Otázky, které pokládal za Mladou frontu dnes redaktor Ondřej Černý a nezkrácené odpovědi Vladimíra Drápala.
1 - Stačily loňské tři měsíce fungování a lounské divadlo
vyhrálo v anketě o kulturní počin kraje v roce 2003. Myslíte, že Lounům opravdu
divadlo tak chybělo?
Chápu, že svým způsobem mohlo zapůsobit nadšení z toho, že divadlo je opravdu
pěkné, pohodlné a že se zde za ten krátký čas ukázalo relativně dost lidí
z onoho pomyslného vrcholu divadelního světa. Navíc jsem poskytl zejména v
prosinci velký prostor místním kulturním aktivitám, počínaje vystoupením dětí
z LŠU, místních ochotníků, muzikantů nebo taneční školy. Reakce diváků byly
skutečně nadšené a sama představení i mě příjemně překvapila vysokou úrovní.
Objevila se zde scéna, na které lze konečně vystoupit a - v tom nejhorším
případě - alespoň příbuzným předvést cosi z vlastní umělecké kuchyně. A vezmeme-li
v potaz, že po třech měsících provozu navštívilo divadlo více než 10 000 návštěvníků,
asi se na divadlo skutečně těšili a přitahovalo je. Jestli jim ale chybělo,
to bych se neodvážil tvrdit, to ukáže čas. Tím, že začínáme po tolika letech
"na zelené louce", mám svým způsobem volnou ruku. Nejsem zatížený
minulostí a tradicí, což může být stejně tak výhoda, jako nevýhoda. Nicméně
si uvědomuji, že Louny jsou město určité kapacity a vkusu a nehodlám tuto
realitu bezhlavě ignorovat.
2 - Před rokem jste říkal, že se budete snažit být otevření,
co nejvíce žánrům a stylům. Jde to vůbec nebo jste už vystřízlivěl?
Myslím, že je příliš brzy hovořit o tom, nakolik je rozprostření se napříč
uměleckými žánry vůbec možné a nakolik bude s odstupem doby úspěšné. V každém
případě tuto vizi hodlám naplňovat, anebo se o její realizaci alespoň pokusit.
Za první kroky považuji i takové relativní drobnosti, jako je pravidelné uvádění
představení divadelních ochotníků, každý měsíc mají své představení písničkáři,
za pár neděl se objeví první autorské čtení poesie, pořádáme výtvarné výstavy,
po prázdninách začnou jazzové večery a k tomu všemu samozřejmě několik divadleních
představení měsíčně, takže se snažím "zatím" neuhnout. Anebo neuhnout
zásadně. Z konce vaší otázky cítím jistou dávku ironie, ke které mohu snad
jen podotknout, že můj život je v podstatě po celou tu dobu ignorací masového
vkusu, ba snad jakýsi souboj s ním. Takže já naprosto přesně také vím, že
tento souboj je marný, a přesto jsem dosud nerezignoval. Ale jak říkává můj
guru, básník Ivan Jirous: Chodím zásadně jen do prohranejch bitev!
3 - Proto tedy asi i vaše další aktivita - hudební vydavatelství
Guerilla Records. To už rozhodně do středního proudu nezapadá.
Za Guerilla Records stojím pouze já sám, každé rozhodnutí dělám jen za sebe.
U divadla každé rozhodnutí musím udělat kompromisní, protože jednám jménem
kulturní instituce, která je svou podstatou a smyslem určena jakési pomyslné
většině a já tento stav respektuji. U titulů Guerilla Records je jediným měřítkem
můj vlastní vkus, který do středního proudu rozhodně nezapadá, čímž netvrdím,
že je lepší nebo horší. Nicméně pro tento rok jsem získal na vydání jednoho
konkrétního titulu grant Ministerstva kultury, což o svědčí o tom, že se občas
podaří v nějaké bitvě i zvítězit..
4 - Co vás láká vydávat desky a věnovat se muzice? Jak vlastně
vybíráte, koho vydáte?
Mně hudba svým způsobem změnila život, což je pro mnoho lidí zřejmě nepochopitelné.
Ale v době mého dospívání byla jedním z faktorů, který přispěl k podivnému,
podvědomému a neracionálnímu rozhodování, zda zůstanu věrný sám sobě, anebo
se zařadím k té podivně beztvaré a manipulovatelné mase mých vrstevníků. Franz
Kafka napsal, že jistým bodem počínaje není návratu - a toho bodu je potřeba
dosáhnout. Pro mě to byl první neoficiální koncert, který jsem navštívil někdy
v roce 1982. Zvolil jsem tehdy iracionálně život na okraji, navštěvoval nepovolené
koncerty, stýkal se s lidmi z Charty 77 a žil svůj vnitřní život, jehož nedílnou
součástí hudba zůstávala - zejména český underground. Stýkal jsem se s členy
skupin Plastic People, DG 307 a dalších neoficiálních kapel, ale i se zakázanými
spisovateli, básníky, výtvarníky, a dalšími "pochybnými" existencemi.
Dnes jim vydávám CD - je to tedy jakási splátka dluhu, který mám k nim a celému
tomu společenství, které mě přijalo mezi sebe. Navíc v té rané době vznikla
přátelská pouta, která trvají stále a dodnes mě kontakt s těmi lidmi nesmírně
obohacuje.
5 - Provozoval jste několik rockových klubů, stále se zdáte
být svobodomyslnou "máničkou" spíš než distingovaným ředitelem divadla.
Jak jste se z "rebela" stal "slušňákem"?
Na "rebela" mě pasovala tato společnost, která mě teď zřejmě zařadila
mezi "slušňáky" (přistoupím-li na vaši odpornou terminologii), aniž
já bych po celou tu dobu musel hnout prstem, anebo na sobě, neřku-li uvnitř,
cokoliv měnit. To jenom potvrzuje slova českého filozofa Ladislava Klímy že
svět je vlastně bezedně hluboká groteska. Já jsem se prakticky celý život
pohyboval ve svých vlastních světech, které se s tím vnějším příliš neprotínaly.
Myslím, že ona, snad nepraktičnost, mě provází dosud. Ostatně: Co je špatná
pověst proti věčnosti?, abych parafrázoval mystika Ernesta Hella. Navíc k
rebelství (a tento výraz považuji za hodně pofiderní) v této zemi stačí mít
svůj vlastní názor a stát si za ním. A co se týká toho příběhu "jak jsem
se stal…", tak jsem prostě obstál ve výběrovém řízení, vypsaném na obsazení
postu ředitele divadla. A já si ani nemyslím, že bych dnes dělal zase něco
tak úplně odlišného. Domnívám se, že je to prostě jen další postup ve vývoji,
další krok v kulturní práci, která mně vyhovuje a o které si myslím, že jsem
schopen ji dělat dobře. Vždyť jde stále o to stejné: na jedno místo ve stejnou
dobu přivést co nejvíce lidí. A já se v každém případě snažím dát lidem to,
o čem si myslím, že je v danou chvíli nejlepší, protože jen proto pak mohu
toto ,zboží' propagovat skutečně upřímně a bez rezerv. A o to jsem snažil
stejnou měrou při vybírání rockových kapel v minulosti, stejně jako při objednávání
divadelních představení teď - vždy se snažím nabídnout to, v čem mohu vysledovat
jistou dávku poctivosti a upřímnosti směrem k divákovi. Třeba instalatér anebo
prodavač praček bych byl asi velmi špatný.
6 - Louny jsou, ať místní odpustí, maloměsto. Myslíte, že
by unesly třeba v kulturním dění nějaký velký experiment?
Myslím si, že experimentální scénou je třeba Multiprostor. A neřekl bych,
že by se, na rozdíl od názoru části odborné veřejnosti, s tímto prostorem
louňáci příliš ztotožnili. Ale ne každého zajímá experimentování, ne každý
chce překračovat hranice poznaného, ne každého zajímá, co je za zrcadlem.
Na žádný velký experiment se tedy nechystám, ale dejme tomu na několik neobvyklých
a zajímavých věcí určitě. Ty budou ovšem součástí běžné divadelní nabídky
a jistě se nebudou pohybovat za hranou stravitelnosti.
7 - Jak vůbec vnímáte rozdíl mezi většinovou zábavou, nazvěme
jí třeba střední proud, a alternativními nebo náročnějšími projekty?
Většinová zábava jde po povrchu, nepronikne dovnitř, nezanechá stopu, nevyžaduje
od konzumenta aktivní přístup. Ano, ten kdo ji přijímá, ji vlastně konzumuje
stejně jako jídlo. V tu chvíli mu potrava buď chutná nebo nechutná, ale když
má prázdný talíř, zapomíná co vlastně jedl. Umění, které zajímá mě, nutí k
tomu, aby o něm člověk přemýšlel, zastavil se s ním, chtěl se s ním ztotožnit
a vracel se k němu bez ohledu na současné módní trendy a momentální vkus většiny.
Tohle všechno zní velmi neohrabaně, ale nejvíc ze všeho jde o vnitřní pocit,
je to ta husí kůže, rozechvění, pocit, že se člověk dotkl něčeho nadpozemského
a ta krása ho dokáže ohromit, uhranout. Viz Schopenauerovo tvrzení, že jedna
ze dvou cest, jak uniknout peklu je právě umění (za druhou cestu považoval
askezi). A pak také to umění, které mě zajímá, musí vzniknout v jistém souladu
se životem umělce.
8 - Co plánujete, aby si divadlo udržel přízeň diváků a nezapadlo
do průměrnosti?
V současné době se velmi intenzivně zabývám přípravou nové divadelní sezóny.
Při jejím sestavování jsem už přece jenom mohl vycházet z určitých konkrétních
zkušeností a možností. Začíná se utvářet jakási strategie a naplňovat koncepce,
která by byla nosná pro několik příštích let. Například rozšíření divadelní
nabídky o řadu představení klasických autorů, pro novou sezónu například hry
Moliéra či Viktora Dyka. Samozřejmě, že současná forma předplatného, rozdělená
na zábavnou řadu a současné české divadlo, zůstane zachována, a právě třeba
řada, ve které nabízím představení současných českých divadel - Dejvické divadlo,
Divadlo Na zábradlí, Kašpar, Divadlo v Dlouhé, Činoherní klub - jsou představení,
která na regionálních scénách nejsou tak často k vidění, já naopak sázím na
to, že je budou navštěvovat i mimolounští zájemci, neboť v Praze tyto scény
bývají pravidelně vyprodané na několik měsíců dopředu. Bude i řada představení
mimo předplatné, počínaje operetou Mamzelle Nitouche a konče představením
Vizita Jaroslava Duška a Martina Zbrožka. O nárůstu doprovodného programu
jsem hovořil na začátku, chtěl bych zintenzivnit spolupráci se školami, s
mládeží a s místní kulturní scénou vůbec, chystáme unikátní projekt malého
festivalu ve hře na dva klavíry, protože se nám podařilo shodou okolností
dočasně získat dva mistrovské koncertní nástroje, Kruh přátel hudby, který
se stane od příští sezony součástí divadelního abonmá, nabízí špičkové umělce
již dlouho, výstavy se rozšíří i mimo místních scénu, . Čímž se snažím naplňovat
své snahy o to, aby Vrchlického divadlo v Lounech fungovalo skutečně jako
komplexní kulturní instituce, vrátím-li se k počátku našeho rozhovoru…
9 - Máte ve své práci nějaký velký sen?
Dělám co mě skutečně velmi baví a naplňuje, o čemž jsem před 15 lety, v době
permanentní perzekuce ze strany StB, existenciálního tlaku a "nepochopení"
socialistické společnosti, nemohl ani snít. Já si často připomínám nedávnou
historii a jsem šťastný, že můžu žít svobodně a v souladu se svým svědomím,
což mi v podstatě stačí.
Zasláno Vladimírem Drápalem: Regiz; iLouny; Lounský a žatecký press; Svobodný hlas