K R O N I K A 2001 / archiv

- 10. 5. se byl referující podívat v téže sérii opět do Unionu, bohužel ne v dolním hospodském sálku, kde se běžně produkce konávají (zrovna probíhalo MS v hokeji a jeho promítání mělo prostě přednost), ale v daleko sterilnějším konferenčním salonku na Pavla Jakuba Rybu a M. T. S. Zřejmě ne příliš známé jméno (ovšem jak pro koho: Ryba hrál s Combem FH, J. Koubkovou, kapelou Urfaust) přilákalo poskrovnu posluchačů, ale ti rozhodně neměli čeho litovat. Opravdu exceletní baskytarista (střídal čtyřstrunnou a šestistrunnou variantu nástroje) doplnění tenorsaxofonistou / basklarinetistou (lepší se mi zdál, když hrál na méně obvyklý instrument - saxofon byl příliš mainstramový, naopak s klarinetem si pohrával vskutnu náladotvorně a jeho hra neulpívala na jazzových či soulových klišé) a dynamickým a gradujícím perkusionistou hrála muziku, která začínala u latiny, šla přes soudobou vážnou hudbu, taneční rytmy a končila u alternativního rocku (tedy něco, co hraje okruh newyorských muzikantů kolem Johna Zorna). Možná, že to na první pohled vypadá jako neúčelná směska, ale ve skutečnosti muzikanti lehce proplouvali z jednoho žánru do druhého lehce a přirozeně - stačí si ovšem připomenout, v čem všem se všichni tři angažovali (bubeník byl např. členem Krásných nových strojů, tedy jazzdechovkového punku). Ne všechno se mi zdálo v pořádku (popsoulový zpěv saxofonistův mi přišel poněkud z jiného světa), ale výsledek byl zkrátka přesvědčivý. Nejvíc se mi vedle zmíněných basklarinetových partií líbila tvrdě dynamická a atakující basa, nemazlící se s útokem na posluchače a nemající daleko k nějakému alternativnímu hardcoru. Trochu bych ubral občasný popový nádech, který stejně kapele široké posluchačské zázemí nedodá, na to je příliš intelektuální a příliš jazzová a alternativní. To je však můj dojem, někdo jiný to může spatřovat v úplném pořádku. Pavel Straka

---

- Pouhých čtrnáct platících diváků zavítalo 19. 5. na koncert harmonikáře Václava Koubka (což je s ohledem na návštěvnosti řady jeho vystoupení, čítajících i 150 posluchačů, opravdu málo) a Barových much, který proběhl v hostinci Domov. Přesto šlo o koncert povedený, vygradovaný a s divokou atmosférou, kdy paní hostinká nosila hudebníkům jeden rum za druhým a tančila s V. Koubkem při produkci Barových much. V Barových mouchách působí dva muzikanti, kteří nahrávají s Koubkem desky, a to Jaroslav Jeřábek (mimo to ještě působí i v Garagi), foukající do saxofonů, a Jan Volný, brnkávající na struny baskytary, proto nemohlo překvapit, že se v mnoha písních k němu přidávali a dodávali jim zvuk ze sólových Koubkových vystoupení neznámý (hlavně profesionálnější muzikantství, v některých písních zajímavý jemný a trochu orintální zvuk sopránsaxofonu) a celkově samozřejmě bohatší aranžmá. I když duo Koubek-Jeřábek bývá občas na podiích k vidění, v Lounech jsme ho ještě neviděli. Dodejme ještě, že ve skladbě Pojď blíž se k triu přidal také bubeník Tomáš Grund. Struktura koncertu repertoárově a dramaturgicky zůstala konstantní – hrály se písničky ze všech čtyř vydaných alb i z připravovaného pátého a prokládaly se vtipnými povídkami editovanými v souborech Hospodské povídky, Vesnické povídky a Kari povídky. Ty jsou často poněkud kontrastní k duchu většiny tesknících nebo alespoň posmutnělých skladeb a vyrůstají z poetiky řekněme haškovsko-hrabalovské. Obě složky ke Koubkovým recitálům neodmyslitelně patří a jsou shodně aplaudovány. Písničkář celkem vstřícně reagoval jako obvykle na přání publika, a proto zazněla i nezapomenutelná písničková juvenilie Vánoce a v samém závěru i přídavek ve formě staropražských periferních odrhovaček Přitisknout víc a Na Žižkově, které vzbudily stejně velký ohlas jako Koubkovy vlastní, třebaže jejich morbidní a vulgárnější atmosféra textu je ve velké vzdálenosti od předtím slyšeného. Domnívám se, že přesto do repertoáru patří a nevidím nic špatného na tom, jestliže je Koubek zahrál. Následující Barové mouchy, v jejichž čele stojí akordeonista a kytarista Vratislav „Rohlík" Kydlíček doplněný instrumentalisty jmenovanými již výše, by podle nástrojového obsazení mohly na první pohled svádět k podobnému stylovému zařazení jako hlavní persona večera, ale ve skutečni je k sobě přiřazuje pouze velmi vágní označení hospodská muzika. Rohlíkův vypitý hlas má daleko k nějakému krasozpěvu a využívaná polorecitace ho staví k bluesmenům. Označování kvarteta a la Tom Waits, i když frontmanovi nemilé, není příliš od věci. Sound kapely je syrový a záměrně neumělý, i když instrumentální dovednosti – až na frontmana (ale zde to plně patří k věci!) – nejsou rozhodně malé. Zdánlivá ledabylost je podpořena poněkud uřvanějším zvukem podporujícím podobnou vokální charakteristiku a navozujícím ještě více důvěryhodněji pocit autentičnosti. Abych pravdu řekl, více se mi líbily věci kytarové (ty byly více do blues), přišly mi víc prožité do hloubky, ale i ty s akordeonem (jichž byla naprostá většina) rozhodně nezajímavé nebyly pro řekněme prvorepublikový pajzlovský duch. Pavel Straka, foto Michael Straka

---

- V pondělí 21. května proběhly ve výstavní síni Telecom dvě akce. V 17. hodin zahájil Mgr. Zbyněk Sedláček výstavu Jana Kubíčka s názvem Retro. Jan Kubíček (*1927 v Kolíně) se v případě vystaveného souboru vrátil ke svým skicám ze 60. a poprvé byly samostatně vystaveny v roce 2000 v Galerii Václava Špáky v Praze. Podle slov Z. Sedláčka ... v Kubíčkově případě nejde ani o nostalgicky ani konjukturalistický návrat k legendární a dnes sběratelsky vyhledávané etapě vývoje moderního umění... ale o ... návrat ke zdroji nevyužitých motivů ze závěru 60. let spíš dokazuje zásadní důležitost tohoto relativně krátkého období pro vytvoření základních strukturních principů... Kubíček již v Lounech samostatně vystavoval v roce 1970, v Galerii Benedikta Rejta. Žije a pracuje v Praze. Vpravo je reprofoto z katalogu lounské výstavy Progrese / „Retro" 1969/2000, 25 x 8 cm, akryl na papíře. O půl hodiny později proběhlo ve stejných prostorách uvedení sborníku Jaroslav Janík 1904-1974 a pocta přátel (reprofoto J. Janíka ze sborníku vlevo). Provázanost obou akcí není náhodná. Janík působil v Lounech v letech 1932-1946 a dodnes podle pamětníků šlo o gurua, díky jemuž (možná poněkud nadneseně ale případně řečeno) vznikla v Lounech skupina lidí, pozvedávající dodnes toto jinak vyčpělé maloměsto ke kulturnímu nezapomenutí. K jeho přátelům se řadí Kamil Linhart, Emil Juliš, Vladislav Mirvald, Zdeněk Sýkora, František Chaun a další. Janíkovy kontakty s osobnostmi tehdejší doby (namátkou jmenujme Jiřího Koláře, Zdeňka Rykra, Jaromíra Funkeho, Jindřicha Chalupeckého, Konstantina Biebla ...) přispěly ke vzniku volné skupiny, Jiřím Kolářem a Jindřichem Chalupeckým později nazývané „lounská huť". V uvedeném sborníku, jež vydala Polabská kulturní společnost v nákladu 250 výtisků, je zmíněna analogie „lounské hutě" k surrealistické skupině RA. Vzpomínku na Jaroslava Janíka a jeho přínos lounskému kulturnímu životu z pera Kamila Linharta ostatně již před lety uveřejnil právě REGIZ. Výstižná jsou slova ředitele Polabské kulturní společnosti ing. Tomáše Kreutzera, jež sborník uvozují: Jméno Jaroslava Janíka symbolizuje meziválečnou generaci lidí, kteří s nadšením a bez vyšších ambicí kultivovali regionální umělecký život a byli u zrodu mnohých novodobých kulturních tradic... -prv-

---

- Okresní muzeum v Lounech během letošního prvního pololetí připravilo několik příležitostných výstav. V neděli 25. února mohli návštěvníci naposledy shlédnout exponáty, dokumentující Starou školu 20. století. Vystaveny byly od konce listopadu 2000, kdy autorka výstavy Mgr. Květa Marešová také začala ve Svobodném Hlase publikovat pravidelné články o školství na Lounsku. Od 6. března do 1. května proběhla výstava Těsto a velikonoce, kterou její autorka Ing. Milena Poláková spojila s demonstracemi různých postupů výroby ozdob z těsta. Téhož dne se veřejnosti naskytla první možnost prohlédnout si obrazy rytce, malíře a grafika K. A. Halouna, pocházejícího z Března u Loun. Tragickou souhrou okolností byla tato výstava autorovou poslední prezentací, neboť 3. května t. r., ještě před skončením výstavy, ve věku 75 let neočekávaně v Praze zemřel. Fotografie Karla Kestnera, vystavené do 2. června pod názvem Podoby známé i neznámé, upoutaly celou plejádou portrétů známých osobností. Mnohé z vystavených snímků autor zařadil do knihy, oceněné titulem „fotografická tématická publikace roku 2000". Staré a zmizelé Litoměřice si mohli pamětníci připomenout při pohledu na bravurní kresby, akvarely a uhly autodidakta Přemysla Straky, vytvořené v polovině století. Výtvarná kolekce, vystavená od 17. května do 3. června, byla zapůjčena laskavostí pracovníků Okresního muzea Litoměřice.

---

- Upozorněme čtenáře Regizu na sborník Města severozápadních Čech v raném novověku (vydala UJEP v Ústí nad Labem podle vročení 2000, ve skutečnosti 2001), uspořádaný Michaelou Hrubou. Publikace založená vesměs na upravených diplomových pracích, obhájených na katedře historie ústecké UJEP, přináší vedle obecnější studie editorky Možnosti studia inventářů pozůstalostí a testamentů v královských městech severozápadních Čech i čtyři příspěvky věnované dílčím problémům historie města Louny v sledovaném období (najdeme zde ovšem i články zabývající se minulostí Chomutova, Mostu, Ústí nad Labem, Litoměřic, Libochovic, Podbořan). Na hospodářské dějiny, konkrétně výrobu a zvláště distribuci piva, se zaměřil Jan Smolík v Lounském pivovarnictví v předbělohorské době (nutno říci, že o daném tématu bych si dokázal přečíst šťavňatější pojednání, viz řada historických a literárněhistorických studií ve sborníku Hospody a pivo v české společnosti, Academia 1997), postupů historické demografie využila Petra Hoffmannová v Rodině v 16. století z pohledů testamentů královského města Louny a moderní kulturní historie (dnes označované jako dějiny každodennosti) Marcela Strieborná v Lounských měšťanech na cestách v letech 1608 - 1620 (zvláště druhá z jmenovaných studií je celkem svižně napsaná, i když samozřejmě jako kolegové využívá metod a témat zkušenějších historiků a pouze je naplňuje fakty lounské provenience, na čemž samozřejmě není nic špatného). Konečně Milan Bárta v článku s názvem „...odpuštění od měšťanstva jest vzal"(Příspěvek k poznání vztahů královských měst a nižší šlechty v předbělohorském období: rytíři Hruškové z Března a Loun), jehož sáhodlouhý titul jasně říká čím se zabývá: právními spory mezi zmíněnými dvěma stranami, a to stylem spíše popisným a vyprávěcím, než analytickým. Všechny jmenované studie nepřinášejí samozřejmě žádné velké objevy, ale přičinlivě snášejí drobná fakta, bez nichž by renomovaní historici těžko mohli psát velké zobecňující syntetické monografie, i když samotné jejich koncepce asi těžko mohou výrazněji měnit. Pavel Straka

---

- Koncert Petra Lipy s Blues bandem (31. 5.) považuji za dramaturgický vrchol série Jazzových večerů, které se konaly po celou sezonu 2000/ 2001 v hotelu Union. Blusový zpěvák Petr Lipa si přivezl kapelu složenou z mladíků hrajících se zápalem vlastním svému věku a zároveň nápaditě. Ze začátku nastal problém, protože dorazil pouze Lipa s klávesákem Jurajem Tatárem, zbytek kapely (basák, bubeník a saxofonista / flétnista) zůstal kdesi na cestě. Duo to vyřešilo velmi kulantě, prostě se hrálo na zpěv a klavírista ho „jen" jemně doprovázel; dominoval standartní jazzový, bluesový a soulový repertoár (např. Van Morrison). Po příjezdu kapely následoval blok už promíchaný – hrály se i věci ve slovenštině (vesměs s texty Milana Lasici), které měly blížeji k šansonu. Nejvíce mě uchvátil mladičký (cca dvacetiletý) saxofonista a flétnista Michal Žáček s vizáží Johna Zorna. Dokázal být drsným téměř freejazzmanem i jemným lyrikem sopránky a flétny; hrál-li na ni, blížil se téměř psychedelic soundu. Pavel Straka

---

- Okresní muzeum Louny zahájilo druhé pololetí letošní výstavní sezóny instalací biograficky laděné výstavy Paní Zlata – organizátorka společenského života (6. 6. – 16. 9.), věnované osobnosti Zlaty Husákové, která mimo jiné zasvětila život provozování ochotnickému divadla v Lounech. Studenti Gymnázia profesora V. Hlavatého představili ukázky své tvořivosti v Domě Sokolů z Mor, kde mohli návštěvníci od 13. do 28. června zhlédnout Výstavu výtvarných prací od primy do sexty. Osmou muzejní akcí letošního roku bylo v pondělí 25. června pořádané scénické Rozloučení s Magdalénou, uzavírající oblíbený a dětem věnovaný cyklus exkurzí do minulosti našeho kraje. Krátce nato proběhla vernisáž výtvarné výstavy Mluvící koláže Nory Havlíčkové, přístupné od 1. 7. do 9. 9. Velkému ohlasu se těšila výstava Od tkanice k plátnu (18. 9. – 11. 11.), provázená předváděním tradičních i novodobých postupů předení, tkaní a výroby módních doplňků. Ve středu 19. září byla zahájena příležitostná výstava olejomaleb a kreseb akademického malíře Jaro Hilberta, jež autor ve své závěti odkázal městu Louny (20. – 30. 9.). Ani letos nechyběly ukázky výsledků archeologických výzkumů, neboť Ústav archeologické památkové péče Most zapůjčil pro výstavu Bronzový věk v Podkrušnohoří bohatou a zcela jedinečnou kolekci prehistorických kovových předmětů, nalezených v severozápadních Čechách. Výstava skončila 18. listopadu. Téhož dne proběhla poněkud netradiční vernisáž s názvem Vždyť je to tak snadné! představující výběr z výtvarné tvorby A. J. Hluštíka a P. R. Vejrážky. O týden později, v pondělí 26. 11., zahájil ředitel muzea poslední výstavu Vánoční pohoda u šálku kávy, navazující na tradici adventních výstav. Obě akce by měly skončit až v prvních měsících roku 2002.

---

Jiří Konvrzek

Vlastislav Matoušek

- Stává se nepsaným pravidlem, že nejen v Lounech na koncerty jazzové, rockové i folkové chodí čím dál tím méně lidí. A abych řekl pravdu, nedokážu si vysvětlit pořádně proč. Bohužel tento neduh postihl i vystoupení Jiřího Konvrzka s III. zuby a Yamabu (6. října, restaurace Domov), přesto obě kapely dokázaly vytvořit výbornou atmosféru. Začali Yamabu, což je projekt Vlastislava Matouška (známe ho třeba z Relaxace, Mámy Bubo nebo jako spolupracovníka Jana Buriana), který hodně těží z jeho profese (je etnomuzikologem): postupy etnické hudby (jedna skladba je například v celotónové stupnici) předělává do rockového hávu. Výsledek není eklektický paskvil, ale skutečně svébytná muzika, v níž je sólovým nástrojem bezpražcová baskytara, doprovodným naopak pěkně naostřená kytara a rytmiku zajišťují dva perkusionisté. Tyto temné písně hrané možná až moc nahlas si přesto dokázaly získat zájem posluchačů, i když řada lidí - myslím - bohužel nedoceňovala opravdu vynalézavé a skutečně v rocku výjimečně používané postupy a struktury. Soudím tak podle toho, že jsem zaslechl výrok od mladíků z jisté lounské kapely věnující se psychedelickému rocku 60. let, že údajně hrají zajímavěji. Rozhodně ti hoši mají o sobě velké mínění a navíc to není pravda: např. jen rytmika Matouškových písniček je určitě rozmanitější než běžný jednotvárný rockový rytmus obměňovaný pouze změnou rychlosti tempa. Následující III. zuby jsou evidentně posluchačcky hned na první poslech přijatelnější a očekávatelnější, i když originálem jsou každým coulem. Šéfuje jim Jiří Konvrzek, svébytný poetik a muzikant, a za ta léta, co hrají, si vytvořily tak svébytný konglomerát hospodské lidovky, blues a rock´n´rollu, že začínají postupně přeci jen pronikat do širšího povědomí. Na první poslech jednoduché písničky rytmicky velmi invenčně podporuje bubeník Jan Pydych, kterého osobně považuji za velmi utajený poklad. Hudba III. zubů a samotného Jiřího Konvrzka bez kapely je zajímavá ještě v jednom smyslu: její repertoár je skutečně rozmanitý – od koubkovských hospodských šansonů až k pseudoirské halekačce. Nezapomínejme ani na texty – ty jsou též silnou stránkou kapely. Daly by se označit za insitní surrealismus či dadaismus. Na poměrně málo početné publikum byl ohlas velmi silný a kapela přes počáteční skepsi odjížděla nakonec velmi spokojená. Na závěr této zprávy si neodpustím ještě něco: u některých lidí se stalo zvykem chodit na koncerty na Domov s tím, že si sednou do místnosti u výčepu a posléze nenápadně (bez placení) se pokouší vpašovat do koncertní místnosti. Říkají, že nemají peníze na „vysoké vstupné" a lámou panáky a piva jedno za druhým. Pro mě osobně je to prachsprostá vyčůranost, která mě začíná sejřit. Doufám, že pokud si to dotyční přečtou, zůstanou příště raději doma. Pavel Straka / foto Michael Straka

---

- Dne 31. října v lounském Loutkovém divadle vystoupili Jiří Klapka, Irina Burcevová a Natalia Shonert s programem založeným hlavně na ruskojazyčné písňové tvorbě. Už vloni jsem se na obdobném pořadu tohoto tria byl podívat a protože si mi zcela subjektivně líbil (dále uvedu proč), i letos jsem se na něj zašel podívat. Nejprve však uvedu několik kritičtějších náhledů na organizaci, a to: Společnost přátel národů východu jako pohrobek komunistického SČSP zkrátka musí řadě lidí jako pořadatel být nepřijatelný, co si budeme povídat, třebaže (viz dále) tento pořad byl víceméně antikomunistický (!). Dále: loňské fráze o tom, že tu neexistuje možnost setkat se s ruskou písní, jsou nesmyslem – stačí zajít do řady pražských prodejen CD a najdeme v nich spoustu nahrávek, počínaje opravdu výbornými autentickými nahrávkami z ruského venkova přes ruský jazz nebo desky Okudžavy a Vysockého a konče celkem zbytečným středním proudem. Anebo nadšené davy na loňských koncertech skupiny Poza (hrající ruskojazyčný repertoár těch nejhorších námořnických špeluněk) v pražské Akropoli a na Litoměřickém kořenu byly snad mojí chimérou? A to nemluvím o recesistech, kteří mají slabost pro vojenský orchestr Alexandrovců. Není-li slyšet v běžném komerčním vysílání rozhlasu a televize, vůbec nic to nevypovídá, tam totiž nikdo neuslyší ani takové věci, které přestože mají širší posluchačckou základnu, ale i tak nejsou zcela masové: židovský klezmer, balkánské dechovky, maďarský folklor nebo i anglický folk, nemluvě o orientální etnické hudbě, musí si je zkrátka najít ve specializovaných pořadech, to se bohužel nedá nic dělat. I já to tak dělám. A nakonec: zvolí-li se začátek koncertu na 16. 30, je to opravdu hodně brzy, tak pro důchodce, kterých v sálku byla absolutní většina. Teď k samotnému koncertu a učinkujícím. Duší celého projektu je rusista Jiří Klapka. Ten kromě toho, že posluchačům sdělil spoustu ne tak široce známých informací (např. – píseň Dolina, ač v ruštině, je vlastně českého původu nebo že jedním z nejoblíbenějších ruských sibiřských songů je Nás napadli zlí Češi – myslí se tím legionáři- ovšem, jak dále dodal, při výzkumu v terénu na Sibiři zjistil od jedné pamětnice, že autoři té písně hrůzy bolševiků a jejich protivníků připsali zcela neoprávněně Čechům, ale co si budeme povídat, je-li válka, vždy trpí civilní obyvatelstvo od jakéhokoliv vojska, to se nedá nic dělat), hlavně zpíval za vlastního kytarového doprovodu originály nebo parafráze vesměs ruských cikánských písní, a to syrovějším a řekněme folkařským stylem. Tím myslím ležérně, s jistou ironií v hlase a s výrazem, nikoli však portovním a-la Žalman. A obsah? Obligátní - ženy, alkohol, láska, ale i drsnější kozácký v Na břehu Teregu postříleli 40 000 koní i s jezdci. Vesměs to byly písně, které za komunistů však díky carským reáliím a zřejmě i celkem svobodomyslnému pohledu na svět málokdo u nás slyšel. Jiří Klapka se střídal se zpěvačkou Irinou Burcevovou (nyní žije v Praze, kde organizuje Ruský salón, což jsou večery s původem ruskou hudbou všemožných žánrů - od šantánů a kabaretu až po operní hudbu) doprovázenou klavíristkou Natálií Šonert (původem Židovka ze Sibiře, ale s předky z Vídně, kteří přišli ve 30. letech do SSSR v dobré víře a Stalin už si s nimi „poradil"; dnes žije v Praze a doprovází se synem Alexandrem zpěvačku Věru Nerušilovou v programu Nigun, jehož část byla vydána i na stejnojmenném albu a v němž najdeme velmi přesvědčivě interpretované židovské písně). Burcevovová je operní diva klasického ražení, s širokým hlasem i tělem, a ty písně neinterpretuje autenticky lidově, ale šantánově či kavárensky, má to své kouzlo a svůj vlastní svéráz, ale na plakátech označovat koncert jako složený z národních písní v tomto případě je už trochu zavádějící. Jediné, co mi na jejím bloku vadilo, bylo těch několik málo českých a slovenských lidových (Jiří Klapka zpíval také několik, vybral si několik méně známých, vesměs opileckých a jejich provedení bylo podobné jako u ruských – jemně ironické, ležérní a mírně syrové) – přeci jen do nich vnáší obvyklý ruský patos, který se k nim nehodil a upřímně řečeno i námětově ty ruské měly větší ponor, triviality českého folkloru jsou někdy až neúnosné. Pavel Straka

---

- Zatím nejdražším koncertem ze série Jazzový večer (lístek stál 150Kč) byl koncert Laca Decziho. Začal v lounském Unionu krátce po 20. hodině 31.října. Sálek byl zaplněn do posledního místa, atmosféra byla vřelá a posluchači na výsost spokojení, jen autor zprávy opět bude mít výhrady. Nemůžu si pomoci, ale ta hudba, ač profesionálně zcela bezchybná, byla příliš jednoznačně jazzrocková v duchu československého jazzrocku 70. let. A to s množstvím klasických nectností – minimálně jedno sólo (ale raději víc) musí být v každé skladbě, jejich čas co nejdelší, frontmanova trubka příliš uhlazeně líbivá a aby repertoár nebyl jednotvárný, tak se zařadí dvě standardní latiny (umíme taky jinou rytmiku, ne?). Každý žánr má své zákonitosti, ale stávají-li se z nich pouhá dopředu odhadnutelná klišé (a že jich tu bylo dost!), degraduje se často do jakéhosi kamarádšoftu pro pár známých. Samozřejmě, že na tom není nic špatného, ale každý dobrý jazz by neměl být jen souborem stylistických cvičení. Dodejme nicméně poziva: Decziho kapela hrála nahlas, tvrdě a hutně; nejvynálezavějším hráčem celého kvarteta byl jednoznačně baskytarista Steve Clarka – jeho sóla by obstála i jako samostatné etudky, byla hravá, přecházela lehce z jazzrocku do jiných žánrů a byla zajímavá i melodicky. Některými sóly mne potěšil – zvláště těmi zahranými na hammondky – i klávesista Abt Khu, i když nijak zvlášť inovativní nebyla, ale působila příjemně a mile. Dobré je zmnínit i neformální speakrovskou frontmanovu úlohu, v níž bylo místo na s nadhledem a specificky podané muzikantské historky. Koncert rozhodně špatný nebyl, ale pouze tradiční. Spíš pro muzikanty, než pro posluchače. Pavel Straka

---

- Do nové sezony vstoupily Jazzové večery, pořádané Adartem, 21. září koncertem Vlasty Průchové (jako tradičně se hrálo v Unionu). Přestože se mi podařilo příjít až na závěr koncertu, dovoluji si podávat hodnocení, které jsem však založil hlavně na soudu mého bratra Michaela, jenž vystoupení viděl celé. Bez diskusí je výkon zpěvačky; přes úctyhodný věk neopotřebovaný hlas s výrazem, nedosažitelným pro mnohem mladší zpěváky, a výběr repertoáru – bluesové standarty plus nevypustitelný Docela všední obyčejný den. Problematické jsou pouze instrumentální plochy, které prostě znějí nezajímavě. Třebaže Zdeněk Zdeněk (klavír), Vít Fiala (kontrabas) a Miloš Bílek (saxofon) jsou výborní muzikanti, hrají zkrátka příliš „česky" jazzově, chybí víc drivu, míň exhibice a bohužel mnoho a mnoho invence. Kritický budu i ke koncertu Ramblina Rexe a Luboše Andršta Blues bandu (Union, 4. 10. ). I tentokrát jsem konzultoval své soudy s několika dalšími účastníky (zvukařem, běžnými „konzumenty" i muzikanty), ale pouze pro dotvrzení svého náhledu. Začnu pozitivem: koncert měl dobrou až živou atmosféru a kapela hrála s potřebným drivem téměř hardrockové kapely. Byl ale strašně stereotypní, téměř na jedno brdo, což je jistě dáno již samotným repertoárem – samá blues – avšak i tím, že Andršt ukazuje, jak doře umí hrát sóla a nezná míru. Proto jsem se asi po 30 minutách koncertu začal nudit. Také vše bere strašně vážně, což bylo patrné v porovnání s Rexem, který zpíval i hrál s řádným nadhledem, bohužel se mu nepodařilo k témuž donutit celou kapelu. Je jasné, že přítomným muzikantům se koncert zákonitě líbil, ale já si rád odpustím bezchybnou techniku ve prospěch barevnější invence a profesorské strnulosti, k níž bohužel koncert sklouzl. Pavel Straka

---

- Určitě by měly do Kroniky Regizu patřit informace o úspěších zdejších muzikantů. Ač to málokdo tuší, jedním z nich je kytarista Antonín Hluštík. Za ta léta hrál v několika folklorně a folkově laděných kapelách (ovšem se silným rockovým drivem), třebaže je svým naturelem hardrocker nebo metalista. Nepočítáme-li kultovní a nepříliš často vystupující hospodsky bluesový spolek Monty Pičusův létající pes (kde hraje doposud na baskytaru), který loni vydal živou nahrávku z březnového koncertu v lounské restauraci Domov (viz zpráva v Regizu 1/ 2000), ta ale není regulérním albem, nahrál se třemi z nich vcelku povedené profilové desky. První z nich byl Políček veřejnému vkusu (vyšel v květnu 2000) folkjazzových Jarabáků, který by se dal charakterizovat jako dadaistický softrock’n"roll s občasnými jazzovými harmoniemi. Sice několik písní by se dalo harmonicky a aranžérsky vylepšit, ale jako celek má album velké plus právě v bohatě zajímavých aranžích a slušné dynamické gradaci skladeb a na víceméně český folkový soubor přesvědčivé zpěváky (zvláště Ondřej Tichý má potřebnou razanci), mezi něž patří i Antonín Hluštík s mužným recitativním vokálem. Jeho kytara zde vyplňuje různé aranžérské polohy od nabroušeného nářezu po jemné vybrnkávaní téměř poklidných ploch. V červnu 2000 pak bylo vydáno bezejmenné album Neočekávaného dýchánku, kapely, která se rozhodně stala velmi respektovaným souborem. Hraje hospodský šraml silně ovlivněný klezmerem a balkánskými rychlopalnými (většinou dechovkovými) soubory v obsazení akordeon, klarinet/saxofon, viola, mandolina, kontrabas, flétna, elektrická kytara a bicí (na albu ještě ne, ale na dnešních koncertech přibyla trubka a kontrabasista občas hraje na pozoun). Pěvecky formaci vévodí drobná zpěvačka se silným hlasem, schopným přeřvat hospodu, Zuzana Hanzlová (dříve Groschupová), která se s akordeonistou Michalem Šmídem podílí na tvorbě repertoáru (v něm ale zůstává i několik dalších písniček vytvořených bývalými nebo i současnými členy, mezi nimi i Hluštíkem). Na album nebyly zařazeny písně zpívané Michalem Šmídem a i Antonínem Hluštíkem (v jeho případě Kupa slin a Píseň mlynářova), což já považuji za drobný nedostatek, protože každý ze zpěváků má přeci jen jiný styl – zvláště osobitý je trochu stydlivý Michala Šmída, i když i Hluštíkův razantní má svůj půvab – a vyvažování ženského elementu mužským nebývá od věci. Hluštíkův instumentální podíl je zde logicky podřízen hutnému zvukovému celku, z nějž by nemělo nic příliš vyčnívat, ale i pro drobné instrumentální sólo se místo najde (např. v Blondýně). Zatím poslední Hluštíkovou nahrávkou (nepočítáme-li minialbum Jarabáků z letošního léta, jímž se rozloučil s touto kapelou) je album skupiny Klec s názvem XV (15 písní o lásce). Kapela Klec se věnuje několik let židovskému klezmeru, v začátcích v klasičtějším podání (včetně obligátního akordeonu, na nějž hrál jeden z původních tahounů kapely Michal Šmíd), dnes víceméně v rockovém podání, i když několik písní je jemnějších. Většinu původně jidiš textů frontman Martin Šmíd předělal do českých, poněkud ironičtějších podob. V této komornější sestavě Hluštík více předvádí své hudební kořeny: tedy tvrdší rock, včetně klasických rockových postupů, do nichž jsou aranžérsky předělány takové klasické perly židovského repertoáru jako Rabbi Elimeylekh, Di Mame iz gegangen či Shprayz ich mir). Neztrácí se z nich ovšem původní šmak těch celkem odrhovačkových písní, plných textových kliše předválečné a starší populární hudby (která však Šmíd možná až příliš vyretušoval). Hluštík zde ovšem také zpívá, a to ve dvou písních: v tradicionále Nudle a původní klecovské Šmastafara. Podle mého přesvědčivě, třebaže rozhodně osobitější je šéf Klece (tomu Hluštík dodává však protiváhu zaníceným ztožněním se s texty), který, i když se suverénně pohybuje v poetice a jazyce jidiš originálů, má k nich trošku odstup. V Kleci dnes ovšem už Hluštík nehraje, s kapelou se rozloučil v létě a při příležitosti křtu CD 2. 11. v pražském klubu Delta si s ní ještě jednou zahrál.Všechna alba vydaly zmíněné kapely vlastním nákladem. P. Straka

---

- Po několikatýdenním rekreačním pobytu doma se v neděli 9. září vrátila do svého úřadu PhDr. Marie Imbrová, chargé d´affaires českého velvyslanectví v Nairobi. V době odletu jistě netušila, jak se díky událostem v New Yorku a Washingtonu její mise může komplikovat. Zatím však, jak se zdá, zvládá své poslání bez problémů a my spolu s ní věříme, že počátkem příštího roku, po návratu z východní Afriky, se opět stane pravidelnou dopisovatelkou REGIZu. Mužská část její rodiny, ponechaná tentokrát svému osudu v rodném Černochově, musí do té doby provést nějaké stavební úpravy, dohnat české učivo a vyrovnat se s tím, že letos o vánocích žádné safari ani koupání v moři nebude… (hlu)

---

- V Okresním muzeu v Lounech byla v neděli 18. listopadu 2001 v 15 hodin zahájena výstava prací Antonína J. Hluštíka a Pavla R. Vejrážky s jistě provokujícím názvem Vždyť je to tak snadné. Přibližně stovka návštěvníků se stala svědky netradiční vernisáže, na níž obvykle těžce stravitelné úvodní projevy nahradil humor, nadhled a přátelská atmosféra. Autoři výstavy, Antonín J. Hluštík (malby a objekty) a Pavel R. Vejrážka (koláže) připravili příchozím řadu překvapení, mezi něž mj. patřilo i občerstvení, skládající se tentokrát z chleba (sponzor Vackovo pekařství Louny), sádla, cibule, okurek (sponzorovaly manželky vystavujících) a jedenáctistupňového piva (sponzoroval velkým sudem – vzal za své! – a zapůjčením výčepního zařízení Pivovar Louny a. s.). Jednou z neobvyklostí bylo i úvodní slovo dr. Marie Imbrové z televizní obrazovky, ve formě multimediálního pořadu. Možná málokdo zaregistroval, že rovněž reprodukovaná hudba byla dílem obou autorů... K výstavě byl vydán šestnáctistránkový katalog (! – na tisk přispěla Ordinace klinické psychologie v Lounech), k dispozici byl rovněž seznam vystavených prací s názvy přeloženými do angličtiny.. -red- (Na foto Vlevo A. J. Hluštík a Emil Juliš, autor poetického doprovodu výstavního katalogu, vpravo přátelské exhibice dr. Bořka Zasadila...)

---

- V pátek 23. listopadu vystoupil (po pádu bolševismu stoprocentně první koncert) v restauraci Domov písničkář Vlasta Třešňák. Písničkář již klasický, ale také, což se projevilo na ne příliš hojné účasti, ne zas tak masově populární (ale to je jev vůbec typický pro folkaře 70. let). Jeho písně jsou opravdu niterné a ne halekačkové. Dřívější syrovost je nyní jemně vybroušena. Slyšeli jsme skladby opravdu klasické: Finský nůž, Tovaryš pátera Koniáše či 9. 5. 1945. Bluesově sípavý hlas jim dodává přesvědčivost niterné výpovědi až na kost. Vystoupení bylo doplněno řadou vtipných historek hlavně o jeho romských spoluhráčích z rodiny Kormanů. Nejsou sice tak literátsky vybroušené jako podobné Koubkovy, ale stejně jako u něj vyvažují pochmurný tón písní. Řekněme ovšem na závěr: ta tvorba pevně trčí v 70. letech a to si na ní též cením. A ještě jednu větu: naživo je Třešňák určitě silnější, než z poněkud studených nahrávek. Pavel Straka

---

- Ke kapelám vystupujícím v podzimní části Jazzových večerů jsme byli poněkud kritičtí, snad to napravíme hodnocením koncertu ze 13. 12., kdy v Unionu vystoupila Jana Koubková a Marek Šmaus trio. Přijela totiž kapela, která hrála jako o život, nesklouzávala ke klišé a co je snad nejpodstatnější, měla obrovský cit pro žánr. Aranžérsky se v projevu tria vsadilo na dvě polohy: jemný softjazz s lehce zkreslenou elektrickou leadrovou kytarou (ale s velmi důraznou basou Filipa Spáleného a dynamickými a mnohotvárnými bicími Miroslava Turka) z přelomu 50. a 60. let (repertoár standarty, třeba i Duke Elington, upravené však do zmíněného zvuku) a vedle toho syrový bluesrock konce 60. let. Obojí se hrálo s nečesky jazzovou lehkostí, což bylo možná dáno nižším věkem instrumentalistů. Dodnes jsem si však nezvykl na exhibicionismus Koubkové a její přespříliš uvolněný projev. Přitom je to zpěvačka velmi dobrá! To si netroufám však tvrdit o jejím partnerovi, jímž byl naštěstí pouze občas Marek Šmaus. Jeho projev bych nazval „muzikantským zpíváním", které bývá sice na pódiích dost časté, ale jeho funkčnost je většinou dána tím, že momentálně v kapele nikdo jiný nechce zpívat a nám jde hlavně o muziku, že. Na závěr dodejme, že ke konci koncertu se k muzikantům přidal lounský jazzman Petr Petřík na perkuse. Pavel Straka

---

- K době adventní patřívají různé vánoční koncerty. Jeden z nich se konal 15. 12. v kostele sv. Jakuba Většího v Slavětíně. Krásný prostor lemovaný gotickými freskami z konce 14. století je místem pro podobné akce jako dělaný, přesto autor zprávy zrovna výkonem vystupující chomutovské Loutny české nadšen nebyl. Přiznám se, že nejsem ctitelem přístupu Spirituál kvintetu a Musiky Bohemiky k staré hudbě a folkloru, protože je zplošťující a hrají s dost akademickým akcentem. Loutna česká se evidentně u těchto souborů inspirovala, dokonce do té míry, že paradoxně k svému názvu v jejím instrumentáři žádná loutna není (ten je tvořen dvěma kytarami, dvěma houslemi, kontrabasem, klarinetem a drobnými bicími nástroji). Folklorní písně české i z ciziny hraje moc školsky a neautenticky, totéž se týká barokní hudby (hlavně mi chybí pro lidovou hudbu typická živelnost). Samozřejmě, že spoustě lidí udělal její koncert radost (a určitě buďme vděčni pořadatelům za podobné zpřístupnění této významné kulturní památky), ale moje nároky jsou bohužel vyšší. Přitom i u nás se podobnému přístupu už leckdo věnuje (např. Vlastislav Matoušek). Ale je faktem, že proti Polsku, Maďarsku a nověji třeba Ukrajině, bohužel podobné snahy u nás zatím jsou velmi nezřetelné. Pavel Straka

---