Uri Cainem a vytvořili projekt Nigunim,
chasidské popěvky v hebrejštině a jidiš, někdy trošku víc šramlově upravené,
podruhé jazzově (letos vyšel podobný projekt The Zmiros Project, ovšem už s
jiným pianistou).
Houslistka Alicia Svigals natočila album Fidl, s nímž ji pomáhali nejen někteří
spoluhráči z Klezmatics, ale i členové dalších důležitých amerických klezmerových
kapel. Album bývá právem označováno jako folkloristické a ukazuje, jakým způsobem,
tehdy ovšem téměř výhradně muži, se hrálo na začátku století. Podobných nahrávek
už vzniklo několik a málokdy na nich chybí cimbál a kontrabas, avšak akordeon
a klarinet-později nejtypičtější klezmerové nástroje-bývají na nich užity střídměji.
Tím jsme se dostali právě ke klarinetovým nahrávkám. Roku 2002 vyšlo v reedici
klasické album Davea Tarrase (rozhodně nejvýznamějšího instrumentalisty klezmeru
jako takového, jenom množství jeho nahrávek je impozantní, jemu konkurující
Brandwine, i když hodnocen často jako invenčnější, natočil proti němu nepatrný
zlomek) a Sama Musikera Tanz! z 50. let. Nádherně našlapaný mix východoevropské
a orientální melodiky se swingujícím drivem, jaký by dneska těžko někdo zahrál.
Tarrasův žák Andy Statman patří mezi současné veličiny klezmeru, i když u nás
je prakticky neznám. Hraje kombinaci klezmeru s akustickým country a novou akustickou
hudbou. Jedno z alb Songs of Our Fathers natočil s mandolinistou Davidem Grismanem.Typický
sofistikovaný zvuk klarinetu a strunných nástrojů pro ty, kteří mají blížeji
k Irsku a Skotsku než Ukrajině.
Jako třetí klarinetové album jsme vybrali The Art of Klezmer Clarinet Margot
Leverett, doprovazené vesměs členy současných The Conservatory Klezmer Orchestra.
Klasický klezmerový taneční repertoár hraje respektovaná klarinetistka.
Kromě sólových alb kvalitních instrumentalistů bylo samozřejmě nutné vybrat
i další kvalitní kapely a jejich desky. Nejčastěji nahrávajícím bandem jsou
The Klezmer Conservatory Band, jehož poslední nahrávky se u nás normálně distribuují.
U těch úplně nejstarších tomu tak není. Knihovna si proto pořídila dvojku Yiddishe
Renaissance a trojku A Touch of Klez! . V kapele tehdy hrál dnes významný avangardně
jazzový klarinetista Don Byron či šéf Klezmatics Frank London. K dnešku se složení
dost prostřídalo, ale neodešla hlasová ekvilibristka Judy Bressler a dirigent
Hankus Netsky.Podobný jazzově velkoorchestrový sound mají i chicagští Maxwell
Street Klezmer Band, na jejich třetím albu You Should Be So Lucky! vedle klasických
písní a tanečních kousků najdeme i jednu věc v ruštině (je to Ach Odessa a připomeňme,
že výborný syrový ruský židovský repertoár oděský s garmoškou a klarinetem nabízí
Alik Kopyt se skupinouPoza na albu Odessa,který si již dříve knihovna též pořídila
- skutečně stojí za poslech), což je u této kapely pravidlem, protože v ní působí
ruskožidovští emigranti.
Posledním klezmerbandem vybraným do fonotéky knihovny se stal New Orleans Klezmer
Allstars s The Big Kibosh, což je reprezentant té divočejší linie židovské hudby.
Hrají hodně nahlas, rychle a často užívají funky rytmiku.
Důležité jsou i archivní nahrávky.Sám bych si představoval, že by si knihovna
mohla časem pořídit některé výběry předválečného Aby Schwarze či jiného orchestru,
což se zatím nestalo a musí se spokojit s kompilacem Music from Yiddish Radio
Project a From Avenue a to the Great White Way, na jejichž přípravě (stejně
jako na reedici Tanz!) se podílel významný muzikolog specializovaný na klezmer
Henry Sapoznik. Na první desce najdeme hlavně tzv. yiddish swing (např. Barry
Sisters), různé jingly a reklamy a několik klezmerových nahrávek (již jmenovaného
N. Brandwina,dále D. Tarrase), na druhém dvojalbu spoustu jidiš písní z nahrávek
od desátých let dále ve výborné kabareně autentické interpretaci (Abe Moskowitz,
David Medoff, Peisakhe Burnstein, Aaron Lebedeff), nahrávky Aby Schwartze a
hodně židovských jazzových orchestrů, které se už tradičnímu klezmeru hodně
vzdálily.
Nakonec nám zbývá trojice současných nahrávek klasických jidiš písní. Zpěvačka
Adrienn Cooper a klavírista Zalmen Mlotek nahráli desku Ghetto Tango, na níž
slyšíme hlavně písničky z ghet ve Vilniusu, Krakově a Lodži, vzniklých za nacistického
teroru a plné hlubokého pesimismu. Slyšíme tu parafráze na idylické Rosinkes
mit mandlen a Oyfn pripečik i slavné tanfo Friling, stejně tak několik bojovných
partizánských písní. Syrové a hutné.
Několik koncentráčnických písní zařadila na svůj výběr Yiddish Songs i izraelská
písničkářka Chava Albernstein (všichni výše zmiňovaní interpreti působí v USA),
ale hlavně na něm najdeme klasičtější parodické a sentimentální písně.Proti
orchestrálnímu zvuku desky Albernstein je CD Yankele Francouze Moshe Leisera
(knihovna vlastní i jeho starší studiovou nahrávku Tendresses et Rage) více
komornější a šansonovitější. Kytara, housle, akordeon. Repertoár velmi podobný
Albernsteinové.
Pavel Straka