ZPĚT NA REGIZ - KRONIKA

KULTURNĚ HISTORICKÁ REVUE LOUNSKÉHO REGIONU

K R O N I K A 1999 / archiv

vše na e-mail: regiz@vejr.cz nebo použijte tento formulář

KRONIKA 1999

- Dějinami regionu se (naštěstí) nezabývají jen místní koryfejové a psavci. V létě byly dopsány a na podzim na filozofické fakultě UK obhájeny dvě zajímavé diplomové práce mladých historiků. Designovaný nástupce Jiřího Berana v lounském archivu Jan Mareš podal ve studii Soudní kniha I C 2 jako pramen k dějinám města Loun plastický popis fungování městské správy v letech 1380-1392. Zjistil, že řízení města byl již tehdy složitý a formalizovaný proces a že okruh konšelů tvořila homogenní skupina osob spjatá příbuzenskými vztahy. Radana Müllerová se v práci Kafkova Siřem zaměřila jak na každodennost pobytu tohoto spisovatele v zapadlé obci na Podbořansku, tak na okruh jeho tehdejších přátel a průběh zhoubné nemoci. Obě práce je možné studovat v lounském archivu; podstatné výňatky by měly vyjít v některém z dalších čísel archivního sborníku. -br-

Petr Olejník, Třetí zuby

Pepa Pondělík, Radost

- Na poslední prázdninový víkend (přesněji sobotu 21. srpna) připravilo jako svoji druhou akci sdružení Krkavec koncert pětice více či méně rockových kapel, který začal probíhat krátce před devátou večerní ve venkovním areálu restaurace Stromovka. Zahájila velice slušná labskoústecká Jazz-tau-race, orientující se na hutný a hybný milesdavisovský jazzrock s funky doplňky a psychedelizujícími náladami, v jejímž soundu není místo pro akademičnost a naopak přebývá energický drive. Za pozornost zvláště stály výkony sólového (a sólujícího) kytaristy, saxofonisty a bubeníka, ovšem ani doprovodný kytarista s basákem nepřebývali. Všichni lounští jazzmeni by měli litovat, že se nepřišli podívat. Velvarské Třetí zuby hrají v Lounech relativně často, a proto asi také měli relativně největší úspěch (naopak řada mladých posluchačů byla vyděšena jazzem předešlé formace). Jejich blues- a folk-rock se správně prdlými texty i svébytnou zpěvovou interpretací frontmana Jiřího Konvrzka pobaví, rozhýbe i donutí k poslechu. Ještě více srandistická byla následující teplická Radost. Vidět frontmana (zpěv, trubka) Pepu Pondělíka v akci je zážitek na hodně dlouho. A i když jejich písničky jsou trochu na jedno melodické a rytmické brdo, textové pointy jistě pobaví v koexistenci s pohybovými šou zpěváka většinu milovníků dadaistického či jinak podobně orientovaného humoru. Temně punkoví labskoústečtí Rose Means Rose (navzdory názvu zpívající česky) hráli toho dne nejenergičtěji. Formaci vévodí zpěvačka Romana Doležalová, inspirovaná v projevu britskou Sioxsie, ostrý novovlnný sound šlape a ukazuje, nakolik může být živá a hutná zdánlivě už starší rocková muzika, postavená na základní bigbeatové sestavě (basa, kytara, bicí). Snad by to jen chtělo výraznější písničky. Zakončující Zlá žena hrála již jen pro pozdní vytrvalce. Hraje alternativu v sestavě baskytara, kytara, hoboj a nabízí posluchačsky náročné a instrumentálně promyšlené písničky (inspirací je jazz, méně radikální soudobá vážná hudba i šanson), které jsou zvukově velmi strohé, přesto výborně gradují, nejblíže přesto asi mají k minimalismu. Ve zpěvu jsou však spíše hospodsky expresivní. Výborná intelektuální hudba. Pavel Straka, foto M. Straka

- O druhém zářijovém víkendu se nahromadily poměrně zajímavé kulturní akce. Již v pátek 10. 9. 18. 30 v lounském evangelickém kostele začalo vystoupení Pepy Nose a Jana Kryla, pojaté jako benefice ve prospěch vozíčkáře p. Pelce. Tvorba Pepy Nose není přijímána zcela jednoznačně, včetně referujícího, ale protože Nos nevolil především repertoár prvoplánově “legrační” , vyzněly meditativně a soustředěně hloubavé písně o podstatě lidství, víře a dalších závažných problémech velmi přesvědčivě. Nosova kytarová hra dokázala podtrhnout atmosféru každé písně, ozvlášnit ji a nebyla určitě zatížená folkovým schematismem. Nad vystoupením Jana Kryla, bratra mnohonásobně známějšího Karla, rozpaky však bohužel nemohu prostě zakrýt. Jan Kryl recitoval politicky vyhrocené verše, které se snažily být typicky krylovské, ale právě proto přemíra jejich archaismů, včetně přechodníků, působila spíš jako parodie na Kryla nebo jeho odvar. Stejně dopadly i Janovy písně. A nemohu si pomoci, nemastně neslaně zahrané Morituri te salutant a Anděl, nepůsobily též nejpřesvědčivěji. Ač můžeme mít ke Karlovi Krylovi výhrady, nesporně byl vyhraněnou osobností s vlastní poetikou a stylem, bohužel Jan na památce jeho jména spíše nešťastně příštipkaří.
O něco později, po 20. hodině, téhož dne začal v Unionu další koncert lounského Jazz clubu, který ovšem na delší dobu přerušuje činnost, a to vystoupením Ridiny Ahmedové Tria (což byl vedle zpěvačky ještě kontrabasista a kytarista). Celkový dojem: profesionálně zvládnutý jazz , ovšem bez výraznějších překvapení - zpěvačka zpívala tak, jak se v jazzu zpívá (přeci jen je dost mladá a chybí ji trochu prožitku vedle až nepříjemně bezchybné techniky), muzikanti sólovali tam, kde se to čeká, ale chtělo to trochu přidat živoucí gradaci. Hlasy od spolusedícího posluchače, že by nebyly od věci bicí, byly také dost blízko pravdy.
Ovšem největší vrchol celého víkendu čekal ty, kteří se vypravili v sobotu 11. září do žateckého Banánu, kde excelovalo britské trio The Tiger Lillies ve složení akordeon, kontrabas, bicí. Hospodský šraml profesionální kvality, jemuž vévodí leader disponující kontratenorem a jehož členové jsou oblečeni do viktoriánsky vyhlížejících oblečků a zařazující do pódiové šou prvky vizuálního anglického humoru, hraje strhujícím způsobem songy teskné, rabiátské i skočné tak přesvědčivě, že si posluchač začíná myslet, že se ocitl před sto lety v nějaké námořnické knajpě. A i když se zpívá anglicky, slyší i vlivy pařížského šansonu i oděské galerky. Skutečně stále živá muzika. Však se také hrálo téměř do jedné po půlnoci. Pavel Straka

- 25. září uspořádalo sdružení Krkavec již třetí koncert, tentokrát v prostorách restaurace Domov, kde vystoupili v uvedeném pořadí Svatopluk Karásek a Pozdravpámbu, Karel Vepřek a Chudák paní Popelková a nakonec Jiří Konvrzek. Zahajující Sváťa Karásek je nesporně charismatickou osobností, byť jeho pěvecké a hráčské schopnosti nejsou příliš veliké. Podstatné je však, že písničky, americké spirituály počeštěné jeho vlastními texty, interpretuje uvolněně, samozřejmě, s nadhledem, ale zároveň zaníceně. K tomu mu přizvukuje sborem i instrumentálně doprovodná kapela Pozdravpámbu (akordeon střídaný kytarou, kontrabas, saxofon, bicí) dodávající celku správně šramlový říz, který občas zní hodně falešně, občas bezchybně, zkrátka ale hospodsky upřímně. Ze zkušenosti musím říci, že není lepšího prostředí pro toto seskupení. Ještě hospodštěji v duchu českých restaurací lidovějšího zaměření zněla Chudák paní Popelková, což jsou vlastně Pozdravpámbu redukovaní na trio saxofon, bicí a zpívající akordeonista a šéf kapely Karel Vepřek. Snad nebudeme daleko od pravdy, označíme-li tyto písničky jako příbuzné tvorbě Vaška Koubka, i když bych řekl, že by Popelková mohla mít v čele výraznějšího vokalistu. Velmi autentická muzika! Jiří Konvrzek částečně na předešlý duch české hospody navázal v těch písničkách, kde se doprovázel na akordeon (ty byly bohužel pouze tři, třebaže jich má v repertoáru více), tam, kde se doprovázel na kytaru, mandolínu a šlapohyb, byl více slyšet vliv blues, rocku a folku, ale opět ve velice hospodské a origální, často velice humorné, poloze, která je i typická pro Konvrzkovu rockovou kapelu Třetí zuby, která s ním tentokrát nevystupovala. Text Pavel Straka, foto Michael Straka

- Literární večer laureátů Ceny Jaroslava Seiferta Karla Šiktance a Emila Juliše v rámci festivalu Seifertova Praha se konal 24. září 1999 v pražském klubu Malaché na Vinohradech. Za účasti obou zmíněných (a jejich přátel) účinkovali před plným sálkem Rudolf Kvíz (recitoval K. Šiktance) a Miloš Mejzlík (Emil Juliš, texty z knihy Gordická hlava). Oba mistrně doprovodil volnými variacemi na syntezátor dr. Vladimír Franc. Úvodní slovo pronesl dr. Vladislav Karfík, večerem provázela dramaturgie a režisérka dr. Květa Hanzíková. -PRV- (na redakčním foto Emil Juliš)

- PhDr. Marie Imbrová, před časem odborná pracovnice Okresního muzea Louny a pilná dopisovatelka REGIZu, nyní druhá tajemnice našeho zastupitelského úřadu v africké Kenyi, trávila s rodinou svoji srpnovou dovolenou na Lounsku. Když s četnými zavazadly odlétala opět do Nairobi, doprovázel ji také pan Jaromír Tlustý, odhodlaný během třítýdenního pobytu na černém kontinentu načerpat co nejvíce zážitků. Paní Imbrová naproti tomu odvážela balík plakátů pro výstavu prací 10 významných českých grafiků v keňské metropoli, kterou „zařídila” během své dovolené. Zdá se, že činnost v diplomatických službách nemusí nutně v člověku potlačit tvořivost a elán... (nH)

- Dne 2. srpna byla v Čajovně u svatého Mikuláše v Lounech zahájena výstava děl přednosty Okresního úřadu Louny Mgr. Josefa Kopice s názvem Dřevěné objekty. Mnohé návštěvníky nepochybně překvapil duchovní význam a výrazná abstrakce Kopicových děl. A nás překvapilo, jak se regionální tisk pečlivě – až programově – vyhnul jakékoli zmínce o této výstavě... -prv-

- V neděli 3. října skončila v lounském domě Sokolů z Mor již dvakrát prodloužená výstavka archeologické a geologické dokumentace zemních prací na právě dokončeném silničním obchvatu města. Od 12. července měli zájemci možnost posoudit některé z výsledků bezmála tříletého výzkumu, prováděného odbornými pracovníky Okresního muzea Louny a zaměřeného na pozůstatky prehistorických kultur i na některé jevy, související s geologickým vývojem krajiny lounského Poohří. Výstavka byla zároveň předehrou k oslavám 110. výročí založení Muzejního spolku v Lounech (1889 -1999), jež proběhly v pátek 22. října. K této příležitosti okresní muzeum vydalo retrospektivní sborník a pamětní plaketu, navrženou lounským výtvarníkem Jiřím Němčickým. Konečnou podobu v kovu získala ve slévárně Real pana Čedíka ve Mšeci. Sborník i plaketu je možné zakoupit v pokladně muzea, v přízemí domu Sokolů z Mor, Pivovarská 43. (hlk)

Jiří Dědeček

Vlasta Matoušek

- 23. října od 19 hodin uspořádalo sdružení Krkavec svoji čtvrtou akci, a to vystoupení písničkáře Jiřího Dědečka a skupiny Yamabu v sálku evangelického kostela v Lounech. V první části večera jsme měli možnost slyšet jiskrnou ironii a ostrý sarkasmus Dědečkův, který se tentokrát vracel k repertoáru staršímu (vesměs zachycenému na rekapitulujícím CD Reprezentant lůzy, jež je kompilací snímků, které Dědeček natočil pro Panton v 80. letech na LP Zabili trafikantku a několik singlů). Jak se ukázalo, ve valné většině je to repertoár nadčasový, dokážící si dělat legraci z druhých, ale hlavně ze sebe. Novější písničky jsou daleko političtější a dobově aktuálnější, proto např. taková První láska (víceméně vyrovnání se s minulostí zpěvákovy generace; velmi volně řečeno, skladba řeší problematiku spolupráce s StB a komunistickou mocí) může velmi rychle zapadnout (o čemž bych ale silně pochyboval; navíc si myslím, že zpracování je velmi nápadité a vtipné). Případně aktuálnost Neonacisty by měla pominout také s odezněním radikálních pravicových směrů, ale myslím, že si přesto tyto písničky zachovají hodnotu jako vtipné a jistou dávku aktuálnosti si uchovávající historické dokumenty. Jako doplněk ke svému repertoáru zakomponoval do tohoto večera J. Dědeček i tři své vlastní překlady šansonů G. Brassense, z nichž dva ( Byl jednou jeden goril, Žalozpěv pro lehký holky) silně konvenovaly ostatní tvorbě Dědečka, kdežto U studánky měla poetiku klasicky lyrickou, a proto v Dědečkově ostatním repertoáru téměř nečekanou. Po přestávce pokračovali Yamabu, což je velice svébytné uskupení kolem Vlasty Matouška, vycházející ze struktur alternativního rocku a etnické hudby s využitím postupů současné vážné hudby. Zvuku skupiny dominuje šéfova vlastnoručně vyrobená bezpražcová baskytara (jíž instrumentalista obsluhuje bubenickou paličkou), jež je fakticky sólovým nástrojem, a tu doplňuje funkční doprovodná kytara a dvojice perkusionistů, obsluhujících různé bubínky a bicí nástroje celého světa. Na některé etnické nástroje hrál i leader (irský bodrom a zvláště výrazná tibetská trubka v úvodu Rarachů) a etnizující charakter doplňoval i alikvótní zpěv (opět zřejmě v duchu tibetských mnichů) jednoho z perkusionistů, který však zpíval i „normální“ druhý hlas k Matouškovu sólovému vokálu, jenž vychází z technik, jaké se uplatňovaly v české nové vlně (sám Matoušek tvořil jednu z hlavních opor důležitého souboru začátku 80. let Máma Bubo) a který v trochu pokleslé podobě proslavil Pražský výběr. Důležité jsou i interpretované texty, což je zhudebněná poezie z per písničkářů Jana Buriana, Františka Jeřábka a Jana Jančeho. Závěrem můžeme říci, že lze považovat za úspěch, že tato vysoce experimentální hudba odradila pouze část posluchačů, kteří přišli na J. Dědečka , a u těch, co vydrželi, vzbudila bouřlivý aplaus, třebaže hlavní podnět pro něj vycházel z bedlivě naslouchajících pořadatelů. text Pavel Straka; foto Michael Straka

A fotilo se, filmovalo, potom jedlo a pilo...

- REGIZ se ve své rubrice Kronika snaží vybírat z kulturních akcí konaných v regionu, které stojí za zaznamenání pro budoucí generace. Občas snad něco uteče, převážnou část významných událostí ovšem bezpečně zachytíme. Ačkoli se zdá, že akciová společnost RadioMobil má těžko co společného s kulturou Lounska, není tomu tak. Dne 5. listopadu v půl desáté večer se nad Lounami rozsvítila obloha. Pompézní ohňostroj ohlašoval oficiální „rozjezd“ nového centra zákaznických služeb společnosti RadioMobil, operátora sítě mobilních telefonů Paegas. Lounská budova hrůzy, známá pod přezdívkou Kokos (Komunistický kostel) pro níž se téměř deset let hledalo uplatnění (a stejně tak dlouho nadávalo zastupitelům města, ačkoli ti s tím měli nejméně společného; budova totiž patřila státu), ožila. Nákladná rekonstrukce a úprava prostor stála podle informací zástupců této společnosti více než 100 milionů korun a trvala pouhých půl roku. Oproti bolševickému centru je nynější procházka budovou radostí. Na dopolední tiskové konferenci byli zástupci tisku seznámeni s podrobnostmi kolem lounského call centra a nemohu si v této souvislosti nerýpnout do jiných akcí v regionu, kam novináře vůbec nepozvou, a pokud se tam ze své vůle sami objeví, mají potíže se vstupem. Zde narážím na první zmínku o kultuře a kulturnosti. Profesionální pořadatelé akcí si jsou vědomi potřebnosti kontaktu s médii a nutno uznat, že zde byla odvedena dobrá práce. Novinář byl hýčkán, ctěn, každému usměvavá hosteska nenuceně vnutila tiskovou zprávu (na co tužka, papír, nebo diktafon...; zpráva pro jistotu přišla v další dny znovu faxem) a občerstvení (příliš se nutit nemuselo). Samozřejmě s úmyslem medializovat co nejvíce společnost RadioMobil. Výstižně to vyjádřil jeden kolega: „Kdybych to opsal (tiskovou zprávu), byla by to reklama jako prase“. Já to píši, i když to reklama jako prase opravdu je. Vstup této společnosti do lounského okresu totiž považuji v této chvíli (a době) za opravdu významný a přínosný. Navíc tím poněkud splácím jídlo a nápoje, které jsem pozřel. Na večerní slavnost, jejíž součástí byl již zmíněný ohňostroj, byl pozván snad každý, kdo v okrese a jeho blízkém okolí znamená víc než jméno v matrice (doufám, že se nepozvaní neurazí, jde pochopitelně o „literární nadsázku“). Poněkud neslaný a nemastný doprovodný program (ať mi RadioMobil odpustí, ale tolik jsem toho zase nesnědl a nevypil) byl stejně jen křovím a záminkou pro setkání význačných osobností, jimiž se to zde jen hemžilo. Společnost se prostě chtěla blýsknout. A blýskla se. Má na to. Doufejme, že bude mít i nadále. Zaměstnanci, kterých je údajně již sedmdesát (do konce roku 2000 slibuje RadioMobil zaměstnat přes 360 lidí) z vydělaných peněz třeba sem tam něco ukápnou na kulturu. Takže přeci jen končíme u té kultury... PRV

- V neděli 14. listopadu ve 14 hodin uvedla Galerie výtvarného umění Litoměřice v rámci dernisáže výstavy fotografií Josefa Sudka s názvem Smutná krajina poetický pořad z textů básníka Emila Juliše. Přední herec pražského divadla Komedie (bývalé divadlo Vlasty Buriana) Miloš Mejzlík a hudební skladatel Vladimír Franc, docent DAMU (údajně nejpotetovanější člověk v republice), předvedli virtuózní výkon. Pořad byl jednou polovinou (texty z knihy Blížíme se ohni, oddíl Zóna) opakováním večera v pražském klubu Malaché, o němž referujeme na předcházející stránce. Druhá polovina (texty z knihy Gordická hlava – mimochodem obě knihy byly vyznamenány Cenou Jaroslava Seiferta) byla překvapením pro všechny, kdož se pražského večera z počátku září účastnili. Pořad opět připravila Květa Hanzíková. -prv-

- Okresní muzeum Louny ve spolupráci s agenturou Adart s.r.o. uskutečnilo akci, která přinesla do všedního života okresního města životadárnou legraci. Ve čtvrtek 4. listopadu se v gotické síni domu čp. 43 v Pivovarské ulici konala vernisáž výstavy koláží neodolatelného člověka Miroslava Horníčka. Po páté hodině odpolední, kdy už autor v ústraní uždiboval ze sklenky červeného vína, se přihrnulo na 140 návštěvníků. Viděli autora i jeho dílka, ale hlavně se párkrát pěkně od srdce zasmáli. Přítomen byl i starosta, což se neobešlo bez Horníčkovy poznámky, že on sám by byl raději v čele města jako „radosta“. Výstava koláží, z nichž řada byla i prodejných, byla ukončena 29. listopadu. -hlu- (foto Pavla Vejrážková)

ZPĚT NA REGIZ - KRONIKA