KULTURNĚ HISTORICKÁ REVUE LOUNSKÉHO REGIONU

ročník 10 / 2005

Vážení čtenáři,
REGIZ, ročník 10/2005, vychází již čtvrtým rokem výhradně na internetu. Vedly k tomu důvody ryze ekonomické. Nicméně ochuzeni nebudou ti, pro něž je tištěná verze nezbytností či „pouhou příjemností“. Mohou si vybrané články stahovat ve formátu PDF (v původní tradiční grafické úpravě REGIZu) a číst na monitoru svého (cizího) počítače nebo vytisknout...
Články se zde objevují průběžně, jak je autoři dodají. O aktualizacích budete již tradičně informováni rovněž na úvodní stránce tohoto webu.
Veškeré texty a fotografie zveřejněné na těchto stránkách podléhají autorskému zákonu. Pokud je však použijete s uvedením zdroje a autora, je vše v pořádku... :-))

Obsah:

Bývalý Kostkův lom v Lounech / Antonín Hluštík

Antonín Hluštík

BÝVALÝ KOSTKŮV LOM V LOUNECH

(Pozn. red.: s ohledem na rozsáhlou obrazovou přílohu jsme bohužel museli snížit rozlišení ilustrací na únosnou velikost, která však zdá se býti zcela neúnosnou svou (ne)kvalitou... V případě vážného zájmu o ilustrace kvalitní kontaktujte prosím autora prostřednictvím Regizu. Děkujeme za pochopení.)

Obr. 1. Základní topografie jihozápadní části katastru města Loun; šrafou je vyznačeno území, o němž pojednává text; repro výseku prodejné mapy 1: 50 000

Tento příspěvek je v pořadí třetí studií o zaniklých kamenolomech v Lounech (Hluštík 2000, 2002). Zabývá se lokalizací tzv. Kostkova lomu ve střední části jihozápadního cípu katastrálního území města a objasněním příčin jeho existence jako přechodného zdroje vápenců spodního turonu (obr. 1).

První zmínku o Steinbruch des Herrn Kostka südlich von Laun nacházíme v německé verzi popisu horopisných a litostratigrafických poměrů české křídy od Jana Krejčího (1869). Podobné zmínky se později opakovaně objevily v publikacích dalších badatelů, aniž byla tato dnes již zcela zaniklá těžba jednoznačně lokalizována. Nejčastěji Kostkův lom citoval Antonín Frič (1874, 1877, 1880), jenž také několikrát zdůraznil, že se zde dobývaly tzv. lounské koule vápenné (Launer Kalkknollen), tvořené modravým vápencem a vyskytující se především ve vápnitých glaukonitických pískovcích turonského stáří; pro svoji nazelenalou barvu a hlavní oblast výskytu získaly tyto pro lokální stratigrafii křídy významné mořské pískovce pojmenování malnický řasák (něm. Grünsand nebo Grünsandstein). Shluky vápenců tvořily údajně velká tělesa až souvislé polohy, těžené jako surovina k pálení vápna.

O době vzniku lokality Frič (1880) uvedl pouze tolik, že se jednalo o „teprve v novější době otevřený lom“. O tři desetiletí později Čeněk Zahálka (1897) zmiňuje již jen „bývalý lom Kostkův“, nalézající se v roce 1896 jen několik kroků východně od úvozové polní cesty z Loun do Zeměch.
Z těchto kusých údajů vyplývá, že tzv. Kostkův lom mohl být v činnosti někdy od počátku šedesátých do poloviny devadesátých let 19. století. Teprve studium archívních dokumentů však umožnilo nejen lokalizovat lom jako takový, ale také jmenovitě určit osobu jeho majitele a důvod otevření těžby.

Lounští Kostkové

Při identifikaci vlastníka a tudíž i přesné polohy Kostkova lomu je nutné věnovat nejprve pozornost všem Kostkům, kteří v Lounech 19.století žili. Soupisy vlastníků pozemků v katastru města a další historické zápisy z lounského městského archívu prokazují, že již nejméně od poloviny 18. století patřili muži s příjmením Kostka k významné měšťanské rodině. V roce 1783 se například uvádějí Georg a Wenzl Kostka, o nichž se můžeme domnívat, že byli bratry. Z poněkud nepřehledného a neúplného sledu jejich pravděpodobných potomků vynikají zejména dva Janové (otec a syn), kteří počátkem 19. vlastnili již neexistující dům čp. 121 nedaleko ústí Pražské ulice do dnešního Mírového náměstí. Jeden z těchto Janů (patrně syn), zemřel 13. ledna 1806 (dva roky po své manželce Anně) a zanechal nejméně šest dětí: Františka, Mariannu, Štěpánku, Kateřinu, Jana a Václava. Z nich patrně nejlépe si vedl Jan (? 1766-1832), toho jména třetí, provozující v domě čp. 11 v Žatecké ulici řeznickou živnost. Jeho žena Markéta porodila tři syny: Jana (1803-1875), Václava (1805-1886) a Augusta (1811-1850).

Z těchto tří synů se prvorozený Jan vyučil rovněž řezníkem a se svojí ženou Marií a synem Adolfem žil v otcovském domě čp. 11. Tento Jan Kostka (toho jména v linii čtvrtý) byl nejen úspěšným živnostníkem a od roku 1838 plnoprávným lounským měšťanem, ale v letech 1839-1842 a 1844 také reprezentantem obce při regulovaném magistrátu. Později byl několikrát zvolen členem městského zastupitelstva a radním, v roce 1865 dokonce okresním starostou. Starostou města se stal 12. července 1866 a úřad vykonával po celou dobu prusko-rakouské války až do své rezignace na všechny veřejné funkce dne 24. října 1867. Za projevenou loajalitu v čase válečném jej císař František Josef I. dekoroval Záslužným zlatým křížem s korunou (obr. 15).

Jeho o dva roky mladší bratr Václav Kostka se věnoval hospodaření na statku čp. 202 na Žateckém předměstí a nashromáždil značný nemovitý majetek, tvořený zejména pozemky ve flurách s dobovým označením Pruhonka, Kujmo, Malnitzer Leimgrube, Seemicher Kapelle, Birnbaum, Skalka, Chlumczanka, Radlitze a Wrschowka. Později však o mnohé z těchto pozemků přišel v dražbách, pravděpodobně v důsledku velkého zadlužení. Nejmladší z této generace Kostků, Janův a Václavův bratr August (Augustin) Kostka, podle všeho žil se svojí ženou Aloisií u Jana v čp. 11, kde také ve věku 39 let zemřel.

Prvorozený Jan vlastnil také pozemky, i když ne v takovém počtu a výměře jako bratr Václav, V parcelním protokole stabilního katastru města Loun z roku 1843 se uvádí, že mu kromě zmiňovaného domu čp. 11 (později zvaného U tří sedláků) v Žatecké ulici náležely pozemkové parcely č. 261 a 262, což byly zahrady v místní poloze (flura Ortsried), dále ppč. 1109 (flura Hruška), ppč. 1943-1945 (Lužehrady), ppč. 2140 (U kříže) a ppč. 2249-2250.
Po roce 1870 však vlastnil již jen ppč. 362 (flura Průhonka), ppč. 1109-1111 (Hruška), ppč. 1143-1144 (Chmelnice), ppč. 1945 (Lužehrady), ppč. 2140a, b, c (U kříže) a ppč. 2250. Když 10. března 1875 ve věku 72 let zemřel, všechny tyto pozemky (s výjimkou ppč. 362) a dům čp. 11 zdědil jeho syn Adolf.
Z uvedeného vyplývá, že vzhledem k době, kdy byl tzv. Kostkův lom v provozu, přicházeli jako jeho majitelé v úvahu pouze dva Kostkové: řezník Jan (1803-1875) z Žatecké čp. 11 a jeho bratr Václav (1805-1886), hospodář na statku čp. 202 na Velkém neboli Žateckém předměstí.

Staré profily

Obr. 2. Faksimile původních kreslených profilů Č. Zahálky (1897); toponymum Na dolíku v profilu č. 42 odpovídá starším názvům flur hinder Zollhaus bey underen Seemicher Weeg (obr. 4) a Chmelnice (obr. 5); repro autor

I přes citované topograficky povšechné a kusé zprávy je možné ze starší geologické literatury vyvodit první rámcové umístění Kostkova lomu. Zatímco Krejčí (1869-1870) uvedl, že lom se nacházel jižně Loun, Frič (1880) upřesnil polohu konstatováním jeho blízkosti cesty z Loun do Zeměch, tedy v prostoru jihozápadně od městské zástavby. To potvrdil také Č. Zahálka (1897), který mj. zaznamenal: „Velmi pěkně přístupny jsou vrstvy vápence v řasáku pásma IV i nad řasákem v pásmu V, v úvozu cesty do Zeměch, jen několik kroků na západ od bývalého lomu Kostkova“. Zároveň přitom upozornil na svůj psaný i kreslený profil č. 52 a na kreslený profil č. 42 (obr. 2).

Ze Zahálkova psaného profilu č. 52 vyplývá, že „asi 300 metrů na západ od popsaných vrstev cesty líšťanské vstoupá podobná cesta v úvozu na výšinu, která je označena na mapách generálního štábu Na Kolečku“. Báze profilu se přitom podle autora nacházela ve výši 7, 5 m „nad dnem údolí u dráhy“ a horniny jsou popsány do nadmořské výšky 216 m. Příslušné grafické vyjádření tohoto profilu (Zahálkův obr. 52) zobrazuje poměry v úvoze „cesty do Zeměch pod Kolečkem“, přičemž je zde vyznačeno rozcestí v nadmořské výšce 210 m.

Z dalšího ideálního kresleného profilu SZ-JV směru (Zahálkův obr. 42) vyplývá, že jsou zde zachyceny poměry mezi silnicí z Loun do Zeměch (asi 222 m n. m.) a hřbetem, tvořícím jižní hranici katastrů Loun a Cítolib (asi 245 m n. m.).

Shrneme-li citované údaje o poloze Kostkova lomu, publikované očitými svědky z druhé poloviny 19. století, lze s jistotou říci, že těžba se nacházela jižně až jihozápadně od Loun, asi 300 m západně tzv. líšťanské cesty, jen několik kroků od úvozu cesty do Zeměch, v blízkosti jiné úvozové cesty, vedoucí svahem vzhůru k místu zvanému Na kolečku, a že nedaleko bylo nějaké rozcestí. Pro přesnou lokalizaci v dnešním terénu jsou to informace stále ještě nedostatečné, neboť povrch této části lounského katastru prodělal za posledních 140 let výrazné změny jak díky zemědělské činnosti, tak v důsledku rozšiřující se městské zástavby a s ní spojeného přesunu jednotlivých komunikací. Přitom právě průběh cest měl v minulosti zásadní význam pro evidenci pozemků (hranice flur) i vlastní orientaci v krajině.

Cesty v polích

Kombinací topografický podkladů z 18. a 19. století lze poměrně přesně rekonstruovat průběh dnes již jen zlomkovitě zachovaných komunikací v terénu jihozápadně od Žateckého předměstí. Jednalo se většinou o polní cesty nebo silničky, jež byly spojnicemi Loun s okolními obcemi a zároveň umožňovaly vjezd do obdělávaných polí v jednotlivých pozemkových tratích neboli flurách.

Základní komunikační osou v této části lounského katastru byla od počátku čtyřicátých let 19. století tehdy nová erární silnice na Chomutov a Lipsko (Leipziger Straße), od níž se k jihu a jihozápadu odpojovaly cesty do Malnic, Zeměch, Zbrašína, Cítolib a Líšťan; v příhodných místech byly propojeny kratšími účelovými spojkami, jejichž průběh odpovídal dlouhodobě zachovávanému uskupení pozemků a tvarům terénu (obr. 3). Tato po staletí dotvářená polní komunikační síť byla v průběhu celého 19. století a ještě počátkem 20. století z velké části funkční a sloužila generacím hospodářů. K jejím podstatným změnám přispělo teprve scelování pozemků po II. světové válce. Pro posouzení polohy lomu mají zásadní význam někdejší spojnice města s obcemi Zeměchy, Zbrašín a Jimlín.

Do Zeměch vedly v minulosti cesty dvě: horní zeměšská (obere Seemicher Weeg), vedoucí po hřebeni návrší a později změněná na silnici č. 22546 v pokračování dnešní Zeměšské ulice, a dolní zeměšská (under Seemicher Weeg), vedená takřka souběžně s horní, avšak údolím od návrší Skalka (221, 4 m n. m.), pod nímž se za bývalou celnicí odpojovala od cesty zbrašínské (Praschiner Weeg).

Obr. 3. Síť historicky nejstarších známých polních komunikací v jihozápadním cípu lounského katastru; podle původních podkladů z let 1765-1946 zpracoval autor.

Tzv. zbrašínská cesta začínala splynutím cest vedoucích od západního okraje města a od ústí dnešní ulice Otokara Březiny do ulice Slovenského národního povstání; po překročení již zmíněného návrší Skalka a za odbočkou dolní zeměšské cesty překračovala takřka kolmo údolí zaniklého Červeného potoka, aby dále stoupala JJZ směrem vzhůru k hranici katastrů Loun a Líšťan, kde se říkalo Na kolečku. Název této dlouhé polní komunikace vycházel ze skutečnosti, že byla nejkratší spojnicí Loun se vsí Zbrašín (Prášín) poté, co krátkými úseky proťala nejzazší cípy katastrů obcí Líšťany, Zeměchy a Jimlín (srov. obr. 3).

Třetí významnou komunikační osou byla cesta líšťanská (Lischtianer Weeg), začínající u lipské erární silnice na dnešní křižovatce ulic Slovenského národního povstání a Otokara Březiny a pokračující k jihu kolem kapličky na hřebeni Skalka až k hranici lounského katastru. Odtud pak vedla přes pozemky cítolibského katastru do obce Líšťan.

Území mezi cestami horní zeměšskou a líšťanskou bylo propojeno několika kratšími spojkami, jejichž vzájemné křížení a splývánín bylo pravděpodobně velmi starého data a souviselo možná s příležitostnými odkryvy pro těžbu stavebních surovin. Uzlovým bodem bylo rozcestí v místech, kde se na dně údolí Červeného potoka a před počátkem stoupání úvozové zbrašínské cesty oddělovala příčná, zčásti též úvozová cesta k západu. Ta u dnes v polích stojícího zbytku tzv. zeměšské kaple (Seemicher Kapelle) křížila dolní zeměšskou, aby nakonec vyústila do horní zeměšské cesty, tedy do pozdější silnice do Zeměch a Žatce. Druhou větví této křižovatky byla jihovýchodní šikmá spojka na (západní) líšťanskou cestu, křížící starou severojižní polní komunikaci od západního okraje města a posléze i líšťanskou cestu (srov. obr. 3).

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že cesty dolní zeměšská, zbrašínská, líšťanská a jejich případné větve jižního směru pod různými úhly křižovaly cestu, vedoucí po hranici katastrů Cítolib, Cítolib a Líšťan do katastru Zeměch. Její průběh podléhal v minulosti změnám, avšak lze říci, že všeobecně vždy sledovala směr dnešní cesty od jižního konce lounské ulice Cítolibské (od kapličky U spravedlnosti) k vodárenské věži a přes lávku nad obchvatovou silnicí I/7 dále k jihozápadu (mezi zaniklými lomy kolem polohy Na zátoči) do Zeměch.

Nejvýznamnějším zásahem do tohoto historického komunikačního systému v jihozápadní části lounského katastru po rozorání starých polních cest během tzv. socializace zemědělské výroby bylo zřízení asfaltové komunikace, nazývané osevácká silnice (podle někdejší pobočky podniku Oseva v Cítolibech). Vede od ulice Zeměšské (dříve počátku silnice č. 25546) přes návrší Skalka a železniční trať Louny - Rakovník, křižuje polní cestu na jižní hranici lounského katastru a pokračuje až k silnici č. 25547 Cítoliby - Zeměchy, kde navazuje na silnici č. 22939 do Líšťan. Od roku 1999 tato stále funkční komunikace tunelem podchází vysoký násep silničního obchvatu I/7 Praha - Louny - Chomutov (obr. 13).

Z tohoto poněkud obšírnějšího porovnání někdejší a dnešní sítě komunikací s údaji v pracích J. Krejčího, A. Friče a Č. Zahálky vyplývá, že Kostkův lom musel být založen právě v blízkosti rozcestí na dně údolí Červeného potoka, tj. pod úvozem zbrašínské cesty, stoupající kdysi odtud k místu zvanému Na kolečku. Neodporuje tomu ani reliéf, znázorněný ještě na vrstevnicové mapě z doby po II. světové válce; zřetelně potvrzuje směry staršími autory zmiňovaných úvozů polních cest (obr. 8). I když později došlo ke zcelování parcel, ani po rozorání úvozů a mezí nezmizely stopy staré sítě komunikací zcela. Dokazují to jarní a podzimní letecké snímky jak z padesátých let minulého století, tak z doby zcela nedávné.

Pro další upřesnění polohy Kostkova lomu lze tedy vymezit užší rámec území (viz obdélník na obr. 3), v němž je třeba ověřit historické údaje o hranicích a vlastnictví pozemků.

Pozemky mezi cestami

Obr. 4. Hranice pozemků východně od dolní poloviny bývalé zbrašínské cesty (Praschiner Weeg), jak jsou zakresleny v indikační skice lounského katastru z roku 1765; pozemek č. 1 byl v té době ve vlastnictví obce lounské; upravil autor.

Na katastrální mapě Loun z roku 1765 lze právě vymezené zájmové území dobře identifikovat právě díky rozcestí na zbrašínské cestě (obr. 4). Jednotlivé pozemkové trati byly odděleny neměnnými terénními znaky, v našem případě dlouhodobě užívanými polními cestami, vedoucími do Zeměch, Zbrašína a Líšťan, dále blízkostí pozůstatků lidské činnosti (celnice, hliniště, význačný strom) a topograficky významnými terénními zvláštnostmi (skalní výchoz, katastr jiné obce apod.).

Z popisů v citovaných geologických publikacích z 19. století je zřejmé, že Kostkův lom musel být založen na pozemku některého z lounských Kostků ve fluře nad zbrašínskou cestou směrem k cítolibským pozemkům (ob den Praschiner Weeg gegen Zittoliber Grunden), jak je vyznačena v pozemkové mapě z roku 1785 (obr, 4, pozemky č. 1 - 6). Údaje z parcelního protokolu stabilního katastru Loun (1843) dokládají, že již koncem první poloviny 19. století řezník a pozdější starosta Jan Kostka (1803-1875) z Žatecké čp. 11 vlastnil pozemkovou parcelu č. 1109, vyznačenou na indikační skice katastru (1847) jako část původně větší parcely č. 2 z roku 1765. Ta je ve stabilním katastru vedena jako součást nově vymezené větší flury nazývané Hruška (Birnbaum). Později je Jan Kostka uváděn také jako vlastník ppč. 1110 a ppč. 1111, jež roku 1765 tvořily jediný pozemek č. 1 v majetku obce lounské (obr. 5), což se nezměnilo ani po roce 1875, kdy majetek převzal dědic, Janův syn Adolf Kostka.

Obr. 5. Hranice pozemků východně od dolní poloviny zbrašínské cesty, jak jsou uvedeny v indikační skice stabilního katastru Loun z roku 1847; upravil autor.

Z těchto zjištění vyplývá závěr, že okolo roku 1860, kdy předpokládáme založení Kostkova lomu, vlastnil řezník Jan Kostka zhruba tři šestiny (okolo šesti jiter) z celkové plochy pozemků označovaných roku 1765 jako role č. 1 - 6. V parcelním protokole stabilního katastru (1843) a v jeho indikační skice (1847) byla tato plocha, představující výměru původní role č. 1 a asi polovinu výměry role č. 2, zaměřena a zapsána pod parcelními čísly 1109-1111. Zbývající plocha (jižní polovina pozemku č. 2 a pozemky č. 3 - 6 z roku 1765) byla ve stabilním katastru rozdělena na pozemkové parcely č. 1099 - 1108, jež spolu se sousední ppč. 1098 nikdy ve vlastnictví rodiny Kostků nebyly (srov. obr. 4 a 5).

Poloha lomu

Obr. 6. Hranice pozemků východně od dolní poloviny bývalé zbrašínské cesty, jak jsou uvedeny v katastrálních mapách Loun z let 1830-1846; v severní polovině areálu je dobře patrný zákres malé nečíslované parcely někdejšího Kostkova kamenolomu; upravil autor.

Není zcela zřejmé, kdy došlo ke scelení ppč. 1109 - 1111 v jediný pozemek s parcelním číslem 1109, jak se to jeví v parcelních protokolech a na topografických pozemkových dokladech z let 1930 - 1946 (obr. 6), ale také v současném rozvržení nověji číslovaných parcel ve fluře U Zbrašína (obr. 7). Nápadným je však zákres malé, protáhle pětiúhelníkové a nečíslované plochy u ohybu někdejší šikmé spojky k líšťanské cestě (obr. 6), vbíhající do ppč. 1109 (1830 - 1846) a zřejmý také při severovýchodním okraji ppč. 3436 v katastrální mapě z roku 1995 (obr. 7).

Obr. 7. Situace dělení pozemků východně od dolního úseku bývalé zbrašínské cesty podle katastrální mapy z roku 1995; úvozy někdejších polních cest zanikly, areálem probíhá tzv. osevácká silnička severojižního směru, lokalita Kostkův lom je u severovýchodního okraje ppč. 3436; upravil autor.

Vysvětlení nacházíme ve vrstevnicové mapě 1: 5000 z doby okolo roku 1947, kde je v tomto místě zakreslena zřetelná deprese, navazující ve výšce asi 219 m n. m. na dno úvozu zmiňované spojky k líšťanské cestě (obr. 8). Tato mírně protáhlé prohlubeň zjevně nemá žádný vztah k historické komunikační síti. Její dnešní hloubka (do 2 m) a rozsah se takřka neznatelně projevují na povrchu východního okraje ppč. 3436 v místě, kde ji protíná zmíněná osevácká silnička (obr. 11). Místo již dnes postrádá na výraznosti, s jakou bylo krátce po II. světové válce znázorněno na vrstevnicových mapách. Důvodů je několik: zaorání zbrašínské cesty i šikmé spojky k cestě líšťanské, padesátileté obdělávání svažitého lánu a navršení náspu silničky, překrývajícího celou západní část původní prohlubně (obr. 12).

Obr. 8. Rekonstrukce terénní situace v okolí lokality Kostkův lom po II. světové válce; do vrstevnicového podkladu s vyznačením úvozu zbrašínské cesty a dalších polních cest na Zeměchy a Líšťany jsou promítnuta umístění průzkumných vrtů ZM 41 a ZM 42 z roku 1973 a směr jimi vedeného řezu A-B (obr. 10) i rozsah reliktu pleistocénních štěrkopísků vyšší džbánské terasy; podle Václa (1975) a Váně (1999) zpracoval autor.

Veškerá dosud uvedená srovnání naznačují, že tato nenápadná prohlubeň je pozůstatkem kultivací zastřeného umělého zásahu do povrchu ppč. 1109. Je pravděpodobné, že Jan Kostka (1803-1875) jako vlastník této parcely právě zde po určitou dobu, překračující možná sotva desetiletí, těžil surovinu. Zda v této činnosti pokračoval také Janův syn Adolf Kostka, není známo. V každém případě je jisté, že po skončení těžby bylo místo vráceno zemědělským účelům a že tato plocha nikdy nedostalo samostatné parcelní číslo. Pokud se týká důvodů otevření těžby, ty nepochybně vyplývají z povahy hornin této části k severozápadu se sklánějícího svahu hřebene Na kolečku.

Geologické poměry

Obr. 9. Svrchní partie litostratigrafických profilů z jader vrtů ZM 41 a ZM 42; podle Václa (1975) zpracoval autor.

I přes poměrně instruktivní Zahálkovy profily územím jihozápadní části lounského katastru (obr. 3) známe dnes přesnější údaje, získané podrobným ložiskovým výzkumem z počátku sedmdesátých let minulého století. Celý masív návrší Na kolečku, tj. hřebene mezi polohou U spravedlnosti a Zeměchy, je v podstatě k severozápadu mírně nakloněnou hrástí, na jihu omezenou lounským zlomem JZ-SV směru, na severu pak skrytým pokračováním souběžného zlomu vršovického (Váně 1999, Hluštík 2000). Tato mohutná kra je ve své svrchní části tvořena souborem mořských uloženin spodního turonu. Jílovce, písčité slínovce a spongolity (opuky) směrem do nadloží přecházejí do vápnitých a slínitých pískovců s vložkami vápenců. Jaroslav Václ (1975) a Miroslav Váně (1999) prokázali, že tyto horniny představují úsek bělohorsko-malnického souvrství, náležející litostratigrafickým oddílům IIIb a IVa, což odpovídá jak poznatkům Č. Zahálky (1897), tak poměrům zjištěným během hloubení zářezu obchvatové komunikace I/7 u nedaleké lounské vodárenské věže (Hluštík 2000).

Obr. 10. Profily (nepřevýšený nahoře) na linii A-B (obr. 8); údaje ze sondy vrtu ZM 41 naznačují, že těžba mohla být zpočátku zaměřena na štěrkopísky, později na získávání kusů vápenců bělohorsko-malnického souvrství (oddíl IV a); podle původních údajů z vrtů a na základě vlastních pozorování zpracoval autor.

Z vyhodnocení desítek mělkých jádrových vrtů zřejmé, že na severozápadním svahu hřebene Na kolečku až do hloubky okolo 30 m převládají uloženiny oddílu IIIb (slínovce, opuky). Nad nimi se pak zachovala část původního nadloží - polohy vápnitého pískovce oddílu IVa (řasáku) s vložkami šedých, jemně písčitých a nezřídka prokřemenělých vápenců, obsahujících poměrně hojnou faunou mladšího spodního turonu. Tyto poměry odrážejí rovněž popisy svrchních částí jader vrtů ZM 41 a ZM 42 (Zeměchy), jež byly provedeny v září 1973 v těsné blízkosti zde předpokládané lokality Kostkův lom (obr. 8 a 9).
Sonda vrtu ZM 41 zastihla pod ornicí asi 4, 5 m mocnou polohu štěrkopísků, označenou Václem jako pozůstatek pleistocénní terasy džbánského typu. Štěrkopísky se ukládaly přímo na erodované sedimenty bělohorsko-malnického souvrství, představující zde převážně vápnité pískovce s proměnlivou příměsí glaukonitu, v nichž je několik poloh šedého vápence (oddíl IVa). V hloubce okolo 10 m pod povrchem vrt zastihl podložní slínovce oddílu IIIb (obr. 9 vpravo).

Obr. 11. Celkový pohled na severozápadní svah hřebene Na kolečku s tzv. oseváckou silničkou, vedoucí k jižní hranici lounského katastru; šipka ukazuje na mírnou prohlubeň, která je pozůstatkem Kostkova lomu; foto autor, únor 2002.

Podobně tomu bylo také ve svrchních partiích sondy vrtu ZM 42. Pod asi 3 m mocnými svahovými sutěmi a splachovými hlinitými sedimenty se nacházela asi 8 m mocná poloha vápnitých pískovců s vápenci oddílu IVa, zachovaných v nadloží typických slínovců oddílu IIIb (obr. 9 vlevo).
Převedením obou vrtných profilů (obr. 8 a 9) do souvislého řezu svahem se ukazuje, že Kostkův lom mohl zastihnout terasové štěrkopísky i vápnité pískovce s polohami vápenců oddílu IVa (obr. 10). Navíc je zřejmé, že podobně tomu bylo také v případě úvozů přilehlých komunikací, včetně svažité zbrašínské cesty. Tato zjištění tak zcela potvrzují věrohodnost údajů Friče (1879) a Č. Zahálky (1897), kteří se výslovně zmiňují o blocích a polohách vápenců v Kostkově lomu a jeho okolí.

Obr. 12. Pohled na prohlubeň po Kostkově lomu (šipka) od severozápadu; vpravo tzv. osevácká silnička, na obzoru alej ovocných stromů podél cesty na jižní hranici lounského katastru; foto autor, leden 2002.

Dnešní mělkou prohlubeň u východního okraje náspu osevácké silničky lze tedy považovat za pozůstatek původně hlubší jámy, postupující do svahu návrší (obr. 11 a 12). Z poměrů širšího okolí této zaniklé těžby je téměř jisté, že polohy vápenců měly sklon 5° až 10° k SZ a byly tedy se svahem souklonné (Hluštík 2000). To umožňovalo po určitou dobu snadné vylamování kusů hornin po vrstvách, aniž musela být prováděna náročnější skrývka. Při postupu čela lomu do svahu ubývalo poloze štěrkopísků na mocnosti a ze zvětralých pískovců mohly být bloky nepoměrně odolnějších karbonátů snadno dobývány.

Těžené suroviny

Poznatky z vrtu ZM 41 nedávají jednoznačnou odpověď na otázku, co bylo prvotním podnětem k zahájení těžby a tím i ke vzniku Kostkova lomu. Poměrně hluboký úvoz dolního úseku šikmé spojky k líšťanské cestě, vedoucí od křižovatky podél severovýchodní hranice Kostkovy ppč. 1109, podle všeho protínal jak polohu narůžovělých terasových štěrkopísků, tak povrchové partie křídových vápnitých pískovců oddílu IVa pod nimi (obr. 8 a 10).

Pruh terasových štěrkopísků pleistocénního stáří, zachovaný v severozápadním svahu hřebene Na kolečku ve výšce 220 - 223 m n. m., má svůj protějšek na druhé straně údolí, v nejvyšších partiích jihovýchodního svahu hřebene Skalka a v úrovni kolem 223 m n. m. Polohy terasových písků s povodňovými hlínami v nadloží zde tvoří nesouvislý pruh VSV směru a vykliňují pod severním okrajem nevýrazné sprašové závěje würmského stáří. Podobné sedimenty jsou známy také přímo z Loun, a to například z úvozu bývalé pšanské cesty (Pschaner Weeg z roku 1865) a z areálu sokolského cvičiště (Zahálka 1896 aj.). Ze zmínek ve starých parcelních protokolech víme, že v jižní části katastru Loun bývaly na soukromých pozemcích drobné přechodné těžby štěrkopísků, označované obvykle jako Schuttergraben. Po vyčerpání suroviny byla tato místa rekultivována a navrácena zemědělskému využití.

Obr. 13. Pohled na terén v okolí bývalého Kostkova lomu (šipka) od jihu; tzv. osevácká silnička prochází dnes tunelem pod náspem obchvatu I/7 z let 1996-1999, mírné zvlnění povrchu polí prozrazuje stopy zaoraných polních cest mezi původními pozemky; foto autor, leden 2002.

V případě Kostkova lomu tomu možná bylo jinak. Pokud by byly hledanou a těženou surovinou štěrkopísky, těžba by musela být prováděna do stran, neboť by sledovala ZJZ-VSV směr pruhu terasových sedimentů. Obrys deprese ve východním okraji ppč. 1109 však svědčí spíše pro skutečnost, že těžba postupovala kolmo k tomuto pruhu, tedy do svahu, do masívu křídových hornin.
Zprávy geologů z 19. století výslovně uvádějí, že nejpozději kolem roku 1864 se v tomto místě těžila pouze surovina k pálení vápna. Jak jsme již naznačili, touto surovinou mohly být především bloky vápenců spodního turonu, známé z rozhraní oddílů IIIb/IVa bělohorsko-malnického souvrství. Jednotlivé vyvětralé kusy odolnějšího vápence se původně mohly volně vyskytovat v úvozu cesty, na povrchu ornice a v orbou rozvlečené poloze štěrkopísků (zejména při její bázi), což vedlo k hledání primárního zdroje a k rozšíření těžby i do poloh zvětralých pískovců oddílu IVa v podloží štěrkopísků.
Vápence, zjištěné vrtným průzkumem v roce 1973, jsou šedé až namodralé barvy, masivní, jemně písčité a nezřídka do značné míry prokřemenělé. Uvnitř vápnitých pískovců vznikly buďto jako nezřetelně ohraničené balvanité bloky, nebo jako nepravidelná čočkovitá tělesa bez zřetelné vrstevnatosti. Nepravidelně balvanitý výskyt vápenců, značně odolných vůči větrání a nepoužitelných k jiným účelům, vedl A.Friče k již zmíněnému pojmenování vápenné koule lounské (Launer Kalkknollen). Č. Zahálka (1897, profil č. 52) uvedl podobnou charakteristiku těchto hornin s tím, že pod načervenalými terasovými štěrky zjistil až 0, 4 m mocné polohy šedého, jemně glaukonitického a písčitého vápence s hrubšími zrny křemene; tyto polohy údajně tvořily pevné lavice uvnitř vápnitých pískovců a slínité zvětraliny. Všechny tyto znaky odpovídají poměrům ve vrtech ZM 41 a ZM 42, kde byly zastiženy také nejméně dvě lavice vápenců srovnatelné mocnosti (obr. 9).

Podobná situace ve výskytu lounských koulí vápenných a souvislejších poloh vápenců uvnitř pískovců IVa je známa z bývalého lomu Rasovna na západním okraji Žateckého předměstí (Zahálka 1897, Hluštík 2002). Novodobým potvrzením tohoto stavu byly výkopy pro inženýrské sítě před stavbou objektu supermarketu firmy Lidl u křižovatky ulic Zeměšské a Postoloprtské, prováděné v letech 2002 a 2003. Zaoblené bloky karbonátů se zde vyskytovaly přímo pod vrstvou ornice a volně „plavaly“ ve zvětralině do hloubky 1, 8 m pod povrchem. Přitom dosahovaly značné velikosti a hmotnosti až několika desítek kilogramů.

Z uvedených příkladů vyplývá, že je velmi pravděpodobné, aby podobné poměry panovaly také v místech založení Kostkova lomu. Tuto představu potvrzují pozorování, učiněná během stavby obchvatové části silnice I/7 v letech 1996-1999. Ve stěně zářezu do severozápadního svahu hřebene Na kolečku (staničení 3000-3500 pod lounskou vodárenskou věží) byly v nadmořské výšce okolo 225 m zastiženy relikty vyšší džbánské terasy. V jejich bezprostředním okolí se vyskytovaly jak jednotlivé bloky vápenců, tak souvislejší polohy v uloženinách bělohorsko-malnického souvrství na rozhraní IIIb/IVa (Hluštík 1999). Místo přitom leží jen několik stovek metrů východně od předpokládané lokality Kostkův lom. Z hlediska technologického však nutno konstatovat, že složení lounských koulí vápenných jako suroviny k výrobě kvalitního vápna nebylo nejvýhodnějším. A to především pro kolísavý a někdy patrně i značný podíl křemene, glaukonitu a nepochybně i jílové složky. Týká se to ostatně nejen vápenců na rozhraní oddílů IIIb a IVa, ale všech hornin spodního turonu v okolí Loun. Prokázal to již zmiňovaný vrtný průzkum zeměšské hrástě (Václ 1975), jehož výsledkem bylo vymezení bloků zásob suroviny, použitelné pouze jako přísady při výrobě cementu. Mimoto, vzhledem k tomu, že v katastru Loun polohy vápenců tvoří jen nepatrné procento z celkového množství využitelných hornin bělohorsko-malnického souvrství, není pravděpodobné, že by se v druhé polovině 19. století jejich těžba a pálení ve velkém a dlouhodobě vyplácely. Získané vápno bylo nepochybně podřadnější jakosti, použitelné nejspíše jen ke zdění. K otevření Kostkova lomu jako výslovného zdroje suroviny tohoto druhu musely vést vážné důvody. Je téměř jisté, že vápenec zde získaný sloužil pouze k nouzí vynucenému pálení vápna k okamžité potřebě.

Jan Kostka těžařem

S ohledem na majetkoprávní legislativu Rakouska na počátku druhé poloviny 19. století je zřejmé, že měšťan Jan Kostka měl právo na svém pozemku otevřít těžbu stavebních surovin, neboť štěrkopísky, opuka či vápenec nepatřily mezi tzv. vyhrazené minerálie, vyjmenované v rakouském všeobecném horním zákoně z roku 1854. Bylo zcela na vlastníkově vůli, zda po případné odborné prospekci nechá na takovém místě otevřít těžbu. Požadovalo se pouze, aby těžba byla vedena zkušeným kamenickým či lomařským mistrem. Rekultivace byla opět záležitostí majitele pozemku, jemuž mohlo zejména u mělkých a plošně rozsáhlých děl (hliniště, štěrkovna, pískovna) záležet na dalším využívání pozemku. V případě kamenolomů se místo nejčastěji měnilo v kamenité pastviště (Weide), časem někdy zavážené rumem a odpadky (po určitou dobu tomu tak bylo například v místech dosti rozsáhlého lomu Rasovna na západním okraji Loun - Hluštík 2002).

Jan Kostka zahájil těžbu turonského vápence na okraji své ppč. 1109 nejspíše krátce po roce 1861, avšak před rokem 1866, kdy Frič a Krejčí na Lounsku mapovali. Statistické tabulky lounského okresu z roku 1862, zachycující stav těžby a zpracování nerostných surovin v roce 1861, totiž jakoukoli těžbu vápence a výrobu vápna v katastru Loun nezmiňují. Dosud se však nepodařilo zjistit, kdy byl Kostkův lom opuštěn. Tyto skutečnosti na jedné straně dokazují, že těžba vápenců v Kostkově lomu začala v první polovině šedesátých let a byla ryze soukromým podnikem, na straně druhé však navozují otázku, za jakým účelem byla v nepochybně jen malém, nepříliš rentabilním a časově omezeném rozsahu provozována.
Povaha a četnost výskytu turonských vápenců vylučují, aby mohly být používány jako stavební nebo silniční kámen. Pro tyto účely byla na Lounsku řada lokalit s příhodnějšími surovinami (opuky, pískovce, štěrkopísky, čedič apod.). Je proto nanejvýš pravděpodobné, že záměrem řezníka Jana Kostky byla těžba vápenců výhradně jako suroviny k výrobě vápna. Pro takovou činnost ovšem musel v jeho případě a za výše zmíněných geologických a technologických podmínek existovat závažný důvod.

Jan Kostka dodavatelem vápna

Obr. 14. Faksimile konceptu odpovědi lounské městské rady na nabídku I. radního Jana Kostky ve věci dodávek vápna na stavbu městské školy; originál uložen v SOkAL, repro autor.

Studium usnesení rady a zastupitelstva města Loun, přijatých a protokolovaných po roce 1860, přineslo zjištění, že takový závažný důvod vznikl. Dosvědčuje to znění německy psaného dopisu č. 63 ze 17. února 1863, zaslaného Janu Kostkovi po jednání městské rady. Píše se v něm, že v souvislosti s Kostkovou nabídkou ze 14. února t.r., týkající se pravidelných dodávek zdicího vápna (Mauerkalk) na stavbu lounské školy, bude od něj podle potřeby odebíráno vápno v množství asi 200 korců, a to po 59 zlatých a 25 krejcarech za korec (obr. 14). V návaznosti na každé provedené pálení vápna měla být podle usnesení městské rady vyplacena z městské pokladny částka, odpovídající množství získaného vápna. Zároveň však se v dopise sděluje, že městský důchod má dovoleno navrhovateli vyplatit jednorázovou zálohu ve výši 100 zlatých rakouské měny. Potvrzením, že dodávky vápna byly iniciativou Jana Kostky, je zápis v podacím protokolu městského úřadu; u záznamu o přijetí jeho dopisu pod pořadovým číslem 63 ze dne 14. února 1863 je v příslušné rubrice také uvedeno, že v souvislosti s pálením vápna pro stavbu městské školy bylo důchodnímu úřadu povoleno vyplacení zálohy 100 zlatých „ve prospěch pana Jana Kostky“.

Z uvedeného je zřejmé, že Jan Kostka, v té době I. radní, byl dodavatelem zdicího vápna na obecní stavby. Z nich nejdůležitější a finančně nejnáročnější byla v letech 1861 - 1868 budova dnešní Základní školy J. A. Komenského čp. 101/102 v Pražské ulici. Kostkův podíl na jejím zdárném dokončení potvrzuje rovněž usnesení městského zastupitelstva ze dne 17.dubna 1865, v němž se konstatuje, aby se „též na stavbu školy vápno od pana Kostky kupovalo“, přičemž se od něj mělo brát vápno také na opravu obecního dvora v Rané. Ceny vápna byly stanoveny tak, že vápno pro školu (i s dopravou na místo) město mělo zaplatit 45 krejcarů, pro dvůr v Rané pak 60 krejcarů - ovšem nebylo udáno, za jaké množství (za jeden korec?). A konečně, v tomtéž zasedání zastupitelstvo souhlasilo, aby „Jan Kostka nadále dohlížel na přijímání vápna pro stavbu školy“ a aby jej v případě nutnosti zastupoval radní Josef Kepler. O několik měsíců později byl Jan Kostka zvolen do čela stavebního odboru (komise) zastupitelstva a zároveň působil jako inspektor obecní cihelny.

O tom, jaké množství vápna bylo prostřednictvím Jana Kostky na uvedené (a snad i další?) obecní stavby dodáno, nemáme zatím žádné doklady. Jak je dále uvedeno, vápno se pálilo v obecní cihelně čp. 207 vedle obecního dvora čp. 208 na Žateckém předměstí. Zachovalo se vyúčtování, podle něhož se odtud v období od listopadu 1863 do prosince 1864 prodalo 56 korců zdicího vápna, z čehož ovšem nelze odvodit, zda a kolik z tohoto množství vyrobil Kostka poté, co s ním byla uzavřena dohoda ze 17. února 1863. Podobná nejistota panuje také v případě dodávek na stavbu školy. Vzhledem k tomu, že se nezachovaly dílčí účty, jsme odkázáni pouze na údaje z úhrnného vyúčtování nákladů, jak bylo zveřejněno roku 1869. Uvádí se v něm, že bylo spotřebováno 100 korců vápna z místních zdrojů, dalších 200 korců pocházelo zřejmě odjinud.

Přijmeme-li představu, že jediným místním zdrojem vápna byly dodávky Jana Kostky, pak by to znamenalo, že byla pokryta jen jedna třetina spotřeby, představující zároveň jen polovinu dohodnuté zakázky z roku 1863 (s ohledem na dnes užívané objemové míry představovalo oněch 100 korců objem asi 93, 5 hektolitrů). Uvážíme-li k tomu jistě daleko menší dodávku Kostkova vápna na méně náročnou opravu obecního dvora v Rané, pak se lze čistě teoreticky domnívat, že jen v období let 1863 - 1868, kdy proběhla stavba městské školy, mohl I. radní Kostka pro obec zajistit zdicí vápno v objemu do 150 korců (asi 147 hektolitrů). O tom, nakolik tento odhad souvisí s množstvím vytěženého vápence v Kostkově lomu, lze pouze spekulovat. V každém případě se prokázalo, že těžba vápence, kterou Jan Kostka provozoval na své ppč. 1109, mohla úzce souviset se stavbou městské školy a nelze vyloučit, že ji jmenovaný zahájil právě v souvislosti s touto akcí. Společně s pálením suroviny v obecní vápence to mohlo představovat jistou úsporu stavebních nákladů.

Obecní vápenka

Jak vyplývá z dochovaných účetních knih a dalších dokladů obecního hospodářství, v Lounech byla po staletí v provozu vedle obecní cihelny také obecní vápenka (Linhart 1933, Nechvátal 1966, 1998, Vaniš 1979, Roedl a Horáčková 1985 aj). Přesto jsou naše znalosti o provozu tohoto zařízení velmi malé, ba nepatrné.

Vápenická pec snad bývala v areálu obecní cihelny čp. 207, v těsném sousedství objektů obecního dvora čp. 208 na Žateckém předměstí (Ziegel- und Kalkhütte No. Cons. 207). Zatímco k pálení cihel, dlaždic a střešní krytiny zřejmě docházelo dosti často a v pravidelných intervalech během cihlářské sezóny (tj. mimo mrazivá období roku), výroba vápna mohla být v téže době vázána na okamžitou potřebu. Nájemný cihlář byl přitom nejspíše odpovědný nejen za výrobu svého zboží, ale dohlížel snad i na pálení vápna. Nelze ani vyloučit, že od poloviny 19. století již neexistovala samostatná vápenice a že se vápenec vypaloval v kupách společně s cihlami.

O existenci lounské obecní vápenky ještě v první polovině 19. století svědčí zmínka z doby okolo roku 1830 (Ziegelstreicherswohnung, Ziegel- und Kalkhütte), objevující se i v později publikovaném popisu Žateckého kraje (eine Kalk- und Ziegelbrennerei - Sommer 1846). Zakončení -hütte naznačuje, že patrně existovala samostatná pec cihlářská a samostatná pec vápenky. O tom by svědčil také záznam z roku 1877, kdy v přiznání nemovitého jmění obce lounské se uvádí již jen cihelna s bývalou vápenkou. Zánik pece na pálení vápna musel souviset s některou z několika postupných oprav cihlářské pece. V této souvislosti je zajímavá formulace v již zmiňovaném dopise městské rady ze 17. února 1863 (odpověď Janu Kostkovi), kde se uvažuje o pecním výpalu přibližně 200 nakopených rakouských korců vápna (Ofenbrand mit beiläufigen 200 gehäften ö. Str.), což by svědčilo o technologii příležitostného pálení vápna společně s cihlami již v šedesátých letech - tedy v době, kdy byl dodavatelem vápna Jan Kostka (jako nájemce cihlářské pece?).

Obr. 15. Lounský měšťan, řezník a bývalý starosta Loun Jan Kostka (1803-1875) na fotografii z doby krátce po prusko rakouské válce; podle originálu z fondů OML, repro autor.

Na stavbu městské školy byl jistě potřebný plynulý a dostatečný přísun vápna, kterého však v Lounech nebyl nikdy dostatek. Opakovala se tak zřejmě situace, která vznikla na počátku 19. století při přestavbě vyhořelého měšťanského pivovaru. Tehdy byly údajně svezeny, rozdrceny a vypáleny vápencové náhrobky z lounských hřbitovů, neboť zřejmě nebylo únosné, aby se na obecní stavby například dováželo pouze dražší (i když velmi kvalitní) vápno z Tuchořic. O nedostatku vápna v letech 1861-1868 svědčí také usnesení lounského zastupitelstva ze 17. dubna 1865, v němž se schvaluje dovoz hlíny, která je údajně dostatečně vápnitá, aby mohla sloužit k omítání kleneb uvnitř nové školy. Předpokládaná úspora za nákup vápna se odhadovala až na 2000 zlatých. Za tohoto stavu věcí je pochopitelné, že městská samospráva vítala každou možnost získat alespoň zdicí vápno co nejlevněji. Toho zřejmě využil radní Jan Kostka (obr. 15), na jehož pozemku se dal poměrně snadno těžit vápenec a pálit z něj sice možná méně kvalitní, nicméně použitelné vápno.

Závěry
Z dochovaných dokumentů v archívu města Loun vyplývá, že otevření Kostkova lomu bylo důsledkem nedostatku vápna pro obecní stavby. Zda k zahájení těžby došlo náhodou nebo cílevědomým hledáním vápence jako výchozí suroviny, nelze zatím potvrdit ani vyvrátit. Oněch 100 korců vápna, pro něž se roku 1869 uvádí místní původ, patrně odpovídá rozsahu těžby i objemu vytěženého vápence. Naproti tomu právě plocha a hloubka, kterou Kostkův kamenolom na ukloněné ploše při severovýchodním okraji ppč. 1109 zabíral, svědčí o skutečně krátkodobé a pouze účelové činnosti lomařů. S ohledem na dochované zprávy se zdá, že lom byl v činnosti zejména po dobu stavby městské školy v Pražské ulici, nejspíše však jen v letech 1863 - 1868, kdy se prováděly hlavní zdicí a omítací práce. Pozdější využívání lomu nelze vyloučit, avšak nemáme pro to zatím žádné doklady. K opuštění tohoto zřejmě jediného činného lokálního zdroje suroviny pro vápenku však muselo dojít před rokem 1877, kdy již lounská obecní vápenka určitě neexistovala.

Literatura
Dlask, L. A., Mussik, F. A. 1828: Vollständiger Umriss einer Topographie des Saazer Kreises im Königreiche Böhmen, Prag.
Frič, A. 1874: Ueber seine Studien im Bereich… - Sitzb. d. königl. böhm. Ges. d. Wiss., Jg. 1873 - resumé přednášky, str. 152-155, Prag.
Frič, A. 1877: O vrstvách bělohorských a malnických, Vesmír, roč. 6, str. 40-42, Praha.
Frič, A. 1880: Studie v oboru křídového útvaru v Čechách. II. Bělohorské a Malnické vrstvy, Archiv pro přírodovědecké proskoumání Čech, IV, 1, Praha.
Hluštík, A. 1999: Geologická dokumentace silničního obchvatu Loun, Sborník 110 let Okresního muzea v Lounech, str. 39-45, Louny.
Hluštík, A. 2000: Zaniklé kamenolomy „Pod vodárnou“ v Lounech, Sborník Okresního muzea v Lounech, str. 12-25, Louny.
Hluštík, A. 2002: Kamenolom Rasovna u hřbitova 14 Sv. Pomocníků v Lounech, Sborník Okresního muzea v Lounech, str. 32-60, Louny.
Krejčí, J. 1869-1870: Studie v oboru křídového útvaru v Čechách - česky a německy, Práce zemězpyt. odboru Komitétu pro přírodovědné proskoumání Čech 1864-1868, Praha.
Krejčí, J. 1877: Geologie čili nauka o útvarech zemských se zvláštním ohledem na krajiny českoslovanské, J. Otto, Praha.
Linhart, K. 1933: Obecní hospodářství města Loun za válek napoleonských, Musejní spolek v Lounech, Gottschalk a Štěpán, Louny.
Nechvátal, B. 1966: Hospodářské postavení Loun v polovině 16. století, Sborník archivních prací, XVI, 2, str. 420-497, Praha.
Nechvátal, B. 1998: Městská cihelna a vápenka v Lounech v 16. století, Příspěvky k dějinám vzdělanosti v českých zemích, 1, str. 95-104, Praha.
Roedl, B., Horáčková, P. 1985: Povolání nových měšťanů v Žatci a Lounech před Bílou Horou, Sborník Okresního archivu v Lounech, 1, str. 49-52, Louny.
Schaller, J., 1787: Topographie des Königreichs Böhmen. XVII. Saatzer Kreis, Prag und Wien.
Sommer, J. G., 1846: Das Königreich Böhmen. XIV. Saazer Kreis, Prag.
Stumpf, M. G. 1878: Physikalisch-Oekonomische Beschreibung der königl. Stadt Laun, Abhandl. D. königl. böhm. Ges. d. Wiss., str. 40-57, Prag.
Václ, J. 1975: Zeměchy II. Závěrečná zpráva o výzkumu (manuskript), Geofond Praha.
Váně, M. 1997: K tektonice v křídovém útvaru na Lounsku, Zprávy o geol. výzkumech v roce 1996, str. 42-43, Praha.
Váně, M. 1999: Geologie Lounska pro třetí tisíciletí (s 6 listy geologické mapy 1: 25 000), vlastním nákladem, Chomutov.
Vaniš, J. 1979: Kniha počtů královského města Loun z let 1450-1472 a 1490-1491, Academia, Praha.
Wunš, R. 1868: Dějiny svobodného královského města Loun od počátku až do dob nejnovějších, nákladem autora, F. Skrejšovský, Praha.
Zahálka, Č. 1897: Pásmo IV. Dřínovské (Malnické zčásti) křídového útvaru v Poohří, Věst. Král. čes. spol. náuk, tř. mathem-přírodověd., XLVII (1897), Praha.

ZPĚT

KRONIKA 2005