 |
Galerie Emila Juliše Pavel R. Vejrážka, Tylova 151, 439 01 Černčice u Loun tel.: 602 456 314 / info@vejr.cz GPS: 50°21'46.893"N, 13°50'44.536" |
SOUČASNÁ VÝSTAVA
miloš noll
14. 04. 2012 - 10. 06. 2012
NÁVŠTĚVY PO PŘEDCHOZÍ DOHODĚ NA TEL. 602 456 314
pozvánka v pdf (tisková kvalita)
FOTOGALERIE Z VERNISÁŽE / POPIS V ARCHIVU
PŘIPRAVOVANÉ AKCE / VÝSTAVY / SETKÁNÍ
JAN KOHOUT
vernisáž 17. 6. 2012 / 15:00
Jan Kohout (5. 7. 1960 v Praze) se vyučil v roce 1978 zahradníkem, již po osmi letech však emigroval na venkov, kde žije dodnes. Prošel řadou dělnických profesí (výhybkář, poštovní doručovatel, uklízeč, topič, hrobník, příživník apod.) Autodidaktickou cestou omylů vyzkoušel nejrůznější výtvarné techniky a materiály, v letech 1987–1999 uspořádal v jižních Čechách řadu výstav. Se Skupinou českých a slovenských surrealistů spolupracuje od r. 2000 a prezentuje se zde též jako básník (Tam kde pase hloupej džony / v bílý poušti vraný slony / tam si rudé věci čančá / Mantichora dela Manča. Tam se plazí až to řinčí / až z ní zebry dalmatinčí / tam se z mlžnejch klube rouch / žíznivá jak ce-ce mouch).
Publikuje v revui Analogon.
pozvánka v pdf (tisková kvalita)
ARCHIV VÝSTAV aneb U ČEHO JSTE BYLI / O CO JSTE PŘIŠLI
u každé akce najdete odkaz na příslušnou fotogalerii, související linky a ohlasy z tisku
HARMONICKÉ SPEKTRUM LOUNSKÉ SIRÉNY (2. 5. 2012)
AFRICAN COLOURS (27. 11. 2011)
KATEŘINA PIŇOSOVÁ – VNITŘNÍ DENÍK (17. 9. 2011)
PŘEMYSL MARTINEC – ALAID (15. 5. 2011)
VÁCLAV VAJDA JÍRA – NOVÉ STROJKY / KRAJINY (21. 11. 2010)
EMIL JULIŠ – BÁSNÍK / VÝTVARNÍK (8. 11. 2010)
BORN IN ZIMBABWE (11. 7. 2010)
MARTIN STEJSKAL – PRVNÍ A POSLEDNÍ (10. 4. 2010)
D. Ž. BOR / VLADISLAV ZADROBÍLEK (13. 9. 2009)
DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ G.E.J (16. 8. 2009)
LAZARUS TAKAWIRA (13. 7. 2009)
AFRICAN COLOURS
V neděli 27. listopadu v 15:30 byla v Galerii Emila Juliše zahájena výstava AFRICAN COLOURS, která představila moderní africké výtvarníky, dosud v Čechách nevystavené. Návštěvníci měli možnost seznámit se s díly předních afrických umělců, pocházejících ze dvou soukromých sbírek. Téměř tradičně byla expozice dokreslena sochami z Tengenenge – včetně dvou unikátních děl Bernarda Matemery – a doplněna řadou zajímavých masek a figurek tamních předků.
Úvodní slovo pronesl Doc. Phdr. Josef Kandert CSc., významný sociální antropolog se specializací na prostor Afriky a v užším vymezení Afriky subsaharské, vysokoškolský učitel a vedoucí Katedry sociologie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.
Expozici věnoval mezinárodní mediální podporu server AfricanColours (Your Guide To Contemporary African Art)
JAKÉ TO BYLO? (podrobnosti, fotogalerie, ohlasy z tisku, o autorech...)
KATEŘINA PIŇOSOVÁ – VNITŘNÍ DENÍK
V sobotu 17. září v 15:30 odstartovala vernisáží výstava Kateřiny Piňosové (*1973, Prostějov). První žena vystavující v Galerii Emila Juliše, je ve výtvarné sféře autodidakt. Umělecky vyjadřovat se začala počátkem 90. let, v r. 1996 se stává se členkou Surrealistické skupiny A.I.V., v roce 1997 sjednocené se Skupinou českých a slovenských surrealistů.
Věnuje se rovněž publikační činnosti (např. Housenka Smrtihlava (poezie a kresby), edice Analogonu 2000, její tvorba je zastoupena v antologiích The Alphabet of Trees (ilustrace), Concordia 2001, Surrealist Women (poezie, kresby), University of Texas Press 1998, Jít pevně za svým imbecilem (ilustrace), Clinamen 2003, Antologie nové české literatury (poesie), Fra 2004, Letenka do noci (poezie), Nakladatelství Petrof 2003, Bláznův dům (ilustrace), edice poezie host, Host 2004). Přispívá do časopisů Analogon (Praha), Manticore (Leeds, Británie), S.U.RR (Paříž, Francie), Optimism, Obratník, UNI, Literární noviny, New Presence, Tvar, Intelektuál aj.
Živí se výukou angličtiny, pracuje rovněž jako překladatelka.
Vernisáž a výstava byla věnována památce velkého člověka, alchymisty, hermetika, filosofa a surrealisty Vladislava Zadrobílka.
Úvodní slovo ve zcela zaplněné výstavní síni pronesl dr. František Dryje.
JAKÉ TO BYLO? (fotogalerie, ohlasy z tisku)
PŘEMYSL MARTINEC – ALAID
V neděli 15. května v 15:15 se konala v Galerii Emila Juliše
v Černčicích u Loun vernisáž výstavy Přemysla Martince, člena Skupiny českých
a slovenských surrealistů, s poněkud tajuplným názvem ALAID.
Název výstavy byl autorem zvolen podle jména sopky (známé
rovněž pod japonským názvem Ojakoba) na Atlasovově ostrovu v Kurilském souostroví,
řadící se mezi stratovulkány. Podle legendy sopka utekla z Kamčatky do moře
před závistivými sousedkami. Své srdce nechala na Kamčatce v podobě velké
skály uprostřed jezera, které vzniklo na jejím původním místě. Kterážto
pověst tak trochu souzní s životem a tvorbou Přemysla Martince (1957).
Autor v letech 1968 až 1973 navštěvoval výtvarný obor LŠU
ve Mšeně, v letech 1977 až 1982 studoval obor český jazyk - výtvarná výchova
na pedagogické fakultě UK. Poté pracoval jako sanitář v nemocnici. Zhruba
od poloviny 80. let začíná kreslit "jinak", aby se ze svého pobytu
na světě "nejlepším ze všech možných" úplně a naprosto nepominul,
nebo se nedejbože nestal takzvaně normálním. Mimo malbu se věnuje keramice,
vytváří objekty a fotografuje. Členem Surrealistické skupiny se stal v 90.
letech minulého století. Bydlí v Praze, ale žije na okraji malebné vesničky
Kadlín, kdesi v polovině cesty mezi Mělníkem a Mladou Boleslaví.
Radim Kopáč o Martincovi kdysi v MF Dnes napsal: Martincovy
fantómy jsou zachycené jakoby zevnitř, deformované, vykuchané, neklidně
a bolestně lezoucí po ploše obrazu. Ano, tvorba Přemysla Martince je
nepochybně obskurní, občas nevybíravě zasáhne do art brut; její kořeny jsou
však hluboce a tudíž bezpečně vrostlé do čistého surrealismu. Autorova imaginace
a potažmo i originalita má fascinující sílu. Jeho "hrátky" se
smrtí jsou na první pohled kacířské, burcující až pobuřující, avšak jen
do doby, než v nich divák rozezná i notnou dávku humoru a nadsázky - což
však není umělcovým záměrem, ale živočišnou a zcela přirozenou vlastností
jeho tvorby.
Martincův přístup k životu a umění poměrně výstižně ilustruje
jedna z literárně zpracovaných vlastních vzpomínek na práci sanitáře. Jmenuje
se "Můj život s mrtvolami aneb Co bude po smrti" a uvozena je
verši:
Až já budu mrtvola,
pámbu si mě zavolá,
řekne: - Co seš za vola,
že je z tebe mrtvola?
Úvodní slovo pronesl dr. František Dryje, prozaik, esejista a básník „negativní noci“, modrého dýmu a sexuality, rovněž člen surrealistické skupiny, šéfredaktor revue Analogon.
Návštěvu Galerie Emila Juliše (Tylova 151, Černčice) je možné domluvit na tel.: 602 456 314 nebo mailem na adrese info@vejr.cz
Výběr výstav Přemysla Martince:
Samostatné: Koncertní a výstavní centrum Atrium, Praha (1997), Galerie
Vyšehrad, Praha (1999), Masarykův kulturní dům, Mělník (2000), Památník
Terezín-Malá pevnost Terezín (2006).
Společné: Příroda se nemýlí (s Evou Švankmajerovou a Janem Švankmajerem),
Galerie Scarabeus, Praha; Rituály (s Kateřinou Piňosovou), Galerie Vyšehrad,
Praha 2005; Mantichora (s Lucií Hruškovou, Andrew Lassem, Janem Kohoutem
a Kateřinou Piňosovou), Výstavní síň pod Vysokou bránou, Rabasova galerie,
Rakovník 2008; L´art brut tcheque, Halle Saint Pierre, Paris 2002-2003;
Art brut v českých zemích, Cheb, Olomouc 2008; výstavy Skupiny českých a
slovenských surrealistů: Praha, Plzeň, Příbram, Sovinec, Jindřichův Hradec,
Písek 1999-2008.
JAKÉ TO BYLO? (fotogalerie, ohlasy z tisku)
booklet autorského DVD z vernisáže (pdf)
ZDENĚK VESELÝ
Galerie Emila Juliše v Černčicích u Loun připravila
na březen a duben výstavu teplického malíře Zdeňka
Veselého, jednoho z nejvýznamnějších výtvarníků, působícímu na severu
Čech. Již v šedesátých letech překonal svou tvorbou hranice regionu i republiky.
V ohromujícím období let 1958 – 1975 (toto ohraničení neberme však příliš
striktně), kdy ovlivněn Zrzavým, Medkem, Chagallem, Picassem a dalšími maloval
expresivní, silně fantazijní a imaginativní obrazy (mezi nimiž excelují
tzv. stély, jimž nepochybně kraluje enkaustika s názvem Kariatida, obraz,
jenž v druhé polovině 60. let věnoval příteli Emilu Julišovi) nenašel jakékoli
pochopení u kormidelníků tehdejší kutlury. Notabene zvláště poté, co v srpnu
roku 1968 nejen nevesele, ale notně rozlobeně stanul s rozpaženýma rukama
proti sovětským tankům. Vztek ho tehdy ovládl natolik, že zcela impulzivně
vyběhl z bytu jen v trenýrkách, tílku a pantoflích...
Odčinit tento skutek mohl samozřejmě přijetím nabídky vstoupit
do KSČ. Razantně odmítl a stal se ze dne na den zakázaným autorem. Poté
se však obětovala jeho žena. Aby Zdeněk Veselý nadále mohl malovat a především
vystavovat, vstoupila zcela účelově do ROH...
Veselý počátkem sedmdesátých let musel „přibrzdit“ a poněkud
naředil svou tvorbu sociálními tématy (v nichž si nelze nevšimnout vlivu
Silovského). Rovněž zracionalizoval náměty a divák se tak na Veselého výstavách
dostával do kontaktu „jen“ s typem obrazů jako „Svážení dřeva“, vesnickými
obydlími, krajinářskými výjevy a zákoutími. I v nich je však nadále přítomna
malířova imaginativnost, představivost, i v nich je interpretována realita
mistrně expresivními tahy s důrazem na zkratku a barevnost - mnohdy až s
nepochopitelně silným účinem. Takže např. již zmíněné Svážení dřeva je obrazem
vyloženě „strašidelným“; nepotrpím si na malby koní, ale Veselého obrazy
z Kladrub působí až snově... Průhlední hřebci na zelené louce... Jsou tam
i nejsou...
|
...Svět do ateliéru vchází jako mýtus a Veselý
tímto světem jako mýtem prochází. V jakém smyslu to mluvím o mýtu?
Mýtus je u Veselého přítomem především jako protiklad rozumového chápání
světa a jeho dějů. Rozum vše vykládá beze zbytku. V mýtu se stává
základním to utajené, to v pozadí, to příšeří, z něhož jen tu a tam
něco zahlédáme. |
Největším umělcovým nepřítelem však překvapivě nebyl bolševik,
ale vlastní zručnost. Naprosto suverénní zvládnutí mnohých grafických a
malířských technik a materiálů jej podněcovalo k neustálým experimentům.
Co by leckdo s jistotou označil za dřevoryt ze 16. století, je ve skutečnosti
Veselého linoryt z konce století dvacátého. Tato „roztříštěnost“ způsobila,
že obrazy Zdeňka Veselého nemají jednotný či alespoň průvodní charakteristický
styl. Zato jsou stylově čistá již zmíněná období... Kdo zná Veselého fascinovanost
Francií, pozná jeho „francouzský“ obraz na první pohled. Stejně tak umělcovo
podlehnutí kouzlu býčích zápasů ve Španělsku a jejich výtvarné ztvárnění
je jednoznačně identifikovatelné. Tak jako můžeme hovořit o Veselého koních,
existují nezaměnitelní Veselého býci. Proč jsem hovořil o „nepříteli“ v
souvislosti s umělcovou zručností? Trh s uměním podobné všeumělce nemá příliš
v oblibě. Poučený laik musí poznat na první pohled, že ten či onen obraz
je od Rembranta, Dalího, Váchala, Konůpka, Mrkvičky, Filly... Jen málo výtvarníků
si mohlo dovolit malovat tolika způsoby a věnovat se tématové různorodosti
s jistotou, že výsledkem bude kvalitní umělecké dílo. Veselý si to dovolit
mohl. A dovolil. Pravděpodobně mu to působilo i jistě veselí...
Méně veselý je však závěr Veselého umělecké kariéry... Měl
jsem možnost být přítomen likvidaci ateliéru tohoto významného umělce. Šlo
o událost veskrze neveselou, smutnou. Zdeněk Veselý ji ovšem akceptoval
s obdivuhodným nadhledem. Rozhodl se ukončit uměleckou dráhu a starat se
o manželku, odkázanou několik posledních let na lůžko. V prázdných podkrovních
místnostech, provoněných barvami a ředidly, které pamatuji ještě plné obrazů
(navštívili jsme ho několikrát s Emilem Julišem), plastik, malířských stojanů,
připravených čistých pláten, nyní s podivně hluchou ozvěnou holých stěn,
prohlásil: „Musím jí vrátit alespoň část toho, co mi ona za celý život dala“.
Zdeněk Veselý se narodil 9. června 1932 ve Svitavách, žije
v Teplicích. Studoval u prof. S. Mikuláštíka, J. Kiliana, prof. M. Holého,
K. Hladíka, V. Silovského. Věnoval se malbě, volné a užité grafice, knižní
tvorbě a ilustracím, kresbě. V letech 1970 – 1989 spolupracoval na několika
ineditních sbornících a autorských knihách s Emilem
Julišem, Ludvíkem Kunderou a Vítězslavem Gardavským. V 60. letech člen
skupiny Objekt, člen SČUG HOLLAR.
Zastoupen je ve významných soukromých sbírkách a galeriích v Čechách i ve světě, mj. např. v Galerii Benedikta Rejta Louny, Galerii výtvarného umění Karlovy Vary, v Náchodě, Chebu, Teplicích, Litoměřicích, MK ČR, na universitě v San Francisku, v atelieru Artistiques Internationales Séguret, v Galerii Ečka Jugoslávie... V Lounech vystavoval ve Vrchlického divadle v roce 2008, výrazně zastoupen byl rovněž na společné výstavě u příležitosti otevření Galerie Emila Juliše v Černčicích u Loun v roce 2009.
Více o umělci a o jeho díle se dozvíte na internetových stránkách www.vejr.cz/vesely, které byly prohlášeny, podobně jako stránky Emila Juliše, za kulturní památku.
JAKÉ TO BYLO? (fotogalerie, ohlasy z tisku)
VÁCLAV „VAJDA“ JÍRA – NOVÉ STROJKY / KRAJINY
Dne 21. 11. 2010 byla V prostorách Galerie Emila Juliše v Černčicích zahájena výstava Václava „Vajdy“ Jíry. Návštěvníci zaplnili prakticky celou výstavní síň. Po krátkém úvodu majitele galerie Pavla R. Vejrážky a Vajdy Jíry byli účastníci postupně seznámeni s novými strojky a jejich funkčností a Vajda si vysloužil opakovaný potlesk. Snad nejvíce obdivovaným byl stroj nazvaný Úžasná planeta, v pozadí však nezůstaly ani ostatní monstra, jmenujme alespoň Kuliferdu nebo Mašinku na psaní závětí. Promítán byl dokument „Slisovaný svět Václava Jíry“. Ve venkovních prostorách galerie byl instalována monumentální socha/mašina, z níž byl po setmění odpálen slavnostní ohňostroj. Moderní strojky byly v expozici zkombinovány se staršími Jírovými krajinami (rozměrná plátna), v nichž se nezapře vliv Lounské krajinářské školy.
O autorovi: Václav Jíra (17. prosince 1939 Louny)
byl, spolu se Zdeňkem Sýkorou, Kamilem Linhartem, Vladislavem Mirvaldem,
Janem Valtem, Zdeňkem Ladrou a dalšími, členem Lounské krajinářské školy.
Od poloviny šedesátých let tvoří rovněž pohyblivé stroje a strojky, v naprosté
většině z dosloužilých komerčních výrobků a železného šrotu.
Jírova malířská tvorba sleduje dvě základní oblasti: krajinomalbu a„plánové“
strojky. Umělcova percepce krajiny není popisná; krajinu přetváří v barevné
plochy a organické struktury. Ploché konstrukce strojů přenesených na plátno
se svébytným humorem doplňuje o prvky, které by z logiky věci znemožnily
jejich případný pohyb...
Prosadil se rovněž tzv. „liniovými smetišti“, v nichž můžeme vycítit nepřehlédnutelnou
inspiraci Zdeňkem Sýkorou. Jíra si však vytvořil vlastní, zcela náhodný
systém tvorby a ve svých dílech je naprosto originální.
Václav Jíra je zastoupen v mnoha významných tuzemských i zahraniních galeriích.
Jeho tvorba se řadí do kontextu evropského dadaismu.
JAKÉ TO BYLO? (fotogalerie, ohlasy z tisku)
booklet autorského DVD z vernisáže
EMIL JULIŠ – BÁSNÍK / VÝTVARNÍK
8. 11. 2010 – 18. 12. 2010
V rámci slavnostního otevření Galerie města Loun ve
Vrchlického divadle, kde 10. prosince
proběhla vernisáž úvodní výstavy čelných představitelů Lounské krajinářské
školy Kamila Linharta, Vladislava Mirvalda a Zdeňka Sýkory pod názvem Spolu,
uspořádala Galerie Emila Juliše ve spolupráci se
zmíněným divadlem samostatnou výstavu básníka a výtvarníka Emila
Juliše, držitele Ceny Jaroslava Seiferta a Státní Ceny za
literaturu, přítele výše jmenované trojice výtvarníků. Mimo knižní produkci
a tzv. plakátových básní zahrnuje expozice ve Vrchlického divadle i rozsahem
zcela unikátní soubor kreseb a koláží, jež byly obohaceny o společné práce
Juliše s přítelem Pavlem R. Vejrážkou a několika portréty básníka od Zdeňka
Veselého, Jiřího Sozanského a nedávno zesnulého Otakara Slavíka; pouze po
dobu vernisáže byl vystaven portrét Emila Juliše, jehož autorem je Jiří
Kolář.
Návštěvníky na zahájení, konaném 8. 11. v 18:00, přivítali ředitel Vrchlického
divadla Vladimír Drápal a majitel galerie Emila Juliše Pavel R. Vejrážka.
Hostem z nejvzácnějších byla manželka Emila Juliše Vilemína Julišová, která
se rovněž ujala slova a všem poděkovala za milou vzpomínku, věnovanou Emilovi.
Účastníkům vernisáže přichystala milé překvapení v podobě dárku – originálního
podepsaného dvoulistu s vlastními básněmi, věnovanými manželovi.
V rámci doprovodného programu nutno ocenit i nevšední výkon dramatického
seskupení kolem Mileny Nečesané. Audiovizuální projekci, v níž byly profesionálně
recitované verše a zasvěcený odborný komentář Karla Miloty (vše restaurované
nahrávky ČR) doplněny o vizuální artefakty, složené z básníkových koláží,
kreseb a civilních fotografií, autorsky připravila Galerie Emila Juliše,
Nepochybně se jedná o dosud největší samostatnou prezentaci díla Emila Juliše,
která současně důstojně uctila památku jeho nedožitých devadeátých narozenin.
K příjemné a v divadle nezvykle neformální, přátelské atmosféře, přispělo
i připravené občerstvení: vynikající pivo, chléb se sádlem a cibulí... –
tak to měl totiž Emil rád.
JAKÉ TO BYLO? (fotogalerie, ohlasy z tisku)
booklet autorského DVD z vernisáže
BORN IN ZIMBABWE
11. července – 29. září 2010
Částečně prodejní výstava významných moderních zimbabwských umělců
z unikátní soukromé kolekce PhDr. Marie Imbrové.
Pod názvem BORN IN ZIMBABWE byla otevřena 11. července
v Galerii Emila Juliše v Černčicích výstava soch a obrazů pětice
předních zimbabwských autorů, kteří jsou zastoupeni v soukromé sbírce Marie
Imbrové. Stejně jako v předchozím roce, rozhodla se majitelka kolekce a
galerista P. R. Vejrážka uspořádat premiéru výstavy v Černčicích, kde africkému
umění kupodivu svědčí.
V interieru galerie se představil šesti sochami naprosto mimořádný
sochař střední generace a národní "vlajková loď" Zimbabwe, Dominic
Benhura. Jeho koncept soch v pohybu či jednotlivých přírodních kategorií
jde mimo jakýkoliv proud tradičního zimbabwského umění a jeho styl se stal
samostatnou kategorií současného afrického i světového umění. Benhurovy
sochy zdobí přední světové a mezinárodní instituce a v současnosti je nejprezentovanějším
umělcem své země.
Zimbabwské malířství bylo v expozici zastoupeno nepřehlédnutelnými
obrazy Lovemore Kambudziho, který je výrazným komentátorem zimbabwkého
denního života i současného politického režimu. Jeho "flekaté"
figury s výraznámi karikujícími rysy již zdobí řadu světových galerií a
dvěma rozměrnými plátny je Kambudzi zastoupen i v Národní galerii v Praze.
Encyklopedicky je pak Kambudzi řazen mezi nejvýznamnější pointilisty současnosti.
Díla Davida Chinyamy naopak působí velmi uklidńujícím
dojmem a jeho moderní nekonfliktní styl , zájem o krajinu a rodinné motivy
vedly k jeho oblibě zejména v USA a západní Evropě.
Voti Thebe naopak nezastírá inspiraci bojovým uměním
Zulů, kmene, k němuž má sám etnicky blízko. Na výstavě se představujie sice
jen triptychem obrazů, ovšem velmi expresivních.
Výrazným symbolistou je Batsirai Muskwe, který pětici
autorů doplňuje. Na svých obrazech si hraje se symboly, barvou a kompozicí.
Stylově nejspíše návštěvníkům výstavy asocioval excelentního Mikuláše Medka…
Coby malý bonus nabídla Galerie Emila Juliše v Černčicích i pět figurálních soch, vytvořených umělci z kmene Makonde, jehož příslušníci žijí na severu Mosambiku a v jižní Tanzanii, kteří se řadí mezi čelní představitele tradičního afrického řezbářství ve východní Africe. Kromě výrazných bust jsou zde vystaveny metamorfované lidské postavy a silný "kmen života". Vzhledem k používanému materiálu - dřevu, jímž je eben a „rosewood“, patří tyto řezby v uměleckém světě k vysoce ceněným artefaktům.
– – –Born in Zimbabwe
Under this title we are going to open the exhibition of the five famous Zimbabwean artists. In Cerncice, CZ, in the local gallery of Emil Julis, you can visit a wonderful exhibition of statues and canvases, which are in the private ownership of Dr. Imbrova. It is already for the second time, when Ms. Imbrova and the gallery owner Mr. P. R.Vejrazka decided to install a lovely exhibition of the Zimbabwean art in Cerncice gallery.
When we enter the space of the gallery, we can admire six statues of the well-known sculptor Dominic Benhura, who is a member of so called "middle generation" and the national artistic icon of the Zimbabwean Republic. His composition of the sculptures in their movement or in the empiric natural circumstances is really rare and in the local art unique. He is out of all traditional art categories and streams. He just created the category of the African and even world's trend for himself and by himself. We can find his statues in different corners of the world, they decorate the lobbies of the famous international companies and he is nowadays the best-known artist of his country.
The Zimbabwean fine art is here represented by canvases from Lovemore Kambudzi, who is a master of the everyday's routines of Zimbabweans and also the political system there. His spotted figures with their caricatured faces are the typical picture of this time. We can admire his work in several international galleries and we can also find two of them at the Czech National gallery in Prague.
The work of David Chinyama is in the direct contrast to the previous one. His work is calm, relaxing, there is shown the non-conflict style , his interest about he nature and family life. These elements led to his fame and interest of art's lovers in the U.S.A. and Western Europe.
Voti Thebe does not deny his inspiration from the Zulu
traditions of fight, in fact his own background, because he is very close
to the traditions and habits of this tribe. At the exhibition there are
only the triptych of his canvases, which are very expressive.
The very clear representative of the local symbolism is Batsirai Muskwe, who is the last one from the African Five artists. He plays with the symbols, colors and composition and then he reflects it in his master pieces.
This exhibition is held under the aegis of Mr. Hynek Kmonicek, the vice-minister of the Foreign affairs of the Czech republic, and it is open till 11th September 2010.
JAKÉ TO BYLO? (fotogalerie, ohlasy z tisku)
10. DUBNA 2010 / 16:00
MARTIN STEJSKAL – PRVNÍ A POSLEDNÍ
OBRAZY / OBJEKTY / MULTIMEDIÁLNÍ PROJEKCE
KOMPLETNÍ POZVÁNKA (PDF) - 1,2 MB
Martin Stejskal (19. 2. 1944, Praha), jeden z čelných představitelů českého surrealismu, člen Surrealistické skupiny, respektovaný hermetik a znalec alchymie. František Dryje říká: Stejskal je od konce šedesátých let až podnes jedním z nejvýraznějšímch představitelů třetí generace českého surrealismu. Navazuje na starší surrealistickou produkci, rozvíjí koncepty a principy, které obstály v širším dějinném kontextu, ale i jedinečným způsobem obohacuje, proměňuje či inspiruje tvůrčí, experimentální i teoretickou bázi hnutí.
V posledních letech se Martin Stejskal věnuje rovněž multimediálním projektům; spolupracoval např. s bratry Lecianovými na projektu Xofferus (tak je dle legendy nazýván nositel tzv. filosofického zlata; vznik 24 Capricií Niccoly Paganiniho údajně motivoval sám hrabě Saint-Germain); mutace provedení tohoto díla ve Smetanově síni v Praze byla se svolením autorů součástí vernisáže, stejně jako projekce animovaného filmu Čáry máry (hudba Jakub Effenberger). Je rovněž autorem knih Labyrintem tajemna, Praga hermetica – esoterní průvodce po Královské cestě a Geheimnisse des magischen Prag....; řadu dalších knih a sborníků (včetně zahraničních) ilustroval nebo graficky upravil.
Publikuje a spolupracuje s revuemi Analogon a Logos. Jako výtvarník vystavoval a je současně zastoupen v mnoha významných soukromých i veřejných sbírkách v ČR, na Slovensku, v Maďarsku, v Rakousku, SRN, Francii, Švýcarsku, Velké Británii a USA.
JAKÉ TO BYLO? (fotogalerie, ohlasy z tisku)
20. prosince 2009
V nezvyklý a obvykle již hektický předvánoční čas, v neděli 20. prosince odpoledne, nabídla Galerie Emila Juliše v Černčicích uměnímilovné veřejnosti možnost pozastavení a zklidnění; nešlo jen o příležitost popovídat si s přáteli a příznivci galerie, ale především zde proběhla vernisáž částečně prodejní výstavy obrazů Zdeňka Ladry, jednoho z výrazných a nepřehlédnutelných členů tzv. Lounské krajinářské školy, jehož umělecký vývoj určila především tvorba Zdeňka Sýkory, Kamila Linharta a Vladislava Mirvalda.
Zdeněk Ladra si do současné doby uhájil ve svém výtvarném projevu zemitost, syrovost a expresivitu. Barevné plochy a struktury, inspirované v naprosté většině krajinou v hávu určitého ročního období, dovedl v osmdesátých a devadesátých letech ke stručnému „krajinoznaku“, který lze považovat za Ladrův objev. Abstraktní útvary neplochých hmot a kompozice barev umožňují umělci nezřídka interpretovat pocity a nálady, za jakých se dílo rodilo. Přínosem je, že tyto obrazy se pak stávají přístupnější daleko většímu počtu publika. Kdokoli může ve svých představách vidět v Ladrových výtvarných artefaktech prakticky cokoli. Snad proto jsou jeho obrazy schopny dotvořit a doladit konečnou kompozici jakéhokoli interiéru. Představivosti se meze nekladou – a nutno dodat, že Ladra ji v divácích umí mistrně vznítit.
Na první pohled uzavřený, diagnosticky pak čistě introvertní ladrotyp, se ve svých obrazech zcela exhibionisticky otevírá, odkrývá, až bezostyšně nechává nahlédnout do nejtajnějších zákoutí své duše. Snad i proto jsou Ladrovy obrazy tak silné, působivé. Laik před nimi stojí a říká si..."no co... pár skvrn, napatlaných na plátno… hlava nehlava..." Důležité ale je, že před těmi obrazy stále stojí, byť neví proč - a několikrát se k nim ještě vrátí! Přesně tohle je ona alchymie kvalitního moderního výtvarna; nepostižitelná - a patřičně esoterní.
V prostorách Galerie Emila Juliše je vystaveno na třicet obrazů, z nichž valná část dosud nebyla prezentována.
Nutno uznat, že galerie poněkud „zapraskala ve švech“ – tak hojný počet návštěvníků vskutku nebylo možné nijak předvídat a očekávat...
Výstavu Zdeňka Ladry doprovodil fantasktními „kovostmi“ jeho syn Martin Ladra. Jde tedy vlastně o první společnou výstavu otce a syna. Návštěvníci měli jednu z posledních možností shlédnout sochy zimbabwského umělce mezinárodního formátu – Lazara Takawiry.
Pořadatelé samozřejmě neopomněli vzpomenout blízkého třetího výročí smrti Emila Juliše. Svíčku za sebe, přátele a kamarády zapálil galerista Pavel R. Vejrážka, druhou za Galerii Emila Juliše jeho manželka Jarka, třetí pak za sebe a za paní Julišovou, která se nemohla ze zdravotních důvodů vernisáže zúčastnit , výtvarník Zdeněk Ladra.
JAKÉ TO BYLO? (fotogalerie, ohlasy z tisku)
13. září 2009
Fascinující osobnost – básník, prozaik, nakladatel, hermetik, hudebník (člen skupiny Žabí hlen) a malíř, majitel nakladatelství Trigon (bibliografie) Vladislav Zadrobílek (mj. pseudonym Vladimír Kuncitr a především D. Ž. Bor), se narodil roku 1932 v Praze († 11. 12. 2010). Životem procházel poněkud „hrabalovsky“, užil si profesí zahradníka, sadaře, strojníka na čistírně plynu, kulisáka, svářeče, pracovníka v reklamně, elektrikáře, vychovatele, antikváře, restaurátora, knihaře, vydavatele samizdatu (soustředil se na Ladislava Klímu, Josefa Váchala, Vladimíra Boudníka, Vítězslava Nezvala), atd.
Literární a výtvarná činost V. Zadrobílka je ovlivněna především surrealismem a hermetismem (zde je důležité zdůraznit obor alchymie; je mimo mnoha dalších autorem knih O kameni filosofů, Alchymická tvrz, Zrcadlo alchymie, Abeceda stvoření, Obrazový atlas hermetismu, ...). Byl členem výtvarné skupiny Kroky. Spolupracoval mj. s Josefem Vyleťalem, Mikulášem Medkem, Janem Švankmajerem a členy Konfrontace II., Alešem Veselým, Andrejem "Nikolajem" Stankovičem, Jiřím Daníčkem, Karolem Sidonem, Lily Sekytovou-Císařovskou, Vratislavem Brabencem, Michalem Rittsteinem a dalšími...
Pro Galerii Hlavního města Prahy připravil v roce 1997 legendární olbřímí výstavu o hermetismu OPUS MAGNUM, o dva roky později pak nemenší expozici mezinárodního formátu „František Antonín hrabě Špork, významný mecenáš barokní kultury v Čechách“.
V roce 2006 se konala v Domě U zlatého prstenu v Praze výstava Zadrobílkových výtvarných prací a děl z jeho sbírek s názvem DARY NEDARY, v červnu letošního roku pak obdobně zaměřená výstava v Trutnově s názvem „Kam až došel, to tam našel“.
Výstava v Galerii Emila Juliše byla esenciálním výběrem z obou výše jmenovaných expozic, se zaměřením na Zadrobílkovu výtvarnou, nakladatelskou a knihvazačskou činnost. Pro tuto příležitost Vladislav Zadrobílek mnohé z obrazů, jež byly vystaveny, rekonstruoval, restauroval, barevně oživil, vyčistil či dokonce domaloval, případně zcela přemaloval...
U příležitosti vernisáže byla vydána a pokřtěna celobarevná publikace: Kam až došel, to tam našel / Cesta D. Ž. Bora od roku 1960 do roku 2009.
Výstava trvala do 20. listopadu. Část expozice byla následně převezena do Liberce, kde navázala ve výstavních prostorách v podzemí radnice na stejnojmenou společnou výstavu Vladislava Zadrobílka a jeho přátel.
JAKÉ TO BYLO? (fotogalerie, ohlasy z tisku)
16. srpna 2009
Dva měsíce po otevření Galerie Emila Juliše a současně první vernisáži, proběhla v rámci DOD (den otevřených dveří) dernisáž stávající výstavy „SPIRIT OF A WOMAN“ / a journey through the sculpture of Lazarus Takawira.
Galerie byla otevřena široké veřejnosti a po celou dobu se návštěvníkům věnovali a expozicí provázeli dr. Marie Imbrová a galerista Pavel R. Vejrážka.
Během sedmi hodin se zde vystřídala plejáda význačných hostů. Prvním návštěvníkem byl legendární bývalý ředitel lounské Galerie Benedikta Rejta, významný kunsthistorik a znalec moderního umění dr. Jan Sekera. Z Německa přijel překladatel Julišových textů pan Eduard Schreiber s chotí. Z dalších významných hostů nelze opomenout lounského místostarostu Mgr. Jana Čermáka a starostu ing. Jana Kernera, ředitele Vrchlického divadla V. Drápala a současnou ředitelku Galerie Benedikta Rejta A. Štefančíkovou; setkat se s přáteli přišla samozřejmě i paní Julišová s rodinou, Věra Linhartová a řada výtvarníků, jež jsou ve fondech Galerie Emila Juliše zastoupeni, mj. Jiří Kubový, který ilustroval poslední knihu Emila Juliše Pod kůží.
Pro ty, jež Galerii Emila Juliše navštívili opakovaně, bylo jistě milým překvapením, že organizátoři významně pozměnili instalaci soch Lazara Takawiry v obou výstavních síních a oživili ji vystavením dalších tří soch od významných představitelů zimbabwského moderního sochařství ...
13. června 2009
Dne 13. června v 15:00 proběhl u příležitosti otevření GALERIE EMILA JULIŠE a nových prostor antikvariátu FABIO v Černčicích u Loun křest knihy o zimbabwském sochaři Lazaru Takawirovi SPIRIT OF A WOMAN / a journey through the sculpture of Lazarus Takawira. Bylo prezentováno celkem 16 Takawirových soch, z toho 15 ze sbírky dr. Marie Imbrové a jedna z depozitáře Galerie Emila Juliše (z téhož zdroje pocházelo i jedno dílo, jehož autorem je rovněž zimbabwský umělec Josiah Manzi). Takawirovy sochy byly doprovozeny souběžnou výstavou renomovaných moderních českých autorů (Zdeněk Sýkora, Kamil Linhart, Vladislav Mirvald, Zdeněk Veselý, Emil Juliš, Jiří Kolář, Martin Stejskal, Jan Švankmajer a další).