ZPĚT NA REGIZ HOME

KULTURNĚ HISTORICKÁ REVUE LOUNSKÉHO REGIONU

K R O N I K A 2002 / archiv

vše na e-mail: regiz@vejr.cz nebo použijte tento formulář

KRONIKA 2002

16/12/2002 – Asi nejznámějším českým hráčem na foukací harmoniku, hlavně v žánru blues, jazzu a rocku, je Ondřej Konrád. Koncert jeho současné sestavy Gumbo jsme mohli vidět 12. 12. 2002 v hotelu Union v rámci zavedených jazzových večerů Adartu. Poněkud slabší účast neubrala nic plně profesionálnímu výkonu kapely, která se pohybovala v ranku bluesrocku směřujícímu až k hardrocku a anoncovanou jazzovou podobu spíš tlumila. Z mého pohledu spíš ke škodě věci. Rozhodně to však nebyl nudný či nenápaditý večer, jen poněkud jednorozměrný (o směsové barevnosti, jak o ní hned v úvodu hovořil šéf spolku, bych spíše pomlčel, jazz, blues a rock jsou si natolik blízké, zvláště v podání Gumba, že tu stylové odchylky spíše drobného charakteru nehrají téměř žádnou roli). Ještě několik poznámek k výkonům muzikantů. Leadrova harmonika byla bezchybná, až to občas svádělo k dojmům, že místo ní hraje syntezátor. Jeho vlastní zpěv byl dost míšíkovský, netroufám si však říci, zda nešlo spíš o z nouze ctnost, než svébytný projev (byl bych spíše pro prvé). Rytmika (baskytara, bicí) spolehlivě jistila zbytek, avšak téměř otrocky a bez jazzovějších improvizací (což v dost rytmicky a koneckonců i melodicky stejnorodém žánru mi časem doby začínalo lézt krkem), saxofonista Radek Zapadlo) kapelu více tlačil k jazzu, ale jeho tón mohl být přeci jen odvážnější směrem k šťavňatosti zvuku a radikálnosti sól. Zvuku kapely rozhodně nejvíce dominoval kytarista Josef Štěpánek, sóloval velmi často, dokazoval, že má šikovné prsty i melodickou invenci. Celkový nápřah a nasazení gradovalo a sílilo s délkou odehraného koncertu. Milovník blues i klasického rocku (vesměs ve věku mezi čtyřicítkou a padesátkou) si přišel na své, mě to celé přišlo už mírně vyčerpané – i když milé. V současnosti je pro mě tento žánr už mírně pasé, za několik let se to třeba změní... Pavel Straka

07/12/2002 – Lounský evangelický farář Marián Šusták si léta přál, aby v "jeho" kostele vystoupil Oboroh. Sedmého prosince už je u nevytopených evangelíků taková zima, že se koncert musel přesunout do přeci jen teplejšího kostela československého husitského.Oboroh je poměrně známé jméno z folkové a rockové scény zapsané do povědomí posluchačů jako křesťanský soubor s dominancí zhudebněných žalmů. Takovýto dojem jsem alespoň získal z mnoha recenzí a profilů v hudebních periodikách, nikdy jsem však Oboroh neslyšel ani z nahrávky, natož na živo. Po prvním lounském koncertu (začínalo se krátce po osmnácté a hrálo se asi dvě hodiny) bych své dojmy shrnul takto. Kapela není určitě v prvním plánu křesťanská ve smyslu propagace nějakého názoru nebo učení, k tomuto označení snad může svádět pouze zhudebněná starozákonní poezie. Prostě je to soubor ,v němž hrajou věřící lidé. A to je koneckonců soukromá věc každého, i když samozřejmě píseň o víře (ať už špatnou, či naopak kvalitní) může hrát leckdo, třeba farář Sváťa Karásek. Po hudební stránce soubor hodně vychází z uhlazenějších podob folku, artrocku a bluesrocku až hardrocku. Není to hudba řekněme úplně nicotná, ale kdybych ji neslyšel, vůbec nic by se nestalo. Přijde mi totiž úplně běžná a vlastně spotřební. Nevadila by mi v bloku několika kapel někde, kde moc nemusím přemýšlet nad její produkcí, a její samozřejmý výkon (zvláště saxofonistův) by mi mohl uklidňovat mozek, nikoliv vzrušovat. Asi největší problém kapely je totiž v tom, že písničky skládají z příliš prověřených komponentů populární hudby bluesového okruhu a hrajou je trošku profesorky. Nikoho tu nenapadám, jak by se mohlo zdát. Pouze dávám najevo své poněkud jiné nároky a názory. Pro spoustu lidí to byl perfektní šlapající bigbeat a "nádherné" tajuplné balady, pro mě poněkud nudnější obyčejnější rock, který měl opravdový vrchol v jedné převzaté písni Dylanově. Ta skladba hned zněla nápaditěji než všechno předtím. A to říká člověk nepovažující se za jeho ctitele. Řekl bych, že kapela naopak ano. A asi zde bude tkvět moje míjení se s její poetikou. Nevím, jestli by se hoši naštvali, pokud by si přečetli můj závěr, ale myslím, že nejlépe padne jejich muzika do hospody, spíš než do kostela. Pavel Straka, foto Pavla Vejrážková

18/11/2002 – Nelze zastírat. Koncert amerického trumpetisty Benny Baileyho a Josefa Vejvody Tria (Ondřej Štajnochr s kontrabasem, Kryštof Marek s klávesami a leader kapely s bicími) , uspořádaný 14. 11. 2002 v rámci Jazzových večerů Adartu tradičně v lounském Unionu, musím opravdu považovat za výjimečný. Neznělo žádné barové šmrdlání, ale plnokrevný nášup. Dynamický (bicí moc dobře věděly, kdy hrát jemně a že důrazné hry se netřeba bát a v rámci víceméně bebopového zvuku ji hnát do extrémní hlasitosti). Barvitý (trumpetista, americký černoch - na tamto označení trvám a falešná korektnost je mi ukradená - s vyzáží slušnějšího hospodského povaleče a věkem opravdu víc než dostatečným, neexhiboval, ale doplňoval tóny přesně tam, kam patřily; většinou jemnější a výborně vymodulovaný zvuk melodické nápaditosti dokázal vyexponovat i k syrovějšímu a hutnějšímu vrcholu, u něhož vycítil, že by ho neměl dopracovávat zvukový aparát, pouze dozvuk prostoru a hudební komunikace s nejblíže sedícím posluchačem). Šlapající (oba sidemeni věděli, že hrají hlavně pro někoho jiného a že musí držet základ a spřádat osnovu, přesto pěknými melizujícími sóly přesvědčili o své invenci; basák však tehdy méně basoval a více melodizoval).Během večera jsem neměl ani na chvíli dojem, že by něco bylo špatně, vše znělo kompaktně a plnohodnotně. Žádná polovičatost a nedodělanost. Pavel Straka

19/10/2002 – Ač lounský rockový klub Opera funguje už nějaký ten rok, zatím jsme o něm žádný postřeh na našich stránkách neuveřejnili. Má to spoustu příčin, hlavní je ovšem ta, že autor těchto řádek není fanoušek tvrdého rocku, který v dramaturgii těchto prostor převládá, a pokud navštěvuje rockové koncerty kapel sobě blízkých (vesměs folklorních a tzv. alternativních inspirací), již po léta dává zcela nepokrytě přednost litoměřické Hospodě u letního kina, kde pro sebe našel příhodnější prostor i vzhledem ke složení publika a atmosféře tamějších prostor. Neznamená to snad, že by nikdy v Opeře nebyl, ale opravdu to mnohokrát nebylo. 19. 10. zde vystupovala plzeňská Znouzectnost, jejíž koncert jsme před více jak dvěma roky organizovali se sdružením Krkavec v Dobroměřicích. Byl jsem zvědav, jak kapela zní a co na ni budu po delší době říkat vzhledem k trošku větší proměně svých posluchačckých preferenci, již tehdy se ovšem modifikovaných. Nejvíce mě překvapilo složení publika, u kapely vystupujících dobrých patnáct let nebývá zvykem středoškolská převaha. Zvláště dnes, kdy ohromný boom zažívají různé odnože odlidštěné elektronické taneční hudby. A na Znouzectnosti se nic moc nezměnilo. Písničky čerpají hudebně z klasického rock´n´rollu 50. let, trošku přibroušeného ve zvuku, folku a jakoby středověkých zdrojů. Texty hodně ironizují a zároveň se vyznávají z obdivu k pohádkám, mýtům a historii, občas až mírně naivně. Interpretace rozhodně není profesionální, naopak. Muzikant by asi protrpěl neladící saxofon (rozhodně lépe zní flétna, pokud ji Romana Kohoutová vezme do úst), který navíc nezahraje téměř skoro nic jiného než povrchní ilustraci kytarového motivu; výkony kytaristů by asi také bral s rezervou. Slušné jsou naopak jednotlivé hlasy, včetně vícehlasů (zpívají všichni čtyři členové kapely, i když nejvíce kytarista Déma), což je podle mne dáno jednoznačně tím, že je to vlastně takové tvrdší elektrifikované písničkářství. A to písničkářství fungující, i když u lidí s vyššími hudebními nároky asi méně. Ideální koncert takovýchto kapel by proto měl být tak hodinu, pak už kouzlo naivismu začíná podle mne vyprchávat.Návštěvníci koncertů, jako např. v Opeře, si to ovšem nemyslívají, mimo jiné proto, že diskografie kapely je vskutku obsáhlá a řada lidí čeká na tu svou oblíbenou, jimž asi kraluje alegorický Krysař. Pokud bych své dojmy shrnul, tak asi takto: nemyslím si, že bych měl zapotřebí nějak intenzivněji vyhledávat ZNC, ale také nijak ji zatracovat. To proto, že si je sama svých nedostatků velmi vědoma a posluchačům to sama dává velmi zřetelně najevo. Je ovšem poněkud podivné, že alespoň někoho právě toto netrkne a přijímají její výkon snad všichni - jak se mi alespoň v Opeře jevilo - téměř nekriticky. Pavel Straka

17/10/2002 – Třetí sezona jazzových koncertů, kterou pořádá tradičně v lounském hotelu Union agentura Adart, začala 17. 10. 2002. Měli jsme možnost vidět vystoupení sestavy Vít Fiala (kontrabas), Petr Malásek (klavír) a Barbora Řeháčková (zpěv) v programu s názvem - zřejmě zvoleným pořadateli - Pocta Elle Fitzgerald; asi kvůli domněnce, že na jméno této zpěvačky lze přilákat i nejazzové publikum. Poctu bych si však představoval poněkud jinak. Předně mám nechuť k takovýmto nabubřelým titulům, ale budiž. Podstatnější je to, že vokalistka sice může svůj hodně vzdálený vzor (nejen časově a prostorově) ctít, na poctu si však bohužel troufnout – alespoň dle lounského koncertu – nemůže. Ne, že by neměla zvládnutou techniku zpěvu, jen ji silně chybí životní zkušenost a muzikantská lehkost. Takto to bylo jen konzervatoristicky chladně přesné, nic víc. Dvojice muzikantů je rozhodně jiné kvality. Vít Fiala je excelentní basák, cítící jazz celým tělem. Nebojí se nečistého tónu, se svým nástrojem je přirozeně srostlý a jeho hru nelze označit za exhibicionismus a samoúčelné hrátky. Trošku opatrnější bych byl u pianisty. Nejsem totiž přítelem přílišného romantismu, který je právě z jeho hry často slyšet, ani dokonalého zvuku, ale samozřejmě uznávám jeho samozřejmou profesionalitu. Více mi vadila nepřítomnost dalších nástrojů (saxofon, bicí, elektrická kytara), takto byl zvuk poněkud poloprázdný a méně živelný. Poslení poznámku bych rád věnoval celkové dramaturgii dosavadních i chystaných koncertů celé řady Adartu. Nemůžu si pomoci, ale zdá se mi, že jí chybí odvážnější programová nabídka. Často tu slyšíme muzikanty, kteří hrají jazzový mainstream s českým, poněkud těžkopádným, feelingem a poněkud málo něco teprve se tvořícího a třeba i nedodělaného. Zřejmě to bude asi záměr a sázka na prověřená jména bude souviset s orientací na publikum, které do Unionu pravidelněji chodí. A v tom bych já asi viděl další problematický moment – je opravdu jazzové? Pavel Straka

07/09/2002 – Spolek HZS již podeváté uspořádal setkání historických vozidel. Dnes, v sobotu od 12.00 do 14.00 hod jste mohli shlédnout výstavu zůčastněných veteránů na parkovišti u České spořitelny. A bylo na co koukat... Dodá-li nám pan M. Sochor bližší a podrobnější informace, rádi vás s nimi seznámíme. Takže jen rychle a aktuálně alespoň fotografie... text a foto -red-

07/09/2002 – ZNĚLKA MĚSTA LOUN. V REGIZu 2 / 2000 vyšla v rubrice Aréna zpráva: „Na tomto místě se obvykle věnujeme recesi. Ačkoli nález gramofonové desky se znělkou města Loun tak může na první pohled vypadat, není tomu tak. Antikvariát FABIO gramofonové desky nevykupuje, přesto výjimečně zprostředkoval prodej řady starých vynilových, plastových a uhlových desek do soukromého archivu dr. Vladimíra Kaisera v Ústí nad Labem. V hromadě hudebních sutin byla objevena jednostranná deska s názvem „Znělka města Loun". Navrhl ji kožešník Ladislav Růžička, hudebně upravila a dala zhotovit firma Zmítko, hudební závod Louny. Oba ji městu Louny věnovali. Datum vzniku není uvedeno, dr. Kaiser však odhaduje, že byla vydána kolem roku 1943 firmou Ultraphon. S odstupem času se prokázalo, že dr. Kaiser se ve svém odhadu nemýlil, a že o recesi, za níž mnozí informaci o existenci znělky považovali, nešlo. Zjistilo se, že byla nahrána v Praze 24. 9. 1945 pod číslem SP 34 a nahráli ji Členové hudby hradní stráže pod vedením dirigenta Rudolfa Urbance. Na desce je 10 x natočena stejná znělka, nepatrně se od sebe vzájemně lišící (především v závěrech). No a tady ji máte v MP3 formátu (162kb). Hezký poslech... -prv

03/09/2002 – Na tradiční již 45. žatecké Dočesné, probíhající tradičně poslední srpnový víkend (tentokrát 30. a 31.), referujícího spolu s jeho přáteli zarazila při sobotní obhlídce náměstí, a to hned při příchodu, nepříjemně zřetelná redukce firemních stánků českých a moravských pivovarů. Alespoň nebyl ztížen výběr a mohlo se ochutnat téměř vše. Autorovi zprávy nejvíce chutnal hutný osmnáctistupňový jihlavský Ježek a hned za ním kupodivu (všichni si přece pamatujeme dřívější kvalitu žateckého piva, téměř nejhorší v České republice) domácí kvasnicová dvanáctka, naopak nevýrazný byl hlinecký Rychtář o patnácti stupních. Do Žatce jsme ovšem nejeli pouze ochutnávat tekutý chléb, ale byli jsme zvědavi na populárně hudební menu, které se léta snaží být pestré co nejvíc to jde. Není to sice podle mé chuti, ale budiž. Přesto si neodpustím vyjádřit rozpaky nad opravdu trapným rádobyvtipným výkonem Aleše Hámy a Jakuba Wehrenberga v roli moderátorů hlavního pódia. Ubohost sama. Podobná upatlanost a fušeřina čněla pak z jakési ukázky muzikálového retra Hair, neprávem spojovávaného s hnutím hippies (zde navíc v podání televizně estrádním), a přehrávačů opravdové hudby květinových dětí (Cream, Hendrix) The Fastbirds na hodně okresní úrovni v invenci podání (to, že hraju něco přesně podle vzorů, vůbec nic neznamená), zato však se seběvědomím Claptona. Oč muzikantsky přesvědčivěji působil undergroundový (!) Pod Černý vrch, třebaže jeho nový repertoár na mě působí mnohem méně nápaditěji, než prověřené starší skladby, přesto kapela nepůsobila nijak trapně. Nezapomněla ovšem na ruskou židovskou píseň Nikovo ja něbojus, ač její religiózně-patetický rozměr může někomu připadat nepatřičným na podobné pivařské akci. Hutné a expresivní provedení skladby však, mám dojem, tyto pochyby vyvrátilo. Neplánovaným, o to však překvapivějším byla vystoupení rumunských folklorních souborů na hlavním pódiu i u Komerční banky. Výborný syrový hudební folklor odvázaný na tu nejrychlejší míru hrál bohužel u tanečního souboru z halfplaybacku (i tak stál za to), moc mě nebralo stylizované taneční vystoupení (je to takové pro turisty), ale fascinující bylo vystoupení tria akordeon-housle-zpěvačka v dokonale vygradovaných baladách a též kutálky Čechů z Banátu. Nasazení, které známe u krajanů z Fanfare Ciocarlia v klasickém českém dechovkovém repertoáru! Výborný nářez k tanci s pěkným sytým zpěvem. Dvojice dechů, akordeon, bicí dokázala být hlasitější a opravdu tanečnější než unylá salónní Krajanka, která hrála o pár hodin dříve. Bude-li tuto zprávu číst někdo z žateckých pořadatelů: byl bych rád, aby příští rok tihle Rumuni a rumunští Češi přijeli opět a pořádně to rozjeli (ještě lepší by to bylo v nějaké hospodě) a máte-li na ně kontakt, sem s ním! Pavel Straka

ZPĚT NA REGIZ HOME